Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 9

31.03.2011 (19:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1855×

Zapomenutá 9

Měla jsem zlé tušení a strach. Neměla jsem co dělat. Chodila jsem ode zdi ke zdi jako lev v kleci. Každá část mého mozku byla zaměstnána jedinou osobou. Proč mi Aro nedovolil jít s ním? Nebyla bych přece nápadná… Co dělá v Bulharsku tak delikátního, že mě nesměl mít s sebou? Pitomá upíří politika!

„Chelsea?“ zašeptala jsem tiše u jejích dveří.

„Co se děje?“ Rychle jsem ji zatáhla dovnitř, zavřela dveře a za ruku táhla k otevřenému oknu. „Co blázníš?“

„Pojď se mnou…“ Vyskočily jsme do zahrady a v další vteřině nás spolkla tma. Chtěla jsem mít jistotu, že nás nikdo neuslyší. Nemám v gardě mnoho přátel… Na východ od hradu byl les hned za městskou zdí. Hravě jsme ji přeskočily a společně uháněly mezi stromy.

„Řekneš mi konečně co se děje?“ zastavila mě uprostřed hlubokého lesa. Potřebovala jsem znát, co je pod povrchem erbu Volturiových a jejich spravedlnosti.

„Ty se vyznáš v záležitostech gardy, že je to tak? Potřebuju vědět, co se děje v Bulharsku. Nesnesu tu nevědomost… Co se tam děje, že nesmí nikoho kolem sebe mít?“

„Wendy… I kdybych to věděla, nesměla bych ti nic říct. O své práci se nebavíme. Santiago dostal svůj úkol, a až ho splní, vrátí se,“ snažila se mě uklidnit.

„O co při těch hloupých misích jde?“ Byla jsem zoufalá…

„Diplomacie, ochrana zákona… O nic nejde, neměj o něj strach.“

„Možná se bojím zbytečně, to je pravda… Štve mě, že Aro zamítl všechny moje návrhy, abych mohla jet za ním. Nechce mě pouštět nikam. Chtěla jsem se dopátrat aspoň něčeho o sobě. Jako upír jsem se probudila v rodném Chicagu, ba co víc – ve vlastním domě. Pořád říká, že mě tu nemůže držet, ale chci-li zůstat, mám počkat. Je tohle normální?“

„Vlastně… Je.“ Překvapeně jsem se na ni podívala. „Aro tě chce mít u sebe. Jsi jako nový klenot, o který by nerad přišel, dokud neměl možnost zjistit, co všechno dokážeš. Nesmíš mu to mít za zlé, je to nadšenec…“ usmála se. „A můžu tě ujistit, že ani o Santiaga nechce přijít. Má rád své věrné… Všechny nás má rád a je neskonale šťastný, že chceme v jeho službách zůstat.“ Poslouchala jsem zvláštní podtón v jejím hlase. Její prazvláštní výraz a úsměv ve tváři… „Bylo mi jedenáct let, když jsem se dostala do Volterry. Nepamatuji si proč, ale vím, že Marcus měl o mě zájem. Eleazar, který před nedávnem z gardy odešel, poznal, čeho bych byla schopna, kdyby mě proměnili. Caius byl ovšem proti. Byla jsem příliš malá, aby mě mohli proměnit. Hádka Caia a Marca neměla konce a já se bála o svůj život víc, než kdy dřív… Aro nakonec jejich spor ukončil a já zůstala po několik let ve Volteře, jako člověk. Do té doby, než budu mít věk na přeměnu. Tak znělo jeho rozhodnutí, které Caius nemohl ignorovat. A přitom by bylo tak lehké mě zabít…“ Mluvila o něm s takovou úctou…

„Musíš být ve Volteře strašně nešťastná,“ řekla jsem jí. Vzhlédla a nechápavě se na mě podívala.

„Ale vůbec ne!“

„Chelsea… Tak rozpolcené pocity. Dobře, strašně nešťastná nejspíš není správný výraz, ale mezi vším tvým štěstím vládne smutek, neříkej, že ne.“

„Proč myslíš?“ stále nechápala, kam má slova míří.

„Tvá vděčnost trochu přerostla. Tvé city mi nejsou cizí…“ Jako člověk by jistě zčervenala. Věřím, že v upířím nekonečnu není nic horšího, než neopětovaná láska…

Upustila jsem od svého plánu. Přestože jsem ještě do svítání váhala, zda nemám utéct a najít Santiaga v Evropě. Jenomže by to byla hloupost. Nemám žádnou záruku, že bych ho našla… Proč jsem tak vyšilovala? Raději jsem si sedla ke klavíru v jeho pokoji a pozorovala bílé klapky, kterých se dotýkal… Které hladil, jako pírka… A hrál pro mě… Nikdy jsem nebyla tak unešená klavírními skladbami, jako jiné dívky. Všechny tvrdily, jak je to nesmírně romantické – no dobře, je, ale já si na romantiku nepotrpěla… Přesto mě klavír vábil. Patřila jsem k němu. Nějak. Hrát jsem neuměla, ale v našem domě klavír byl. (Pamatuji si to, protože po přeměně to byla první věc, kterou jsem omylem zničila…) Hrála mi máma? Hm, máma… Jak vypadala? A co můj bratr? Byl starší nebo mladší než já? Jak ten vypadal? A co táta? Nevybavovala jsem si jejich tváře… Ale je to pryč. Nikdo z nich už nežije, to jen já jsem zůstala na světě, díky neznámému upírovi… Chtěl mě proměnit, nebo zabít? Byla jsem nedojedená večeře, nebo obdarovaná šancí na nekonečný život?

Nudila jsem se. Možná proto jsem přemýšlela nad takovými hloupostmi. Měla bych si provětrat hlavu… Měla jsem namířeno ven, když jsem potkala Felixe.

„Ahoj,“ pozdravil mě. Byla jsem z toho pořád trošku nesvá. Byl to takový hromotluk a já se tady s nikým kromě Chelsea moc nebavila. Ale tvářil se přátelsky a na rozdíl od Jane se mnou neměl žádný problém.

„Ahoj…“ odpověděla jsem trošku nejistě.

„Kam máš namířeno?“ zajímal se.

„Nikam zvlášť… Proč?“

„Zajímalo by mě, jak se dokážeš bránit… Co takhle dát si přátelský souboj?“ zazubil se. Tvářil se tak rozpustile, až jsem se rozesmála.

„Proč ne – pokud mi u toho neutrhneš hlavu,“ zažertovala jsem.

„To bych si nedovolil.“ Tak jsme tedy společně vyrazili opačným směrem, než jsem původně měla namířeno. Vešli jsme do velkého kamenného sálu. Nebyl vůbec tak pěkný jako přijímací sál. V podlaze byly praskliny a prohlubně, zdi byly z neobroušených kamenů, nebyly nijak vyzdobené a i v nich byly praskliny. Strop byl vysoký dobrých šest metrů a po obvodu celé místnosti byly dva balkóny.

„Ani se nemusím ptát, k čemu to tady je…“ Bylo to víc než jasné. Takhle zdeformovat to tu mohli jedině bojující upíři.

„Je to očividné,“ kýval Felix hlavou, když se rozhlížel po stejných místech jako já. „Připravená?“ V očích se mu blýsklo.

Chvíli jsme obcházeli v kruhu a nespouštěli ze sebe oči. Nechtěla jsem mu ukázat nic z mých triků, které mu budou souboj se mnou znesnadňovat. Po pár vteřinách se proti mně rozeběhl. Byla to nejprůhlednější akce, kterou mohl provést, ale hádám, že to bylo schválně – pro začátek. Vyhnout se mu byla hračka, přestože se po mně ještě ohnal. Nečekala jsem, až to udělá znovu a jedním odrazem jsem vyskočila na vystouplý kámen ve zdi. Dva metry nad Felixovou hlavou nebyla špatná pozice. Myslel si, že po něm skočím, ale já místo toho po zdi obešla půl sálu. Když jsem se dostala do pozice, kdy byl otočený zády, stačilo ukázat lidskou masku a byl v koncích. Instinkty lovu se výrazně liší od instinktů boje a já ho svou lidskou vůní hodně mátla.

Neměla jsem celou dobu vyhráno, pochopitelně. Taky po mně zbylo pár děr v podlaze a uštípnuté kameny ze zábradlí balkónů. Ale ani Felix na tom nebyl úplně nejlíp. Nikdy by mě nenapadlo, že mám šanci v boji s takovým hromotlukem, ale sám přiznal, že je to především mou lidskou vůní. Kdybych své schopnosti nevyužila, určitě bych dopadla hůř… Byla to docela zábava a ani jeden z nás si nevšiml, že máme obecenstvo…

„Nádhera,“ tleskala teatrálně Jane a na tváři měla kyselý úšklebek.

„To skutečně ano, moje milá,“ souhlasil Aro, ale na rozdíl od toho protivného stvoření vedle to myslel upřímně. „Mohla bys být velice užitečná při výcviku strážných…“ prohlásil zamyšleně a pak rychle dodal: „Pokud bys souhlasila. Tvá schopnost vonět po krvi by mohla vytrénovat jejich sebeovládání… Tak užitečné… Tak výjimečná…“ vyzněl jeho hlas do ztracena.

Jane mě od té doby nesnášela ještě víc – pokud to vůbec šlo. Na tom mi ale moc nezáleželo. Hlavní bylo, že mám co dělat, dokud se Santiago nevrátí. Nebudu hloupě bezcílně bloumat po hradě. Díky trénování upírů jsem přišla na zajímavou věc – voněla jsem každému jinak. Každému tak, abych ho přilákala. Krásně. Snad nejlíp, jak bylo možné. Netuším, k čemu mi tohle bylo dobré – nejspíš to byla obrana… Rozptýlit nepřítele a zničit v nepozornosti. Zatím se mi takové úniky před smrtí dařily. Jak asi voním Santiagovi? Rozesmála jsem samu sebe. Výjimečně jsem se dostavila na večeři v kulatém sále. Nebavilo mě to, ale na toulání jsem neměla náladu. I z tohohle jsem dokonce dokázala udělat zábavu – vmísit se jako člověk do davu, tvářit se stejně vyděšeně… A pak se na ně vrhnout, když se ze strachu schovávají za mě, jakobych jim mohla pomoci, protože jsem stejná. Legrace ne? A ještě zábavnější bylo, když někdo skočil po mně, ale krve by se ve mně nedokousal… Takové šaškárny některé otrávily a jiné pobavily stejně jako mě.

Santiago jednoho večera hlásil svůj návrat na recepci u  - co tu dělá ta nová holka? Tu předchozí už si asi někdo přivlastnil – hádám, že posloužila jako Demetriho svačinka, protože Jane měla té holky plné zuby. Na kartičce, kterou měla připnutou na úhledné bílé halence, stálo jméno Adeline.  Když jsem mířila ven, abych byla první, kdo Santiaga přivítá doma, v duchu jsem jí popřála štěstí, aby nedopadla jako její předchůdkyně.

Od rozbřesku jsem vyčkávala u brány. Věděla jsem, že přijde. A věděla jsem, že jsem se bála zbytečně. Mé trápení bylo u konce. Veškeré obavy o jeho život se rozplynuly, jakmile jsem spatřila jeho dokonalou tvář…

No, konec jsem dopisovala dneska, a nejsem si jistá, jestli se v té kapitole vůbec něco dělo... =D Snad mi to prominete...

8. díl __________________ 10. díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 9: