Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 6

26.11.2010 (08:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1730×

Zapomenutá 6

„Promiň… Nějak… Trochu jsem to přehnala…“ omlouvala se Violet a sbírala ze země kusy omítky.

„Asi si příště rozmyslím, jestli tě poprosím o cvaknutí vypínačem…“ zasmála jsem se. „To se stává, je to normální… Jenom pozor na kliky u dveří,“ mrkla jsem na ni. Před rokem to bylo horší… Ale nakonec jsme to všechno zvládli. Odstěhování z New Yorku pro mě byla oběť, ale stejně bych tam nemohla zůstat věčně. Za pár let by se mi stejně omrzel… Takže jsme se trošku stěhovali. Jako nomádi jsme měli příhodnější podmínky pro Violet, coby novorozenou. A když se to začalo trochu mírnit, usadili jsme se. Teď žijeme v Crosby, které leží v Severní Dakotě poblíž hranic s Kanadou. Našla jsem si nový životní cíl. Budu právnička. Možná to zní hloupě, ale upíři mají sklony k různým věcem. Za sto let se prostě začnete nudit… Měla jsem dvě zaměstnání, což při desetihodinových směnách nebyl problém. Měla jsem legální příjmy a denně čtyři hodiny, které jsem potřebovala jen k lovu. Riff a Violet měli dost práce jenom s lovem, takže v domě netrávili moc času. Proto se nedivím, že si Violet ještě neosvojila zacházení s křehkými předměty, což pro upíra znamená se vším.

„Popravdě se divím, že chceš studovat. K čemu ti to je?“ ptal se mě můj okouzlující bratříček.

„Za sto let to taky pochopíš,“ zasmála jsem se a obrátila stránku. A další… A další… I když ty právnické učebnice byly tlusté, pro mě to byla hračka.

„Nepůjdeme ven?“ zacukrovala Violet. Bylo mi jasné, že mluví s Riffem. Jako vždy se po upírsku vytratili. Riff byl chytrý a věděl, jak lovit ve městě. Dokonce i v takovém, jako bylo Crosby. Ale oni teď stejně měli na práci jiné věci než lov… Ti dva se bavili po svém a já zase učením. Nemusím nejspíš zmiňovat, že jsem vždycky byla nejlepší studentka v ročníku, ne-li na škole. Dálkové studium byla hračka. Tři roky uběhly jako voda, já měla titul, Violet už byla dospělá a Riff pomalu chápal, proč jsem se rozhodla studovat.

„Potřebuji to co nejrychleji…“ řekla jsem a podsunula podsaditému chlapíkovi za stolem tlustou obálku.

„Ehm… Ano. Kompletní doklady, nemýlím-li se. Občanský průkaz, řidičský průkaz, pas…“ pročítal papír s mou objednávkou.

„Přesně tak. Kdy si je mohu vyzvednout?“

„Za dva dny bude vyřízeno vše…“ usmál se a chňapl po obálce.

„Děkuji vám… Nashledanou.“ Vstala jsem a odešla. Tak doklady bych měla. Bylo nefér, že jsem mohla vést téměř normální život, na rozdíl od Riffa a Violet, ale těm ten upíří celkem vyhovoval. Už několikrát jsem zvažovala, že je nechám, aby si žili sami a po svém. A teď jsem k tomu učinila první krok. Však oni se beze mě obejdou. Stejně nejsou typ na usedlý život. Jsou mladí, projdou si celý svět a bude jim spolu dobře…

„Cože?!“ vyjekla Violet.

„Proč?“ Riffův tón byl na rozdíl od jejího vyrovnaný. Nejspíš už nějakou dobu něco tušil…

„Podívejte… Mám vás ráda. Přivedla jsem vás do nového života, ale ten už si musíte žít sami. Já se svou schopností můžu být usedlík, ale vy těžko. Měli byste cestovat. Poznávat svět… Najít si nové přátele, vyzkoušet jiný život, než ten, který jsem vám ukázala.“ Ani jeden nic neříkal. Nechala jsem je, ať si to přeberou… Ve skutečnosti jsem se nehodlala hned někde usadit a vést obyčejný život. Měla jsem v plánu se ještě nějakou dobu potloukat po státech, abych si zvykla na samotu.

„Dávej na sebe pozor…“ řekl Riff a objal mě.

„Budeš mi chybět, Wendy,“ pípla Violet a taky mě objala. Nechtěla jsem se dlouho loučit. Nesnášela jsem loučení…

„Vy mně taky. Opatrujte se. Určitě se ještě někdy uvidíme.“

Byla noc. Krásná, jasná. Běžela jsem směr New York. Zajímalo mě, jak se mají Gunter a Meredith. Už jsem na lovu nemusela být tak opatrná, když jsem jenom procházela. Na koho jsem v noci narazila, toho jsem si dala k večeři a bylo mi jedno, kdo to je.

Cestou do New Yorku se mi zalíbilo v Chicagu, tak jsem na pár dní zůstala. Vrátila jsem se ke starému životu, kdy jsem ještě nikoho neměla a lovila grázly v zapadlých uličkách. Šla jsem po ulici a najednou – výstřel. Podle sluchu jsem odhadovala vzdálenost jednoho bloku. Rozběhla jsem se tím směrem a našla mladou ženu. Byla na místě mrtvá, průstřel srdce. V ruce svírala rodinnou fotografii… Měla dvě děti… Kolem byly rozsypané věci z její kabelky, jen peněženka chyběla.

Jindy bych po ní skočila, ale v ten večer už jsem pila, takže jsem cítila jen a pouze nenávist k tomu bastardovi, co jí to udělal. Zachytila jsem jeho stopu a lov začal nanovo. Nebylo těžké ho dostihnout… Čistá a rychlá smrt by pro něj ale nebyla dostatečný trest. Ne… Chtěla jsem cítit jeho strach. Strach o vlastní život… Rychlostí upíra jsem se pohybovala ze stínu do stínu a sledovala ho. Slyšel mě. Několikrát se otočil. Párkrát jsem i zavrčela… Srdce mu strachem bušilo až v krku, potil se hrůzou… Cítila jsem horko, které z něj sálalo. A pak jsem zachytila upíří pach. Přestala jsem sledovat toho chlápka a rozhlížela se kolem. Do háje… Pomyslela jsem si. Možná jsem se dostala do cizího teritoria… Než jsem to domyslela, ozvalo se křupnutí, výkřik a vrah ležel na zemi.

„Co tu děláš?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, ale ten upír už tam nestál. Byl rychlý, schovával se. Ale proč? Já přece vypadala jako člověk.

„Kdo se ptá?“ opáčila jsem.

„Někdo tvého druhu…“ ozvalo se odněkud ze střechy. Raději jsem zůstala přimáčknutá ke zdi, aspoň jsem měla krytá záda… Normální člověk by přece nestál uprostřed ulice. „Nehraj divadýlko… Já vím, že nejsi člověk…“ Když věděl, nemělo cenu se skrývat. Vypnula jsem svou masku a rázem jsem byla rusovlasá upírka i na pohled, ne jen uvnitř. Slyšela jsem jeho překvapené zasyčení.

„Polekala jsem tě? Ach, promiň…“ ušklíbla jsem se.

„Proč sleduješ toho chlapa?“ Střelila jsem pohledem k tomu ubožákovi, který kvílel bolestí ze zlomených žeber.

„Nic ti do toho není, ale jde tu o spravedlnost… Vzal někomu život…“

„A proto je můj… Odejdi… Po dobrém!“ zavrčel.

„Ne. Chci, aby trpěl…“ zasyčela jsem nenávistně.

„To ti můžu zaručit…“

„Já se o to postarám sama, když dovolíš…“ Jedním skokem jsem stála nad tím grázlem, ale v tom okamžiku mě k zemi srazil ten neznámý upír. Vysmekla jsem se mu a skočila mu po zádech. On to ale čekal a ohnal se po mně rukou, takže mě odhodil a já narazila do zdi. Ten chlap teď ležel jenom metr ode mě. Natáhla jsem se po něm a zakousla se mu do zápěstí. Na to, jak byl nechutný svým chováním, chutnal moc dobře. Po třech vteřinách jsem však zase letěla vzduchem. Chtěla jsem se o něj prát, ale on zase zmizel někde na střeše.

„Odejdi… Za tu vraždu zaplatí… Nerad bych tě zabil… Vypadni!“ Evidentně jsem proti němu neměla šanci, tak jsem přikývla a zmizela. Byl jako blesk… Ani jsem mu neviděla do tváře. Nejspíš ho ale sledoval ze stejného důvodu, jako já…

Po tomhle incidentu už jsem tady zůstat nechtěla. Vrátila jsem se ke svému původnímu cíli. Ve středu v noci jsem dorazila do svého starého bytu. Byl opuštěný, zůstal tak, jak jsme ho nechali. Neprodala jsem ho, vždycky jsem chtěla mít tohle místo v záloze… Okno už bylo spravené, ale jinak se nic nezměnilo. Uvelebila jsem se ve svém oblíbeném křesle a pustila si televizi. Dalo to ohromnou práci, sledovat celkový obraz… Můj dokonalý zrak viděl každý světelný bod na obrazovce zvlášť, ale s nasazením velkého soustředění se mi to dařilo. Zrovna dávali zprávy.

„…byl patrně zabit a po vykrvácení přemístěn na místo, kde se tělo našlo. Vyšetřování prokázalo, že obětí byl půl roku hledaný sériový vrah, který měl na svědomí přes patnáct zavražděných lidí. Vraždu se stejným scénářem vyšetřují policisté v jižní čtvrti města, kde našli tělo mrtvého násilníka, který byl několikrát trestně stíhán za znásilnění a zneužívání… Po vrahovi těchto dvou delikventů nebyly nalezeny žádné stopy. Zda tyto případy mají nějakou souvislost, vyšetřuje…“

Po vykrvácení přemístěn, to zrovna… Tady šlo o upíří práci. Čistou práci… Výběr obětí mi připomněl upíra v Chicagu. Že by to byl taky on? Nebo má někdo podobný styl? Vždyť já ani nevím, jestli zabíjel ničemy… Náhodou jsem na něj narazila, když chtěl jednoho zabít, ale nemohla jsem vědět, jestli to tak dělal pořád.

Po zprávách dávali pořad o vaření a já byla jen ráda, že jsem nemohla cítit pach těch jídel. Vypadalo to dobře a jako člověku by mi to chutnalo, ale smrad to byl pro upíry neskutečný. Potom následovalo počasí, které slibovalo deštivý týden a pak – paradoxně – horor o upírech. U toho jsem se skutečně nasmála.

Televize mě zabavila až do rána. Tolik jsem si přála, abych mohla aspoň na pár hodin usnout a zabít tak čas… K večeru jsem měla namířeno k Berrymu. Netušila jsem, jestli je Gunter ještě v New Yorku, ani jestli se sem Meredith po návštěvě Volterry vrátila… Nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že tady je aspoň jeden z nich, a že čtvrteční večery stále patři návštěvám Berryho baru.

„Ahoj, Wendy! Vítej zpátky! Páni, tebe jsem neviděl už roky… Vůbec ses nezměnila…“ uvítal mě nadšeně Berry. Byl to stále stejně veselý chlapík, jen o těch pár let starší.

„Díky… Poslyš, Berry… Ti dva podivíni, co se mnou sedávali, sem pořád chodí?“ zajímalo mě.

„No jasně. Pořád sedávaj u stejnýho stolu, ale od doby, co ses tu neukázala, tu nebývali tak dlouho, jako s tebou…“ Takže jsou tady a přijdou… Paráda. Sedla jsem si k obvyklému stolu se svým obvyklým drinkem – Berrymu to pořád nevadilo. Ani ne za půl hodiny po mém příchodu se objevili ve dveřích. Tvářili se překvapeně, ale v zápětí jsem v jejich obličejích zpozorovala radost, že mě tady vidí. Vyprávěla jsem jim o odstěhování z New Yorku, o životě s Riffem a Violet v Severní Dakotě a oni mi zase převyprávěli všelijaké novinky.

„A představ si… Před pár týdny jsem tady narazila na takového mladého kluka… Byl to pěknej upír, svaly tak akorát, celkem vysoký, zrzavé vlasy – no slušelo mu to,“ zasmála se Meredith. „Nezdržel se tu dlouho, ale nejspíš se zaměřil na darebáky – potkala jsem ho dvakrát a vždycky si vyhlídl někoho, kdo dělal paseku v lidským světě. Jsem mu celkem vděčná, oddělat vraha není pro upíra špatný… Sami se o ty vraždy dokážeme postarat, a čím víc lidí bude ostatní vraždit, tím horší to bude pro nás…“ To zase vypadalo, jako ten upír z Chicaga…

„Já ho asi taky potkala… Nejsem si jistá, jak jsme se prali, tak jsem si ani nevšimla, jak vypadá… Byl strašně rychlej… A taky stopoval jednoho hajzla, co zastřelil mladou ženu… Mluvila jsi s ním? Nevíš, kdo to byl?“

No, tak jste si početli, a teď koukněte tam o pár centimetrů níž a nťukejte aspoň pár písmenek do komentáře, ať si můžu taky počíst... =D

5. díl Shrnutí 7. díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 6: