13.10.2010 (08:45) • repajunior • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 759×

Zapomeň na ni Emmette 6. kapitola

o 6 let později…

(pohled Emmetta)

„Ahoj, jsem Emmett Cullen. Je mi 7 a půl roku, ale vypadám nejmíň na 18 let. Možná by vám mohlo přijít divné, proč jsem tak veliký. Já nejsem člověk, jsem poloupír. Mám skvělou rodinu. Až na mámu, kterou jsem nikdy bohužel nepoznal, ale určitě byla krásná a hodná. Viděl jsem ji jen na starých roztrhaných fotkách, ale i na nich se dalo lehce poznat, že je krásná, a že se jí podobám fakt hodně. Můj upíří otec Edward Cullen si od té doby nenašel žádnou známost. I když se snažil, vždycky mu to s tou dotyčnou vydrželo nanejvýš týden. Potom je tady strejda Jasper. Takže tenhle chlápek je fakt dobrej kámoš a jeho přítelkyně Alice je zase parádní terč na legrácky. Oni děti mít nemohou a tak vždycky vidím, jak Alice s Jasperem tátovi závidí. Nechápu, proč mu závidí ZROVNA mě. Táta říká, že by mě někdy nejradši přetrhl jako hada. Ten a přetrhnout hada? Leda hodně invalidního hada! Ale táta zase byl o dost rychlejší než já. Už jsem ho sice doháněl, ale stejně na běh je tu James Bond on. Já jsem spíš na sílu.  Mám černé kudrnaté vlasy a kulatý obličej s ďolíčky ve tváři. Všem se to líbí, ale mě připadají strašně až dětinsky dětské. Dnes mám jít poprvé do školy a jsem celý nervózní ze spolužáků. Tak snad to bude dobrý…

(ve škole)

Tak jo! Jsem tady. Vystoupím z auta a zjistím, že jsem předjel tátu a strejdu Jazze. Dobře já. Šel jsem na matematiku, kterou mám s Alicí. Ne jako, že by mě Alice učila, ale jenom s ní zaplať pánbůh, sedím. Hezky si jdu po žlutých dlaždičkách, které vedou do kanceláře.

„Dobrý den. Já jsem Emmett Cullen a mám si sem prý dojít pro mapu školy,“ řekl jsem a usmál se svým širokým úsměvem na sekretářku. Pět vteřin bylo trapné ticho, jen na mě zírala s ústy dokořán. Měla hodně zubních kazů a veliká rovnátka zbarvená do červené barvy. Chtěl jsem se zeptat ještě jednou, ale nakonec se paní sekretářka vzpamatovala.

„A-ano. Tady ji máš, a kdybys ještě něco potřeboval nebo CHTĚL tak víš, kde máš hledat kocourku,“ zapředla a na chtěl, dala důraz.

„Dobře nashledanou,“ odvětil jsem se a musel zadržovat smích, který se mi dral z hrdla. Pokračoval jsem v cestě, ale najednou jsem ztuhl.

„Iane pochop, už je konec. Mezi námi dvěma už nikdy nic nebude a už není,“ řekl zlatovlasý anděl nějakému urostlému hromotlukovi.

„Konec bude, až řeknu já. Víš, kolik holek mě chce? A ty máš to štěstí a ještě si stěžuješ. Takže se uklidni, dej si kotě sprchu, namaluj se, ať vypadáš aspoň trochu k světu a přijď na ten večírek! Je to jasné?“ křičel ten kluk na andílka naproti sobě.

„Nikam nejdu, vypadni, Iane!!!“ řekla tiše, že jsem to sotva slyšel. Kluk ji určitě neposlouchal a popadl jí silně za zápěstí, až vyjekla bolestí. Jako by ve mně přetekla veškerá trpělivost, kterou jsem kdy měl. Snažil jsem se uklidnit a jít dál, ale ten kluk dal té dívce facku, až se bouchla do hlavy a spadla. To už jsem nevydržel a šel tam.

„Nemyslíš, že to přeháníš?“ zaječel jsem na něj.

„Kdopak si myslí, že je tady drsňák?“ zeptal se posměšně. Chtěl mi ubalit dělo, ale já uhnul a praštil jsem ho do jeho ošklivého zahnutého nosu, který udělal hlasité KŘUP. Najednou nás ohodila spousta krve. V nose mi ta vůně hned vyslala patřičný signál do těla, který říkal, že ta krev je chutná a láká mě. Ne, Emme vydrž! Zaťal jsem pěsti a čelist a vychutnával si pohled na toho ubožáka, který se svíjel v bolestech na zemi a držel si rypák.

„Co děláš ty, magore? Zítra mám točit reklamu na ponožky?“ zavyl a odběhl. Usmál jsem se, školní dav se rychle rozpustil. Vydechl jsem a podíval jsem se na dívku, která měla oči zarudlé od breku. Tohle už na mě bylo moc. První den ve škole a takových zmatků!

„No tak, to je v pořádku. Už je to dobré. Už jsi v bezpečí,“ šeptal jsem jí konejšivě do ucha a položil jsem si její hlavu k sobě do klína. Asi to ani nepostřehla, protože ani neprotestovala.

„Pšššt. Je to v pořádku. Chceš odvézt domů, ehm?“ zeptal jsem se a přemýšlel jsem, jak by se asi mohla jmenovat. Blaire? Sharon? Becky? Vikky? Anna nebo Ginger nebo úplně něco jiného?

„Jmenuju se Rosalie,“ vydechla ztěží. Hurá mluví! Dobře Emme zapoj aspoň někdy mozek a něco chytrého řekni.

„Ehm máš pěknou kabelku,“ řekl jsem a připadal jsem si jako idiot. Zvedla se z mého klína a už nebrečela, jenom si mě vyjeveně prohlížela. Povzdychl jsem si. Ženám jsem se vždycky líbil a na tom se asi nic nezmění.

„Děkuji,“ řekla a koukala na své pohmožděné zápěstí. Najednou mě zaplavila zlost, protože jsem si vzpomněl na toho sadistu, který tady masakroval Rosalii. Rosalie je pěkné jméno. V tu chvíli mi přišlo, že jiné neexistuje, a že ona je jediná dívka na světě.

„Tak chceš svézt domů?“ zeptal jsem se mile a věnoval jí svůj úsměv. Úsměv mi opětovala a začala se zvedat.

„Nemusíš, ale jinak děkuji,“ řekla a najednou znovu vyjekla. Rychle jsem jí podepřel svými pažemi. Hrozně hezky mi voněla. Její krev musí být sladká a nejlepší na světě jak rád bych jí… Ne! Takovéhle myšlenky teď fakt mít nechci.

„Musím, ale jinak prosím,“ řekl jsem žertovně a vzal jsem ji bez váhání do náruče. Došli jsme na parkoviště a já Rosalii naložil do mého prostorného Jeepu. Zřejmě se hodně vyznala v autech, protože se hned ptala na motor a řekla, že si to myslela. To jsem teda fakt koukal. Holka, kterou zajímají auto. Wow! Čím dál tím lepší.

„Ehm, supermane? Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě a usmála se na mě. Taky jsem se usmál a odvětil.

„Emmett,“ řekl jsem nezaujatě. Slyšel jsem, jak si mé jméno ještě několikrát šeptem zopakovala. Pustil jsem topení, aby jí nebyla zima. Vděčně se na mě podívala a dívala se dál z okna. Chtěl jsem ji někam pozvat, ale najednou jsem ztuhl. Neblížíme se náhodou směrem k La Push?

„Rosalie? Kde, že bydlíš?“ zeptal jsem se váhavě. Usmála se, až mě zahřálo u srdce.

„V La Push,“ řekla suše. Polkl jsem. Táta mi vždycky říká, abych tam nikdy hlavně nejezdil, ale nikdy mi také neřekl proč. Co to vyzkoušet? Neměl jsem z toho dobrý pocit, ale přece jí nevysadím venku, neřeknu jí nazdar a pojedu domů. Tak takovej teda vážně nejsem ani za nejhorších podmínek.

„Je s tím nějaký problém Emme?“ ptala se a nakrčila své dokonalé obočí a na čele se jí udělala jemná vráska. Věnoval jsem jí úsměv a dál se trápil špatným svědomím.

„Ne není, měl by být?“ zeptal jsem se až moc vesele takže na mě Rosalie čuměla jako na debila. Tak to se ti Emme moc nepovedlo. No nic. Odvezu jí domů a doma budu zatloukat, že jsem byl po vyučování a, že v La Push jsem nebyl. Ach jo.

Jeli jsme asi ještě půl hodiny a potom jsem zastavil před červeným malým domečkem.

„Tak tady bydlím,“ řekla a roztáhla hrdě ruce a ukázala na budovu. Měla být, na co pyšná měli to tady pěkné. Anglický trávník a hodně kytek a stromů a jezírek a všechno to bylo pěkně barevné a docela dobře to sladilo s barákem. Podíval jsem se na Rosalii, ta měla zavřené oči a opírala se o můj červenočerný Jeep. Na tohle jsem čekal. Tiše jsem k ní došel a políbil jsem jí na její měkké teplé rty, které chutnaly po jahodách. Maličko se zachvěla, ale polibky mi oplácela a byly čím dál víc vášnivější. Jemně mě kousala do spodního rtu. Mně to nevadilo. Ba, naopak. Vychutnával jsem si krásný pocit, který jako by z jejích červených rtů sálal. Najednou nás vyrušil zvuk přijíždějícího auta. Tu značku jsem znal. Bylo to stříbrné volvo. Hups! Tatíček přijel, ale jak to ví? Že by mě sledoval? No to snad ne. Rosalie nevěděla, kdo to je naštěstí neměla rtěnku, takže jsem na svých rtech neměl barvu rtěnky. Snad nás neviděl. Táta vystoupil a tvářil se jako táta toho kluka z discopříběhu. Polkl jsem a začal jsem si procvičovat nohy, až budu zdrhat. Táta přišel ke mně, čapl mě za košili a táhl mě do auta. Tím mě parádně vyvedl z míry. Ani nepozdravil. Chuligán jeden. Hodil mě do auta a sedl si na místo řidiče. Já jsem teď seděl na zadní sedačce a zvedal jsem se. Najednou jsem vyjekl v autě kromě mě a táty někdo seděl.

7. kapitola

Autor: repajunior, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na ni Emmette 5. kapitola: