20.09.2010 (07:45) • repajunior • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 862×

Zapoměň na ní, Emmette 4. kapitola

(pohled Edwarda)

„Rosalie Blacková? To nemeže být pravda!“ zakřičel jsem tak, že se Emmett přikrčil ke své modré dětské postýlce. Povzdychl jsem si a omluvně se na něj podíval. On koukal provinile na podlahu. Asi si myslel, že křičím na něho.

„Promiň Emme, promiň, kamaráde,“ zamumlal jsem nezřetelně, ale on mě asi slyšel, protože se na mě váhavě usmál. Ach jo! Toto letí. Emmovi je už 2 a půl roku, ale je hrozně malý dělá mi to starosti.

„Emmett je hold malý pivo!“ dělá se vždy Jazz legraci. Ale je hodně silný. Vypadá hrozně roztomile. Všechny maminky na ulici si vždycky můžou ukroutit krky, jakého mám krásného syna. Div, že nepuknou závistí. Najednou do dveří přišla Alice.

„Edwarde, vezmu Emmetta ven ano?“ ptala se a dělala na mě psí oči, které ji naučil můj malý synek.

„Dobře. Co s tebou mám dělat. Ale jen chvilku, ano?“ zeptal jsem se přísně.

„Jistě,“ odvětila. Emmett se na Alici usmál a ona už nestačila skrýt svůj osten závisti.

„Ale ať si Emmett vezme rukavice,“ řekl jsem.

„Jo,“ řekla Alice a vzala Emmetta do rukou.

„A dej mu čepici přes uši, ať nenastydne,“ křikl jsem. Protočila oči a ani se na mě nepodívala.

„Spolehni se bratře,“ řekla.

„A ať…“ řekl jsem, ale ona mě přerušila.

„Edwarde, já vím, jak se o něj mám starat. Je to jasný?“ řekla maličko naštvaným tónem.

„Já vím, ale mám o něj strach. Je jediný kdo mi zbyl,“ povzdychl jsem si a podíval jsem se na malé děťátko, které si cucalo palec u nohy a jakmile vidělo, že jsem se na něj podíval okázalo své ďolíčky a nezapomněl na zuby, které už měl všechny narostlé a byl na ně náležitě hrdý. Usmál jsem se na toho drobečka a hned jsem si vybavil Bellu. Teď by si asi zase četla poničenou knihu Na větrné hůrce. Nebo by se mnou seděla na pohovce a něco mi vyprávěla. Jak mi chybí. Chudák Emmett. V životě matku nepozná.

(pohled Alice)

Proč musí mít Edward takové štěstí? Proč zrovna on? Nikdy o dítě nestál a já o dítě stojím celý svůj život. A když jsem to překonala tak se mu narodí tohle překrásné dítě, které je snem každé matky na světě. Tohle mi probíhalo hlavou, když jsem táhla kočárek do kopce. Emmett se po mě otáčel a smál se mi.

„Jen se směj ty skrčku malej,“ zamumlala jsem vesele a zlochtala jsem ho, až se zalykal smíchy. Pamatuji si ten den, co Bella odešla na onen svět úplně do detailu. Jak na nás Edward křičel, abychom donesli morfium. A jak mu Bella pověděla svá poslední slova. Jsem zvědavá, jak Emmett bude vypadat, až bude větší.

Kupodivu jsem mu nemohla koukat do budoucnosti a Edward mu zase nemohl číst myšlenky. Hrozně mě zajímalo, proč to tak je. Najednou jsem se lekla. Tu opálenou postavu už jsem viděla milionkrát. Byl to Jakob Black a vezl před sebou kočárek s drobnou blonďatou holčičkou. Zřejmě to byla jeho sestra Rosalie. Byla úchvatná. Nebyla opálená nýbrž bledá po její matce a měla blonďaté dlouhé kudrnaté vlásky. Zřejmě přilákala Emmettovu pozornost, protože se na ní usmál a ona mu úsměv oplatila. Jakob zavrčel a odjel a nenávistivě se za námi otáčel, ten pohled nešel zapomenout. A tuší, že ten pohled byl věnovaný Emmettovi. Nebude to mít Emmett v životě lehké.

5. kapitola

Mám pokračovat? Prosím o víc komentářů. A pište, co mám napsat dál dochází mi múza psaní… Děkuji.

Autor: repajunior, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomeň na ní Emmette 4. kapitola: