Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-7.kapitola

01.08.2009 (13:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1814×

IsaBella

7.Další nehody, byly to vůbec náhody?!

S Angelou se mi strašně fajn povídalo, byla stejný typ jako já. Nerada se předváděla a každou chvilku ticha se nesnažila nutně zaplnit tlacháním o ničem. Povídala mi o spolužácích, ale když se znovu nepatrně zmínila o Edwardovi, spustila tím další příval mých otázek. Ptala jsem se jak vypadá a jestli tu stále bydlí. Na to mi pouze odpověděla.

„Jak skončil semestr, tak se tu už neukázal, nikdo z jeho sourozenců. Ale v nemocnici stále pracuje jejich otec. Pan doktor Cullen je strašně zkušený a přitom tak mladý. Ale nikdy jsem neviděla nikoho, kromě pana doktora Cullena, od té doby, co jsi odjela do... ehm... Pheonixu, tak se zase uzavřeli do sebe, jako dříve, ale Edward mi přišel jiný, než jsi přijela. Už nekomunikoval ani se svými bratry, když se Jessika snažila ho sbalit, upřel na ni strašně zlý pohled. Ta se klepala ještě týden po tom. Pak začala o něm rozšiřovat pomluvy, myslím, že to Cullenovi věděli, že je Jessika špiní, ale ignorovali ji jak mohli. Nikdo Jessice nevěřil, ale na Edwarda už žádná holka přímo nepromluvila, ani kluk ne, vlastně nikdo, dokonce i učitelé se vyhýbali přímým otázkám k němu, od té doby mi připadal strašně odtažitý a každý jeho pohled, který byl vyhrazen pro někoho jinýho byl zlý a skoro vražedný. Jednou na Mike zavrčel, když se ho ptal kde jsi, ten pohled jsi měla vidět, nikdy si už nedovolil na něj jen pohlédnout, byl jedinej, kterej věřil Jessičiným pomluvám.“

Chvíli jsem přemýšlela co mi právě řekla. Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale přerušil mě šílený náraz. Přeletěla jsem přes jedno sedadlo a spadla na hlavu,...jak jinak....Angela seděla na svém místě, vypadala v pořádku.

„Bože, Bells, jseš v pořádku? Mám zavolat sanitku?!“ Angela stála hned vedle mě.

„Ne, jsem naprosto v pořádku, to byla šupa.“ Posadila jsem se a ucítila něco mokrého na čele. Angela mi tiskla kapesník na oblíčej a stírala kapičky krve.

„To se může stát jen mně.“ Musela jsem se tomu pousmát, nebylo to nic vážného, ale autobus musel mít šílené následky na přední kapotě, myslím, že do La Push budu muset dojít pěšky, nebylo to už tak daleko.

„Bello, seš si jistá, že nechceš jít do nemocnice?“ Strachovala se Angela.

„Ne, je to fakt v pořádku, půjdeš se mnou do La Push?“ Chvíli přemýšlela a pak se zamračila.

„Jen když se mnou půjdeš na záchod a já ti to aspoň umyju, vypadá to jen na škrábnutí, ale i tak se tam může dostat nějaká infekce.“Usmála jsem se, bylo tak jednuduché si povídat s Angelou. Řidič byl naštvaný, že se srazil s jelenem. Když jsem vystoupila z utobusu, mrtvé zvíře leželo pod koly autobusu, nebyl to zrovna příjemný pohled, začalo se mi dělat špatně z té krve kolem. Točila se mi hlava. Angela věděla, nejspíš ze školy, že se mi dělá špatně z krve, zelenala jsem. Rychle mě odvedla do lesa a tam stlačila na mech. Chvíli jsem tam nehybně ležela a čakala, jestli omdlím, nebo ne.

„Myslím, že už mi je líp. Ano, ten záchod bude dobrý nápad.“ Otevřela jsem oči a setkala se s Angeliním vystrašeným pohledem, který směroval někam za mě, vypdala ostražitě.

„Angelo?“ Ohlídla jsem se za sebe, ale nikdo tam nebyl.

„Asi blázním, měla jsem pocit, že jsem tam viděla – Bože, pojď jdeme, toto místo se mi vůbec nelíbí. V La Push zavolám mamce, aby pro nás pak přijela.“ Váhavě se na mě usmála a popadla mě za ruku a táhla správným směrem, nebránila jsem se.

V lese jsme se bavili o jejím životě. Povídala mi, že chodí pořád s Benem, toho mi taky popsala, musí to být pravej, hodnej kluk, kterej by nikdy holce neublížil. Přála jsem jí ho, znám Angelu jenom pár hodin a pár let, které si bohužel napamatuju a už cítím, že je to skvělá kamarádka.

Vycházeli jsme lesem a uviděli na zemi povalenou ceduly s názvem La Push, přírodní rezervace. Obě jsme se zasmáli nějakému vtipálkovi, který obrátil šipku do lesa.

Už jsme byli znovu na cestě, když nás bředběhl nějaký kluk, nebo spíš chlap, copak toho dneska nebylo dost? Byl hodně mladý a pěkný, vlasy měl blonďaté a lehce roycuchané, obličej měl vážný. Bylo mu něco kolem dvaceti osmi.

„Pane Cullene!!“ Vykřikla Angela polekaně, takže to je Edwardův otec. Hned upoutal můj pozornější pohled, hledala jsem Edwardovy rysy, které by mi ho kapičku přiblížili a před očima se mi mihl jeden obrázek pana Cullena, jak se dívá na moji ruku s vážným pohldem. Vzpomněla jsem si?! Ne to ne, ale jeden okamžik jsem v hlavě měla. Pořád jsem se snažila si vzpomenou, jabych se dívala přes tlustou clonu tmavého závoje.

„Pane Cullene?.“ Znělo to divně, copak jsem mu tak dřív neříkala? Přistoupila jsem dva kroky k němu, vypadalo to, že chce jít dozadu, ale jakoby si vzpomněl, že za ním je ohnivá stěna Ztuhl, střelil po mě vystrašeným pohledem pohledem. Jeho oči byly topazové barvy. Hlas měl zbarvený klidem. „Promiňte, ale do La Push teď nesmíte. Klidně vás odvezu, ale do La Push se nemsíte už vrátit.“ Říkal to jako básničku, ale oči mu žhnuly strachem.

„Krvácíš, očetřím ti to.“ Asi to patřilo mě, připadala jsem si najednou provinile, že krvácím. „Promiňte.“ Zamumlala jsem a přitiskla si další kapesník na ránu. Vítr se kolem mě protáhl a strhl mi pár pramenů, které se mi vzápětí přilepily na čelo. Povzdechla jsem si a snažila je dát zpět za ucho a nevšímat si smradu, ze kterýho se mi točila hlava.

„Povedu vás.“ Řekl a ukázal k silnici za námi.

„Tak počkat, proč nemůžem do La Push? Potřebuji si tam něco zařídit.“ Párkrát jsem zamrkala. Něco se stalo?

„Charlie má o tebe strach Bello.“ Charlie, ani jsem mu nenechala vzkaz. Všechny souvislosti mi najednou utíkaly. Jen jsem přikývla a podívala se na Angelu.

„Pojedeš s námi? Nebo chceš jet do La Push? Jestli tam pojedeš, koukla by ses mě po nějaké brigádě? Mohli by jsme chodit spolu.“ Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Doktor přede mnou stuhl, jeho obličej však nic neříkal, měl ho prázdný, dokonalý hráč pokeru.

„Musím do La Push. Jeďte beze mě. Stejně jsem měla v plánu navštívit tetu. Večer ti zavolám.“ Usmála se na mě. „Máš pořád stejné číslo?“ Stejné číslo? Jaké jsem měla číslo?

„Asi si teď nevzpomenu, jaké jsem měla.“ Řekla jsem vyhýbavě. Významně se na mě podívala. Jen jsem přikývla, muselo to vypadat, jakoby mezi námi probíhala telepatický rozhovor. Povzdechla si a pak promluvila.

„Zítra se pro tebe stavím.“ Ucítila jsem jak se mi zvedají koutky rtů při té představě. Takže už mám plán na zítřek.

„Budu ráda.“ Podívala jsem se na Carlislea.....Carlisle! Jasně, tak jsem ho jmenovala, Angela ho jmenovala, když mi o něm říkala. Nevypadal netrpělivě, stále čekal na stejném místě.

„Měj se, Bello.“ Zamávala mi Angela z trochu větší dálky, než byla předtím, jen jsem zvedla ruku a po chvíli ji nechala zase klesnout k bokům.

                 8.kapitola                 Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-7.kapitola: