Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-4.kapitola

29.07.2009 (14:30) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1968×

Edward

4.Teď seš spokojenej?! Ty Sobeckej zbabělče!

Když odbila osmá večer, vydali jsme se s Emmettem a Jasperem k Belle domů. Pořád pro mě bylo strašně těžké myslet na její jméno, ale kupodivu jsem se těšil. Stokrát jsem si říkal, že ji stejně neuvidím, maximálně ucítím.

Oběhli jsme několik kilometrů u jejího domu, jestli je vzduch čistý. Za dvě minuty jsme byli všichni u jejího domu. Její vůně mě tak lákala, ne jen po upírské stránce, ale tolik jsem jí chtěl políbit a zahledět se jí do hlubokých hnědých očí, dotknout se její teplé kůže, uvidět ten nádhernej ruměnec, a pak... Edwarde! . Přerušil mé meditování Jasper, jasně on cítil tu bolest, na kterou jsem na chvíli zapomněl, protože ji přikryla touha.

„Promiň“ Zamumlal jsem, když jsem si uvědomil, že netrpím sám.

„Tolik se mi po ní stýská, tolik bych jí chtěl pohlédnout do tváře. Jestli se nezměnila.“ Mluvil jsem velmi potichu, ale dost nahlas, aby mě slyšeli.

„Edwarde, vím, že teď nebudeš mít náladu o tom mluvit, ale domlouvali jsme se s Japerem, že půjdem zítra na lov. Možná bys chtěl jít s námi.“ Dlouho jsem nebyl na lovu, ani jsem si to neuvědomoval, ale bude to aspoň měsíc. Ucítil jsem šílený ohěň v krku. Zamračil jsem se. Když Emmett viděl můj tvrdý výraz, který se mění v naštvaný, procedil v myšlenkách a nebo taky ne. Když jsem viděl jeho dotčený úšklebek, tak jsem pozvedl koukty úst.

„Jasně, půjdu. Už potřebuji zase doplnit palivo.“ Snažil jsem se o veselí tón, ale cítil jsem, že obličej moc nechce spolupracovat. Emmett se pobaveně zachechtal mému zmučenému výrazu jak se mění na moc nezdařený úsměv.

Bellin pokoj byl stále osvětlený a to bylo něco kolem jedenácté. Slyšel jsem z jajího pokoje velkou ránu. Představoval jsem si, jestli spí a spadla z postele. A pak byl slyšet zvuk, jakoby něco těžkého tahala po zemi. Chvíli se z pokoje ozývalo jen přehrabování, pak cvaknutí, hádal bych rádia, ale nejsem si jistý. Po chvíli ticha se pokojem rozezněly hlasy. Pohádka?! Proč by si pouštěla pohádku? Po půl hodině, kdy se nejspíš v něčem stále přehrabovala, jsem měl silné nutkání nahlédnout jejím oknem. Co dělá? Na co myslí? Už jsem se chtěl vyhoupnout do prvního patra, svaly na nohách se mi napjaly připravujíc vyskočit, když mě zarazila Jasperova ruka.„Díky“ Zabručel jsem, a byl upřímně rád, že jsem opravdu neskočil k jejímu oknu, asi bych se už neodtrhl a ona by mě spatřila.To přeci nemůžu dovolit, ne?

Další buchnutí, slyšel jsem, jak její prsty naráží na podlahu. Chvíli se nic nedělo, asi nad něčem přemýšlí. Na co myslíš lásko, pověs mi to? Povídej mi o tom, prosím. Málem jsem zaskučel, jak mě trápilo ticho v pokoji. Jasperova ruka, která stále držela moje rameno se sevřela, nechápavě jsem na něj pohlédl.

„Edward“ Ozvalo se zašptání jejího hlasu z pokoje. Stuhl jsem snad ještě víc, něž Jasper, vážně řekla moje jméno? Možná spala, je možné, aby v jejich snech bylo něco o mě? Tanya ji přece celou mou existenci vymazala z paměti, nebo na sny nemá vůbec žádnou váhu její nadání? Emmettova ruka se sevřela na mém druhém rameni. Myslím, že bychom měli jít, Edwarde! Teď odejit? Jen jsem nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Jsem v pohodě“ Teda já možná, ale můj hlas ne.

Rádio cvaklo, jak ho Bella zastavila, něco tam chvilku nastavovala a pak znovu zmáčkla play. Chvíli to skřípalo, ale pak se ozvaly první melodie Belliny ukolébavky, kterou jsem pro ni složil, zůstal jsem tam stát jako přimražený, po chvíli jsem si uvědomil, že nedýchám. Tiché žuchnutí mě upozornilo, že teď už leží v posteli.

Tentokrát mi ani Emmett, ani Jasper nezabránili, abych skočil k oknu. Opatrně jsem nakoukl na její postel. Ležela stočená v klubíčku, očima hypnotizovala rádio v druhém rohu pokoje, slzy si razily cestičku po jejích vyhublých lícních kostí. Nevzlykala, ani nedýchá, po chvíli to dohnala rychlým nádechem a výdechem, aby znovu mohla zadržet dech. Byla o tolik jiná, než před třemi roky, měla by vypadat starší, ale byla stejná, něco ji trápilo, bylo to poznat podle slonově bílého čela s vráskou, která se jí tam vždycky objevila, když nad něčím přemýšlela, nutilo mě to přemýšlet, na co myslí. Vždycky to pro mě bylo velice frustrující, překvapilo mě, že ani tento pocit se nezměnil. Oči měla zavřené a řasy jí vrhali dlouhé stíny na lícní kosti. Pod očima měla příšerně tmavé kruhy, kdybych neslyšel její srdce a necítil krásně květinovou vůni krve, kterou měla stále stejně silnou, tak bych řekl, že je to hodně žíznivý upír. Nezdravě bledý obličej byl skřivený bolestí. Vlasy měla rozhozené po polštáři o něco málo delší, ale úplně stejně hnědé a lehce zvlněné do prstýnků. Nezdravě byla vyhublá, viděl jsem její vyzáblé bříško pod shrnutým tričkem. Byla o tolik jiná a přitom stejná. Proč však má obličej skřivený bolestí? Ona žádnou bolest nemá cítit, nesmí ji cístit, Bella musí být naprosto šťastná, já chci přebrat veškerou bolest.

Edwarde, neblázni, nemůžeš tam jít, ty to víš! Ty tři roky nebyly zbytečný, vždyď je to tak pro ni nejletpší! Jasperovy naléhavé myšlenky jsem se snažil neposlouchat. Bella vstala a seběhla schody do přízemí, nedbal jsem na Emmettovy varovné myšlenky a upíří, no spíš nadupíří rychlostí jsem CD s mými skladbami strčil do kapsy od bundy a do rádia strčil jediné CD, které leželo na stole. Tato akce trvala něco málo kolem jedné a půl sekundy. Jak jsem vyskočil z okna ven, dopadl jsem na špičky, aby náraz nebyl tak hlasitý.

„Seš normální?! Celou dobu jsme se tak pitomě všichni snažili na to zapomenout a ty si klidně vlezeš k ní do pokoje?!“ Ironický tón v Emmettově hlasu nešel přeslechnout. Jen jsem vytáhl z bundy CD a zamával s ním před jeho nose. Obličej se mu uklidnil, ačkoli se pak zamyšleně zeptal.

„Myslíš, že něco tuší?“

„Ne, je strašně zmatená, a-“ Jasper se zarazil. Podíval jsem se na něho a v tu chvíli myslel na Alici, jak uklízí v pokoji.

„Jaspere?“ Jen se na mě podíval s nepřítomným výrazem a po chvíli začal myslet na Alicin šatník a co v něm dělali minulou noc. Přimhouřil jsem oči, jak myslel na detaily, nic přijemného pro poslouchače, jako jsem já.

„Jaspere, řekni mi to. Stejně to od tebe uslyším, dřív nebo později.“ Bella se cítí strašně zmatená, ale hlavně je zmatená z toho CD. Je nešťastná, cítí strašnou úzkost.

„Aha, to je-“ Nenacházel jsem slov, je to  příšerné, ale nemohl jsem promluvit. Jeho mysl se mi plně otevřela.

Emmett koukal ze mě na Jaspera a pak promluvil lehce uražený. „Nemám sem ještě zavolat Alice? Jen abych vám tady nepřekážel!“ Jasper mu všechno vysvětlil a pak dodal. „No bezva, tak a teď cítím zmatenost z úplně všech, jak se má pak člov- chci říct upír cítit?“

„Zmateně!“ Zachechtal se Emmett Jasperovým ublíženým očím.

Pohlédl jsem na na CD. Dostala ho ode mě ke svým narozeninám. S věnováním. Vybavil jsem si Tanyino varování: „Ona si tě pamatovat nebude, ale nesmí jí tě něco připomínat, když by ses před ní zjevil, asi by tě nepoznala,ale lidi jsou tak fascinující, tolikrát se mi stalo, že se mě nějakej muž zeptal, že má pocit, že se známe...“ Její zvonivý smích se mi tenkrát zařezával hluboko do uší.

Bella párkrát ještě přeběhla po pokoji, vsadil bych se, že hledala CD se skladbami. Měl jsem na sebe zlost, teď už na tebe zapomene a vše bude v pořádku. Přitakával jeden hlas, který se mě snažil přesvědčit, že jsem udělal správnou věc. Druhej hlas, ten sobeckej a bezohlednej překřikoval ten první, spokojenej?! Teď si fakt nikdy nevzpomene a ty budeš po zbytek věčnosti sám, bez ní a vždy ti zbyde jenom bolest a touha slyšet její hlas! To bude život!

Pak z pokoje vyšlo povzdechnutí a také jsem měl pocit, že slyším, jak s něčím zaštěrchala. Skočil jsem k oknu. Bledé prsty objímaly malou krabičku s prášky a v druhé ruce držíc vodu. Voda dělala v ruce kruhy, třásla se jí ruka! Nebyla jí zima, to jsem viděl, byla rozpálená, ale ruce se jí třásli, jakoby plakala a vzlyky jí třásly tělem. Neplakala.

Zaměřil jsem zrak na prášky. Stepstilium 3+ přečetl jsem si název na krabičce. To jsou prášky na spaní, Carlisle je dává svým pacientům, když mají velké bolesti a namůžou usnout. Vzpomínal jsem jak se to jmenovalo, když jsem mu to podával Stepstilium 1+ Takhle mi to říkal Carlisle. Musím se ho na to zeptat. Je možné, že jsou návykový? Podíval jsem se na ni, ruce se jí doopravdy nezdravě a neobvykle třásly, když položila sklenici na zem. Asi už neměla sílu ji dát na stůl, téměř ihned jsem viděl ten rozdíl, oči se jí klížily a tělo postupně uvolňovalo. Lehla si na záda, viděl jsem jak se natahuje pro peřinu, ale pak vzdala snahu posadit se, ruce položila a usla tvrdě. Tento proces trval asi minutu. Minutu než člověk usne?!

Otevřel jsem okno a vešel dovnitř ignorujíc vrčení Jaspera a Emmetta. Chvíli to vypadalo, že skočí za mnou, ale můj varovný pohled je zarazil, Emmettovi se to nelíbilo, ale neměl moc na vybranou. Nejdřív jsem přikryl Bellu. Hned mě do nosu udeřila ta krásná bolestná vůně, vycházející s Belliny kůže, která mi vždy spalovala hrdlo, ale něco jí překrývalo, jakoby to kazilo Bellino aroma. Hlava mi klesla k její tváří, byli jsme od sebe sotva pár centimetrů, v nose mě zaštípala ta droga, která se jí pomalu dostávala do oběhové soustavy. Zašklebil jsem se. Ty prášky ležely vedle sklenicí s vodou. Vzal jsem je a podrobně je prohlížel, no jasně, jak jsem si myslel, jsou na předpis. Vezmu je ukázat Carlisleovi. Když budou neškodné, vrátím jí je.

Tu noc mluvila málo, tolik mi její mluvení chybělo, její hlas byl tak jiný, jakoby tu ležel jiný člověk, ztrhaný a ztrápený.

„je to nádherné“ Zamumlala si. Něco se jí zdálo, něco pěkného. Usmál jsem se.

„V lese najdu odpověď.“ A pak si mumlala mé jméno, znělo z jejich úst tak nádhrně. „Edward, Edward.“ Dlouho mlčela a jen klidně dýchala, kolem třetí hodiny ráno, se její dýchání zrychlovalo, tep srdce také zrychloval, měl jsem strach, jestli se jí něco nestalo.

„Né, kvůli mně néé!“ Téměř zakřičela, hlas měla ochraptělý, proto se Charlie neprobudil.

„Tu vůni znám.“ Zašeptala, mezi prsty křečovitě svírala roh peřiny. Až když se jí tep srdce zpomalil, uklidnil jsem se.

Edwarde, měli bysme jít, jestli vyrazíme na lov teď, večer se stihnem vrátit No jasně-lov, Emmett se moc těšil jak jsem poznal z jeho myšlenek. Ale nevadilo mi, že s nimi půjdu, naopak, co bych jinýho dělal doma, jen by se mi hodiny do večera více vlekly, na Bellu jsem nepřestal myslet, jen jsem tyto myšlenky odsunul do jednoho z koutů mé mysli, zbytkem jsem přemýšlel, jak se sejít s Jakobem, a jak to příjme moje rodina...

Mysl upíra byla o tolik práznější, než mysl člověka, dokázal jsem myslet na tisíc dalších věcí zároveň a soustředit se na všechno najednou, někdy to místo v hlavě bylo nesnesitelné, ale někdy se to hodilo. Mysl lidí mi připadala tak strašně jednoduchá, téměř všichni se na svět dívali stejně- peníze, zdraví, sex, někdy i touha.

Vyskočil jsem z jejího pokoje a téměř neslyšitelně se zastavil vedle Jaspera. Teda, tři hodiny s Bellou a z tebe je někdo jinej! Podotkl pobaveně Emmett, ano, jsem šťastnej, že se vrátila, chovám se jako totální vůl, copak jí chci ublížit?! Nechci! Proto ji musím chránit před Jakobem Blackem a..... Ano přede mnou samotným.

S Emmettem a Jasperem jsme vyrazili k našemu domu. Hned jsem běžel do Carlisleovi pracovny. Zaklepal jsem na dveře, trošku se pod mým nedočkavým dotykem rozechvěli, očima jsem je hypnotizoval, aby se nezlomily, opakovaně jsem si připoměl, že musím být opatrný. Pojď dál Edwarde pomyslel si Carlisle.

Během čtvrt sekundy jsem seděl v černém pohodlném křesle, začal jsem mu vykládat, všechno, co se dnes večer stalo. Jen přikyvoval a nic neříkal. Čekal jsem, že nějak zareáguje, když se dozví, že jsem byl u Belly tak blízko, ale pouze přikývl. Když jsem skončil vyprávění, tak si jen povzdechl a spíš pro sebe si zamumlal.

„Nemůžu tvrdit, že jsem to nevěděl, že za ní nakonec půjdeš. Věděl jsem, že se neovládneš.“ Nebyla to výčitka, ale ani né pochvala.

„Mrzí mě to.“ Zamumlal jsem. „Ale nemrzí. Udělal jsi správnou věc, Edwarde. To cédéčko by ji mohlo moc prozradit. Už i tak stačí, že zná tvoje jméno.“

„Ale ona neví komu to jméno patří.“ Uklidňoval jsem spíš ho a svoje druhé já, neboť to první, strašně toužilo, aby mě znala a milovala. Chvíli jsem mlčky seděl a hleděl na okraj dřevěného stolu.

„Ještě bych se chtěl zeptat na jednu věc.“ Věděl jsem, že tohle se mu líbit nebude, neměl jsem nejmenší právo vzít Belle ty prášky, byly její a když ráno zjistí, že je nemá v pokoji, nechci ani přemýšlet, jestli by to řekla Charliemu. Mohl by začít vyšetřovat, kdo byl v jejich domě, když se Belle ztratilo nejen CD, ale i prášky.

„Ptej se, Edwarde.“ pobídl mě otec.

„ Znáš prášky jménem Stepstilium?“ Slyšel jsem Carlisleovi zmatené myšlenky.

„Ano, jsou to prášky na spaní.“ K čemu to potřebuje vědět? Prolétlo mu hlavou.

„Jsou návykové?“ Měl jsem před očima Belliny roztřepané ruce.

„Ne, neměli by nějak uškodit. Nejsou moc silné. Proč se mě na to ptáš?........Edwarde?“ Po chvíli mlčení jsem položil na stůl krabičku Belliných tabletek. Vyšiloval jsem, jenom kvůli obyčejným práškům na spaní? Věděl jsem, že jsou na spaní, ale proč jsem si k sakru myslel, že by mohli Belle uškodit? Když jsou na předpis, asi je potřebovala. Vzhlédl jsem ke Carlisleovi s omluvným úsměvem. Ten mi okamžitě stuhl na tváři, když jsem si všiml, jak se na tu krabičku dívá, v pohledu byl odpor a strach, v myšlenkách zlost a úlek. Věděl jsem, že nebude souhlasit s tím, že jsem je vzal z jejího pokoje, ale až takový nesouhlas?

„Kde jsi je vzal?“ Snažil se předstírat klidný tón, ale naléhavost vysela za každým slovem. Snažil jsem se mu projít myšlenky v hlavě, ale na nic nemyslel, jen jsem viděl jeho očima prášky a nadpis, jakoby z krabyčky vyskakoval.

„Třepali se jí ruce, když držela sklenku s vodou a pak si jeden vzala, minutu na to usnula hlubokým spánkem. Hodně vrčer křičela, ale neprobudila se. Měl jsem strach, tak jsem je vzal, abych ti je ukázal.“ Mluvil jsem rychle, slova ze mě přímo vybuchovala.

My podáváme pacientům s boletí stepstilium1+, těm kteří nemůžou usnout a jsou dlouhodobě ospalí a potřebují se léčit dáváme2+. 3+ jsem já použil jsenom jednou a to bylo při hodně vážné autonehodě, ten mladík strašně rychle umíral, jeho tělo bylo stále napjaté. Tyto prášky neseženeš v normální lékárně, jsou jenom na předpis a pak na pohotovosti. Myslel na toho mladíka a pak zrychleně otevřel krabičku. Byli tam dvě plata. V jednom byly poslední dvě a dvacet osm volných políček. Duhé bylo plné, všechn třicet.

„Určitě sem jela jen na polovinu prázdnin.“ Zamumlal s pohledem upřeným na vylouplá políčka.

„To nám stěžuje práci, vypadá to, že v noci má noční můry, proto jí někdo předepsal tak silný prášky, ale pokud jich dostala tolik, spíš bych tipoval, že se jí snažil někdo otrávit. Tohle by se nemělo nikdy brát dlouhodobě.“ Vysvětloval mi to velice trpělive a při slovech si z druhého šuplíku vytahoval vitamíny C. Jedno plné plato stepstilia hodil do koše a místo něj tam nastrkal plato vitamínu C. Zbývajíci dva prášky rozdrtil v prstech s takovou nenávistí, že to chvíli vypadalo, že svou klidnou povahu úplně zahodil. Bylo to nakažlivé, každý atom mého těla toužil ihned zjistit, kdo se snažil Belle uškodit. Na jejich místo nastrkal dva vitamíny C. Buď se Bellu někdo snažil otrávit, nebo jí to předepsal naprostý cvok, který o těchto.....drogách nic nevěděl.

„Přines jí to do pokoje. Edwarde, udělal jsi správnou věc, říkal jsi, že se jí třásli ruce, není to návykové, ale vypadá to, že ona to používá preventivně, je to nebezpečný. Příznaky jsou nejčastěji otupělost.“ Znovu jsem jen přikývl, protože promluvit by znamenalo použít hlasivky a ty jsem momentálně nevěděl kde hledat.

                 5.kapitola                Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-4.kapitola: