Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce - 33. kapitola

22.11.2009 (18:45) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2282×

IsaBella

33. Tento konec je bolestivý!

Dívala jsem se na Edwardova záda, která se ode mě strašně rychle vzdalovala, pár žáků se po něm otočilo, ale nikdo se nedovolil ho oslovit, když odcházel, vypadal rozzuřeně. Co když ho vidím teď naposledy? Co když zmizí? Ale přece mi slíbil, že se dnes večer uvidíme, ne? Říkal v šest, připravím se na to, řeknu Reneé, že jedu na Angelin pohřeb, to je dost důležitý důvod odjet do Forks a mezitím budu ležet v Edwardově pokoji a topit se v šíleným ohni. Musím myslet pozitivně, už mně nikdo neodtrhne od Edwarda, budu silná.

S hlavou ponořenou v myšlenkách jsem se vydala do třídy, kde mám mít matiku. Měla by tam být se mnou Alice, určitě všechno už viděla.

Třída už byla celkem plná, kdybych sem šla s Edwardem, už bychom si vedle sebe nesedli. Možná by se Alice obětovala, místo měla volné.

„Ahoj Alice.“

„Ahoj Rebele!“ Mrkla na mě a zasmála se vlastnímu vtipu, okamžitě jsem zrudla. „Vsadím se, že to bylo poprvé.“ Hádala dál.

„Jo, Alice, co jsi viděla?“ Snažila jsem se odvést téma, ihned nasadila obezřetný výraz.

„Kdy?“ řekla odměřeně.

To mě překvapilo, je možné, ab to viděla už dřív? Není! Rozhodla jsem se až teď.

„Teď?“

„Nic jsem neviděla.“ Tvářila se jako dokonalý lhář, to mě přesvědčilo, že mi lže, přesně takhle se tvářil Edward, když mi lhal o tom, že stál na parkovišti vedle mě, jak mě mělo rozmačkat to auto… blík! Další úryvek! Už si toho pamatuju celkem dost.

„Nelži mi! Ujedete?“ Hlas mi nezněl tak statečně, jak měl.

„Cože? Bello, neblbni, Edward něco chystá, ale to by tě mělo spíš překvapit mile!“ Pak se chytla za pusu a přistiženě se přikrčila k židli. „Nic nevíš, Bello, opovaž se to říct! Jasný? Edward by mi to dal pěkně vypít, kdybys tohle řekla!“

Překvapila mě její reakce, ale uklidnilo mě to. Usmála jsem se a sedla si k ní do lavice.

„Řekneš mu to?“ Ptala se mě.

„Proč se mě ptáš? Víš přeci všecko,“

Po chvíli se ozvala. „Máš pravdu, jsi zlatá!“ Spontánně mě objala.

„Já vím.“ Zasmála jsem se. Takže Edward mě pravděpodobně dnes večer promění. To je od něj milé, hezké a roztomilé. Popadla mě radostná nálada, najednou jsem se nemohla dočkat večera.

V tu chvíli přišel do třídy učitel. Celý den šel mimo mě, vše, co se řešilo mezi učitelem a námi, jsem si poctivě zapsala do zápisníku, ale šlo to jedním uchem tam, druhým ven. Čím častěji jsem hypnotizovala hodiny, tím víc se mi zdálo, že se vlekly. Místo, aby ručička oběhla ciferník rychle, zastavovala se na každém čísle a čekala. A nic, ručička stála.

Nevědomky jsem zvedla ruku.

„Ano, slečno Swanová?“ Vyzval mě učitel mile.

„Pane učiteli, sekly se hodiny,“ poukázala jsem nad dveře.

Učitel se podíval na svoje hodinky, „máte pravdu, to je musíte asi hodně pozorovat, sekly se nám jenom o minutu.“

Alice zabublala smíchem. Už nic neřeknu! Zařekla jsem se a položila si ruce na prsa.

Domů jsem dorazila o půl páté, už se blíží moje velké překvapení! U skříně jsem váhala, co si mám do „Forks“ nabalit. Vybrala jsem si černé šaty pod kolena na pomyslný pohřeb, vzala jsem si i nějaké rifle a trička. Hygienické potřeby jsem naházela do boční kapsy, pokud pro mě má Edward to překvapení, které tolik chci, tak je brzy nebudu potřebovat.

Než bylo šest hodin, stihla jsem se ještě najíst a vykoupat. Nezapomněla jsem si ani vyčistit zuby. Sedla jsem si do kuchyně a na papírek napsala mace vzkaz a číslo ke Cullenům, musím jí vysvětlit, kam jsem se vytratila.

Přesně v celou se ozval zvuk našeho zvonku. Málem jsem ke dveřím běžela.

„Edwarde?“ Vypískla jsem, ale pak jsem si uvědomila, že venku nikdo není. Asi jsem už z toho čekání zblbla. Kopla jsem do dveří, které se zabouchly. Sedla jsem si před dveře, ozvalo se nesmělé zaklepání, bylo to tak nečekaný, že jsem málem vyletěla úlekem. Trošku ve mně rostla panika, koukla jsem se kukátkem, jestli tam zase nikdo není… Možná už trpím schizofrenii!

Ale Edward tam stál. Otevřela jsem tedy dveře a vykouzlila ten nejvřelejší úsměv.

„Mohla jsi mi klidně zavolat, mohl jsem přijít později.“ Pokrčil rameny a naznačoval mi, že by se na mě nezlobil.

„Proč?“

„Ta návštěva, kdybys mi zavolala, mohli jsme to klidně odložit až na zítřek.“

„Žádná návštěva není, jsem doma sama.“ Trochu jsem poodstoupila, aby viděl, že v domě nikdo není.

„Tohle místo je strašně divný, asi už blbnu.“ Trošku vycenil zuby a narovnal se v ramenou.

Může upír zblbnout?

„Jsem sbalená.“ Otočila jsem list a kopla do velkého kufru, který ležel u dveří.

„Odnesu to do auta, máš jen jeden kufr?“

„Ne, ještě tady mám tašku, ale tu unesu.“

Beze slova chytl obě kabele do jedné ruky a druhou mi položil kolem ramen.

„Jsi si opravdu jistá, že chceš odjet?“ Ujišťoval se, chyběl mu ten jasný rozjařený výraz. Smutně se na mě díval a každý krok se snažil ještě zpomalit.

„Ano, ty víš, co chci.“

„To vím.“ Povzdechl se a vedl mě ke svému Volvu. Když mi otevřel dveře, neběžel rychle ke svému místu, pomalu, i na lidskou chůzi, obešel auto a sedl si za volant.

„Ostatní už odjeli do Forks. Takže jsem poslední, máš pas?“ Pohledem mě celou zhodnotil a nastartoval.

„Ano, je vzadu, v kufru.“ Strašně moc jsem chtěla ho políbit, ale něco mi říkalo, že to raději dělat nemám, že se to nehodí.

„To je dobře.“

„Co se děje?“ Neodpustila jsem si otázku a položila mu ruku na jeho, kterou měl na volantu.

„Mám o tebe strach.“ Přiznal po chvíli.

„Proč? Jsem tu s tebou! Ty bys mě ochránil!“ Ohradila jsem se, tohle mě opravdu nenapadlo, že bude mít starosti zrovna kvůli tomuhle.

„No, nebojím se přímo takhle, se mnou se ti nemůže nic stát, ale má strach, že se ti nebude líbit to, co si tolik přeješ. Mám strach, že mě budeš nenávidět.“ Povídal to tiše, ale jistě, musel nad tím hodně přemýšlet.

Aniž bych si uvědomila, co dělám, přisedla jsem si k němu a objala ho kolem pasu, vypadalo to, ž řízení mu nedělá žádný problém. Stulila jsem se u jeho mramorovém boku a poslouchala jeho pravidelné nádechy a výdechy.

„Edwarde, chci s tebou být věčnost, nedokážu si představit, že bys mě nechal žít lidský život, zdá se mi prostě příliš krátký. Je mi už dvacet, mám právo se rozhodnout o své budoucnosti a o té už mám jasno, chci být s tebou.“ Vyznala jsem mu svoje city, vypadalo to, že ho to trochu uklidnilo.

„Ale stále si neuvědomuješ, o co tě připravuju.“ Povzdechl si a pohladil mě po vlasech, ze silnice neuhnul ani o centimetr.

„O co?“ Nedala jsem se.

„O život!“ Skoro vykřikl zděšením.

„O lidský! O ten krátký!“

„Ale normální!“ Oponoval mi.

„Nechci se s tebou o tomhle zase bavit, já názor nezměním.“ Připadala jsem si jako puberťačka.

Cesta ubíhala víceméně v tichosti. Edward naladil rádio, takže mi v myšlenkách tvořilo jakousi zvukovou kulisu. Co vlastně chci? To je jasné, chci Edwarda, navždy! A to je jenom jedno východisko, stát se upírkou, ale vážně je to nutné? Asi není, ale já jsem si tolik přála patřit k němu do rodiny, strašně moc jsem chtěla najít to svoje místo v životě a to místo, je zrovna po jeho boku.

Mrkla jsem k jeho obličeji, díval se na silnici, nejspíš nad tím taky přemýšlel. Mrkl ke mně a něžně se na mě usmál… Ano, byla jsem si naprosto jistá, že nechci strávit život po lidksku.

„Miluju tě!“ Zašeptala jsem do příjemné melodie.

„Miluju tě, Bello Swanová!“ Oplatil mi to a zadíval se mi do očí, začínala jsem mít potíže se správným dýcháním.

„Silnice.“ Zamumlala jsem a topila se v krásné zlaté barvě Edwardových očí.

Bez mluvení zaměřil svou pozornost opět na silnici.

Zbytek cesty jsme nemluvili, v letadle jsem se ho držela jako klíště a nakonec i usnula, probudilo mě šimrání na tváři.

„Edwarde?“ Seděla jsem v čekárně úplně sama, kolem mě procházela stará paní, podezíravě si mě měřila. Všimla si, že někoho hledám.

„Ten zrzavý mládenec někomu volal, a pak šel na záchod.“ Zaskřehotala.

„Děkuju,“ Zvedla jsem se a popadla svoje dvě tašky. Musím ho najít! Tohle mi dělat nemůže, teď by to měla být jen láska a pohoda! Nejhorší bylo, že čekárna a nástupiště byly úplně opuštěné.

„Edwarde?“

Blik! Sakra! Světlo zhaslo. Teď jsem stála v úplné tmě na chodbě, kde nebylo jediné okno. Strašně mě rozbolela hlava a oči se mi začaly mhouřit. Je tohle normální? Celé tělo se mi začalo uvolňovat, měla jsem pocit, jakoby můj duch opouštěl mé tělo, snažila jsem se ho držet zuby nehty. Ale první, co mě podrazilo, byli nohy, svezla jsem se na zem a uhodila se do hlavy o hranu koše.

„Do háje!“ Zaskučela jsem, vědomí mě opouštělo, ale teď musím začít bojovat! Nadávala jsem si a po čtyřech se plazila ke dveřím, které se z ničeho nic otevřely.

„Haló! Pomozte mi prosím!“ zavolala jsem tenkým hláskem, k ženě ve dveřích. Hlas se mi topil ve vzlykách, hlava mě třeštila a krev mi stékala po čele, točil se mi celý svět, teď někdy určitě omdlím.

„Dlouho bojuješ, ale nade mnou nevyhraješ!“ řekla žena od dveří, zaměřila jsem na ni svůj rozmlžený zrak, až teď jsem si všimla jejich rudých vlasů! Victoria!

„Ne!“ Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale přerušila mě její ruka, kterou mi tiskla pod krkem.

„James tě měl hned zabít! Možná si příliš dlouho hrál! Nečekej však, že tě to bude bolet míň!“ Viděla jsem, co chce udělat, zvedla nohu a namířila ji na mou hlavu. Miluju tě, Edwarde Cullene! Krev mi stékala po tváři.

„Bello?“ Otevřela jsem oči, seděla jsem s Edwardem v čekárně, kolem nás procházela ta stejná stará paní, jako v mém snu, měřila si nás nepřístupným pohledem. Edwardovi zazvonil telefon, mrkl na displej a omluvně se na mě usmál, chtěl odejít! Okamžitě jsem ho chytla za košili, „Edwardre! Ne!“

„Bello, neboj se, to je jenom Carlisle, potřebuju s ním mluvit, jsem hned zpátky, tady telefonovat nemůžu.“

„Neodcházej, sakra!“ Zařvala jsem na něj, ledové ticho rušil jen telefon, který stejně nakonec přestal zvonit.

Koukla jsem do chodby, kde hlasitě zhaslo světlo.

„Bello! Co se děje?!“

„Je to tady! Umřu!“ Po tvářích mi stekla velká slza. „Musíš utéct, teď, měla jsem tě pustit.“ Všechno jsem si teď vyčítala, Victoria má zabít jenom mě!

Edwardovi znovu zazvonil telefon.

„Alice,“ zamumlal spíš pro sebe a podíval se na mě, klepotajíc jsem vzala Edwardův telefon a přítula hovor.

„Bello? Okamžitě odejděte! Je tam Victoria!“ Vyhrkla na mě, měla jsem trochu potíž oddělit slova od sebe, telefon jsem tiskla k uchu.

„Chce jenom mě,“ oznámila jsme ji a položila telefon.

„Bello, já její myšlenky neslyším!“

„máme ještě šanci utéct?“ hádala jsem dopředu, jaké máme šance.

„Ano, poběžíme,“ přehodil si mě na záda a kufry vzal do rukou. Zavřela jsem

„Slyšíš ji?“ Zašeptala jsem, chvilku mi neodpovídal. Zavřela jsem oči a nechala se unášet…. Svým osudem? Možná.

„Něco ano, ale není to zřetelné, už nás nedožene, doma tě proměním, abys nebyla tak bezbranná.“ Prohlásil nakonec.

„Jsi si tím už jistý?“ Ujišťovala jsem se.

„Jsem si jistý, že jsem sobec. Ale nechci už vidět ani další východisko.“

„Já taky ne,“

Po chvíli mě postavil na zem, „počkej tady!“ Přikázal mi nepřístupně a odběhl k prvnímu autu.

„Pojď, tohle je naše nové auto!“ Ukázal na červený mercedes. Hned jsem zabrala místo spolujezdce.

Cestou jsem si neodpustila otázky k mé proměně.

„Bude to moc bolet?“

Stiskl rty k sobě, až mu tvořili malou linku. „Bohužel.“

„Budeš u mě?“ Ujišťovala jsem se.

„Po celou dobu, neopustím tě ani na minutu!“

„Za jak dlouho budeme ve Forks?“

Místo odpovědi ukázal na ceduli orostlou špínou a prachem.

„Už na nás čekají, všechno je připraveno… Victorii už neslyším.“

U domu jsme byli během pár minut. Před ním mě popadla příšerná schíza. Edward nechal všechno v autě a táhl mě dovnitř.

„Bello!“ Vykřikla Esme starostlivě a objala mě. „Neboj se, všechno se vyřeší!“ Hladila mě po vlasech.

„Volá Reneé,“ Ozval se Edward za mnou.

„Ukaž, já to vezmu!“ vzala si Alice telefon do ruky a zvedla ho.

„Dobrý večer,“ hlas měla tvrdší, oproti jejímu zvonivému zněl hrubě. „u telefonu je Angelina teta, Bella právě dorazila… Ano… je to na nás všechny příliš, jsme rádi, že ji tu máme.“ Chvíli mlčela, a pak pravděpodobně přerušila mamčiny proslovy. „ovšem, já vím… Pohřeb bude zítra, ale smuteční obřad potrvá měsíc, bylo by dobré, kdyby tu Bella zůstala, já musím odjet hned zítra, protože doma mám dítě, ale mám velká strach o Angelinu matku, kdyby tu teď měla někoho v Angeliných roků, nemuselo by to pro ni být tak bolestivý.“

„Neboj, Alice to zařídí!“ Mrkl na mě Jasper.

Ze schodů se ozval Emmettův huránský smích, „Bella nás navštívila! Já si říkal, že mám žízeň!“ Edward na něj zavrčel, ale on si toho nevšímal a přiskočil ke mně a objal mě.

„Ahoj, Emmette,“ usmála jsem se.

„Proč jsi tak strnulá?“ divil se a podíval se na Edwarda, ten mrkl k Alice s telefonem u ucha.

„Aha!“ Zasmál se nahlas, až jsem ho šťouchla loktem do žeber, to ho pobavilo ještě víc, protože jsem si chytla bolestivě ruku, asi budu mít modráka přes celou ruku.

„Nemyslím si, že by zrovna teď chtěla mluvit, strašně pláče.“ Obhajovala mě Alice a já se modlila, abych nemusela hrát vzlyky, protože ü Reneé by mi to asi jen tak neprošlo.

„Kde je Rosalie a Carlisle?“ otočila jsem se na Jaspera.

„Rosalie šla na lov, když se dozvěděla, že jste na letišti a Carlisle nahoře připravuje pokoj.“ Aha, pokoj, spíš lůžkovou nemocnici! „nemusíš se bát, není to tak hrozný.“ Uklidňoval mě Jasper, jakmile vycítil můj strach.

„Dobře, nashledanou.“ Alice položila telefon a vrhla se na mě.

„Alice!“ Zaskuhrala jsem, jak mě tiskla moc k sobě.

„Promiň, jsem strašně ráda, že jste v pořádku! Jak si to věděla?“ Pořád mě objímala, ale už ne tak silně.

„No, měla jsem sen. Všechno se tam ukázalo, akorát bez Edwarda.“ Vysvětlila jsem stručně.

„To je divný, možná budeš taky moct vidět budoucnost.“ Zakřenila se na mě.

„Dvě věštkyně v domě, to by bylo!“ Zasmál se Emmett.

„Jsi připravená?“ Objal mě Edward kolem pasu.

„Jsem. Políbíš mě, ještě jako člověka?“ Znělo to spíš jako rozkaz. A Edward ho poslechl, polibek nebyl ani tak vášnivý, jako jemný. Využila jsem každé vteřiny. Vzal mě do náruče a nesl mě do pokoje za Carlislem. Tam mě postavil na zem.

„Bello! Slyšel jsem vás. Všechno jsem právě dochystal. Dáme ti morfium, je možnost, že neucítíš tu bolest, ale nemůžu ti to zaručit.“

Místo odpovědi jsem jen přikývla a zhluboka se nadechla.

„Bello?“ ozval se Jasper.

„Ano, Jaspere?“

„Dáme na tebe pozor, neboj.“ Konejšivě se na mě usmál, ještě jednou jsem všechny objala a lehla si na bílou postel, byla měkká, pohodlná.

Edward si ke mně klekl a chytl mě za ruku, na které jsem měla jizvu od Jamese.

„Miluju tě.“ Zašeptala jsem a zavřela oči. Loučila jsem se se svými lidskými kamarády, se svou rodinou, se vším, co se mi upírským životem vezme. Sice vezme, ale dostanu věci, které mají pro mě větší cenu, třeba Edwarda.

„Miluji tě, Isabello.“ Jeho studený dech se mi otřel o krk, jak se ke mně blížil. Zamrazilo mě, na kůži se mi objevila husí kůže, tohle je sice konec, ale i začátek. Začátek něčeho nového, jakmile se probudím, budu muset čelit spoustu nebezpečí, třeba Victorii, možná potom už všechno skončí, ale to zjistím leda tím, že se stanu upírkou, kterou už nic a nikdo neodtrhne od Edwarda.

V ruce mě štípla injekce s morfinem.

„Do toho, Edwarde!“ Pobídla jsem ho a stiskla mu ruku ještě pevněji.

„Promiň,“ zašeptal mi do krku a kousl. Slibovala jsem si, že nebudu křičet, ale nemohla jsem se ubránit prvnímu nátlaku bolesti, která mě překvapila, chtěla jsem ho od sebe odtrhnout, ale studené ruce se mi obemkly kolem mých.

Pevně jsem stiskla rty k sobě, když budu křičet, bude to Edwarda ještě víc bolet, stačí, když budu trpět sama. Konečně mě jeho zuby pustily, krev se mi nashromáždila v místě, kam mě kousl, oheň mě tam pálil, nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na tu bolest na pravé straně krku. Měla mě Victoria zabít! Takhle, by to určitě nebolelo.

Dovolila jsem si jeden krátký výkřik. Už jsem nevnímala okolí, morfium mě dostávalo pod svůj vliv, necítila jsem studené ruce na svých, ale nedokázala jsem je ani zvednout. Teď budu muset jen čekat! Oheň mě sžíral už po celém trupu, rozléval se do každé části mého těla.

„Jděte dolů, prosím!“ Přikázal v dálce sametový hlas Edwarda. Chtěla jsem jít taky dolů, byla jsem strašně zmatená. Ale nakonec jsem si řekla, že se nebudu snažit někam jít, když tu teď trpím.

Teď tu jsem jenom já a můj oheň-moje bolest. Můj největší a nejsilnější bojovník.

A s jeho poražením, přijde nový život. Život závislý na krvi.

                       ... Konec ...

          Moje povídky

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce - 33. kapitola: