Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-23.kapitola

17.08.2009 (16:00) • lucik1 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2173×

Carlisle

23. Nečekané komplikace, jako vždy…

V Seattlu na letišti nám oznámili, že přímý let na Aljašku vyletí až za dvacet hodin.

„Můžeme letět přes Montanu.“ Navrhla Alice, ale pak jedním dechem pokračovala. „Vlastně ne, protože tam budeme o dvě hodiny a osmadvacet minut později.“

„Tak si můžeme jít ještě zalovit, deset hodin je hodně dlouhá doba.“ Emmett se díval k lesu. Chvíli jsem přemýšlel, jak moc je to akutní s mou žízní.

Edward ledabyle pokrčil rameny, ale bylo mi jasné, že pod tou nenucenou maskou, to v něm vře. Podíval se na mě, jen jsem uhnul pohledem. „Tak dobře. Dáme si tu sraz… co já vím, zítra o půlnoci?“

„Jasně, půjdeš se mnou, Jaspere? Dáme si závod!“ Emmett vypadal rozjařeně a trochu to i vypadalo, že Jazze s tím už otravuje.

„Raději půjdu s Alice, Emme.“ Alice se blýskavě usmála na Emmetta.

„Srabe.“ Zabručel a šel obejmout Rosalii.

Po chvilce jsme se rozešli, šel jsem s Esme. Hodně nám usnadňovalo, že bylo něco kolem páté ráno, takže lidi v Seattlu ještě spali. Proběhli jsme ulici přímo do lesa.

Esme si ulovila pár jelenů, já jsem se spokojil s jedním medvědem. Celý lov proběhl v tichosti. Zabavili jsme se na celý den. V lese jsme dvakrát narazili na Edwarda, jednou když lovil, a jednou když ležel na louce. Nedával nějak najevo, že ví o naší přítomnosti, ale určitě slyšel naše myšlenky. V tichosti jsme s Esme opustili jeho přítomnost a šli si po svém.

Kolem páté večer, mě Esme vytáhla k jednomu pařezu, kde jsme si, opět v tichosti, sedli.

„Myslíš, že to dopadne dobře?“ Jej obavy se přenesly i na mě, ale zůstával jsem stále klidný.

„Nejsem si přesně jistý, proti čemu budeme bojovat, ale nás je sedm.“

„To si ano, ale mám starosti o Bellu.“ Tak to jsme dva.

„Alice to viděla o úplňku, takže to stihneme… Snad.“ Proti tomuto už nic nenamítala. Chytl jsem ji za ruku. „Neboj se, není důvod.“ Láskyplně se mi dívala do očí, když ledové ticho přerušil můj telefon. EDWARD.

„Edwarde?“ Slyšel sem šustění vetru, takže běžel.

„Carlisle, Jacob našel Angelu. Je u našeho domu, přeměňuje se, ale říkal, že nám může něco říct.“

„On ji nezabil?“ To mě zmátlo.

„Ne, chce, abys ji šel pomoct. Podle toho, co mi řekl, jsem pochopil, že je možná ještě nějaká šance na záchranu, potřebuje doktora, který něco ví o vlkodlacích.“

„Takže mě.“ Přeložil jsem si to.

„Jo, mohl bys tam doběhnout?“ Koukl jsem se na hodiny. Do odletu zbývalo něco kolem dvou hodin.

„Edwarde, nejsem si jistý, jestli to stihnu zpátky tak rychle.“ Přiznal jsem zamyšleně.

„Myslel jsem si to.“ Vzdych Edward do telefonu. „Mám tam jít s tebou?“

„Myslím, že to nebude potřeba. Poběžím tam sám. Když nestihnu letadlo, poletím dalším. Pokud je ještě možnost na její záchranu, udělám pro to všechno. Budu ti volat kdykoliv zjistím něco o nich. Bude se to hodit.“

„To zní rozumně, ale Carlisle. Pokud už ta možnost záchrany nebude, víš, co musíš udělat.“

„Já vím,“

„Tak se brzy ozvi a zkus to stihnout.“

„Dobře, ahoj.“ Položil jsem mu telefon a podíval se na Esme. „Slyšelas.“

Jen přikývla.

„Musím to udělat.“

„Já vím, ale slib mi, že budeš opatrný, může být nebezpečná.“

„Ty budeš v mnohem horším nebezpečí, než já.“ Konejšivě jsem ji políbil.

„Miluju tě,“ Zašeptala.

„A já tebe.“ Pohladil jsem ji po vlasech, neměl jsem už čas, Esme to také věděla. Společně jsme se vydali na cestu. V Seattlu jsme se rozdělili, ona už šla čekat na letiště, byl tam už Edward, takže nebude sama, za to jsem byl rád.

……….

Před našim domem jsem uviděl Jacoba ve své lidské podobě.

Hned jsem ho pozdravil. „Jacobe,“

Podíval se na mě, podle kruhů pod očima jsem usoudil, že už dlouho nespal. „Doktore.“

„Kde jsou ostatní? A kde je Angela?“

„Angela je za domem, smečka to ještě neví, jsem si jistý, že by ji okamžitě zabili.“ Šel jsem za ním.

„Jacobe, musíš to říct smečce.“

Vztekle nakopl kamínek. „A proč?“

„V domě mám všechno vybavení. Potřebujeme někoho na ochranu, myslím, že ji bude ten vlkodlak hledat, přeměnil ji za nějakým účelem.“

Jacob se netrpělivě nadechl. „Máš pravdu, říkala, že za ní chodí každý den.“ Tomu jsem se podivil. „Ona může mluvit?“

„Těžce, ale ano.“ Zabočili jsme za dům. Tam jsem na zemi uviděl Angelu, svíjela se na mechu, ale nekřičela, musela to v sobě dusit. Oči měla zavřeně, ale na těle šlo vidět, že už přeměna začala.

„Jacobe, pokud nenajdu lék dostatečně včas, budu nucený ji zabít.“

„Ona to ví.“ Vážně jsem přikývla a vzal její tělo do domu. Tentokrát jsem vedl já, šli jsme do mé pracovny, tam jsem obešel stůl a otevřel dveře, které byly skryty za záclonou.

V bílé místnosti, která se spíš podobala operačnímu sálu, jsem rožnul světlo. Angelu jsem položil na operační stůl. Začala se třepat, tak jsem ji připoutal k lůžku.

„Zajímalo by mě, na co potřebují upíři operační sál.“ Přejel prstem po skřínce s léky.

„To není pro nás, vybudovali jsme to chvilku po tom, co Edward začal chodit s Bellou, případ nouze.“ Vykuleně se na mě podíval.

„To ste tu chtěli dělat jatka?!“ Ukázal na tmavý lavor na zemi.

„Jacobe, všechno mělo své odůvodnění, kdyby se…“ Chvilku jsem zaváhal, kolik mu toho můžu říct, ale pak jsem pokračoval. „… někdo neudržel, kdyby započala přeměna, kdyby se stalo něco nepředvídatelného.“

„Takže, já ji zkusím dát morfium, třeba jí to pomůže od bolesti, ale nemůžu to zaručit. Ty zavolej smečku.“ Chvíli váhavě postával u dveří, vypadal, jakoby chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a vyšel z místnosti.

Angela otevřela oči, trochu jsem se polekal, protože byly křiklavě žluté a na krajích měla červený odstín, ale pokračoval jsem okamžitě ve své práci. Vzal jsem injekční stříkačku s morfinem.

„Angelo, chci ti pomoct, ale musíš se mnou komunikovat, ano? Rozumíš mi?“

Zakývala hlavou, na důkaz, že rozumí. Chytl jsem ji za ruku, která začínala být chlupatá nažloutlou srstí, a zatlačil jsem na stříkačku. Jehla se mi zlomila. Zaklel jsem. Vzal jsem větší, ale měl jsem obavy, že její organismus to nevstřebá. Silně jsem zatlačil proti její ruce, naštěstí tentokrát jehla vydržela. Jakmile jsem jehlu vytáhl z její ruky, přišel Jacob.

„Jsou na cestě sem. Samovi se to nelíbí.“ Pokýval jsem hlavou a sledoval Angelinu reakci. Uvolnila se.

„Angelu, bolí to ještě?“

Podívala se na mě. „Myslím, že už ne.“ Hlas měla úplně jiný, než jsem si pamatoval, byl ochraptělí, hlubší a, to mě nejvíc vyděsilo, strnulý.

Otočil jsem hlavu na Jacoba, v tu chvíli se Angela prohnula v zádech a temně zavrčela. Popruhy na její ruce začaly praskat.

„Chytni ji!“ Zakřičel jsem na něj a pevně jí stiskl ruku k lehátku, Jacob udělal to stejný.

„Neudržíme ji!“ Procedil Jacob mezi zuby. Zaslechl jsem v dálce dusot velkých tlap, to bude určitě smečka.

„Snad se sem dostanou včas, jsou asi deset mil západně.“

„Kdo?“

„Někdo z tvé smečky, slyším je.“ Jacob se na mě podíval.

„Cože? Nikoho ze smečky neslyším, slyším jen-“ Zarazil se a pak zaklel. „Sakra! Do prčic! To není moje smečka!“

„Chceš říct, že je to ten vlkodlak??“ Podíval jsem se na něj, snažil se poslouchat kroky, ale hodně mu to stěžovala Angela, která se pod našima rukama stále svíjela a křičela.

„Nemáš tu něco na uspání?“ Napadlo mě, co bych ji mohl dát za injekci, ale pak mě něco napadlo.

„Pokud nemá srdce, nemůže jí fungovat oběhová soustava, to znamená, že nemá krev. Injekce jsou tedy naprosto zbytečné.“

„Prášky?“ Snažil se Jacob. Vzpomněl jsem si, na Belliny prášky, Stepstilium. Ale já jsem je vyhodil. Zaklel jsem. Mám tu ještě někde jedny prášky na spaní, ale jsou hodně silné.

Angelin obličej se o trochu prodloužil do podoby psího čumáku. Byl to nepatrný rozdíl, ale mě to nakoplo.

„Jacobe, drž ji pořádně!“ Otočil jsem se ke skřínce s léky, vytáhl jsem jednu krabičku s modrými tabletami. Hned jsem to roztrhl a jednu vzal mezi ukazováček a palec.

„Nevím, jestli to bude fungovat.“ Namítl jsem.

„Na tohle není čas, doktore!“ Zařval na mě Jacob.

Druhou rukou jsem chytl Angeliny čelisti a rozevřel je, měla strašnou sílu. Poprvé jsem uviděl zblízka její zuby. Dva špičáky byly obrovské, tabletu jsem jí hodil velkou silou do krku, doufal jsem, aby to polkla, ale bohužel jakmile polkla prášek, tak mě kousla do ruky, teď jsem věděl, že ty obrovské špičáky jsou i dost ostré.

„Sakra! Sakra!!“ Zaklel jsem bolestí a chytl si poškozenou ruku. Kdybych nebyl upír, určitě mi ukousne celé zápěstí, takhle se rána rychleji zacelila, ale zůstal mi tam hnědý flek. Neměl jsem čas to zkoumat podrobněji, protože ta obluda se čím dál víc přibližovala k našemu domu. Hádal bych, že je teď od nás asi pět mil.

„Seš celej?“ Jacob se natahoval, aby se podíval na mou ruku.

„Je to v pohodě.“ Odmávl jsem svoje zranění stranou, větší starosti mi dělala Angela, sice se už nevzpírala, ale stále strašně hlasitě křičela. Neusínala, jak by to mělo být.

„Možná to chce větší dávku.“ Napadlo Jaka.

„Nejsem si jistý, jestli to funguje.“

„Nemáme čas na pokusy! Já se musím přeměnit, v lidské podobě nemám tolik síly na bojování.“

„Dokážeš se spojit se smečkou?“ Napadlo mě.

„Jo, ale až po přeměně, nevím, proč tady už nejsou.“ Pokrčil rameny.

„Dobře, běž se přeměnit, Angela se už tolik nevzpírá, přivážu ji těsněji k lehátku.“ Jakmile Jacob odběhl, tak jsem Angele obstaral pevnější provazy. Pravou ruku jsem už skoro necítil, místo, kde mě Angela kousla, mi divně zhnědlo, ale zatím jsem tomu nepřikládal skoro žádnou pozornost.

Jacob na mě zaštěkal. Seběhl jsem schody, a vyšel na verandu, hned mě do nosu praštil pach shnilého masa.

„Přijdou?“  Jacob jen kývl hlavou na souhlas.

„Cítíš to?“ Ujišťoval jsem se, nakrčil nos do strany. Pak se podíval na moje zápěstí, oči se mu rozšířily, teď bych tu potřeboval Edwarda, pomyslel jsem si. Zvedl ke mně svou obrovskou hlavu, v očích měl jasnou otázku.

„Nebolí to… Vlastně to necítím.“ Dodal jsem, tentokrát zavil ten vlkodlak z lesa, blížil se sem mnohem rychleji, určitě cítil pach upíra a Angely. Možná i Jacoba.

Přikrčil jsem se k zemi a připravil se na boj. Z lesa se vyřítil obrovský, hnědo zrzavý vlk. Na hřbetě měl bílé skvrny. Teď jsem o tom už nepochyboval. Dítě měsíce!

Moje povídky 24.kapitola

Autor: lucik1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Západ slunce-23.kapitola: