Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Západ slunce-15.kapitola

Edward

Zůstanu s tebou, lásko!

„Alice, tvá vize se ukázala v noci, při úplňku. Obávám se, že to je Dítě měsíce!“ Analizoval jsem každý její pohyb, oči se jí rozšířily strachem a poznáním. Mysl měla úplně prázdnou. Chytl jsem ji za paže a lehce s ní zatřásl, hned se probrala.

„Pane Bože,“ Vydechla, věděl jsem přesně co se jí honí hlavou a to i bez mého daru, protože já jsem myslel úplně na to stejný. Má vize se ukázala kvůli Belle! Normálně bych ho neviděla, protože ho vůbec neznám, ale on se zaplítá do budousnosti Belly, kdyby to byl Jacob, nebo někdo jiný ze smečky, neviděla bych ho. Myslela na všechny důkazy, které tomu nasvědčují. On neplánuje ji zabít, ale ona plánuje odjet na Aljašku, tam ho někde potká a on se neovládne, protože Děti měsíce se neovládají. Neviděla jsem ve dne, protože oni se zjevují jen v noci při úplňku. Och můj Bože! Jestli se to dozví Volturiovy, budou ho pronásledovat na Aljašku a Bellina vůně…asi by při lovu neodolali! Bylo mi jasný, že Jacob by ji neublížil, ta vize mi trošku vrtala hlavou, to je pravda, ale pořád něco ve mně tušilo, že se najde nějaké jiné vysvětlení. Ale Děti měsíce! To je náš úplně největší nepřítel, jsou třikrát silnější než my. Máme proti němu vůbec nějakou šanci? Bedlivě jsem poslouchal  její myšlenkové úvahy, udělali na mě dojem.

Mezitím se Bella uložila ke spánku.

Budu muset odjet s ní do Aljašky, musím najít jejich nový dům a hlídat ji, jamile se tam ukáže ta obluda, budu se snažit ji chránit ze všech sil. Ale měl jsem  velkej strach, že nebudu moct jim číst v mysli, jsou to jenom zvířata, bohužel jejich instinkty jsou nejsilnější, jaký jsem kdy viděl a jsou velice chytří, ale nedokážou o věcech přemýšlet přímo jako člověk…nebo upír.  Jednou jsem se s jedním setkal, také jsem mu nemohl nahlédnout do mysli, ale tam jsem se setkal s Caiem, který se sanžil každého z nich zabít do vyhubení, ale s sebou si vzal celou gardu, takže jsem byl pouze divákem, přesto hodně upírů přišlo o život.

Čekali jsme u domu něco kolem půl druhé hodiny, proto jsem usoudil, že Bella už bude spát, mrkl jsem na Alice a ukázal k oknu. Jen zavrtěla nesouhlasně hlavou. Ještě nespí, Edwarde. Poslala mi obrázek Belly, jak je křečovitě naplá na postli a hledí do stropu, teď by se tu hodil Jasper, pomyslel jsem si.

Čekali jsme do půlnoci, než usla, pak jsme oba vyskočili k ní do pokoje. Alice se na ni nemohla vynadívat, Stále jsem slyšel pouze jednu myšlenku od ní. Ta se tak změnila, ale nevypadá starší ani o den.

Tu noc Bella nemluvila, neprohodila ani slovo, ale nespala moc dlouho, ve čtyři se probudila a už neusla, chodila po pokoji, jak lev v kleci, v sedm šla do koupelny.

Jakmile jsme skočili z okna, měl jsem o poznání lepší náladu, Bella sice nemluvila, ale spala svým spánkem a ne díky nějaké droze. Běželi jsme k domu ještě za tmy, protože dnes mělo svítit slunce. Ach jo!

„Spokojenost?“ Prohodil jsem klidným hlasem k Alice, věděla co mám na mysli.

„No, jak se to vezme, je tu pár věcí se kterými nejsem vůbec spokojená, ale jinak jsem šťastná, že jsem tu dnes mohla být s tebou.“ Mrkla na mě.

„A s čím spokojená nejseš?“

„No, raději bych se obešla s jiným vysvětlení…však víš. Ale taky mě trochu trápí, že se budem muset zase stěhovat, nejhorší na tom je, že nevidím kdy se máme vrátit.“Pokrčila zamyšleně rameny.

„Moment, kdo říkal, že se stěhujeme?“

„Snad nechceš nechat Bellu té obludě!“ Pokárala mě.

„Tak jsem to nemyslel, já tam pojedu, ale pojedu tam sám, bez vás.Je to příliš nebezpečné a-“

„To si ze mě děláš snad srandu, ne? Myslíš, že se mě tak lehko zbavíš?!“ Uraženě odvrátila tvář. „A co pak? Co budeš dělat, až ten vlkodlak zemře?“ Trefila do černýho, co budu dělat pak? Prostě se vrátím zpátky do Forks a budu dělat, že se nic nestalo? Bez ní? Bez svého anděla? Nebo se tam nastěhuju a budu ji chodit v noci špehovat? Ani jedna možnost se mi nelíbila, jedna byla horší, jak ta druhá.

„No, to ještě nevím.“ Zamumlal jsem.

„Proč? Pak už jí žádný nebezpečí nehrozí, ne? Opustils ji jenom kvůli vlkodlakovi, nepletu-li se?“  Štvalo mě, jak má ve všem pravdu.

„Alice, to MY jsme pro ni nebezpeční, chápeš? A co mám dělat, hm? Nepamatuje si mě, nezná mě! To se mám prostě před ní postavit : Ahoj, já jsem Edward Cullen, ten upír, co ti zase ublížil, zas mi na nějakou dobu můžeš důvěřovat. Takhle to nechodí Alice, nejlepší by bylo, kdyby sem přijela Tanya a znovu ji pročistila paměť, tentokrát pořádně!“  Otřásl jsem se nad svým nápadem, ale byl jsem zavalen pravdivostí svých slov.

„To se můžeš jenom opovážit!“ Sykla na mě naštvaně. „Nejsi tady jediný kdo má Bellu rád, tím svým postojem lámeš celou rodinu.“ Ou, to jsem přepískla…Nevadí, třeba si to konečně uvědomí a za sto let mi ještě poděkuje!

Byl jsem nepříčetný, celý zbytek cesty jsme oba mlčeli, nevšímal jsem si jejich myšlenk, místo toho jsem se zaobíral svými. Měla zase pravdu, Bella patřila do naší rodiny a já ji z ní trhal a ubližoval tím, včetně sebe, úplně každýmu. Rozhodl jsem se udělat kompromis s Alice, bylo mi víc než jasný, že kdybych si to udělal po svým, ona by mi to nějak překazila.

„Až ve škole, plati?“ Nechtěl jsem to říkat, ale moje sobecké Já se jen tetelilo. Jen měsíc a půl a budeš zase s ní, paráda a potom můžeš-Ztichni! Okřikl jsem se v myslenkách.

„Jo! Věděla jsem, že to řekneš!“ Zavýskla si.

„Ne, nevěděla.“ Odporoval jsem suše.

„Takže budem chodit do vysoké na Aljašce? Co když si nevzpomene?“ Strachovala se, naštěstí budoucnost neviděla, protože před námi byla pořád ta překážka v podobě vlkodlaka.

„Tak budu jen rád, že ji nezkazíME život.“ Zamumlal jsem si spíš pro sebe.

„Fajn, ale budem tam aspoň tři semestry, pokud si nevzpomene.“ Zvedla vědousně ukazováček k nebi.

„Dva semestry a už se o tom nebudu s tebou bavit.“ Uzavřel jsem celou debatu a vběhl do domu. Na sedačce ležel líně Emmett a přepínal z kanálu na kanál, hned jak mě zpatřil, zařval do baráku. „Ááá, Kasanova se nám vrací! Tak jak jste si to s Bellou užili? My s Rose parádně.“ Mlsně se olízl a mě bylo trochu nevolno z jeho myšlenek, hned jsem vybruslil z jeho hlavy.

„Zmlkni Emme. Carlisle, Esme, Jaspere, Rose, můžete prosím na chvilku za mnou?“ Ani jsem nekřičel jak Emmett přes celej barák, ale bylo mi jasný, že mě všichni slyšeli, vzápětí stáli v obýváku v pozoru.

Jasper nám už říkal, že se Bella bude stěhovat na Aljašku, viděla Alice ještě něco? Carlisleovy myšlenky byly nejzřetelnější, proto jsem mu odpověděl.

„Ano i ne. Přišli jsem s Alice na to, co ta vize znamená. Alice měla pravdu, není to Jacob.“ Vypadalo, jakoby si všichni trochu oddychli, asi se jim nechtělo rozpoutávat válku. Alice pokračovala.

„Ale vlkodlak to je.“ Oznámila jim.

„Takže někdo ze smečky?“ Jasper vypadal zamyšleně. Už je nebudu napínat.

„Ne, nikdo ze smečky, tyto obludy ve smečce nežijou, ukazují se jen při úplňku a jsou několikrát silnější než upír. Jejich instintky jsou nejsilnější ze všech živočichů na světě. Toto je náš největší nepřítel.“ Každému jsem se podíval do tváře, jestli už někdo pochopil, co to je, jen Carlisle prudce vydechl. „Chceš říct, že je to…“ Dítě měsíce? Zbytek dopověděl jen v mysli.

„Ano Carlisle.“ Přitakal jsem.

„Tak co je to?“ Rosalie netrpělivě chodila po obýváku.

„Dítě měsíce.“ Oba jsme to řekli zároveň.

Reakce byli různé Emmett vykulil oči a Esme chytla Carlislea za ruku, Rose zůstala zmražena v půli kroku. Jediný Jasper si nechal svou reakci pro sebe. To je nemožné, všichny by měli být mrtvý! Caius je lovil do úplného vyhubení, chodil s Demetrim a celou gardou, takže měli výborného stpaře, takže to je nemožný!

„Jaspere, Demetri je stopař – stopař tisíckrát nadanější, než byl James. Jeho schopnost se dá volně přirovnávat k tomu, co umím já nebo co umí Aro. Ona zachytává pach?...nevím, jak to popsat… směr něčí mysli, a pak ho následuje. Funguje to na ohromné vzádlenosti, ale já jsem měl to neštěstí se s jedním z vlkodlaků setkat a jeho myšlenky mi byly utajeny, nedokážů číst v mysli zvířete, a vlkodlak je zvíře, se vším všudy, Jacob a jeho smečka se mění z lidí na psy, takže se dá říct, že jsou poloviční zvířata, proto jim asi mohu nahlédnout do mysle, proto si myslím, že Demetriho talent stopaření mu byl k ničemu. Tohle je moje jediné vysvětlení, proč ten vlodlak přežil, možná je jediný svého druhu, možná ne.“ Pokrčil jsem rameny.

Všichni už dostali pod kontrolu svouje výrazy v obličeji, jediný Emmett vypadal nadšeně.

„Takže se stěhujem na Aljašku? Paráda, lední medvědi jsou větší než Grizzly!“ Nechápave jsem se na něj podíval.

„Nestěhujem se, Emmette.“ Jeho myšlenky byli na chlup stejné, jako měla Alice a né jen jeho, celá rodina se na mě nechápavě dívala.

„Je to příliš nebezpečné. Odjedu tam sám.“

„Nepřichází v úvahu, Edwarde!“ Esme vypadala opravdu naštvaně. „Jak si na tohle mohl jen pomyslet?! Sám říkáš, že je to moc nebezpečné!“ Rozhodila rukama kolem sebe.

„Esme, já tam musím jet, ta stvůra má napadnout a zavraždit Bellu!“ Říkal jsem to, jakoby to bylo nad slunce jasné. Carlisle mi hned předhodil párúvah, proč mají jet ostatní.

„Právě proto tam jedem všichni, jestliže ty nedokážeš číst myšlenky vlků, jsi oslaben, zato Alice ho vidí, bude při souboji využívat svůj dar.“ Emmet ho hned doplňoval.

„Jo, já se už nemůžu dočkat! To bys mi ho chtěl jen tak vyfouknout? Už se těším!“ Rose mu dala  lehký pohlavek, aby se uklidnil.

„Vy chcete jet se mnou?“ Nevěřícně jem se na každýho podíval, všichni kývali hlavou, až na Rosalii. Nahlédl jsem jí do mysle. Nechci riskovat celou rodinu jen kvůli Belle, ale Bella znamená Edward, takže riskujem životy kvůli Edwardovi? Ne, já jim to dlužím! Málem jsem je oba zabila, už kvůli tomu bych se tomu netvorovy postavila sama, dlužím jim to! Nejsem přese sobeckej zbabělec!

„Rose, nic nikomu nedlužíš.“ Přistiženě zvedla ke mně hlavu.

„Ale já chcu bojovat!“ Hrdě vypla ramena.

„Rosalie-“ Přerušila mě

„Ne, já chci bojivat, vážně a nevymlouvej mi to, když jede celá rodina, tak já taky, to je přece jasné, ne?“

Alice se neudržela a vykřikla.

„Až bude po všem, budem chodit na Aljašku do školy, dva semestry, Bella tam bude chodit, pokud si vzpomene, tak Edward ji promění a bude s námi bydlet!“ Všichni se začli usmívat a radovat, až na Rose, ta si furt nechávala svou neutrální masku.
„Moment, Nikoho nebudu proměňovat, Alice! Tohle nebylo v naší dohodě.“ Zavrčel jsem na ni.
„Jo, jasně… Však víte.“ Mávla rukou, aby každý viděl, že si myslí své, tímhle gestem uvolnila atmosféru, všichni se začli uvolněně smát.

„Děkuju.“ Zašeptal jsem k nim a vděčně se na každýho podíval, Esmé přímo překypovala nadšením.

          16.kapitola           Moje povídky