Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 12. kapitola

20.08.2011 (16:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2059×

12. kapitola - Terkami

Isabellin pohled:

Rumer na mě už zdálky mávala a s širokým úsměvem na tváři překonávala vzdálenost mezi námi dvěma. Jenomže nebyla sama. Za sebou vedla nějakého mladíka, kterého jsem neznala. Jedno jsem věděla jistě, Coingar to rozhodně není, tak kdo tedy?

„Rumer! Ráda tě znovu vidím - ale, jak je možné, že jste tu tak brzy? Čekala jsem vás až na svatbu!?“ zeptala jsem se trochu zaskočeně. Buď museli při své cestě schvátit nejeden pár koní, nebo si to nedokážu vysvětlit.

„Jak to myslíš brzy? Chavi nám dala vědět skoro před týdnem!“ otázala se pro změnu překvapeně ona. Tak teď jsem to fakt nechápala. Pohledem jsem se snažila v tom chumlu lidí i zvířat najít Chavi, ale nikde jsem ji neviděla.

„Ale ono je to vlastně jedno. Hlavní je, že jsi konečně tady.“ Mávla jsem nad tím nakonec rukou a s Rumer jsem se sestersky objala. Její podoba na bratra byla až neskutečná. Oba měli téže černé vlasy - jenom Rumer je měla o krapítek delší, a oči zdědili po Merenge. Pomalu mi přišlo, že se Rumer za ty dva roky, co jsem ji neviděla, skoro nezměnila. Pořád to byla ta moje kuplířka, se kterou jsme jako malé holky vyváděly samé vylomeniny.

„To máš pravdu. Stýskalo se mi po vás, po všech,“ usmívala se na mě dál a už to vypadalo, že spolu začneme vzpomínat na minulost v tomto táboře, když si ten mladík za Rumer odkašlal, a tak na sebe přitáhl pozornost jak mou, tak Rumeřinu.

„Asi bys nás mohla představit, Rumer, když už jsi mě sem dotáhla,“ prohodil nesměle španělsky. Když jsem si ho teď začala prohlížet, všimla jsem si, že jeho kůže je o něco světlejší, než jakou má Rumer a ostatní cikáni. Barvou se podobala té mé, takže mladík rozhodně nebyl pravým cikánem.

„Omlouvám se. Bello, tohle je Danior Terkami - náš velký vrhač dýk. Daniore, tohle je Isabella zdejší druhá nejlepší kartářka,“ představila nás vzájemně. „Danior není rozeným cikánem jako ty. Pokud vím, tak se k cikánům přidal, když mu bylo sedm – ale to už by ti mohl říct on sám, že Dani?“ usmála se na něj mile Rumer, a aniž by cokoliv řekla, zmizela opět mezi svými.

Tak tohle ti oplatím Rumer, jen se těš!

„Takže… když už to Rumer nakousla… jak ses vlastně dostal k cikánům?“ zeptala jsem se jen tak, aby řeč nevázla.

„Utekl jsem z domu, když mi bylo sedm,“ pohodil nenuceně rameny.

„A to jenom tak? Nikdo tě nehledal, nebo co já vím? Nebáli se o tebe?“ divila jsem se a zároveň přemýšlela, co ho k tomu jako malého chlapce asi vedlo.

„To nemám nejmenší tušení. Možná matka, ta se o mě mohla bát, ale otci a bratrovi jsem rozhodně nechyběl, oni si žili skoro jako bych neexistoval a pro mě byl nakonec ten útěk skoro jediná volba na šťastný život,“ uzavřel v krátkosti etapu svého života s pravou rodinou.

„Uvažovals někdy nad tím, že by ses vrátil?“ otázala jsem se znovu.

„Jednou, nebo dvakrát možná, ale nikdy jsem to nakonec neudělal. Cikánský život mi plně vyhovuje. Dává mi volnost, kterou potřebuju, a také radost ze života. Už jako malý jsem nesnášel všechny ty konvence. Naše rodina byla ve městě celkem uznávaná, rodina lékárníka Buendíi,“ namítl a já úplně cítila tu hořkost, při vyslovování jeho rodného jména.

„Takže proto sis změnil jméno?“ došlo mi.

„José Buendía se k cikánům moc nehodí. Už tak jsem na sebe strhával víc pozornosti, než mi občas bývalo milé. Změna jména mi jenom prospěla. Takže, slečno, Danior Terkami je k vašim službám,“ usmál se na mě a poklonil se, jako bych snad byla nějaká dáma z vyšší společnosti.

Terkami byl milý společník. Nechápala jsem sice, proč se mě Rumer snažila s ním seznámit hned po svém příjezdu - co na našem seznámení nemohlo snést odkladu, ale teď jsem to neřešila.

Do svatby zbýval necelý den, a tak se všude zpívalo a všechno se připravovalo. Jednou jsem ještě zastihla Chavi, jak dává několika dívkám z našeho tábora rozkazy, co je ještě nutné udělat, a tak jsem se za ní vydala, abych se dozvěděla, jak mohla dát Rumer vědět už před týdnem, když to ještě o žádné svatbě řeč nebyla.

„Vím, na co se chceš zeptat, Bello,“ promluvila ještě, než jsem se stačila vůbec zeptat.

„Tak, mi tedy odpověz. Nějak to nechápu,“ přiznala jsem a vzala kádi, ke které se zrovna nakláněla. Společně jsme vyšly k ostatním, kde se už všechno pomývalo.

„Nedávala jsem Rumer vědět kvůli svatbě… víš, měla jsem starosti, jak to s Cingarem dopadne. Chtěla jsem, aby o tom Rumer věděla a aby - kdyby se Cingar už nevrátil - se mohla aspoň Jessenie vrátit ke své rodině,“ vysvětlila mi trochu zachmuřeně, když si vzpomněla na Cingarovo uvěznění.

„Takže takhle to bylo,“ konečně mi svitlo.

„Ano, takhle,“ přitakala a znovu se usmála a ukázala tak posledních několik zubu. Někdy tak vypadala trochu strašidelně, ale zrovna teď to byla milá stařenka.

„Je dobře, že dorazil celý jejich tábor,“ podotkla jsem ještě a zamávala jsem Rumer, která se na mě z dálky zase usmívala a teď o něčem zrovna mluvila s Terkamim. Začínala jsem ji podezřívat z kuplířství proti mé osobě, což by se jí nemuselo vydařit, pokud bych přišla na to, co kuje.

„Celý tábor… a především Terkami mi přijde velmi milý,“ namítla a přišlo mi, jako bych slyšela Rumer. Co se to tu k čertu děje?! Co všichni mají s tím Terkamim? Začínala jsem mít neblahé tušení…

„Děje se něco, o čem nevím?“ zeptala jsem se nevině.

„Ale copak… a i kdyby něco, tak se všechno dozvíš v pravý čas, neboj se,“ dodala a zase se vesele zazubila. Takovou tajnůstkářkou jsem ji ještě nikdy neviděla. Rozhodně měla něco za lubem a moc bych za to nedala, kdyby v tom měla prsty i Rumer. Ta se tu objeví jednou za dva roky a už je tábor vzhůru nohama.

Ne že bych jí to vyčítala, to by mě ani na vteřinu nenapadlo. Chtělo to trochu oživení, po tom věčném trápení, ale tohle se mi opravdu nelíbilo.

Miraclin pohled:

Jelikož bylo opět pěkné počasí, vydala jsem se dopoledne na maliny. Mámě se to sice moc nezdálo, měla o mě velký strach, jelikož se po okolí mohl pořád potulovat ten zločinec, ale já jsem se nebála toho, že by mohl něco udělat během dne.

Trochu jsem však své odhodlání přecenila, když se v křoví kousek ode mě začaly ozývat nějaké podivné zvyky. Od své poslední návštěvy zdejšího kousku lesa jsem si tu dávala velký pozor. A najednou se tu začaly ozývat ty chropnivé zvuky, šustot listí a něčí kroky.

Pomalu jsem se vydala zpátky domů, ačkoliv jsem neměla džbánek ani z poloviny plný, ale zrak jsem nespouštěla z křoví, ze strachu, kdy se odtud někdo vynoří.

K mému velkému uklidnění však z křoví vykoukla jenom chlupatá psí hlava. S vyplazeným jazykem na mě chvíli hleděl, než se znovu ztratil ve křoví. Oddychla jsem si, to přiznávám - měla jsem vskutku docela strach, ale teď když jsem věděla, že je to jenom nějaký zbloudilý pes, uklidnila jsem se a začala znovu plnit džbán, který se těmi velkými zralými plody naplnil celkem rychle, a já jsem neodolala a několik kousků jsem si dala rovnou do pusy.

Zrovna jsem si do pusy vkládala další malinu, když se za mnou ozvaly zase ty skoro až strašidelné zvyku. Jenom jsem se usmála, když jsem si uvědomila, že je to opět jenom ten pes a já se nemám čeho bát. Prostě mě tu ještě neviděl, a tak je zvědavý.

Jenže to by se za mými zády nesměl ozvat něčí hlas. „Už jsou zralé?“

Jelikož jsem tu nikoho nečekala, hrozně jsem se lekla a s dokořán otevřenýma očima jsem se otočila na toho vetřelce, co mě tak vyděsil. Během okamžiku jsem se však ukláněla, protože jsem se octla tváří v tvář Aleronovi.

„Miracle, narovnej se,“ vyzval mě takovým usměvavým, ale trochu otráveným hlasem. „Už jednou jsem ti říkal, že pokud budeme sami, tak se mi nemusíš klanět,“ usmál se na mě ještě jednou, když jsem se narovnala. Stále jsem však pohledem těkala z místa na místo a nemohla jsem se na něj znovu podívat. Ta zvyklost, nedívat se na panstvo zpříma, jako rovný na rovného, byla prostě moc silná.

„Omlouvám se, ale je to už zvyk, pane,“ odpověděla jsem mu pokorně.

„Neomlouvej se a už mi neříkej pane. Jsem Aleron,“ nabádal mě dál, ale… já mu přece nemohla začít jenom tak říkat jménem! To nešlo.

Edwardův pohled:

Začínal jsem si myslet, že to už nemůže být jenom náhoda. Třikrát jsem si nechal vyvěštit budoucnost a pokaždé mluvila o lásce. Sice to mohla udělat schválně, aby jenom potvrzovala svá někdejší slova, ale nevěřil jsem tomu. Z nějakého zvláštního důvodu jsem nevěřil, že by mi lhala.

Takže - pokud mluvila pravdu, čeká mě v budoucnosti přece jen láska? Odpykal jsem si všechny zlé činy a čeká mě konečně štěstí?

Hodně jsem o tom pochyboval, ale zároveň jsem doufal v to, že má pravdu. Možná by tou láskou mohla klidně být ta pohledná dívka z vesnice, které se pokaždé rozzáří oči, když se na mě podívá… Ne, ona je pro mě moc nevinná. Její denní modlitby z ní činní spíš nevěstu pro Boha a ne pro mě, hříšného muže, který vraždí s potěchou a zároveň kvůli vlastnímu životu - což však není vůbec žádná obhajoba.

A jak jsem tak nad tou dívkou uvažoval, vzpomněl jsem si na tu ženu na návsi. Stále jsem měl na paměti její jedinou větu, kterou zamumlala, než odešla a já jsem o ní chtěl vědět víc, než jenom to, že o upírech zřejmě něco ví a že je to Miraclina matka.

Miraclin pohled:

„Jsi neuvěřitelně půvabná, Miracle,“ skládal mi jednu poklonu za druhou Aleron a já už byla červenější než maliny, které jsem sbírala.

„Takhle byste neměl mluvit, pane, jsem jenom obyčejná vesnická holka, která si vaše lichotky nezaslouží,“ namítala jsem a stále se střežila tomu, pohlédnout mu do obličeje, přestože mě k tomu stále něco nutilo.

„Jaká pak obyčejná… Kdybych tě oblékl do nádherných šatů, nikdo nepozná, odkud pocházíš. Všichni by tě považovali za komtesu.“ Mávl nad tím rukou.

„Do komtesy mám daleko,“ usmála jsem se nesměle. Navíc ta představa urozené ženy byla docela nudná. Já měla ráda přírodu, pobíhání bosá po zahradě, cítit vítr ve vlasech a ne sedět v upnutých korzetech, neustále se bavit o ničem a tvářit se spokojeně.

„Máš pravdu,“ souhlasil se mnou a já k němu překvapeně vzhlédla a přece jenom jsem se na kratičký okamžik setkala s pohledem jeho očí, které mě neustále pozorovaly. „Jsi daleko půvabnější než kterákoliv komtesa, baronka a jiná šlechta,“ dokončil svou větu a já se utápěla v rozpacích. Nikdy mi nikdo nic tak pěkného neřekl a zvlášť ne nějaký šlechtic.

„Ehm… Já… měla bych už jít domů. Matka na mě jistě čeká,“ snažila jsem se jeho lichotky rychle zamluvit, a se džbánkem v ruce jsem se vydala po pěšině zpátky na louku. Aleron mě však následoval a s ním i jeho pes.

Jen co jsme se však vynořili z lesa, všimla jsem si na louce družiny mužů. Někteří postávali na zemi, jiní seděli na hřbetech koní. Všichni se však neustále rozhlíželi, až jeden z nich spatřil naši podivnou dvojici.

„Pane!“ vykřikl a hnal se k Aleronovi. „Jste v pořádku?“ zajímal se okamžitě ten mladík, když k nám doběhnul.

„Samozřejmě že jsem,“ uklidňoval ho Aleron, ale mladík na něm stále spočíval ustaraným pohledem.

„Viděli jsme vašeho koně, jak se k nám vrací… Měli jsme o vás strach, jestli se vám něco nestalo… Vaše matka by nám jistě nepoděkovala…“ Mluvil velmi rychle a já z jeho slov pochopila snad jenom to, že se Aleronovi splašil kůň a nejspíš mu i utekl. Pohlédla jsem tedy na něj a teprve teď jsem si všimla lehce natrženého kabátce.

V tu chvíli však mladík dokončil svou zmatenou řeč a podíval se na mě. Změřil si mě pohledem od hlavy až k patě, ale nic neřekl. Co si o mně mohl asi tak pomyslet, že raději mlčel, a vlastně mi nepopřál ani pěkný den?

Na jazyku mě stále pálila tahle jedna otázka. Mohl si snad myslet, že jsem nějaká lehká dívka, která v lese prostě jenom potěšila svého pána? Jenom při té představě jsem opět byla červená jako nejzralejší ovoce.

Doufala jsem, že takto o mně nesmýšlel, ale neměla jsem možnost se zeptat a vlastně bych se i styděla natolik, že by ze mě nevypadlo jediné kloudné slovo.

„Pane, pokud nechcete pokračovat v honu, měli bychom se vrátit na zámek,“ prohodil po chvíli taktně jeden z mužů z Aleronovy družiny.

„Máte pravdu, měli bychom se vrátit, ale nejdříve doprovodíme tuto slečnu domů, nebudeme přece burani a nenecháme ji zde samotnou,“ usmál se na mě Aleron a než jsem stačila jakkoliv protestovat, že domů dojdu sama, octla jsem se na koňském hřbetě a zády jsem se opírala o Aleronovu hruď.

I přes ten kabátec, jsem cítila, jak z něj sálá teplo. Při každém koňském kroku jsem cítila, jak se hýbou i jeho svaly, a bylo to až hříšně hezké, takhle se o něj opírat.

Ne! okřikla jsem se v duchu. Jak můžu na podobné věci jenom pomyslet? Tohle se ke mně nehodí, neměla bych myslet na Alerona jako na pěkného muže… Vlastně bych na něj neměla myslet vůbec!

Jen co jsme tedy dojeli s celou Aleronovu družinou k naší malé dřevěné brance, seskočila jsem s koně a utíkala domů. Ještě před brankou jsem si však vzpomněla na dobré vychování a rychle jsem se poklonila. Potom už mě nedokázalo nic zadržet v tom, abych se vydala domů a zmizela tak z dohledu Alerona a jeho ostatních mužů.

Když jsem zavírala dveře do chalupy, srdce mi splašeně tlouklo a tváře mi hořely.

Edwardův pohled:

Ta žena mě zajímala natolik, že jsem neodolal a vydal jsem se k jejich domu. Jen co jsem vešel do jejich zahrady, jsem zjistil, že Miracle není doma. Její matka seděla na lavičce před domem a loupala popadaná jablka.

„Zdravím vás, madam,“ pozdravil jsem ji zdvořile a stará žena ke mně vzhlédla. V tu chvíli, kdy mi pohlédla do obličeje, jsem v něm spatřil šok a - strach? Zdá se tedy, že o upírech něco ví.

Potom se však její výraz změnil. Miracle se před ní musela zmínit, že jsem cizinec, a tak se na mě jenom přívětivě usmála, a zeptala se, jestli mi může nabídnout něco k pití.

„Nechci vás obtěžovat. Zahlédl jsem vás však jednou na návsi a tehdy jste řekla něco, co mě velmi zaujalo,“ zavedl jsem řeč hned k té její osudové větě.

„Co jsem řekla?“ optala se překvapeně.

„Tvrdila jste, že jste si mě jenom s někým spletla a právě to mě zaujalo. Za koho jste mě považovala?“ zeptal jsem se a přisedl si vedle ní na lavičku. Žena se však kousek odsunula a já se pousmál.

„S někým, koho jsem v minulosti znala,“ zašeptala a znovu se dala do čištění jablek. „Ale to už je dávno, nemusíte si s tím lámat hlavu,“ snažila se tohle téma ukončit.

„Jsem tomu dotyčnému snad nějak podobný?“ Nevěděl jsem o jiném upírovi, který by vlastnil prsten, a tak by se mohl svobodně procházet po slunci, ale možné to samozřejmě bylo. Stejně jako to, že ho mohla Miraclina matka vidět. On by jí však o sobě musel říct pravdu, anebo to byl natolik hloupý upír, že se před ní nijak nemaskoval.

„Ne… ne.“

„Tak - jak jste si mě mohla splést?“ vyzvídal jsem a doufal, že se nějak prořekne.

„To-to kvůli vaší tváři, je moc pěkná,“ zamumlala nakonec. „Otec Miracle byl v mládí stejně pěkný, jako jste vy a… ale to je teď jedno. On odešel a my žijeme dál i bez něj,“ ukončila své vyprávění rychleji, než jsem čekal.

„A já už myslel, že je Miracle tak pěkná po vás, a ono to nakonec bude po otci. Jednou jsem ji viděl procházet se po louce a měl jsem pocit, že vidím vílu nebo snad dokonce anděla, jenom bez křídel,“ přiznal jsem se.

„Ano, Miracle je anděl,“ souhlasila se mnou a konečně se na mě podívala. Chtěl jsem znát pravdu, měl jsem totiž dojem, že přede mnou stále něco skrývá. Miracle totiž nemohla být dcerou upíra. To prostě nešlo. Tak co to tu proboha ta žena plácá?

Uvěznil jsem tedy její pohled v tom svém a chvíli v něm tak setrval. Potom jsem si sice dál pozoroval, ale ona byla naprosto mimo. Nastal tedy správný čas pro moje otázky.

„Kdo je Miracle?“ zeptal jsem se.

„Moje dcera,“ odpověděla mi popravdě.

„Kdo je jejím otcem?“ položil jsem další zásadní otázku, přestože jsem předem věděl, že řekne jméno nějakého muže, rozhodně ne nějakého upíra.

„Gabriel,“ odpovídala mi dál. Jméno toho muže bylo i na tuhle dobu docela neobvyklé, ale stále jsem se nedostal k té hlavní otázce.

„Byl to člověk?“ Odpovědí jsem si byl takřka jistý, ale prostě jsem se musel zeptat.

Miraclina matka však jenom zavrtěla hlavou a já si všiml slzy, která jí stékala po tváři. Ještě nikdo nikdy v mé hypnóze nebrečel, jak je to tedy možné? „Nebyl to člověk,“ zamumlala a dál na mě bez mrknutí hleděla. Rty jsem naznačil tichou otázku - Kdo?„Anděl,“ zašeptala a já na ni zůstal ohromeně zírat.

Bylo nemožné, aby si ze mě dělala legraci, ale aby to byla skutečně pravda… to bylo opět stejně nepravděpodobné.

Poté jsem však zaslechl několik mužských hlasů a stejně tak i Miraclin. Musel jsem odejít, a tak jsem jenom její matku probudil z hypnózy a nechal ji odejít do domu. Sám jsem hned na to odešel.

Miraclin pohled:

Matka seděla u stolu, hlavou si podpírala rukou a po tvářích se jí koulely slzy. Něco se muselo stát, blesklo mi okamžitě hlavou.

„Oni mi tě chtějí vzít,“ zamumlala, když si mě všimla.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 12. kapitola: