Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 42. kapitola

08.07.2013 (11:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2869×

42. kapitola

Zvedl levou ruku, pod kterou jsem se podtočila a byla čelem k němu. Mou levou ruku si dal na rameno a mou pravou vzal do své. Ozvala se jemná a tichá hudba, která pomalu zesilovala. Edward vykročil mým směrem, tak jsem instinktivně dala jednu nohu dozadu a už to jelo.

Tančili jsme volně, nebyl to přesný tanec, jako je tango, jive, valčík. Tančili jsme, co nás napadlo a šlo nám to dobře. Přesně jsme věděli, co ten druhý udělá, jako bychom si navzájem četli myšlenky, přitom je teď nikdo nečetl.

Vždycky, když jsme se znovu po jakýchkoli krocích vrátili do základního tanečního postoje, zasmáli jsme se, ale šlo nám to opravdu dobře. Jako bychom byli jeden. Tanec je holt naše společná vášeň.

Tančili jsme dlouho, ani nevím, jak dlouho. Hrály pořád další a další písničky, takže jsme nemohli netančit. Já, jakmile slyším hudbu, musím tančit. Byli jsme ve víru tance, když hudba utichla.

Bylo to, jako bych se probudila z transu. Podívala jsem se Edwardovi do očí. Usmíval se. Jestli jsem ho pobavila já, tak ještě uvidí. Chytil mě za levou ruku, kterou si zavěsil do své, a dovedl mě k prostřenému stolu pro dva.

Odsunul mi židli, a když jsem si sedla, zase ji přisunul. Džentlmen. Věnovala jsem mu úsměv, který mi oplatil. Na stole byla v nádobě s ledem láhev šampaňského. Vzal ji, otevřel a nalil do dvou skleniček.

Jednu mi podal a druhou si vzal on. Stoupl si nade mě jako nějaká sosna. Ťukli jsme si spolu a napili se. Edward svoji skleničku položil na stůl a odběhl do kuchyně. Vrátil se se dvěma talíři přiklopenými stříbrnými pokličkami.

Jeden položil přede mě a druhý na místo, kde sedí on. Chytil do rukou pokličky a odklopil je najednou. Vynořila se úžasná vůně Itálie. Vůni italské kuchyně poznám kdekoli. Byly to těstoviny. Vypadaly úžasně, ale nedokázala jsem identifikovat, na jaký způsob jsou dělané. Překvapeně, s rukou na hrudníku, jsem se podívala na Edwarda.

„Když jsi říkala, že rodina tvé matky pochází s Itálie, měl jsem tušení, že budeš mít ráda italskou kuchyni. Tak jsem něco udělal. Doufám, že jsem měl dobré tušení,“ řekl a pokrčil rameny. Usmála jsem se na něj.

„Tušení jsi měl správné. Já miluju italskou kuchyni a můj sen vždycky bylo procestovat Itálii, ale od doby, co jsem upírem, do Itálie moc nejezdím. Nemusí o mně Volterra vědět,“ řekla jsem a trochu posmutněla. V jedné kuchařce mé matky byly nějaké fotky domu v Itálii, asi patřil jí, nevím. Chtěla jsem ho jet najít, ale opustila jsem od toho.

„To mě mrzí, ale neboj. Do Itálie tě rád vezmu, a když budeme lidé, Volterra nás nepozná,“ řekl a posadil se naproti mně. Usmála jsem se. Já ho miluju. Co bych bez něj a bez Alice dělala? Natáhla jsem ruku přes stůl a položila ji na tu jeho.

„Miluji tě. Nevím, co bych dělala, kdybych neměla tebe,“ řekla jsem a nebyla daleko od slz. Upíří silou jsem je zahnala, protože upír brečet nemůže. Díky bohu za to. Edward se na mě usmál.

Víc jsme už nic neříkali a pustili se do jídla. Sotva jsem dala první sousto do pusy, způsobilo mi v puse extázi. Bylo to vynikající. Nevím, kde Edward našel tenhle recept, ale ať ho vymyslel kdokoli, byl to pravý umělec.

Jedli jsme mlčky, ale pořád jsme na sebe házeli zamilované pohledy a já nebyla daleko od toho, abych začala mlaskat. Bylo to zkrátka dokonalé. Když jsem dojedla poslední sousto, byla jsem trochu zklamaná, protože to bylo opravdu vynikající.

„Bylo to vynikající, Edwarde. Jsi skvělý kuchař,“ pochválila jsem mu jídlo, když dojedl i on, a utřela jsem si pusu ubrouskem, který jsem měla pod rukou. Edward mě s úsměvem pozoroval.

„Jako ty, že jo?“ zeptal se mě s laškovným úsměvem a v očích mu zářily hravé jiskřičky. Vypadal skoro jako nevinné dítě. Ale trochu jsem se zachmuřila. Jak se odvažuje se se mnou srovnávat? Tak nízko by on nikdy nepadl.

„Se mnou se srovnávat nemůžeš. Ty jsi vysoko nade mnou. Jsi daleko lepší kuchař,“ řekla jsem, abych mu to vyvrátila. On jen dvakrát pohodil obočím v provokujícím gestu, jinak nic neudělal.

„To bych se hádal. Kuchařka jsi rozhodně lepší než já. Ale teď se s tebou hádat nechci, takže to nechme tak, jak to je,“ řekl a vstal. Přešel ke mně, odsunul mi židli a chytil mě za ruku. Chtěla jsem vstát, ale zakroutil záporně hlavou, tak jsem se zase posadila.

Edward najednou znervózněl. Ruka se mu klepala jako osika a přísahala bych, že je studenější než dřív, přitom není upír. Je mu snad něco? Je mu špatně? Začala jsem se o něj strachovat.

„Edwarde, děje se něco? Jsi najednou tak studený a chvěješ se,“ ptala jsem se ho starostlivě a strach z mého hlasu přímo čišel. Prosím, ať mu nic není. Nepřežila bych, kdyby se mu něco stalo.

„Jsem v pořádku, věř mi. Jen… Mám strach,“ řekl a jasně jsem na něm viděla, že se zastyděl. Z čeho má strach? Hrozí snad nějaké nebezpečí? Jestli ano, musíme okamžitě odjet, nebo lépe, změním nám podobu.

„Z čeho máš strach?“ zeptala jsem se ho, protože mi naháněl hrůzu. Takhle jsem se snad ještě nikdy necítila. Byla jsem strachem bez sebe. Taky mám strach, Edwarde, ale z tebe. Děsíš mě. Chtěla jsem mu to říct, ale jaksi jsem se k tomu neměla.

Edward chvíli nic nedělal. Byl jako socha, k tomu skoro nedýchal. Tak teď mě opravdu děsil. Chtěla jsem na něj začít řvát, ať mě neděsí a okamžitě mi řekne, co se děje. Po chvíli se zhluboka nadechl, za což jsem byla ráda, ale pak udělal něco, co jsem zásadně nečekala.

Podíval se mi do očí, a aniž by přerušil náš oční kontakt, klekl si na jedno koleno. Stáhlo se mi hrdlo a vytřeštila jsem oči. Chytil mě za ruku, kterou vzal do svých rukou.

„Isabello Swanová, přísahám, že tě budu milovat každou chvíli svého života, až navěky. Jsi Slunce mého vesmíru, jsi vzduch, který dýchám, jsi mé všechno. V životě už nechci nic, jen tebe. Prokázala bys mi tu čest a vzala si mě za muže?“ zeptal se mě a ze saka vytáhl bílou sametovou krabičku, kterou otevřel. Byl v ní ten nejkrásnější prsten, co jsem kdy viděla.

Já vím, že mě nebudete mít rádi, když jsem to utnula takhle v tom nejlepším, ale to dělám schválně. Prosím, nebijte mě za to, ale takový je můj styl. Napínat, napínat a utnout. Musíte si zkrátka počkat na další kapitolu.

CC

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 42. kapitola: