Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakletá Popelka 23. kapitola

30.11.2012 (19:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4267×

23. kapitola

V mé hlavě se rozdrnčel můj osobní budík. Za ty roky, co jsem musela vstávat hodně brzo ráno, jsem si už tak zvykla, že se vzbudím i bez budíku. Silou vůle jsem ten pomyslný budík vypnula a otevřela oči.

Ležela jsem na Edwardově hrudi, která se pravidelně zvedala. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře. Usmíval se. Hlavu jsem sklonila a podívala se na své tělo, které se lepilo na to Edwardovo. Edward mě ve spánku objímal. Usmála jsem se.

Nejtišeji a nejjemněji, jak jen jsem mohla, jsem se vymanila z jeho náruče a vstala z postele. Ještě jsem se na Edwarda otočila a prohlédla si ho. Ruce měl teď položené vedle těla, svalnatá hruď se mu zvedala a hlavu měl natočenou směrem ke mně. Je tak nádherný.

Přešla jsem ke kufru a vyndala z něho nějaké oblečení. Vzala jsem si ho do koupelny a dala si ošizenou sprchu. Vlasy jsem si sčesala do culíku na straně a oblékla si to, co jsem si přinesla. Byly to bílé legíny, modré minišaty a modré lodičky. Dohromady to vypadalo úžasně.

Potichu jako myška jsem vyšla z koupelny a šla do obýváku. Pokračovala jsem rovnou do kuchyně, abych udělala nějakou snídani. Nakoukla jsem do lednice a žasla. Byla skoro narvaná. Z toho bych udělala snídani i pro armádu spásy na celý rok.

Tak, co bych mohla… lívance s malinovou marmeládou! Od doby, kdy jsem je jednou dala Edwardovi ochutnat, je miluje a skoro pořád je po mně vyžaduje. Já se tomu vždy jen směju. Vyndala jsem vše potřebné a zadělala těsto.

Zatímco kynulo, připravila jsem stůl pro všechny. Prostřela jsem ho, připravila na něj talíře, nože, hrníčky. Když byl stůl připravený, šla jsem se kouknout na těsto. Ještě nebylo. Podívala jsem se francouzským oknem ven.

Za domem byla nádherná louka plná lučního kvítí. Koukla jsem ještě na hodiny, sedm hodin, dobrý, tak to nikdo jen tak nevstane. Vyšla jsme z domu na tu nádhernou louku a trochu se po ní proběhla.

Dostala jsem nápad. Natrhala jsem od všeho trochu a uvila čtyři věnečky. Vypadaly tak krásně. Jeden jsem si okamžitě dala na hlavu a vrátila se do domu. Ostatní věnečky jsem položila na židle ostatních dam v domě a šla do kuchyně.

Těsto už bylo akorát. Rozehřála jsem si pánev, udělala z těsta bůhví kolik placiček a jednu po druhé házela na pánev. Strávila jsem hodinu u plotny, než jsem zdělala celé těsto. Takhle zbude na každého.

Bylo jich něco okolo padesáti, to jsem jich ještě několik snědla u plotny, a jak znám Alici, Jaspera a především Edwarda, polovinu zblajznou jenom oni. Když bylo všechno hotové, dala jsem všechny lívance na jeden veliký talíř a přikryla je pokličkou, aby zůstaly teplé.

Tak a co teď? Co bych mohla dělat? Sedla jsem si na pohovku a otevřela knihu, pro kterou jsem si došla do Carlisleovy pracovny. Temná magie, kletby a jiné intriky, hezký název. Otevřela jsem ji a začala číst.

Po první stránce se mi zadrhl dech. Tuhle knihu znám. Napsal ji můj prapraděda. Poznávala jsem v ní styl naší rodiny a temné magie, která všem mužům našeho rodu koluje už od pradávna v krvi.

Každá kletba, kterou černokněžník sešle, je jedinečná, proto moje kletba v téhle knize být nemůže. Každá kletba se může stát jen jednou, pak už fungovat nebudou. Tahle kniha je vlastně jako deník.

Přečetla jsem si všechny kletby a intriky, které kdy mí předci použili. Byly to teda pěkné hnusárny, většinou ze vzteku, pomsty nebo žárlivosti. A to jsem si vždy myslela, že mí předci nebyli jako můj otec. Mýlila jsem se. Byli jeden jako druhý.

Když jsem dočítala poslední stránku, zaslechla jsem tiché kroky po schodech. Podívala jsem se tím směrem a uviděla Esmé.

„Dobré ráno, Esmé,“ řekla jsem jí s úsměvem. Zvedla hlavu a střetla se s mým pohledem. V obličeji se jí usadilo překvapení. Z čeho je tak překvapená? Vždyť jim Edward musel říct, že vstávám brzo.

„Bello, co ty tady tak časně?“ zeptala se mě překvapeně a sešla zbytek schodů. Šla směrem ke mně. Pokrčila jsem rameny.

„Já jsem ranní ptáče. Za ty roky jsem si zvykla vstávat brzy a upírstvím se to ještě upevnilo. Nechci to měnit a asi se to nepovede. Starého psa novým trikům nenaučíš,“ vysvětlila jsem jí, ale spíše mi to znělo jako stěžování. Usmála se na ni. Vytřeštila malinko oči, ale nijak to nekomentovala. Šla do kuchyně, kde na ni čekalo další překvapení. Odložila jsem knihu a šla za ní.

„To všechno jsi udělala ty?“ zeptala se mě s úžasem. Ještě jednou jsem si prohlédla ten skoro slavnostně prostřený stůl a přikývla. Vzala jsem z Esméiny židle věneček a podala jí ho. Překvapeně si ho ode mě vzala a pohlédla si ho.

„Ten jsem vytvořila. Neměla jsem co dělat, tak jsem se snažila zabavit vitím věnečků,“ vysvětlila jsem jí a malinko se u toho stydlivě kroutila. Pohladila mě po tváři a nasadila si ho na hlavu. Slušel jí.

„Je nádherný. Děkuji ti, Bello.“ Usmívala se na mě mile a já se nemohla jinak než se také usmívat. Esmé si sedla na židli a odklopila pokličku, zpod které se vynořila ta nádherná vůně lívanců.

Musela jsem polknout, protože se mi sbíhaly sliny. Nandala si několik lívanců na talíř, namazala je marmeládou a kousla si. V té chvíli by se ve mně Bůh krve nedořezal. Esmé párkrát kousla a pak polkla.

„Bello, je to…“ odmlčela se a já musela být ještě bledší „výtečné,“ dodala a já si nenápadně oddychla. Esmé ty lívance začala do sebe házet jako chleby do pece. V duchu jsem se smála, vypadalo to dost komicky. Po osmi lívancích už Esmé nemohla ani kousíček.

„Někdy mám pocit, že Bůh fakt existuje. Přála jsem si pro Edwarda dívku, která bude hodná, milá, a hlavně aby Edwarda milovala. Ty jsi, Bello, předčila všechna má přání a očekávání. Edwardovi tě muselo poslat samotné nebe,“ říkala Esmé a já skoro brečela dojetím. Ale neměla pravdu. Bylo to spíše naopak.

„Je krásné, že si to myslíte, Esmé, ale řekla bych, že je to naopak. Dříve jsem vůbec nežila, jen jsem přežívala. Bloumala jsem tmou a nevěděla, kam jdu. Ale když do mého života vstoupil Edward, byl… jako blesk z čistého nebe. Dal mi důvod, proč žít. Ukázal mi, že život má smysl. Ukázal mi všechno, co mi bylo až do té doby skryté. Byl mi poslán z nebe, jinak to ani vysvětlit nejde,“ mluvila jsem a mluvila a ani pořádně nevěděla, co jsem říkala. Všechno šlo od srdce.  Esmé na mě koukala a dojetím se jí v očích leskly slzy.

„Jsi skvělá dívka, Bello, je skoro k neuvěření, že někdo, jako jsi ty, existuje. Jsi tak čistá, tak hodná. Vždycky jsem si myslela, že dobří lidé vymřeli, ale ty jsi mě přesvědčila o opaku,“ řekla Esmé a mně se málem zastavil dech. Co to řekla? Tváře mi musely zrudnout. Styděla jsem se.

„Esmé, stydím se za sebe. Tolik jsem se bála téhle návštěvy. Alice s Edwardem můžou povídat, co jsem všechno vyváděla, jen abych nemusela přijet. Bála jsem se, že se vám nebudu líbit, že byste si přáli pro Edwarda někoho významnějšího než služku. A vy se ke mně chováte tak hezky. Stydím se,“ mluvila jsem rudá jako rak. Já se bála úplně zbytečně. Edward měl celou dobu pravdu. Měl pravdu úplně ve všem. Líbím se jim, mají mě rádi, chtějí mě do rodiny. Na své ruce jsem ucítila tu Esméinu.

„Bello, nám všem je jedno, co jsi, zajímá nás, kdo jsi. Pro nás je nejdůležitější, aby byl Edward šťastný, když je šťastný on, jsme i my, a pokud ho činíš šťastným ty, mám z toho radost, protože se mi líbíš. Ne jako ta poslední, Viktorie Lefevre,“ poslední slova vyplivla jako jed. Mně se zastavila krev v žilách, pokud v nich ještě nějaká byla. Musela jsem zblednout na úroveň mrtvoly.

„Vy jste poznala Viktorii?“ zeptala jsem se jí polohlasem, který se přímo třásl jako osika. Viktorie je moje nejhorší noční můra. Vždycky mi znepříjemňovala život, a když se k ní ještě přidaly Jessica s Tanyou, byla jsem ztracená.

„Ano, proč se ptáš? Znáš ji snad?“ zeptala se mě nechápavě a až teď si všimla, že se pletí blížím k mrtvole. V hlavě mi to začalo šrotovat, zda jí mám říct pravdu celou, nebo jen částečnou. Esmé se ke mně chovala mile, jako kdybych byla její dcera, a dcery se svým matkám svěřují, ne?

„Bohužel znám. Viktorie je moje nejhorší noční můra už od dětství. Ona byla vždycky nafoukaná a člověk pod její úroveň byl terč jejích narážek a posměchu. Viktorie mě vždycky zesměšňovala a ponižovala, stále dokola mi metla do tváře, že jsem jen služka a nikdy nebudu nic víc. Když se k ní přidaly i mé nevlastní sestry, Jessica a Tanya, byla jsem jim jenom hračkou, se kterou si mohly hrát dle libosti. Vždycky mě Viktorii půjčily, aby si na mě vybila zlost. Bavil ji pohled na mé utrpení, na můj strach, na mou bezmoc. Všechno to utrpení jsem musela snášet a nemohla jsem nikde ani pípnout, jinak by mě Charlie zabil. Musela jsem se se vším vypořádat sama. Vždycky dostala, co chtěla. I kdyby musela přes mrtvoly, dostane, co chce, a bojím se, že ta mrtvola budu já, protože ona chce Edwarda,“ zašeptala jsem zničeně a začala plakat. Edward je to nejlepší, co mě potkalo, nechci o něj přijít. Nechci! Jen jsem plakala a nemohla přestat.

Esmé se na mě chvíli zničeně koukala, pak si židli přisunula ke mně a objala mě jako matka svou dceru. Stulila jsem se jí do náručí a plakala dál. Z Esmé jsem cítila mateřskou lásku, kterou jsem nikdy nepoznala, ale kdyby máma žila, chtěla bych, aby byla jako Esmé, milující.

„Bello, něčeho takového se bát nemusíš. Edward je sice chlap, ale je taky zamilovaný upír, který je už navždy srdcem zadaný. Ať se bude Viktorie snažit sebevíc, nedostane ho. A už se ničeho neboj. Nikdo z nás nedovolí, aby ti někdo, kdokoli jakkoli, ublížil. Patříš do rodiny. Jsem nesmírně ráda, že do ní patříš ty a ne Viktorie, nelíbila se mi. Zkrátka jsme si nesnesly. Byla moc nafoukaná, pyšná a zmalovaná husa. Doteď nechápu, jak s ní Edward mohl být, ale už je mi to jedno, protože díky němu mám další skvělou dceru,“ zašeptala mi do vlasů. V srdci se mi rozhořel táborák, který tak hřál zevnitř mého těla. Bylo to tak příjemné.

Chvíli jsme jen tak seděly a nic nedělaly, ani neříkaly. Zvedly jsme se a šly si sednout do obýváku. Chvíli jsme si povídaly o všem a o ničem. S Esmé se mi tak skvěle povídalo, měla jsem pocit, že se jí můžu se vším svěřit, málem jsem se i podřekla o své kletbě, ale včas jsem převedla řeč jinam.

Po asi hodině našeho rozhovoru se Esmé zvedla a na chvíli odběhla. Vrátila se s velkými, ale hubenými deskami v rukou. Sedla si na gauč a rozevřela je. Přisedla jsem si k ní, protože jsem byla zvědavá, co v nich je. Byly to návrhy na interiéry, velice povedené návrhy.

„Musím tyhle návrhy dokončit, ale nevím, jak dál. Ještě nikdy se mi to nestalo. Vždycky jsem měla jasné vize, jak co bude vypadat, ale teď jsem jako by oslepla, vůbec nemám žádné představy o tom, jak by to vypadalo, až by to bylo hotové,“ postěžovala si Esmé a urputně se snažila něco vymyslet. Koukala jsem na ty návrhy a přemýšlela. Něco mi tam nesedělo, ale… co?

„Nebylo by lepší, kdyby ta vitrína byla u okna a pohovka místo vitríny?“ zeptala jsem se Esmé, ale byla to spíše řečnická otázka. Nechtěla jsem na ni odpověď, ale dostavila se. Esmé se napjala a podívala se na mě, pak na návrh obývacího pokoje, pak znovu na mě, a tak pořád dokola. Nakonec to tak namalovala.

Pomohla jsem Esmé dokončit ty návrhy a divila jsem se, že Esmé nikdy neřekla, že je to nějaké divné. Řídila se mými pokyny a nic neříkala. Po patnácti minutách byly všechny návrhy dokončené, a tak měla Esmé klid.

„Ty víš něco o bytovém designérství, Bello?“ zeptala se mě, když se vrátila ze své pracovny, kam odnesla dokončené návrhy bytu. Její otázka mě překvapila. Vím o něm vůbec něco? Uvědomila jsem si, že vlastně ne.

„Ani ne, jen se řídím svým vkusem a instinktem, a to mi stačí. Dříve jsem se chtěla stát bytovou designérkou, ale když jsem viděla v televizi tančit Edwarda, svůj sen jsem zaměřila na taneční dráhu,“ řekla jsem jí a vzpomněla si na ten den, kdy jsem viděla Edwarda poprvé tančit.

Vytírala jsem podlahu v obývacím pokoji a televize byla zapnutá, i když ji nikdo nesledoval. V tu chvíli se v televizi ukázal nějaký dokument z živého vystoupení Edwarda Masena.

Hvězda Edward Masen začíná zářit!

Tahle věta mi změnila celý život. S otevřenou pusou jsem sledovala obrazovku, kde se tak ladně a plynule pohyboval, jako by to byla jeho přirozenost. Celý svůj život jsem od základů překopala a žila jen díky němu. Jeho tanec plný energie a jeho písně plné radosti mi každý den vlévaly krev do žil. Edward je zkrátka můj život.

„Edward má obrovské štěstí, že tě má. Vy dva k sobě prostě patříte. Když jsi včera po tom incidentu s Rose utekla, byl na Edwarda ošklivý pohled, jako by ztratil chuť do života. Vím, že takhle se upír chová, jen když ztratí svou životní lásku,“ dopověděla Esmé a já myslela, že se rozbrečím. S ní se tak hezky povídá.

„Tady to krásně voní,“ ozvalo se ze schodů. S Esmé jsme se současně otočily na právě příchozího Carlislea.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakletá Popelka 23. kapitola: