Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 9. kapitola

29.02.2012 (12:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3180×

„Právě jsem bourala,“ přerušila jsem ho.

„Cože?“ prořízl jeho zmatený hlas asi minutové ticho.

„Bourala jsem,“ zopakovala jsem roztřeseně.

„Kde? Jak? Jsi v pořádku?“ začal chrlit vyděšené otázky.

Pořádně jsem se kolem rozhlédla, protože doteď jsem vlastně ani nevěděla, kde přesně jsem narazila do toho pitomého sloupu.

„Do sloupu u domu paní Deanové. Jsem v pořádku, ale myslíš, že bys za mnou mohl přijet?“ zaprosila jsem. Byl to policajt a zároveň můj táta, tak by mi aspoň mohl vytrhnout trn z paty hned dvakrát.

„Jasně, hned tam budu, Bells,“ slíbil a já už z telefonu zaslechla, jak něco horlivě vysvětluje šeptem mámě a přitom podivně funí.

Obouvá se, došlo mi vzápětí.

Tu chvíli, než dojede náčelník Swan, jsem se rozhodla strávit neustálým zíráním před sebe. Byla jsem na sebe hrozně naštvaná. Co jsem to kčertu zase provedla?! Co na to řekne Edward? Co bude s autem? Kde vezmeme na opravu? Půjde vůbec opravit? Co když...?

„Děvenko? Jste v pořádku?“ vyrušil mě kdosi ze splašených úvah. Vzhlédla jsem od palubky a pohlédla do teple hnědých očí staré paní.

Jak by taky ne, když jsi právě narazila do sloupu elektrického vedení?! Kterému normálnímu člověku by se něco takového mohlo stát?

Chvíli jsem ji nemohla poznat, ale pak jsem se zadívala na tu malou postavu s jemnými rysy v obličeji a dlouhými stříbřitými vlasy do půli zad. Paní Deanová.

Povzdechla jsem si a pokusila se chlácholivě usmát. „Nic mi není. Moc se omlouvám,“ máchla jsem před sebou rukou, abych na tu pohromu ukázala, „Charlie, ehm, chci říct táta, sem dorazí každou chvíli.“

„Charlie Swan?“ zeptala se s překvapeným úsměvem na úzkých rtech. Bez dalších slov jsem přikývla. „Ty jsi Isabella, viď? Pamatuju si tě. Když jsi bývala maličká, byla jsi hrozně nešikovná,“ poznamenala a já ucítila, jak se mi do tváří hrne krev.

Jo, to jsem doteď. Názornou ukázku máte právě před sebou.

Z rozhovoru, který byl alespoň pro mě velice trapný, i když za to chudinka paní Deanová nemohla, nás díkybohu vytrhl Charlieho příjezd. Musela jsem se usmát, když jsem ho zahlédla – v uniformě, tak jako snad vždycky, s neposednými krátkými černými vlasy a hlubokou ustaranou vráskou mezi obočím, která se objevila v jeho obličeji pokaždé, když se o někoho strachoval.

„Bello!“ Okamžitě se rozběhl k autu a otevřel mi dveře. „Dobrý večer, paní Deanová,“ pozdravil stařenku, když si jí všiml.

„Vám taky,“ odvětila.

„Nemusíte si dělat starosti, auto ihned necháme odtáhnout a sloup by neměl být nijak narušený, jak se zdá. Kdyby bylo cokoliv v nepořádku, klidně se ozvěte – moje číslo máte,“ oznámil jí pak Charlie po krátké obhlídce škody.

• • • •

„A kde je vůbec ten tvůj snoubenec?“ optal se jedovatě Charlie, zatímco jsme hlemýždím tempem jeli za mámou. Nedal jinak, než že pojedeme domů. Sice jsem  souhlasila, ale stejně už jsem v hlavě spřádala plán, jak se asi po půlhodině záhadně vypařím. Musím se nějak dostat za Edwardem, i kdyby mi měl pomoct starý a děsně hlučný náklaďáček, který trčí v garáži u rodičů od mého ukončení střední.

„Já vím, co si o něm myslíš, ale Edward by mě nenechal jet samotnou, kdybych já sama nechtěla. Neodsuzuj ho dřív, než ho poznáš, tati,“ naštvaně jsem odsekla.

„Jasně,“ odvětil ironicky. „Kdyby tě dobře znal – a to by teda měl, když se chcete brát –, nikdy by tě řídit bez dohledu nenechal.“

Že mi to nedošlo dřív. Teď za mou nešikovnost všechno schytá Edward. A přitom jsem to byla já, kdo naboural. Navíc to jsem nějaké malé děcko?! Jednu cestu bez dohledu jsem zvládla na jedničku!

„Už jsem ti řekla, že jsem odmítla jeho nabídku,“ odsekla jsem znovu, tentokrát však ještě naštvaněji.

„A já ti odpověděl jasně,“ zvýšil tvrdohlavě hlas. Nemělo cenu se s ním hádat, přestože jsem věděla, že pravda je na mé straně a on se jen pokouší Edwarda znemožnit. „Kdyby za něco stál, vyzvedl by tě místo mě on a taky by všechno zařídil ohledně té... nehody.“  No neříkala jsem to?!

Nestihla jsem Edwarda znovu obhajovat s tím, že on by neměl čím přijet, když jsem před chvílí naše auto nabourala. Nestihla jsem mu ani říct, že on je policajt, a tak bylo prostě a jednoduše lepší, aby dojel on, když už se tak pěkně nabízel po telefonu. A navíc to celé vlastně tak nějak zavinil on!

Mobil na sebe totiž už zase upozorňoval.

„Ano?“ zeptala jsem se volajícího, aniž bych se předtím podívala, kdo to vůbec je.

„Bell, kdy dorazíš za mnou? Mám ti nachystat večeři, nebo se najíš u Jessicy?“ ozval se sametový hlas. Edward. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila a mohla mu oznámit tu úžasnou novinu. On to ale pochopil jinak – nejspíš, že se chystám vybuchnout. „Nechci tě kontrolovat, jen je mi smutno,“ dodával rychle v obraně.

„Ne! Nemám proč se zlobit, to ty spíš máš důvod,“ přiznala jsem.

„Děje se něco? Jsi v pořádku?“ Byl vyděšený.

„Nic se mi nestalo, ale brzy asi stane, protože mě zabiješ -“ Charlie si hlasitě odfrkl a něco zamumlal pod nosem. Nevěnovala jsem mu pozornost. „Bourala jsem,“ zašeptala jsem zahanbeně, přesto jsem s určitostí věděla, že to slyšel.

Zasmál se. „Na ničem jiném, než že jsi celá, nezáleží,“ odvětil a já si znatelně oddechla. Znala jsem ho a doufala v to, že z mé nešikovné příhody neudělá nijak zvlášť velký cirkus, ale... Stále jsem měla obavy, které se nadobro rozplynuly teprve před několika sekundami.

„Kde jsi? Mám tě vyzvednout?“

„Jsem v pohodě, Charlie mě veze za mámou. Stejně – jak by ses pro mě teď v té tmě dostal, když auto nemáme? Počkej... A tebe ani nezajímá, jak to schytalo auto?“ Auto, které právě teď díky Charlieho kontaktech už je v autoservisu? Zaslechla jsem další salvu nejkrásnějšího smíchu, který dokázal jen on.

Jemu to však očividně bylo úplně jedno. „Miláčku, na autě nezáleží. Dojedu si pro tebe, ano?“ Už už jsem se nadechovala, že namítnu znovu, jak by se sem dostal, ale předběhl mě. „Uvidíš,“ slíbil.

„Dobře. Miluju tě,“ vydechla jsem vděčně.

„To já tebe,“ namítl a mobil ohluchl.

„Doufám, že nechce dojet,“ řekl Charlie okamžitě poté, co jsem se s úsměvem na rtech ponořila hlouběji do sedačky. Poznal to na mně, i když byl jindy hrozně nevšímavý, což bylo divné.

„Dojede,“ potvrdila jsem a nic jiného neřekla. Naštěstí už jsme konečně byli před domem a právě se k nám hrnula Renée. Neměla jsem náladu dál se s ním hádat.

„Zlatíčko!“ Objala mě dřív, než jsem stihla pořádně vystoupit z policejního auta, takže jsem málem ztratila rovnováhu. Sice to bylo hodně podezřelé, ale vybrala jsem to. Obklopila mě její osobitá vůně a já byla vděčná, že ji vidím.

„Taky tě ráda vidím, mami,“ usmála jsem se na ni. Ona mi úsměv opětovala a kolem očí se jí objevily vrásky smíchu, které jsem na ní zbožňovala.

„Tak pojďme hlavně dovnitř. Máš určitě hlad,“ poháněla mě k pootevřeným vstupním dveřím. Nesnažila jsem se odporovat, hlad jsem měla – ale to snad vždy, v jakkékoliv situaci.

Vešli jsme do domu a mě zaplavila ta stará známá vůně, která mi vrátila všechny vzpomínky na dětství.

Domov.

Najednou jsem ucítila slzy v očích. Bez dobrého důvodu se mi chtělo brečet. Byla jsem dojatá. Neuvědomila jsem si, jak mi chybí tento dům, dokud jsem tu znovu nebyla. Bohužel z rozjímání a dojetí mě vytrhl mrzutý Charlie, který se chtěl vyzout, a tak mě postrkoval, abych si už konečně pohnula. Naštvaně jsem si povzdechla.

Právě se dojímám z návratu domů! Kdybych tak měla alespoň trochu odvahy tohle vyprsknout nahlas!

Prošla jsem všechny místnosti a nezahlédla jedinou změnu. Na plotně v kuchyni se cosi vařilo, v obýváku na krbu byly pořád ty moje děsné fotky ze školky a první třídy, v mém pokoji visela nástěnka s fotkami ze střední... Některé věci, lidi ani prostředí se zkrátka nikdy nezmění.

Z misky na stole jsem si vzala jablko a s chutí se do něj zakousla. Chtěla jsem si sednout na gauč nebo pomoct mámě v kuchyni a přitom si popovídat, ale vtom zazvonil zvonek.

Edward.

Byl tu rychleji, než jsem čekala.

Ze schodů se ozval nabručený Charlieho šepot, který se nedal neslyšet. „Jestli je to ten zmetek, co ji ani nevyzvedl, tak si ho rád podám.“

Ups.

Musíme odtamtud co nejdřív vypadnout, nebo to nepřežijeme. Nejrychleji, jak umím, jsem se přemístila ke dveřím. S Charliem jsme u nich byli takřka zároveň. Chtěla jsem do něj vrazit bokem, abych byla u dveří jen já, ale nenechal se.

Přede mnou si na něj stejně nebude moc dovolovat. Ví, že bych mu něco takového nedarovala, snažila jsem sebe samu uchlácholit.

Nejmilejší tatínek otevřel dveře a za nimi s rozpačitým úsměvem stál Edward. Omluvně jsem se na něj usmála taky.

„Tati, tohle je Edward, můj budoucí manžel,“ oznámila jsem roztřepaným hláskem. „Edwarde, to je Charlie, můj táta.“

„Pro tebe jedině náčelník Swan,“ zahřměl výhružně Charlie a já měla chuť mu vynadat, ať mého snobence nechá na pokoji. Ještě ho ani nepoznal a už ho odsuzuje jen kvůli blbé nehodě, za kterou může jedině má maličkost.

Na Edwarda to udělalo dojem, o který tatínek vyloženě stál – bál se ho. Nejistě se usmál a přikývl. Upřímně jsem se modlila.

Pokud existuješ, tak mě teď, Bože, prosím, vyslechni. Prosím, prosím, ať se Edward nezalekne Charlieho jako minimálně dalších deset kluků před ním!

Popadla jsem ho za ruku a společně jsme se vydali do jámy lvové.

Bohužel mi připadá, že tato kapitola je jedna z těch nejnepovedenějších z celé povídky. Takže čekám víc kritiky než obvykle.

A zase useklejší konec! :P Rozhodla jsem se alespoň o trochu psát i vydávat kapitoly rychleji, tak to snad oceníte. :) K ději: Jak jste si mohli všimnout, Charlie začíná dělat problémy. No ale nedivte se mu - vždyť jde o jeho malou a jedinou dcerku Bellu. :P :D

Příští kapitola už bude desátá, tedy jubilejní. Můžete se těšit na další scénky s nabručeným Charliem a mnohem víc. ;)

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 9. kapitola: