Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 8. kapitola

24.02.2012 (21:45) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3482×

 „Jess?“ Vytočila jsem číslo ještě před tím, než jsem se za ní vydala. Renée mi ho stihla obstarat asi před týdnem.

„Bello?!“ opáčil překvapený hlas mé staré kamarádky.

„Ano, to jsem já. Jak se máš? Jsem ve Forks a právě se chystám za tebou. Teda pokud nemáš něco důležitějšího na práci,“ podotkla jsem.

„Děláš si legraci?“ vypískla nadšeně. „Okamžitě přijeď!“ poručila a já se musela zasmát.

„Pořád u rodičů?“ Tak nějak jsem počítala s tím, že u nich ještě bude bydlet.

„Blázníš?“ zasmála se. „Na Mikea si pamatuješ, že? Bydlíme v domě jeho rodičů...“ odmlčela se a já zírala. Jak bych si ho nemohla pamatovat?! S Jess se jen na střední minimálně pětkrát rozešli a pak následně zase dali dohromady. Ale že by v budoucnu dokonce mohli bydlet společně? V to bych nikdy nevěřila.

„Čekej kupu otázek – za chvíli jsem tam,“ upozornila jsem ji a zavěsila.

Nevím, jak jsem to zvládla, ale už za chvíli jsem parkovala před středně velkým domem s hnědou fasádou, ve kterém jsem si matně vzpomínala, že bydlel Mike. Pokud ne, nejspíš navštívím někoho jiného, no co.

Opatrně, abych nezakopla zase i někde na rovině, jsem přešla ke dveřím a zazvonila. Do sekundy se objevilo ve dveřích malé dítě. Podle růžové sponky ve vlasech jsem odhadla, že je to holka. V malých dětech jsem se nevyznala, takže jsem se musela pochválit, že jsem vůbec poznala pohlaví té malé. Byla jsem trochu vyděšená. To jsem si dům vážně spletla? Před chvílí jsem si ze sebe dělala legraci, ale skoro jsem až věděla, že tu Mike vážně bydlel. Přestěhovali se, ještě než jsme dokončili střední a já si to měla pamatovat?

„Ty jsi ta teta Bella, co k nám má přijet?“ vytrhlo mě z přemýšlení to malé stvoření. Překvapeně jsem sebou trhla. Jak mě mohla znát? Pak jsem se jí ale pořádně zahleděla do tváře a... Vyjeveně jsem vypískla poněkud víc nahlas. Měla naprosto vyváženě smíchané rysy Mikea i Jess. Oni spolu měli dítě!

Holčička na mě dál hleděla, ale její očka nabrala stopy ostražitosti.

Bojí se tě díky tvému pubertálnímu výstupu, napomenula mě myšlenka.

Snažila jsem se ukrýt svůj vyjevený výraz a namísto něj vykouzlit co nejvíce uklidňující úsměv. Přikývla jsem na její otázku a pak jsem raději začala vyzvídat po mamince Jess. Tak to je fakt něco!

„Ehm...“ začala jsem, protože ani mluvit jsem s malými děcky neuměla. „Je maminka doma?“ Měla jsem sto chutí se začít smát. Jess a maminka? Bože, kde k tomu přišla?!

Kde asi, Bello? Víš, když se dva mají rádi, chtějí si to dát najevo i fyzicky, no a pak...

Ježíš, ticho! překřikla jsem v duchu myšlenku, která byla víc než nechutná. Ne, Jess a Mike byli spolužáci a já o nich takhle přemýšlet nechtěla.

Ze zběsilého a hlavně znechuceného přemýšlení mě tentokrát vytrhl známý hlas a hned po něm se objevila i stará známá.

„Kdo tam je, Debbie?“ Podívala se mi překvapeně do tváře a náhle začala děsně ječet. Jo, stará známá Jess. Může být matkou, ale stejně to bude ta uječená, uchechtaná a upovídaná Jessica. Má kamarádka.

„Ahoj Jess,“ pozdravila jsem ji a ona se mi okamžitě pověsila okolo krku. Já ji taky vděčně objala.

„To ses nemohla ozvat? Za poslední čtyři roky o tobě nevím vůbec nic!“ začala mě kárat okamžitě poté, co mě pustila. Jo, tohle jsem přesně čekala. Zahanbeně jsem sklopila hlavu.

„Ale to je jedno. Hlavně, že ses ozvala aspoň dnes.“ Mávla nad tím po minutě rukou, usmála se a už mě hnala dovnitř.

• • • •

„Víno?“ Makoukla Jess do obýváku, Debbi jsme zabavili v jejím pokojíčku. Už jsem se chystala přikývnout, když vtom mi došlo, že jsem tu autem. 

Ach jo.

„Nemůžu, řídím,“ povzdechla jsem si.

Jess vyděšeně vykulila oči. „Ty?“ Co tím jako myslí?!

„Proč se ptáš takhle?“ opáčila jsem možná krapet víc podezíravě.

„No,“ vyprskla se smíchem Jess a na chvíli se odmčela. Napjatě jsem čekala. „Ty a auto? Vážně?! 

Pokrčila jsem rameny, protože její zděšení jsem chápala. Ještě včera jsem si to o sobě myslela taky. Ale dnes? Vždyť jsem cestu tak bravurně zvládla! 

„Asi jsem se zlepšila nebo co. Dneska jsem to zvládla,“ odpověděla jsem se spokojeným úsměvem a ona vyprskla znovu smíchy.

„Přesto bys měla být opatrná. Moc dobře si pamatuju tvoji šikovnost.“

Znovu jsem jen pokrčila rameny. Co bych na to mohla říct, když to byla a stále ještě, bohužel, je pravda?

„Hele, nekecej a radši si tam pohni,“ rozkázala jsem a ona za dvě minuty už konečně seděla se mnou na gauči.

„Začíná výslech,“ oznámila jsem, a když se nadechla a bylo naprosto jasné, co chce říct, okamžitě jsem vykřikla: „Já první!“ Nato zklamaně polkla a odevzdaně přikývla.

„Takže... Mike? Jak? Proč? Debbie? Dům?!“ Doufala jsem, že takhle jí to stačilo a pochopila, o čem se má rozpovídat. Naštěstí přede mnou seděla Jessica Stanley – ta tahle metodu moc dobře znala sama a dokázala ji praktikovat i v realitě na někom jiném.

„Když jsi odjela...“ věnovala mi nasupený pohled, „... asi po měsíci jsme byli zase spolu. Mikeovi umřeli rodiče a on potřeboval oporu. Oba dva jsme si uvědomili, že tohle je opravdová láska a že bychom spolu měli být. Nerada to říkám, ale tobě můžu věřit – Debbie nebyla plánovaná. Bylo to takové menší překvapení. Ale teď... Jsme oba dva rádi, že ji máme,“ usmála se a já musela s ní.

„Počkej... Mikeovi rodiče zemřeli?!“ došlo mi konečně. Pan a paní Newtonovi byli milí lidé – to přece nemohla být pravda!

„Jo,“ povzdychla si.

Taky je mívala ráda.

„Kde je?“ začal jsem se rozhlížet okolo sebe. Mou otázku okamžitě pochopila a odpověděla s mírným zvláštním pousmáním.

Opravdu ho miluje, upozornila mě myšlenka a já se na ni taky musela usmát. Přála jsem jí to.

„Před chvílí odjel do práce – dělá hlídače v muzeu.“ Chápavě jsem přikývla.

„Jak jde život, Bello?“ otočila najednou kartu a začala se vyptávat ona mě.

Pokrčila jsem mírně rameny, neměla jsem si nač stěžovat.

„Budu se vdávat, proto jsem ve Forks,“ vybalila jsem na ni a jí málem vypadly oči z důlků.

„Takže ty budeš mít svatbu dřív než já?!“ Byla překvapená.

„Copak tebe Mike ještě nepožádal o ruku, když máte dítě?!“ opáčila jsem stejně vyjeveně.

Trochu se uklidnila. „Jasně, že jo,“ protočila naštvaně oči a já začala na její levé ruce hledat minimálně snubní prsten. Našla jsem ho – jemný kroužek osázený jiskřivými kamínky se jí skvěl na prsteníčku. „Požádal mě o ruku, když jsme zjistili, že chceme rodinu, jak se patří,“ nevědomky si pohladila břicho a já zamrzla uprostřed nádechu.

Měla mírně zakulacené bříško!

„Ty jsi podruhé těhotná?!“ S pyšným úsměvem přikývla. „Nezvykla jsem si ještě ani na to první a ty čekáš dalšího Newtonovic?!“ kárala jsem ji poněkud hlasitě, ale na to jsem měla právo. Tolik šoků, co mi dokázala připravit za pouhou půlhodinu...

„Takže budu teta Bella i pro to druhé?“ zeptala jsem, když jsem tu novinu vstřebala.

„Odkdy ty chceš být tetou? A ještě k tomu ráda?“ opáčila se smíchem.

Jo, tomu nerozumím moc dobře ani já sama.

Znovu jsem tedy zahanbeně pokrčila rameny. Pak mi ale něco došlo. „Hele, já na tebe sice ztratila číslo, když mi nešťastnou náhodou mobil spadl do dřezu a utopil se. Jenže ty... Ty ses mohla na to moje nové číslo optat Renée nebo Charlieho, ne?“ věnovala jsem jí podezíravý pohled.

Nervózně se pousmála.

„Víš...“ odmlčela se a já začala být naštvaná.

„Tak to konečně vyklop!“ poručila jsem a ona vystrašeně přikývla.

„Dobře.“ Uklidňovala sebe samou kolečky, které si kreslila na břicho. „Víš, pár dnů poté, co jsi odjela, jsme s Mikem byli na jedné párty. Trochu se to tam rozjelo a zasáhla i policie. Taky tvůj táta,“ podívala se na mě celá červená. „Oba dva jsme byli opilí, vážně moc opilí, Bello,“ snažila se obhajovat, ale to mi nestačilo. Chtěla jsem znát důvod, proč se neozvala.

„Jasně, opilí. Chápu, Jess,“ přitakala jsem celá otrávená z nedočkavosti.

„No a Mike... On jaksi vykonal svou potřebu na Charlieho služební vůz. Ani jeden z nás se to nesnažil zamaskovat, a když přišel řádně naštvaný Charlie... Ještě jsem se to snažila ulehčit tím, že jsem se omlouvala. To by se mi v té chvíli ale nesměl obrátit žaludek naruby,“ zašeptala stydlivě a já vyprskla smíchy.

„Ty jsi ho pozvracela?!“

„Jo,“ přisvědčila. „Proto jsem se u vás radši moc neukazovala. Tak nějak jsem doufala, že se tu ukážeš. A pak... Narodila se Debbie a já nemám na nic kromě ní vůbec čas.“

„Pak to docela chápu,“ připustila jsem a Jess mě obdařila šťastným výrazem ve tváři. „Ale tentokrát si už čísla dáme!“ začala jsem vyhrožovat.

„To nemusíš mít strach. Bez mého čísla uloženého v mobilu a zapsaného minimálně na jednom papíře neodejdeš,“ slíbila. „Ale konečně se vraťme k tvému zasnoubení. Umírám zvědavostí, kdože je ten pravý! Je z L. A.?

„Vedle jak ta jedle – vždyť už ho znáš,“ odpověděla jsem tajemně a ona udiveně hvízdla.

„No tak, nenapínej mě!“ začala žadonit asi po minutě napjatého ticha.

„Edward Cullen,“ prohlásila jsem pyšně a tentokrát vyprskla smíchy ona.

Proč se směje?! Vždyť já před ní právě označila superboha za mého budoucího manžela! Neměla by se mnou nyní tancovat po celém pokoji taneček štěstí a radosti?!

„Ty se budeš vdávat za Edwarda Biebra?“ optala se vyděšeně.

A sakra, vždyť já zapomněla, že ona ho zná jen díky jeho staré a – přiznejme si to na rovinu – i poněkud outsiderovské image.

„Bereš si ho z lásky?“ pokládala mi další otázku stále celá nesvá.

Myslí si, že jsem zlatokopka.

„To myslíš vážně? Já ho miluju! Miluju, Jess!“ zdůraznila jsem pro jistotu ještě jednou. „A navíc... kdybys ho viděla teď, rozhodně bys o něm nepochybovala. Hodně se změnil,“ obhajovala jsem ho.

„Jasně,“ přitakala skeptickým hlasem Jess.

Však až ho uvidíš, pochybovat už nebudeš, ušklíbla jsem se v duchu.

Nechala jsem to radši být. Ještě bychom se pohádali kvůli Edwardovi, protože já bych neustále svého snoubence obhajovala a Jess si z něj zase dělala neustále srandu.

• • • •

„Tentokrát už se ozvi,“ nabádala mě ve dveřích Jess, v jejíž náruči už pomalu usínala ospalá Debbie.

„Určitě,“ slíbila jsem, naposledy se na ty dvě usmála a nastoupila do auta. Takže... Nastartovat a jede se domů!

Projížděla jsem už ke konci města, když se v kabelce na sedadle spolujezdce rozezvonil mobil. Jasně, teď už vím, že to byla hloupost – zvlášť když si někdo tolik nešikovný hodlá pohrávat se štěstím, ale udělala jsem to. Nahnula jsem se pro kabelku a pár sekund jsem nedávala pozor na cestu.

Bum! Ozvala se rána a celé auto nadskočilo.

Jejda, stihla mi problesknout hlavou myšlenka dřív, než jsem zvedla pohled od svých nohou a podívala se na tu spoušť.

Čelem auta jsem narazila do sloupu elektrického vedení.

Jo, to se může stát jenom mně.

Na sobě jsem žádné známky zranění nenašla a ani mě nic nebolelo, zato auto to schytalo vcelku slušně. Čelní sklo bylo rozbité a bůhví co ještě.

Mobil zvonil dál.

Můžeš ho vzít – teď už je to stejně jedno.

Charlie, stálo napsané na displeji. Zmáčkla jsem roztřesenou rukou zelené tlačítko.

„Tati?“

„Bello? Potřeboval bych s tebou mluvit ohledně...“ hrnula se na mě jeho slova z telefonu.

„Právě jsem bourala,“ přerušila jsem ho.

Jo, hodně z vás tohle předpovídalo. A nakonec se tak i stalo. Bella je prostě nešika a já si nemohla pomoct - musela jsem jí to udělat. :D :P

Co říkáte na Jessicu? Já ji už jako postavu z TS mám docela ráda, takže v této povídce bude spíš ta kladnější postava. ;)

Moc děkuju za všechny komentáře u minulé kapitoly. Zároveň všechny čtenáře, kterým byla věnována, chci ujistit, že si věnování rozhodně zasloužili. Bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. :)

Pište i dál své názory. Rozhodně si ráda přečtu vaše tipy, co bude po této nehodě pokračovat!

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 8. kapitola: