Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žádná svatba nebude! - 29. kapitola

10.07.2012 (08:15) • rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3413×

Nikdy nemůžete mít všechno. Nikdy nezůstává dokonalost navždy s vámi. Pokaždé se musí něco pokazit a nám dvěma se to stalo právě dnes.

Seděli jsme v celách oddělených i od sebe mřížemi a čekali, co se bude dít. Dadsy nás zavřel každého zvlášť, vyžíval se v tom, že budeme od sebe odtržení a jako výmluvu měl obavu, že bychom se na sebe mohli vrhnout, kdyby nás zamkl spolu.

Blbec.

„Bell?“ vytrhl mě z chmurných myšlenek sametový hlas Edwarda a já k jeho obličeji zvedla hlavu. Stál naproti mřížím, které nás od sebe oddělovaly a natahoval přes jeden z malých otvorů svou dlaň. Rychle jsem přešla těch pár kroků, co mezi námi byly, a chytla ho za ni.

„Už zase se tváříš jako hromádka něštěstí,“ poznamenal a druhou rukou, kterou se hbitě taky protáhl, mi přejel uklidňujícím gestem od spánku k čelisti.

Pokrčila jsem rameny, protože jsem na jeho konstatování neměla žádnou odpověď. Měl pravdu, cítila jsem se hrozně bezradně. Ale to přece mělo své odůvodnění. A hodně velké.

„Bude to dobré, musíš v to jen věřit,“ snažil se mě přemluvit, abych alespoň trochu věřila a měla v sobě kousek naděje, ale nešlo to.

„Já se bojím, Edwarde,“ přiznala jsem nejtišeji, jak jsem svedla, protože jsem ve svých zádech stále cítila zabodnutý ledový pohled Dadsyho. Seděl tam na židli a pozoroval nás, jako by nás snad chtěl hlídat, abychom náhodou neutekli. To bylo však naprosto zbytečné – odsud bychom se nemohli dostat, ani kdybychom měli nějaké nadpřirozené schopnosti. Tohle bylo zlé, moc zlé.

„Nemáš čeho, Bell. Vždyť už jsme náš telefonát, na který máme ze zákona právo, využili. A Charlie jistě brzy dorazí,“ sliboval.

Jenže pak mi došlo něco, co mělo už dávno. A dobře to rozhodně pro nás dva nevyznívalo.

„Ale vždyť on trčí ve Forks jen s rozbitým náklaďáčkem,“ zaúpěla jsem. Na čele mi vyrašil nepříjemný pot. Začínalo mi být už zase špatně.

„Určitě to všechno Alice vidí ve svých vizích. Hlavně už se uklidni, zlato. Všechno se vysvětlí a my pak budeme už navždy jen a jen spolu,“ plánoval chlácholivě. „Jen my dva.“

Dva. A sakra.

Uvědomila jsem si, že právě teď, ačkoliv stojíme v dvou oddělených celách, je ta správná chvíle mu vyklopit pravdu. Milovala jsem ho tak silně, že jsem se náhle začala bát, aby mě kvůli tomu tvorečkovi, co jsem nosila zatím jen krátce pod srdcem, nechtěl opustit. Milovala jsem ho a nedokázala bych bez něj být.

„Edwarde? Já ti musím něco důležitého říct,“ začala jsem ze sebe nervózně dolovat přiznání.

„Tak mluv,“ pousmál se vlídně a znovu mi přejel prsty přes rozpálený obličej.

„Já... Nevím, jak se to stalo,“ vyhrkla jsem a až teprve poté si svá slova znovu přehrála v hlavě. „No, tedy vím jak, ale... Já... Já jsem...“ Pořád to nešlo. Co když o nás nebude stát? Co když miminko odmítne a bude požadovat potrat? Nebo by mě raději opustil?

„Co se děje, Bello? Mně se přece nemusíš bát říct všechno, co máš na jazyku,“ nabádal mě a upíral na mě své smaragdy.

„Jsem těhotná, Edwarde,“ dostala jsem ze sebe konečně.

Ticho.

Upřeně na mě hleděl, jako bych se snad pomátla. Ostražitě a hlavně nepřirozeně trhaně dýchal a skenoval můj výraz ve tváři.

„Vážně?“ vydechl po chvíli nepříjemného ticha.

„Ne, jen si z tebe dělám prču!“ vyprskla jsem podrážděně.

Člověk se mu konečně přizná a pak ho ještě musí přesvědčovat, že nelže...

„Takže budeme mít miminko?“ vyhrkl překvapeně a kulil tolik oči, že jsem měla vážné obavy, že je za chvíli budu muset sbírat z podlahy.

„Ano, budeme,“ přikývla jsem a dál čekala, jak bude reagovat.

„T-takže budu táta?“ vypadlo z něj po dalších dlouhých vteřinách mlčení.

Neodpustila jsem si pořádně protočit oči. „A co jiného bys, Edwarde, byl? S Jakem to nečekám, takže žádný strýček nebudeš, je mi líto...“ popichovala jsem ho, protože už mi začínalo docházet, že on je doopravdy rád. Bylo to zvláštní, protože právě on mi vždy připadal jako ten, kdo by nejméně snesl děti. Něco se v něm ale asi zlomilo a mě vážně moc těšilo, že to tak je, protože to hrálo do karet šťastnému konci. Tedy pokud se dostaneme oba z basy a já tu nebudu muset rovnou rodit.

Když jsem se však jen slůvkem zmínila o Jacobovi, okamžitě zavčel jako správný syn upíří matky.

„Klídek, lásko, tatínkem budeš ty, ano? Hlavně už se uklidni a řekni mi, jak moc mě i to malý miluješ, ať už se konečně můžu alespoň trochu uklidnit,“ prosila jsem ho úpěnlivě.

„Miluju tě,“ zašeptal do ucha dokonalým sametovým hlasem, který mě dokázal roztřást po celém těle.

„Super, telenovela už může skončit, ne? Poslouchat tady to příšerné vrkání dvou hrdliček se vážně nedá vydržet,“ zasyčel cizí hlas a já si teprve teď znovu vzpomněla na přítomnost toho pomstychtivce.

Odtrhla jsem se od Edwarda, kterého jsem ještě před sekundou objímala tak moc, jak se jen dalo, a přešla těch pár kroků, které v mé cele zbývaly, abych byla co nejblíž Dadsymu.

Chystala jsem se mu vynadat, protože už mi začínalo být upřímně jedno, jestli to můj pobyt tu nějak zhorší. Potřebovala jsem mu pěkně od plic říct, co si o něm myslím, abych si alespoň trochu vylila zlost.

Jenže vtom vtrhl do místnosti nějaký hubeňour ve stejné uniformě, jako měl i ten ňouma přede mnou, a něco mu roztrpčeně, ale hlavně naléhavě šeptal do ucha. Dadsy nespokojeně zamručel, ale vstal a naštvaně si nás s Edwardem prohlédl od paty až k hlavě.

„Je tu váš otec, slečno Swanová,“ vyprksl jedovatě. Bez dalších slov pak ale přešel rychlými kroky k mřížovým dveřím našich cel a bez mrknutí oka je otevřel.

„To jsme volní?“ položil mu vyjeveně Edward otázku, co i mně vrtala hlavou.

„Ne tak úplně,“ odsekl ledově. „Ale pápínek vaší snoubenky se o to jistě postará.“

Jakou já měla chuť ho v té chvíli praštit!

Vyvedl nás z místnosti, kde stál rozzuřený Charlie celý brunátný v obličeji a Alice, jež seděla na židli před ním a s klidným úsměvem na tváři pohupovala nohama, které měla přehozené přes sebe.

„Bello, holčičko moje!“ vyhrkl Charlie a hned se ke mně vydal, aby mě málem rozdrtil ve svém objetí.

Když mě pak po dlouhé chvíli pustil, věci se daly do rychlého pohybu. Alice nás s Edwardem okamžitě vyvedla ven z policejní stanice, přestože se to nevyhlo velkému odporu Dadsyho a jeho kumpánů, kteří se do toho ale rozhodně nehrnuli tak vřele jako on samotný. Charlie je ale zarazil a pak už si to s nimi nějak očividně vyřídil, aby nás pustili.

Alice nás táhla k stříbrné Audi, kterou jsem nepoznávala, takže byla pravděpodobně její.

„Utíkejte do auta, tvůj táta to už zařídí,“ zazubila se na nás vědoucně a my jen nechápavě zírali. Všechno se odehrávalo jako ve zrychleném filmu.

Otázky jsem si však schovala na později, stále ve mně totiž doutnal strach, že není všemu konec, že se ještě může stejně náhle všechno znovu pokazit. Co když nás Dereck nebude jen tak chtít pustit? Co když se rozhodne dělat další problémy a podaří se mu to?

Za pár vteřin už jsme s Edwardem seděli vedle sebe a tiskli se k sobě, co nejvíc to šlo, kdyby se přece jen náhodou něco podělalo. Alice vplula na sedadlo řidiče, takže mou domněnku jen potvrdila.

„Takže... Jak se to všechno takhle semlelo? No tak přece mluv, Alice!“ nestačila si ještě pořádně ani sednout a už jsem ji zásobovala otázkami, které mě samou nedočkavostí pálily na jazyku.

„Slyšela jsem tvůj vzkaz, švagrová,“ otočila své na pohled křehké tělíčko k nám a věnovala mi jiskřivý úsměv.

Přikývla jsem a vděčně jí úsměv oplatila. „A co Charlie?“ Jak ho sem dokázala dostat v tak super rychlém čase?

„Byla tu možnost, že bych dorazila sama nebo s pomocí někoho z rodiny a jako pomstu bychom třeba vypálili policejní stanici i s jejich příslušníky,“ pokrčila rameny jako nevinnost sama a hned pokračovala, co zahlédla můj vyděšený výraz ve tváři. „Ale to Carlisle neschvaloval. Upřímně doufal, že Charlie by tu udělal ještě mnohem větší scénu. A to se mu plní.“

„Jen doufám, že tam Dadsyho nepřizabije. Ne že by si to ten blbec nezasloužil, ale pak by kvůli němu musel jít sedět sám táta,“ zamumlala jsem si pod nos, ale jí to samozřejmě neuniklo. A ani Edwardovi ne – přestože měl stejný sluch jako já, byla jsem až moc blízko na to, aby mu mé přání zůstalo neodkryto.

„Buď v klidu, Bello,“ usmála se vševědoucně Alice, ale hned poté se okamžitě naštěstí o informace, které získávala každou vteřinu díky její upíří podstatě, podělila, abychom i my dva s Edwardem, obyčejní lidé, měli přehled o aktuální situaci. „Charlie jen náležitě využívá svých výhod šéfa, který je na vyšší příčce než ostatní přítomní strážníci. Snad chápeš, co všechno to obnáší...“ Zasmála se spokojeným zvonivým smíchem a my dva se přidali. Nervozita ze mě pomalu opadávala a já začínala věřit v to, že vše nakonec přece jen dobře dopadne.

Příští, předposlední kapitola bude poslední oddechová. Tak si ji užijte, protože pak... Však uvidíte. 

Od 10.7. tu do 20.7. nebudu. Kapitolu tedy pošlu na schválení pravděpodobně až v pátek 20., ne-li později. 

Moc děkuju za všechny překrásné komentáře. Strašně mi pomáhají. 

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žádná svatba nebude! - 29. kapitola: