Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 7. kapitola - Přání

01.10.2011 (10:30) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4552×

„Ano, to, co se píše v novinách, je pravda.“

Seděla jsem u oběda a snažila se přetrpět mámin telefonát. Už dobrých patnáct minut mě bombardovala otázkami, které ovšem nešly z její hlavy, nýbrž tátovy. Moc dobře jsem nejdřív slyšela tu otázku v jeho podání a poté ji máma přepapouškovala do sluchátka.

Velmi stručně jsem jí pověděla zkrácenou verzi toho, co se stalo, aby mohla být v klidu a zbytečně nevyšilovat.

Po pěti minutách jsem přestala vnímat a střídala slova, jako byla „Ano“, „Ne“ a „Máš pravdu.“

„Bello, ty mě neposloucháš?!“

„Ale poslouchám,“ zabručela jsem. S trochou štěstí jsem tuhle otázku zaznamenala. To ji uklidnilo a opět začala mlít tu svou a já se tak mohla věnovat jídlu.

Zrovna jsem byla zabraná do přehrabování zeleniny, když naproti mně vrzla židle a někdo se na ni posadil. Odtrhla jsem pohled od té dobroty a setkala se zlatavým pohledem Edwarda Cullena, až jsem leknutím málem upustila telefon. Alespoň jsem měla na co svést náhlé zvýšení tepu.

Nešlo si nevšimnout, jak mu to opět sluší. Dokonce i ty protivné brýle nechal doma.

Edward si přiložil prst k puse a pozdravil mě pouhým kývnutím hlavy. Já mu jej oplatila zvednutou vidličkou.

„Bello, Bello, jsi tam?“

„Mami, já už budu muset končit. Papa.“ Napůl ucha jsem slyšela, že máma ještě něco říká, ale můj mozek byl plně zaměstnán Edwardem.

„Promiň, máma.“ Telefon jsem hned vypnula, aby nás nerušil kdyby něco, a strčila ho do kabelky. „Přišel jsi na oběd?“ zašklebila jsem se na svůj talíř. Odsunula jsem ho dostatečně daleko od sebe a raději se věnovala Edwardovi.

„To zrovna ne,“ zavrtěl hlavou. „Sice to vypadá dobře, ale na tohle já zrovna nejsem.“ Nahnul se přes stůl a přičichl si k mému obědu. Nakrčil nos a přitom se otřepal, jako by to bylo něco odporného.

„Já taky ne. Docela se mi začíná stýskat po naší americké a příšerně nezdravé kuchyni. Takový dvojitý hamburger s hranolky,“ rozplývala jsem se nahlas. „Tak co tu tedy děláš?“ zeptala jsem se ho a obrázek hamburgeru zmizel nenávratně v dáli.

„Šel jsem vyprovodit Alice a cestou zpátky jsem tě tu zahlédl, tak jsem zaskočil.“ A kruci, Alice.

„Je hodně naštvaná?“ zeptala jsem se provinile.

Edward na mě zmateně pohlédl.

„Alice.“

Pořád před sebou vidím ten její smutný obličej, když jsem ji ráno odmítla doprovodit na její bezvadné nákupy. Nestačila jsem ani nadhodit, že bychom to mohly podniknout jindy, a už byla pryč. Pravděpodobně naštvaná. Proto mi teď přišlo správné omluvit se alespoň Edwardovi a doufat, že jí to vyřídí.

„Kvůli tomu, že jsi odmítla jít s ní na nákupy?“

Opatrně jsem přikývla a pod stolem nervózně žmoulala ubrus.

„Ne.“ Jedno slovo a mně spadl obrovský kámen ze srdce. „Maximálně ti za trest něco koupí, ale jsi první, kdo ji odmítl.“ Řekl to tak překvapeným tónem, jakoby opravdu nevěřil, že jsem to udělala.

Není naštvaná. Ulevilo se mi. A pokud mi něco koupí, vrátím jí to.

„A ať to bude cokoliv, nevracej to. Věř mi,“ pokračoval a zkazil mi můj plán.

„Taky chodíš s Alice nakupovat?“ Obrázek Edwarda ověšeného taškami, jak poslušně následuje Alice z jednoho obchodu do druhého, mi nešel vymazat z hlavy.

„Možná,“ začal váhavě, „říkal jsem ti, že jsi první.“ Nervózně si poposedl a zadíval se na své ruce.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych se mu nevysmála rovnou do tváře, a ještě k tomu přidala ruku před pusu. Edward se zatvářil naoko dotčeně, ale koutky úst mu cukaly. Nevydržel to a naráz jsme vyprskli smíchy.

„Abych to ujasnil,“ varovně zvedl ukazováček, „ne vždy to bylo dobrovolně. Pokud jde o nakupování, tak Alice nezná bratra,“ řekl s vážnou tváří a já jako na povel opět vyprskla smíchy.

„Máš ji rád?“

„Vím, že si o mně musíš myslet, že jsem totální idiot, a rozhodně ti to nebudu vyvracet,“ smutně si povzdychl, „a i když to tak nevypadá, tak Alice zbožňuju. Hodně mi pomohla, bez ní bych… Ona je ztělesněním dobra.“

Na chvilku se zamyšleně zadíval z okna a začal se zvedat ze židle. „Co bys řekla na malou procházku?“ podíval se na mě s prosebným pohledem a lehce se usmál.

Copak se dá těm krásným očím odolat?

„Já nevím,“ předstírala jsem nerozhodnou a hluboké zamyšlení.

„Prosím.“ Když tak hezky prosíš.

„Ráda,“ přikývla jsem a ani se nepokoušela skrýt to nadšení.

„Znáš útes přání?

„Útes přání?“

„Neznáš. Tak pojď, hvězdo.“ Jako pravý gentleman mi otevřel dveře a nechal mě projít.

Počasí venku se stále neumoudřilo. Sluníčko bylo schované pod hustými mraky s nádechem do černa a na zemi stály kaluže vody, které mě utvrdily v tom, že ten dnešní noční déšť nebyl jen výplod mé fantazie. Nešťastně jsem si povzdychla. Kam zmizelo to nádherné počasí, co tu panovalo, když jsem přijela?

Myšlenkami u počasí jsem si nevšimla, že právě šlapu do jedné z kaluží a nebyla bych to já, abych to přežila ve zdraví. Jen co se má podrážka zabořila do té břečky, se mi celá noha rozjela kupředu a já padala k zemi. Nebýt Edwarda, jehož ruka mě v pravou chvíli pevně uchopila za loket a vytáhla zpátky nahoru, měla bych zadek celý od bahna.

„Jsi v pořádku?“ Starostlivě si mě začal prohlížet.

„Jo. Děkuju,“ pípla jsem s červenou tváří. Edward mě ještě dobrou chvilku pozoroval, jako bych se snad měla v blízké době složit. Pod tím jeho drobnohledem jsem se ošila a pokusila se odvést řeč jinam.

„Jak dlouho už tu jsi. Na ostrově?“ Když spolu máme strávit dnešní den, tak proč toho nevyužít a něco se nedozvědět.

Edward na mě překvapeně pohlédl. Zamyšleně se zamračil a podrbal na nose. Takže už to nějakou dobu bude.

„Skoro rok.“

„A bydlíš tady v hotelu?“ máchla jsem rukou kolem.

„Ne. Kousek odtud vlastní má rodina menší chatu.“ Stačil jeden pohled na něj či na jeho sestru a muselo vám být jasné, že to nebude menší chata, ale třípatrová vila.

„Proč si odešel od rodiny, Edwarde? Co se ti stalo?“ plácla jsem tu nejhorší a zároveň nejzajímavější otázku, která mě napadla. Vyděšeně jsem se na něj podívala a rychle si dala ruku před pusu. „Omlouvám se. Nemusíš mi to říkat.“

Smutně a zároveň vděčně se na mě podíval.

„Jednou ti to řeknu, hvězdo.“

Bez dalšího vyptávání, úplně potichu, jsme začali šplhat do mírného kopce. Alespoň mně to přišlo jako šplhání. Edward kráčel bez jakýchkoliv potíží kousek přede mnou a já naopak měla pocit, že brzy vypustím duši. Také jsem měla velké nutkání chytit Edwarda za ruku a nechat se vytáhnout. Další nápad byl mu rovnou vlézt na záda. Myslím, že bych měla zapracovat na své fyzičce.

Čím víc jsem funěla, tím více se Edward otáčel přes rameno a měřil si mě ustaraným pohledem.

„Už tam budeme,“ odpověděl na mnou nevyslovenou otázku.

„To douf-“ Už jsem chtěla začít prskat, že v to doufám, jinak už s ním nikam a nikdy nepůjdu, ale slova se mi zadrhla v krku, když se před námi objevilo vymodlené místo a já zůstala stát na místě s otevřenou pusou.

Z místa, kde jsme stáli, se linula dlouhá cestička lemovaná vysázenými žlutými a bílými liliemi, jejichž vůně mě příjemně šimrala v nose.

Na konci stál altán vyřezaný z borového dřeva. Celý byl ozdoben živými květy všech barev a druhů. Po blízkém prozkoumání se ukázalo, že na každém sloupu kolem dokola jsou vyřezány květinové vzory s poletujícími motýli.

„To je úžasný,“ vydechla jsem a otočila se na Edwarda, který stál kousek za mnou a souhlasně se usmál.

Altán stál nepatrný kus od kraje útesu, a tak poskytoval výhled na širé a dnes rozbouřené moře. Ve slunečné dny to tu musí být ještě mnohem krásnější. Představovala jsem si sluneční paprsky odrážející se od hladiny poklidného moře, zpěv ptáků a lehký vánek rozptylující vůně květin.

Udělala jsem několik kroků a ocitla se na samém okraji.

„Hvězdo, mohla bys jít dál od toho kraje. Nechci, abys tam spadla.“ Nervózně ke mně přiskočil a začal jemně strkat dozadu. Vyplázla jsem na něj jazyk a šla zpátky k altánu.

„Co je to?“ ukázala jsem na dřevěnou podlahu, které vypadala jako poškrábaná. Klekla jsem si na zem, abych se na to pořádně podívala. Nebyly to žádné škrábance, ale vyrytá jména. Každý milimetr dřeva byl takto vyzdoben.

Edward ke mně přistoupil a také si klekl. Bříšky prstů začal jemně přejíždět po těch jménech a přitom se nepatrně usmíval. Chvilku jsem pozorovala jeho ruce a pak začala očima stoupat výš až k jeho tváři. Té bezchybné tváři. Byla jsem tak moc zabraná do představ, jestli je opravdu tak hladká, jak vypadá, že jsem si nevšimla mé ruky, která se to pomalu, ale jistě rozhodla zjistit.

V tom okamžiku Edward natočil hlavu a zmateně se díval na mou ruku. Abych celou situaci zachránila, zajela jsem si tou rukou do vlasů a prohrábla je.

„Říká se, že když sem vyryješ své jméno a budeš si něco přát, splní se to.“ S klidnou tváří mi odpověděl na otázku a nekomentoval to, co se málem stalo před tím. Byla jsem mu vděčná. „Taky proto se tu často konají svatby.“

„Svatby?“ zeptala jsem nevěřícně, až to znělo, jako bych nevěděla, co to svatba je.

„Lidé doufají, že když uzavřou sňatek na tomto místě, jejich manželství vydrží,“ vysvětloval, zatímco já si na tomto místě snažila představit Jacoba ve svatebním obleku. Bohužel tvář ženicha nenesla žádné Jakeovy rysy. Bello, koukej s tím představováním přestat!

„A ty? Co si myslíš ty?“

„Já? Sice jsem to ještě nezkoušel, ale myslím, že trocha pravdy na tom bude,“ usmál se na mě.

„Chci to zkusit,“ vyhrkla jsem nadšeně. Za zkoušku přece nic nedám.

Edward přešel ke stojanu, ze kterého sebral malý kapesní nožík a vložil mi ho do připravené dlaně. Našla jsem si perfektní místo uprostřed. Edward se pohodlně opřel o jeden ze sloupů a bedlivě mě při mém počínání s nožem pozoroval. Z jeho strany jsem zaslechla něco ve smyslu, doufám, že se neřízneš.

„Taky doufám,“ zamrmlala jsem si pod nos a dál bojovala se svým jménem. Když jsem byla se svým výtvorem hotová a spokojená, zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a plně se soustředila na své přání.

„A teď ty,“ zazubila jsem se na Edwarda, který se na mě do této chvíle spokojeně usmíval. Ale když jsem mu oznámila, že má udělat to samé, nekompromisně zatřepal hlavou. „Prosím, Edwarde.“ Zkusila jsem štěněčí pohled. Zabralo to.

Rezignovaně si povzdechl a přebral si ode mě štafetu. Prstem jsem poklepala na volné místo vedle mého jména a nechala Edwarda dělat svou práci.

Pečlivě jsem pozorovala jeho tvář, zda by se z ní nedalo vyčíst, co by si zrovna on mohl přát. Ovšem jeho výraz tváře byl nečitelný do té doby, dokud mě nenachytal při činu, a ten pokřivený úsměv už mu zůstal.

Naposledy to zkontroloval, odfoukl piliny a s čištěním kolen se postavil na nohy.

„Jsem zvědavá, jestli se to vyplní.“ Jako malé dítě jsem šťastně zatleskala a zakřenila se na Edwarda. Ten mi usměv oplatil a lapil mě do svých zlatých studní, až mi na těle vyskočila husí kůže.

„Je ti zima?“ zeptal se a přitom si začal svlékat svou bundu. Než jsem se nadála, už mě do ní oblékal jako malé dítě. Vešla bych se tam asi dvakrát. Sice moc nehřála, ale krásně voněla. Edwardem.

„Tady vás mám.“

Po úhledné pěšině k nám chvátala Alice obtěžkaná papírovými taškami. Oba nás obdařila obrovským úsměvem a nešlo si nevšimnout těch ďábelských jiskřiček, když očima zastavila na mně. Hlasitě jsem polkla. Nenápadně jsem začala couvat a částečně se schovala za Edwarda.

Alice se úsměv rozšířil, Edwarda chytla za paži a přitáhla si ho až těsně k sobě.

„Něco jsem ti koupila,“ vypískla a do ruky mi strčila jednu z jejích tašek. Modrá taška s velkým nápisem Barneys. Neochotně jsem ji otevřela a nakoukla dovnitř. Bílá látka, která se později přeměnila v letní šaty. Rychle jsem to tam hodila zpátky a zavrtěla hlavou. Už jsem chtěla odporovat a vrátit to, ale Edwardovo gestikulování ve smyslu nedělej to, mě zastavilo.

„Děkuju,“ poděkovala jsem trochu rozpačitě.

„Bello, já ti teď ukradnu Edwarda,“ šibalsky na mě zamrkala, „potřebuju s ním něco probrat.“ Dobrou chvilku se na Edwarda dívala s vážným výrazem, který jí ho oplatil. Na mě už se oba podívali s úsměvem. „Menší problémy doma.“

Edward už se nadechoval k nějaké poznámce, ale než stihl cokoliv vyslovit, už ho Alice táhla pryč. Zklamaně jsem si povzdechla a Edwardovi oplatila smutný úsměv, kterým mě stihl obdařit, než mi oba zmizeli z dohledu.

Zůstala jsem tam stát sama obklopená jeho vůní.

6. kapitola - 8. kapitola

Bella nám strávila nějakou chvilku s Edwardem a rozhodně to nebylo naposledy.

Moc, moc a moc vám všem děkuju za komentáře u minulé kapitoly. Snad jich tolik najdu i u této. :)

A stejně tak děkuju za hlasy v Nej povídce. Jste úžasní!

Příště budeme vstávat hodně brzy a bude menší přepadovka.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 7. kapitola - Přání: