Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 4. kapitola - Stará známá

13.09.2011 (08:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4462×

Od mého příjezdu uběhly čtyři dny. Za těch pár dní jsem zjistila, že hotel má pět barů, čtyři restaurace, obrovský bazén s vodopádem a přesto tu je… Nuda. Jo, jasně, mohla bych si zahrát golf na největším golfovém hřišti, jaké jsem za svůj život viděla, nebo tenis, ale to bych ohrožovala životy ostatních lidí - a především ten svůj. Proto jsem svůj pobyt uvrhla do stereotypu. Každý den začínal a končil stejně. Snídaně. Válení u bazénu. Oběd. Válení u moře. Večeře a spánek. Pořád dokola, byla jsem z toho všeho už unavená a otrávená.

Ráno mě probudil známý zvuk – voda. Každé ráno v deset hodin chodí zahradníci zalévat tu spoustu květin pod mým balkónem. Ovšem dneska mi to přišlo obzvlášť brzy.

Celá znuděná, s ještě zalepenýma očima, jsem vylezla z postele, došourala se k balkónu a roztáhla závěsy. Hlavu jsem nepatrně sklopila dolů, abych se částečně skryla před očekávanými paprsky. To, co jsem uviděla, mě dostatečně probudilo. To nebyli žádní zaměstnanci s konvemi. Tohle byl déšť. Za těch pár dní, které byly ve znamení slunce a třicetistupňových veder, jsem zapomněla, že něco takového existuje.

Žádné dotěrné sluneční paprsky, které vás nutí mhouřit oči a další deset minut vyčkávat než zmizí ty otravné skvrny před vašima očima. Na chvíli mi přišlo, jestli celý Barbados nebyl jen pouhý sen a jestli zrovna teď nestojím v ložnici našeho seattleského bytu. Rukou jsem přejela po hedvábném závěsu. Usmála jsem se a ušklíbla zároveň - nebyl to sen. Ačkoli venku pršelo a ochladilo se o deset stupňů, bylo to příjemné.

Jelikož venku pršelo, byla jsem nucena zůstat na pokoji. Chvilku jsem se dívala na televizi, zavolala Jacobovi, dala si dvě relaxační koupele a po obědě se ponořila do učení.

Byla jsem uprostřed Henderson-Hasselbalchovy rovnice, když se zvenku ozvaly dva hlasy. Jeden z těch hlasů mi přišel povědomý. Určitě jsem ho někde slyšela  - jenže kde? Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovor, ale to už jsem se přistihla, jak pomalu kráčím k zábradlí.

„… pozdě. Nic nechápeš. Musel jsem to udělat!“ rozčiloval se mužský hlas.

„Nikdy není pozdě. Vrať se se mnou domů, prosím,“ žadonil ten známý hlas. V tom mi došlo, odkud ten hlas znám a rychle jsem doběhla vzdálenost, která mě dělila od zábradlí.

Stále slabě pršelo a venku nikdo nebyl kromě dvou postav u baru. Zády ke mně stál muž v modré mikině a hádal se s ženou schovanou pod deštníkem. Byla to ona – Alice. Co tu dělá? Proč mi neřekla, že jede taky sem a proč nejela rovnou se mnou? A s kým to mluví?

„Přijela jsi zbytečně Alice, já se domů nevrátím.“ Muž v mikině zakroutil záporně hlavou a vzdorovitě si založil ruce na prsou.

„Ale já viděla-,“ začala Alice.

„Mně je jedno, co jsi viděla, Alice!“ přerušil ji on.

Víc už jsem z rozhovoru neslyšela ani neviděla, protože se zvedl silný vítr a nafoukal mi do obličeje vlasy, které mi zakryly veškerý výhled. Když se mi vlasy povedlo zkrotit, už se nehádali.

Byla jsem chycena při činu.

Alice se dívala mým směrem, ale žádný náznak, že by mě znovu ráda viděla, v její tváři nebyl. Spíš se tvářila vystrašeně. Obzvlášť, když začala kmitat pohledem mezi mnou a tím mužem. Ten se na mě, narozdíl od Alice, nepodíval. Jen nepatrně natočil hlavu doleva a obě ruce sevřel v pěst. Na hlavě měl nasazenou kapuci, takže jediné co jsem z jeho tváře zahlédla, byla špička jeho nosu a kousek černých brýlí, které mu zakrývaly oči. Ani nevím proč, ale štvalo mě, že mu nevidím do tváře.

Stála jsem tam jako solný sloup a nevěděla, co dělat. Mám se rychle otočit a dělat, že jsem tu vůbec nebyla, nebo mám něco říct? Protože mi náhle vyschlo v puse a jazyk jakoby zkameněl, zmohla jsem se jen na trapnou kombinaci zvednuté ruky a zařazené zpátečky. Do pokoje jsem zapadla s červenou tváří. Třesoucíma rukama jsem zamkla dveře od balkónu a ještě zatáhla závěsy.

Začala jsem nervózně přecházet po pokoji. Jak se teď mám podívat na Alice bez toho, aby si o mně nemyslela, že jsem obyčejný šmírák? Měla bych se jí omluvit a měla bych to udělat hned! Rozhodnutá jít za ní jsem přešla ke dveřím a otevřela na chodbu. Rozhodnutá zůstat v pokoji jsem je opět zavřela a sedla si daleko od nich.

Z přemýšlení, co mám, nebo nemám udělat, mě vyrušilo zaklepání na dveře od mého pokoje. Alice! Dvěma rychlými kroky jsem přeběhla ke dveřím s pocitem radosti, který se vypařil, jen co jsem ty dveře otevřela. Přede dveřmi stál neznámý muž.

„Slečna Swanová?“ zeptal se, přestože mé jméno musel určitě znát.

„A-ano,“ vykoktala jsem zmateně. Provedla jsem něco?

„Mám pro vás vzkaz.“ Podal mi bílou obálku s hotelovými iniciály a zmizel, než jsem stihla cokoli říct. Kdo mi sem může psát? Nevím, že by někdo z naší rodiny používal tento zastaralý způsob kontaktování. Všichni mají přece telefon. Leda, že by mamka dala sbohem moderní technice. V poslední době se to stávalo často.

Ještě párkrát jsem obálku v rukách otočila, pro jistotu s ní u ucha i zatřepala, a když se nic neozvalo – otevřela jsem ji.

Sejdeme se v sedm u baru. Alice

Přestože vzkaz obsahoval pouze jedinou větu, i ta jedna věta mi udělala neskutečnou radost. To znamená, že Alice tu zůstává a nikam neodjíždí. Na co bych měla čekat do sedmi, když si s ní můžu promluvit teď? Alespoň se nebudu nudit. Určitě se tu bude někde pohybovat.

Rychle jsem chmatla po kartě od pokoje a už utíkala po schodech dolů do haly. Samou radostí jsem přeskočila dva schody a následně zamrzla na místě.

Na poklidnou halu, kde to každý den zelo prázdnotou, tu bylo až moc živo. Nebyla jsem jediná, které počasí narušilo každodenní stereotyp. Místo toho, aby se hosté opalovali na pláži nebo skotačili v bazénu, se teď všichni cpali sem dolů, neboť v pokojích se moc zábavných věcí dělat nedalo. Tohle mi hledání Alice trochu komplikuje. A podle pána, kterému z kalhot odtékaly potůčky vody, jsem usoudila, že venku u baru stát nejspíš nebude. Rozhodla jsem zkusit štěstí u recepční.

„Promiňte,“ oslovila jsem blonďatou recepční, která očima hltala časopis pro náctileté a natáčela si žvýkačku na ukazováček. Nic. Nereagovala. Zkusila jsem hlasité odkašlání. Ještě chvilku se nic nedělo, a pak se točící židle s jejím tělem otočila přímo na mě, ale očima ještě rychle přejížděla z řádku na řádek. Měla jsem obrovskou chuť natáhnout se přes pult, ten časopis sebrat a roztrhat ho na miniaturní kousky. Odolala jsem tomu pokušení a pouze začala svými prsty vyťukávat neznámou melodii do desky stolu. Nádhera za recepcí nasliněným prstem otočila na další stránku, založila ji záložkou a konečně svou pozornost upřela na mě.

„Přejete si,“ řekla znuděně a začala si kontrolovat svůj křiklavě růžový lak na nehtech.

„Hledám jednu osobu.“ Nejdřív jsem se bála, že mi řekne, že informace, týkající se hostů neposkytují, ale při pohledu na její přežvykující obličej jsem věděla, že s ní problém nebude. „Jmenuje se Alice Cullenová a je možné, že se tu dnes ubytovala. Mohla byste se podívat?“ mluvila jsem schválně pomalu, aby pochopila, co po ní žádám.

Nepochopila.

„Znám Edwarda Cullena,“ mlaskla a zahleděla se nepřítomně do stropu. Vůbec jsem nepobírala, o čem to ta nána mluví. Já přece nehledám, žádného Edwarda! Jediné, co jsem po ní chtěla, bylo, aby těmi růžovými nehty naťukala do počítače jedno jméno.

Naštvaně jsem se k ní otočila zády, opřela se o pult a znovu se rozhlédla po hale. Zbytečně. Zavřela jsem oči a snažila se něco vymyslet, ale v hlavě mi běhalo jen jediné jméno – Edward. A v tom mi to všechno došlo. Vždyť mi o tom sama vyprávěla v letadle. Ten muž z venku byl její bratr!

„Bydlí tu?“ Rychle jsem se otočila zpátky k té holce, až sebou cukla. Opět po mě hodila ten znuděný výraz s rozdílem, že nic neodpověděla. Jen na mě tupě zírala. „Edward Cullen. Má tu pokoj?“ kladla jsem netrpělivě další otázky. Recepční se naklonila dopředu, sjela mě pohrdavým pohledem a poměrně hlasitě si odfrkla.

„Má tady dům?“ ptala jsem se dál v domnění, že z ní konečně něco dostanu a její předešlé chování raději ignorovala. Pouze pokrčila rameny, sáhla po časopise a opět se začetla. Nad jejím chováním jsem jen zavrtěla nevěřícně hlavou. Holt si budu muset počkat do večera.

Cestou do pokoje jsem ještě prošla všechny restaurace, popřípadě místa, kde by se mohla pohybovat. Zklamaně jsem dopadla na postel a byla si nucena najít činnost, která by mě zabavila až do večera.

Přesně v sedm večer jsem scházela po mramorových schodech k domluvenému místu. Už nepršelo, a přestože slunce bylo skryto pod baldachýnem z mraků, venku bylo příjemně teplo a opět to tam ožilo. Všechny stolečky kolem baru byly plně obsazeny a hudba zněla ze všech stran.

Alice seděla na vysoké, barové židličce a právě si kontrovala své náramkové hodinky. Z hodinek sjela pohledem k mé osobě. Zvednutou rukou ve vzduchu na mě mávla a věnovala mi obrovský úsměv, který jsem jí vzápětí oplatila.

„Bello, ráda tě zase vidím,“ vyskočila ze židle a uvěznila mě v silném objetí. Nebránila jsem se a taky ji objala. „Jak se máš? Nemůžu uvěřit, že jsem tě potkala zrovna tady. Je to tu hezké, viď? Už jsi tu byla na nákupech? A co moře?“ spustila salvu otázek a mě zatím nepustila ke slovu. „Páni, jsi hezky opálená,“ zhodnotila můj vzhled, když mě sjela pohledem od hlavy k patě. Ano, to bylo jediné, v čem jsem mohla Alice konkurovat. Kromě nezdravě bledé pokožky vypadala stejně dokonale jako posledně. Tentokrát na sobě měla světle zelené šaty na ramínka, boty na vysokém podpatku ve stejné barvě a na očích své černé brýle.

„Taky tě ráda vidím, Alice. A děkuju, tobě by taky neuškodilo chytit trochu barvy,“ mrkala jsem na ni a posadila se na poslední volnou židli vedle Alice.

„Kdepak,“ mávla rukou, „mně slunce nedělá dobře. Mám moc citlivou pokožku,“ zadívala se zamyšleně na své bledé ruce.

„Myslím, že pár minut na sluníčku by tě jistě nezabilo,“ ušklíbla jsem se na ni.

„Máš pravdu. Mě ne,“ řekla na můj vkus až moc vážně a až po chvíli se rozesmála. Nevím, čemu přesně se smála, ale její smích bych mohla poslouchat dokola. Bylo to, jako byste zavěsili tisíce malých zvonečků někam do průvanu, kde si s nimi pohrával vítr, díky kterému jeden zvoneček narážel do druhého, a tak vydávaly ten líbezný, uklidňující zvuk.

„Copak si dáte, slečno?“ vyrušil mě z rozjímání číšník. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Alice měla před sebou položený lahodně vypadající koktejl oranžové barvy, kterého se zatím ani nedotkla.

„Mmm, dám si to samé, co má slečna,“ ukázala jsem na onen drink.

„Alice, co vůbec děláš tady v hotelu? Já myslela, že jsi jela jinam,“ zeptala jsem se jí na otázku, která mě od začátku svrběla na jazyku.

„Taky že jela, ale pak jsem-,“ odmlčela se a zamyslela, „zjistila, že jsem na špatném místě,“ dopověděla a začala si nervózně hrát s brčkem. „Zjistila jsem, že můj bratr žije na druhé straně ostrova – tady. Ale to už asi víš,“ řekla, významně se na mě podívala, čímž narážela na mé špehování na balkóně. Při té zmínce jsem zčervenala a radši zkoumala malou dírku v pultu.

„Když už o tom mluvíš,“ začala jsem, „nechtěla jsem vás poslouchat. Náhodou jsem uslyšela hlas, který mi byl povědomý a byla jsem zvědavá odkud. Tak jsem vyšla na balkón a zbytek už znáš. Promiň,“ omlouvala jsem se s provinilým výrazem.

„Bello, nemusíš se omlouvat. Stejně jsme si toho moc neřekli,“ mávla nad tím svou drobnou ručkou.

„Stalo se něco? Nepohodli jste se?“ snažila jsem se z Alice vytáhnout nějaké informace. Když mi v letadle popisovala svůj vztah ke svému bratrovi, představovala jsem si mladého, stále usměvavého mladíka, který nikomu nedovolí ublížit jeho sestřičce, ale po té dnešní scénce, jsem trochu zapochybovala.

„Ne víc, než za posledních pět let,“ odpověděla mi, pousmála se, ale žádná radost v tom nebyla. Cítila jsem povinnost ji utěšit, jenže jsem nevěděla, jak na to. Nevěděla jsem, co se v takových situacích říká. Já se s Liz nikdy nehádala. Tak jsem raději mlčela. Alice ani nevypadala, že by ode mě něco čekala. Tvářila se zamyšleně. Nepřítomně koukala někam do vzduchoprázdna a přitom kulila nepřirozeně oči.

„Musíš odjet,“ vypálila najednou - „tedy, chtěla jsem říct – nechystáš se už vrátit domů?“ zeptala se už o něco klidněji.

Zaskočila mě. Copak jí už tolik lezu na nervy, že mě tu nechce?

„Co-cože? Mám tu být tři týdny. Přece nepojedu domů už po čtyřech dnech,“ zasmála jsem se její otázce.

„Já vím, já vím. Ale uznej, čtyři dny jsou už dlouho. Co tu tak můžeš dělat?“ hodila po mně zvídavý pohled. „Hádám, že tu jen ležíš u vody a nic jiného neděláš.“ Pokud opravdu hádala, tak setsakramentsky dobře. Naprázdno jsem otevřela pusu a zase ji zavřela.

„Tak vidíš. Uvažuj dobře. Tady vlastně vůbec nic neděláš, místo toho bys mohla být doma s přítelem,“ promlouvala mi do duše. Když jsem se nad tím vším zamyslela – měla pravdu. Momentálně zahazuji tři týdny života a přitom bych mohla být s Jacobem. Možná, že když si ještě dneska objednám letenku, mohla bych zítra překvapit Jakea doma.

A dost! O co se ta holka snaží? Zblbnout mě? Zatím se jí to pěkně daří.

„Alice, stalo se něco?“ optala jsem se jí opatrně, když se na židli začala ošívat a pořád něco vyhlížela za mými zády. „Chováš se… divně.“

„Ne, ale brzy se něco stane,“ zavrčela pološeptem. Aniž bych postřehla, kdy z té židle seskočila, už stála přede mnou a bránila mi tak ve výhledu.

Musela jsem se na židličce pořádně zaklonit, abych zjistila, co Alice tak rozzuřilo a v tu chvíli jsem vnímala všechno jako ve zpomaleném filmu.

Pokračování příště...

3, kapitola - 5. kapitola

Tak jaký bude ortel? :D

Původně měla kapitola ještě pokračovat, ale myslím si, že vám neuškodí troška napínání!

Příště navážeme na tento konec a slibuju, že Edward tam bude od začátku až do konce.

Teď malá děkovačka - moc vám děkuju za komentáře. Někdy si říkám, jestli má cenu s tím pokračovat, ale každý komentář mě ujišťuje v tom, že to někdo čte, takže zatím nekončíme.

A velké věnování! Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat Shindeen a zuzce88! Holky, děkuju vám za podporu! Jsem neskutečně ráda, že čtete tuhle povídku! ♥

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 4. kapitola - Stará známá: