Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 14. kapitola - Bez rozloučení

07.11.2011 (17:45) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4850×

Ráno mě probudilo slunce, které prosvítalo škvírou mezi závěsy. Pomalu jsem otevřela oči a díky slunečním paprskům je zase kvapně zavřela. Chtěla jsem se před otravným světlem schovat a otočit hlavu na druhou stranu od okna, ale tepavá bolest mi v tom zabránila. Připadalo mi, že mám v hlavě trpaslíka, který uvnitř mlátí kladivem. Rukama jsem se chytila za hlavu a doufala, že bolest přejde – jenže trpaslík si nedal říct.

Včera jsem to vážně přehnala. Takhle mizerně mi už dlouho nebylo – vlastně takhle mi ještě nikdy nebylo. Jít na tu párty na pláži byl dobrý nápad, ale jen do té doby, než mi zachutnal koktejl, který nesl stejné jméno, jakým mi říkal Edward.

„Hvězdo, myslím, že to s tím pitím přeháníš,“ zlobil se Edward a pokoušel se mi skleničku se žlutou tekutinou vytrhnout z ruky.

„Mně je ale jedno, co si myslíš, Edwarde.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a ukryla nápoj za záda. Edward po mně střelil naštvaným pohledem, když jsem si opět strčila brčko do pusy a pořádně si lokla. „Přestaň se mračit,“ zachichotala jsem se a poplácala Edwarda po tváři, „raději si taky cvakni. Je to moooc dobrý.“ Koktejl jsem mu vrazila až před nos a tím mu trochu polila kalhoty. „Ups, promiň.“

Zatímco jsem zkoumala skvrnu na jeho kalhotách, on mi vytrhl mou dávku alkoholu z ruky a i se sklenkou to vyhodil do koše.

„Proč jsi to udělal?“

„Protože jsi opilá a už odcházíme.“

„Mám lepší nápad.“ Seskočila jsem ze stoličky a zrovna ne moc rovně odcházela uskutečnit můj plán.

Tady má paměť končila. Vůbec jsem si nevzpomínala, co se dělo dál, a něco mi našeptávalo, že je to jedině dobře.

Hlava mě třeštila dál, ale zůstávat ležet v posteli taky nebylo dobrý. Hlavní plán dnešního dne byl postavit se na nohy, dojít do té zatraceně vzdálené koupelny a strčit hlavu pod vodu.

Velice opatrně jsem se posadila a ještě opatrněji shazovala nohy z postele dolů. K mé smůle se mi zamotaly do deky a já se podlahy nedotkla nohama, ale rovnou obličejem.

Teprve teď jsem zpozorovala, jaký je v pokoji nepořádek. Nedaleko mého obličeje se válely prázdné sáčky od arašídů z mini baru, jejichž obsah byl vysypán na podlaze. Dále moji pozornost upoutalo překlopené křeslo, otisky něčích rukou na čistě bílé zdi taky nezůstaly bez povšimnutí a můj zrak je následoval až k velké červené skvrně. Kristepane, to je krev?!

Podle aroma linoucího se z té skvrny jsem zjistila, že to jen nějaké prase vylilo na jindy čistou podlahu červené víno. Raději jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla.

Do nosu mě praštil odporný zápach alkoholu. Bylo to tu cítit jak v nějakém zatuchlém brlohu letitého opilce. Hrozné bylo, že jsem to nejspíš udělala já. Horší, že jsem si nic nepamatovala, a nejhorší, že už se asi nikdy nezvednu a než mě tu někdo najde, zemřu na otravu alkoholem způsobenou už jen tím smradem.

Odtrhla jsem oči od toho nepořádku a přidržováním se závěsu se postavila na nohy. Potom, co se má hlava ocitla ve vzduchu, se znovu ozvala ostrá tepavá bolest. Pokoj se změnil v jeden velký kolotoč a já se odporoučela k zemi spolu se závěsem.

„Do háje,“ zaklela jsem nahlas.

Veškerá dnešní aktivita, požitý alkohol ze včerejška a rozhodně i ten zápach se nelíbil mému žaludku, a proto se mi rozhodl oznámit, že se to chystá vyhodit ven.

Dalšími zbytečnými pokusy o postavení na nohy jsem se nezatěžovala a po čtyřech, jak nejrychleji to šlo a za neustálého nadávání si do krav a dalších domácích zvířat, se plazila do koupelny. Naštěstí byly dveře otevřené a já jen tak tak stihla vyklopit obsah žaludku do záchodové mísy.

Po dokonalém výplachu žaludku jsem se svalila vedle. Jestli tohle přežiju, tak už se nikdy nedotknu alkoholu. Potřebovala jsem se umýt, ale umyvadlo bylo na můj dosavadní stav dost vysoko. Při představě, že bych se měla ještě někdy zvednout, jsem si nepřála nic jiného než rychle umřít.

Přísloví „těžká rána opilcova“ má něco do sebe.

Jak jsem si tak ležela a přemýšlela, kdy mě mé nohy unesou, oči mi z nohou sklouzly na můj spací úbor. Místo mé obvyklé noční košilky jsem měla na sobě pánskou košili. Sama sebe jsem se přesvědčovala, že netuším, komu ta košile patří. Bohužel vůně vycházející z té věci na mém těle byla nezaměnitelná, což znamenalo, že košile, ta krásná černá košile, je jeho. Rukama jsem si přikryla obličej a ze všech sil se snažila vybavit, proč ji mám na sobě. Nic.

Po patnácti minutách na tvrdé zemi jsem se konečně rozhodla opláchnout se. Nejdříve jsem se zapřela o lokty, pak pravou ruku vyhodila do vzduchu a čapla umyvadlo. Poté následovala levá a pomalu jsem se stavěla na ochablé nohy. Roztřesenou rukou jsem pustila kohoutek se studenou vodou a hlavu strčila pod proud.

Když jsem se levou paží natahovala pro ručník, vyděšeně jsem na ni zůstala zírat.

„Ne, to ne!“

Na levém prsteníčku zářil ten nejnádhernější prsten, jaký jsem kdy viděla. Celý byl z bílého zlata, kolem dokola posázený malými diamanty a uprostřed byl zasazen jeden velký modrý.

Hlavou mi začaly proudit záblesky ze včerejšího večera. Viděla jsem altán na útesu, sebe a Edwarda stojícího naproti mně, cizího muže a naše společné „ano“.

Ne, ne, ne! Já jsem si vzala Edwarda.

Ale to nebylo všechno. Vzpomněla jsem si, jak jsem se vrhla na Edwarda hned ve dveřích pokoje a svlékla mu košili, kterou mám na sobě.

Z toho všeho se mi udělalo zle, opravdu moc zle. A už podruhé se vítala se záchodovou mísou. Se zavřenýma očima jsem natočila hlavu k tomu kroužku a doufala, že až je otevřu, nic tam nebude. Byl tam a mně se zatmělo před očima.

Až teď jsem si uvědomila, jak je má levá ruka těžká. A to samé bych mohla říct o svém srdci. Měla jsem pocit, jakoby se mi na srdci usadil stokilový kámen. Jak jsem se mohla tak opít? Jak jsem mohla udělat takovou blbost a vzít si cizího muže? Jak jsem to mohla udělat Jacobovi? Co mu řeknu, až se vrátím domů? A kde je Edward?! Proč tomu nezabránil?

Byla jsem tak naštvaná. Naštvaná na Edwarda, na tenhle pokoj, celý hotel, město, ale především na sebe. Kdybych Edwarda nepřinutila jít na tu pláž, kdybych nepila, kdybych sem vůbec nejela a radši zůstala doma s Jacobem, kdybych… Kdyby chyby.

Na cestu z koupelny jsem skoro neviděla přes slzy, které bylo těžké zastavit. Úplně zoufalá s pláčem jsem padla do postele. Celou dobu jsem pozorovala svůj prsteníček. Věděla jsem, co musím udělat, a to co nejdřív. Jak jsem se zvedala, upoutal mou pozornost papír na vedlejším polštáři.

Dobré ráno, budu zpátky, co nejdřív to bude možné, a pak si promluvíme. Počkej na mě, prosím. E.

Na nic už jsem nečekala.

Zpod postele jsem vytáhla svůj kufr a hodila ho na postel. Ze skříně jsem začala nosit veškeré oblečení a mrskat ho bez ladu a skladu dovnitř. Někdy mezitím jsem se převlékla do čehosi, v čem se dalo vyjít mezi lidi. Obličej a vlasy jsem neřešila. Na to jsem neměla sílu a stejně by to bylo úplně zbytečné. Sotva jsem jedny slzy setřela, další už se draly ven.

Postupně jsem všechno naskládala do kufru a i přes větší obtíže ho zavřela. Jediné, co mi tu zůstalo, byla jeho bunda a košile. Opatrně jsem vzala oba kusy do rukou a zabořila do nich tvář. Zhluboka jsem se nadechla a nasála tak tu opojnou vůni. Naposledy jsem si lehla do postele a nechala slzy, aby se vsákly do té látky. Dalo mi hodně zabrat přemluvit se a vstát, ale musela jsem to udělat. Ještě jednou jsem se rozhlédla po celé místnosti a se sklopenou hlavou za sebou definitivně zamkla.

„Chci se odhlásit z pokoje,“ zašeptala jsem a kartu od pokoje položila na pult. Kdybych promluvila hlasitěji, znovu bych se rozbrečela. Už teď jsem k tomu neměla daleko, proto jsem doufala, že se ta žena za recepcí na nic nebude vyptávat.

Když jsem viděla, jak se nadechuje, zakroutila jsem rychle hlavou a raději se k ní otočila zády. Opřela jsem se o stůl a snažila se zhluboka dýchat. Jenže mi přišlo, jako bych měla hrudník ve svěráku, který se víc a víc utahuje. Rukama jsem si ho objala a pokoušela se tu bolest zahnat. Zbytečně.

Teprve až decentní odkašlaní, mě probralo z letargie. Opatrně jsem vydechla a obrátila se na recepční.

„Všechno je vyřízené, slečno.“ Na chvíli se odmlčela a nejistě si mě prohlížela. „Nepotřebujete ještě něco?“ optala se opatrně. Jo, potřebuju vymazat celý dva týdny na tomto ostrově.

„Já… Mohla byste mi zavolat taxík, prosím?“

Zatímco paní Houdsonová, jak jsem zjistila ze jmenovky, vytáčela číslo, já netrpělivě prsty ťukala do desky stolu. Pohledem jsem se zarazila na svém prsteníčku a dech se mi zadrhl. Pořád tam byl. Zapomněla jsem si ho sundat. Prsten, který obrátil celý můj život naruby.

„Nemáte nějakou volnou obálku a tužku?“ pípla jsem nejistě. Paní se na mě smutně usmála a ze stolu vytáhla obě věci, o které jsem požádala.

Popošla jsem o kousek dál, aby neviděla, co s tím budu dělat. Roztřesenou rukou jsem si sundala prsten a aniž bych se na něj podívala, strčila ho do obálky. Teď jen stačilo napsat to jedno jméno. Už jen pouhá myšlenka na něj mi opět vehnala slzy do očí. Ale i se zamlženým výhledem jsem to dokázala napsat.

„Až se tu na mě bude ptát, dejte mu to.“ Byla jsem si jistá, že to tak bude. Že mě bude hledat, ale až se to stane, já už tu nebudu. Nečekala jsem na její odpověď a se zkřiveným obličejem uchopila kufr a vydala se směrem ke dveřím.

Cesta ke dveřím mi trvala obzvlášť dlouho. Věděla jsem, že tohle jsou poslední vteřiny na tomto místě. Ale o to mi nešlo. Šla jsem schválně pomalu. Rozhlížela jsem se na všechny strany a doufala… Doufala jsem, že uvidím Edwarda. Toužila jsem po tom, aby mě schoval ve svém chladném náručí a aby mi uklidňujícím hlasem šeptal, ať neodjíždím, že to všechno byl jen sen. Ale ta bolest mě utvrzovala v tom, že to všechno je skutečné. Proto musím odjet. Už tak jsem toho napáchala dost.

S posledním krokem z hotelu jsem za sebou nechala část svého srdce.

Bez jediného pohledu na celý hotel za mnou jsem zapadla do taxíku čekajícího na příjezdové cestě. Řidič ochotně naložil má zavazadla a aniž by se mě zeptal, kam chci odvést, se rozjel pryč. Celou cestu na letiště mě však zahrnoval zvědavými pohledy ve zpětném zrcátku. Nebylo mi to vůbec příjemné. Zajela jsem hlouběji do sedačky, vlasy si zakryla větší část obličeje a čelem se opřela o okýnko. Dívala jsem se ven a pozorovala lidi. Záviděla jsem jim. Nikdo z nich se ráno neprobudil s kocovinou a k tomu s kroužkem na ruce. Proč zrovna já?

Na letiště jsme se dostali poměrně brzy. Odmítla jsem taxikářovu pomoc s odnesením kufrů a ocitla se v hale. Bylo to jako včera, kdy jsem tu s Alice stála. To jsem ještě netušila, co všechno se během pár dní semele. Ach, Alice. Možná kdyby zůstala a neodjížděla, nestalo by se to a teď bychom si mohly užívat další bezstarostný den na pláži.

Nešťastně jsem si povzdychla a šla vyřídit pár posledních věcí, které tady na Barbadosu udělám. Ani jsem se nenadála a už jsem seděla v letadle u okýnka. Zavřela jsem oči a pokoušela se vypnout a na všechno zapomenout. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela. Viděla jsem Edwardův pokřivený úsměv, kterým mě obdařil, kdykoliv jsme se potkali. Viděla jsem ty teplé zlatavé oči a především jsem cítila jeho chladné a tvrdé rty, které se zlehka vpíjely do těch mých.

„Dovolíte?“ ozval se napravo ode mě ten sametový hlas, který dokázal donutit mé srdce pracovat dvakrát rychleji.

S nadějí v očích jsem tím směrem prudce otočila hlavou. Zklamáním jsem skoro zaúpěla, když místo očekávaného tam stál baculatý mužík s buřinkou na hlavě a prstem ukazoval na mou kabelku na jeho sedadle.

Tohle je špatné. Viděla jsem ho a slyšela všude kolem mě. Koukej se vzpamatovat, Bello. S červenou tváří jsem uhnula taškou a znovu vykoukla z okýnka. S tím jsem vydržela do doby, než mi začal vyhrávat mobil. Dokonce jsem přežila vzlet letadla bez jakékoli paniky. Vlastně jsem ani nezpozorovala, kdy jsme se odlepili od země. Teprve až ten opakující se zvuk, vycházející z vnitřku mé kabelky, mě přinutil vnímat okolí.

Rychle jsem nahmatala ten krám a s jediným letmým pohledem na displej zůstala zaraženě zírat. To neznámé číslo bilo do očí. Pro mé srdce bijící až v krku to tak neznámé nebylo. Ani mě nenapadlo to zvednout a ihned jsem zmáčkla červené tlačítko. Mobil jsem raději vypnula. Nechtěla jsem riskovat, že by mi znovu volal. Byla jsem rozhodnutá na všechno zapomenout, ale jen do doby, než jsem při uklízení telefonu zavadila o foťák. Nepamatovala jsem si, že bych si ho tam dávala. Co si taky pamatuju, že? Posměšně jsem si odfrkla.

Už předem jsem věděla, že bude chyba se do něj podívat, ale i tak jsem to přece jen udělala. Stačila první fotka a mé doteď suché oči zvlhly. S každým dalším obrázkem si nové a nové slzy brázdily cestičku po mém pobledlém obličeji.

Edward… Já… Já s Edwardem… Edward… Všechny fotografie byly stejné a většina z nich byla z Bridgetownu.

„Jste v pořádku?“ obrátil se na mě muž vedle a starostlivě se dotkl mého ramene, když mi uniklo pár vzlyků. Ucukla jsem. Jo, jsem v pořádku a bulím jen tak. Přestože to nebyla pravda, přikývla jsem. „Nemám zavolat letušku?“ Sakra, to mi nemůžou dát všichni pokoj?
„Jsem v pohodě.“ Usilovala jsem o pevný tón, ale vyšlo z toho divné zaskřehotání. Chlápek pokrčil rameny a už si mě dál nevšímal.

Opětovně jsem si prohlídla naši společnou fotku, ve které si hledíme vzájemně do očí. Byl to ten moment, kdy jsem se chystala Edwarda políbit. Prstem jsem přejela po jeho obličeji a představovala si, že se doopravdy dotýkám té alabastrové kůže. Naposledy.

Trhaně jsem se nadechla a zmáčkla tlačítko, které znamenalo sbohem. Vymazat vše?

Poté, co jsem vystoupila a ocitla se tak na letišti v Seattlu, na mě všechno dolehlo. Jindy bych byla štěstím bez sebe, že jsem doma, ale teď jsem měla obrovskou potřebu utéct někam hodně daleko. Zase.

Oknem jsem pohlédla ven. Vítala mě černá obloha a provazy deště. Jakoby i počasí se mnou soucítilo.

Našla jsem nejbližší židli a zhroutila se na ni. Nohy jsem vyhodila nahoru a s hlavou na kolenou je objala. Byla jsem zoufalá. Jak teď mám jet domů? Jak se teď mám podívat Jakeovi do očí? Jak se mám přetvařovat? Tolik otázek a přicházely další a další. Začínala jsem litovat toho, že letadlo nehavarovalo a já bych tak nemusela nic řešit.

Bello, tohle je život a ty se mu musíš postavit. Hřbetem ruky jsem setřela poslední slzy a konečně vytáhla mobil. Věděla jsem přesně, komu zavolat. Nevšímala jsem si hromady zmeškaných hovorů a vytáčela to číslo.

„Přijedeš pro mě na letiště…? Do Seattlu.“

13. kapitola - 15. kapitola

Klidně se do mě pusťte, ale vážně jsem team Edward. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 14. kapitola - Bez rozloučení: