Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zadaná na druhou - 13. kapitola - Naposled

03.11.2011 (09:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 28× • zobrazeno 4055×

„Běž pryč,“ pronesl tak potichu, že jsem si nebyla jistá, jestli řekl právě toto. „Běž pryč,“ zopakoval už zřetelněji a já zůstala zaraženě stát. Čekala jsem, že se na mě otočí a vysvětlí mi, co se děje, ale nic. Stále zůstával otočený s hlavou skloněnou mezi rameny a skoro to vypadalo, jakoby ani nedýchal.

Zmocňoval se mě strach. Chtěla jsem zjistit, jestli je v pořádku, a tak jsem udělala jeden krok směrem k němu. Ozval se zvuk praskajícího dřeva a já strnula hrůzou.

„Vypadni!“ zavrčel a konečně na mě pohlédl.

***

Bylo zvláštní, jak jindy čistě bílý strop byl najednou úplně celý černý. Ta barva nejčernější noci, smíšená s nenávistí, mě všude provázela. Dokonce i teď, když jsem ležela na posteli a nepřítomně zírala do stropu.

Hlavou mi běhalo jediné – kam se poděl můj milý Edward, a jak je možné, že jindy zlaté zorničky, během několika minut nabraly černou barvu? A to byl ten důvod, proč jsem byla tady a ne s Edwardem na lodi. Nevydržela jsem ten děsivý pohled a utekla.

Nepatrně jsem natočila hlavu k oknu. Teprve teď jsem si všimla, že se značně rozednilo. Vážně jsem tu ležela v téhle poloze a oblečení tak dlouho?

S hlasitým povzdechnutím jsem se zvedla z postele. Rozhodla jsem se pro sprchu. To, co se stalo večer, už se nedá změnit, ale i tak jsem doufala, že když zalezu pod horkou vodu, smyju ze sebe nejen pocit provinění, že za ten zkažený večer můžu já, ale i ten Edwardův nenávistný pohled.

Bylo to tu znova. Ta nenávist.

Nešťastně jsem přitiskla víčka k sobě a prudce zatřepala hlavou. Už jsem na to nechtěla myslet a rozešla se do koupelny. Ještě, než má noha překročila její práh, někdo zaťukal. Už jen při tom tichém zvuku mi srdce vyletělo až do krku. Úplně přesně jsem věděla, kdo je za těmi dveřmi.

S čelem opřeným o futra jsem se snažila uklidnit, když se klepání už poněkolikáté opakovalo. Zoufalým pohledem jsem střelila ke klice a jedním krokem zapadla do koupelny. Několika rychlými pohyby jsem ze sebe sundala veškeré oblečení a nechala na sebe padat kapky horké vody. Se zíráním na jedno místo jsem se automaticky umyla a zabalila do měkkého ručníku.

Je tam ještě?

Dlaní jsem utřela zapařené zrcadlo a leknutím mále vykřikla, když mé oči v odraze zaznamenaly jakousi strhanou tvář dívky s tmavýma kruhama pod očima. Vypadala jsem jako oživlá mrtvola.

Do rukou jsem nabrala hrst studené vody a chrstla si ji do tváře. Opřela jsem se o umyvadlo a znovu se na sebe podívala – nic se nezměnilo. Vlastně na tom ani nezáleželo. Stejně dnešní plán byl zalézt pod peřinu a prospat zbytek dne.

Žádné věci na převlečení jsem si s sebou nevzala, takže jsem, pouze zabalená v ručníku, vešla do ložnice. Zrakem jsem přejela celý pokoj a ve chvíli, kdy spočinul na posteli, by se ve mně krve nedořezali.

„Jak ses sem dostal?“

Nevěřícně jsem kmitala pohledem mezi Edwardem, sedícím na mé posteli a otevřenými balkonovými dveřmi. Představa, že by se sem vyšplhal, byla vážně směšná, ale jiné racionální vysvětlení mě nenapadalo. Zamračeně jsem se znovu podívala na Edwarda, který mě zaujatě pozoroval.

Až teď jsem si uvědomila, že před ním stojím s ručníkem těsně pod zadek a prokletí červených tváří se okamžitě projevilo. Ihned jsem si ten malý kus hadru pokoušela stáhnout níž, čímž to samozřejmě sjelo níž i nahoře. Zatímco já zápasila s osuškou, Edward se v nestřeženém okamžiku přiblížil ke mně. Jako na povel jsem udělala krok dozadu a vyděšeně se mu zahleděla do očí. Vše bylo jako dřív a já se opět topila v té změti zlaté.

„Neublížím ti.“ Ruce zvedl do výše očí a smutně se pousmál. Když jsem nijak nereagovala, pomalu začal couvat až k nejvzdálenějšímu křeslu v místnosti a aniž by ze mě spustil zrak, se tam posadil. „Já… Přišel jsem si promluvit. Vyslechneš mě?“

Dobrou chvíli jsem si ho ještě nedůvěřivě měřila, ale nakonec se rozhodla jednat. Nahlas jsem si odkašlala, protože ten knedlík v krku, který se mi tam za posledních pár minut usadil, způsobil, že by můj hlas zněl nezvykle vysoko.

„Dobře. Já… Já se jen…,“ ukázala jsem prstem ke skříni, „nejdřív se obleču.“

Pomalými kroky jsem se šinula ke skříni a přitom koutkem oka kontrolovala Edwarda, co dělá. Nedělal nic. Seděl nehnutě s lokty opřenými o kolena a upřeně se díval před sebe. Celkově vypadal nešťastně, až mi ho bylo líto.

Už převlečená, a s notnou dávkou nervozity, jsem seděla na kraji postele naproti Edwardovi. Přemýšlela jsem, co říct a ukončit tak to trapné ticho, které tu vládlo. V hlavě mi běhalo tolik otázek a myšlenek, na které bych chtěla znát odpověď, ale vyslovit jen jedinou z nich bylo těžší, než jsem si myslela. Proto jsem raději zírala do Edwardovy nádherné tváře a v myšlenkách ho prosila, aby to byl on, kdo začne.

„Omlouvám se,“ zašeptal Edward provinilým tónem.

„Za to že ses mi vloupal do pokoje?“ Najednou jsem se nechtěla bavit o tom, co se stalo včera. Nechtěla jsem vědět, proč se tak choval, a co to způsobilo. Podvědomě jsem totiž věděla, že by se mi to zjištění nelíbilo, proto jsem se pokusila odvést řeč jinam.

Edwardovy rty se nepatrně vyhouply vzhůru, ale hned na to se opět tvářil jak boží umučení.

„Je mi to tak líto… To, co se stalo včera…,“ promluvil sotva slyšitelně a se sklopenou hlavou pozoroval béžový koberec pod nohama. Musela jsem napínat uši, abych slyšela, co říká. „Nechtěl jsem na tebe křičet.“

„Taky bych byla naštvaná, kdyby mi někdo rozbil skleničku.“

Edward se na mě nešťastně podíval. Vyskočil a s rukama za hlavou začal přecházet po pokoji jako lev v kleci.

„O to vůbec nešlo,“ zašeptal spíš k sobě. Nešlo? Rozbila jsem skleničku a řízla se o střep. Nebo jsem provedla něco jiného, o čem bych nevěděla?

„Myslel jsem si, že už mám všechno pod kontrolou, ale šeredně jsem se zmýlil. Nedokážeš si představit, jaké to pro mě bylo vidět strach ve tvých očích. Strach, který se tam objevil díky mně.“ Zastavil se a konečně vyhledal můj pohled. „Bohužel byl oprávněný. Mohl jsem ti ublížit.“

„Proč bys mně měl ubližovat?“

„Protože jsem… zrůda.“

„Co to říkáš, Edwarde? Ty nejsi zrůda.“ Nelíbilo se mi, co říkal. Hlavně jsem nechápala, o čem to tu mluví.

„Neznáš mě, hvězdo.“

„Tak mi dovol, abych tě poznala,“ hlesla jsem zoufale a prosila ho pohledem. Sváděli jsme oční souboj o to, kdo se vzdá první. Byl to Edward.

„Prozradil jsem dost. Bude lepší, když už půjdu.“ S hlasitým povzdechem se odebral k odchodu.

Ve dveřích se se mnou rozloučil zarmouceným úsměvem, ale já se loučit přece nechtěla.

„Nechoď,“ řekla jsem tak potichu, že mě určitě nemohl slyšet. Jenže slyšel a k mé radosti se vrátil zpátky do pokoje. „Na pláži se bude konat párty, tak mě napadlo, jestli bys tam se mnou nechtěl jít.“

„Nemůžu jít, už něco mám,“ vykoktal nervózně a chystal se odejít. Já to ale nedovolila. Pevně jsem ho chytila za rukáv košile a natočila si ho k sobě.

„Jo, a co máš tak strašně důležitýho?“ Edward na mě vykuleně zíral a naprázdno otvíral a zavíral pusu. „Musím tě zklamat, ale mě se jen tak nezbavíš, ať chceš nebo ne. Takže ne neberu.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo.

„Zahráváš si, víš to?“ Edward přimhouřil oči a pevně semkl čelist.

„Já si ráda hraju, zlato,“ usmála jsem se sladce. „Takže se ptám ještě jednou. Co dneska děláš?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a vyčkávala na jeho odpověď. Edward mě chvilku propaloval pohledem, ale pak rezignovaně rozhodil rukama.

„Dneska jdu na pláž.“

„Děkuju, Edwarde,“ vyjekla jsem a skočila mu kolem krku. Když jsem ucítila, jak ztuhl, s omluvným výrazem jsem ustoupila o pár kroků dozadu. „Půjdeme hned?“

„Pokud dovolíš, ještě bych se skočil domů převléknout.“ Prohlédla jsem si ho od hlavy až k patě. Za celou dobu jsem si nevšimla, že má na sobě stejné oblečení, jako měl včera při večeři. Což znamenalo, že od té doby nebyl doma. Tak kde byl zbytek večera? Všechny své úvahy jsem zahnala a souhlasně přikývla. Potom Edward zmizel na chodbě.

Jelikož jsem nevěděla, kde bydlí, tudíž nebylo možné odhadnout čas, kdy se vrátí. Proto jsem si chtěla čekání zkrátit mou oblíbenou knížkou, ale než jsem ji stihla otevřít, vyrvaly mi ji z ruky moc známé prsty.

„Už?“ zeptala jsem se, ale po bližším prozkoumání mé oči žádnou změnu nezaznamenaly.

„Napadlo mě, jestli nechceš jít se mnou? Minule jsi mě obvinila, že nevíš, kde bydlím…“

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, ale vůbec nevypadal, že si dělá srandu.

„Zveš mě k sobě domů?“ Raději jsem se chtěla ujistit, jestli jsem to dobře pochopila. Třeba to myslel úplně jinak. Ale nádherný úsměv na jeho tváři mě utvrdil v tom, že jsem to pochopila správně.

„Ano, ale pokud nechceš… Vlastně bych to i chápal.“ Dlaněmi si přikryl obličej. Nechtěla jsem vidět, jak se trápí. Vzala jsem jeho ruce a pomalu mu je stáhla z tváře.

„Ano, chci.“

***

Podvědomě jsem tušila, že Edward bude bydlet v lese, ale i tak mi to místo vyrazilo dech. Jeho dům stál uprostřed nádherné louky, na které kvetly různobarevné květiny. Celá zelená plocha byla kolem dokola obehnaná lesem. Dominantou krajiny byl statný dub postávající kousek od samotného domu, a tak zajišťoval stín během slunečných dní.

K Edwardovu obydlí vedla úzká vyšlapaná cestička podél kraje lesa. Najednou se mi nechtělo jít dovnitř. Toužila jsem po tom, zůstat venku, lehnout si do trávy a se zavřenýma očima naslouchat zvukům lesa.

„Je to tu dokonalé,“ řekla jsem a zasněně pozorovala žlutého motýla.

Dříve jsem Edwardův domek tipovala na něco luxusního. Jak by taky ne, když k jeho sbírce přičtete Volvo a jachtu, vyjde vám, že musí bydlet v nějaké vile, ale teď jsem se spletla. Byl to obyčejný, dvoupatrový domeček působící starým dojmem.

Uvnitř to nebylo nijak velké. Nalevo byla jídelna spolu s kuchyňkou a napravo obývák. Přímo naproti dveřím vedlo točité schodiště do dalšího patra. Edward tu měl jen to nejnutnější vybavení. Celkově tu bylo útulno.

„Něco bych ti nabídl,“ otevřel dvířka ledničky a začal se tam hrabat, „ale mám tu jen láhev kečupu a marmeládu.“ Rozpačitě se podrbal ve vlasech a s omluvným úsměvem se na mě podíval.

„Ne, děkuju, zrovna tohle jsem měla k snídani,“ zasmála jsem se a šla prozkoumat obývací pokoj.

„Udělej si pohodlí,“ ukázal k čalouněné pohovce, „já jsem za chviličku zpátky.“ Vyběhl schody a zmizel někde v horním patře.

Mně se ale nechtělo sedět na jednom místě, na to jsem byla až moc zvědavá. Rozhlížela jsem se po celé místnosti a všechno si pokoušela zarýt do paměti.

V rohu pod schodištěm moji pozornost zaujal černý klavír. Potichu jsem k němu došla a opatrně prsty přejela po jeho křídle. Vždy jsem obdivovala lidi, kteří na něj uměli hrát. Nikdy jsem to nezkoušela a teď mě velmi lákalo zmáčknout některou z kláves a zaslechnout ten zvuk. Nakonec jsem touhu překonala a s rukama v kapsách od něj odtrhla zrak.

„Hraješ na klavír?“ houkla jsem na Edwarda a doufala, že mě slyšel. Obrázek Edwarda hrajícího na toto monstrum se mi líbil, proto jsem chtěla vědět, jestli je piano jeho nebo ho tu má jako pouhou dekoraci.

„Asi od deseti let a myslím, že mi to jde,“ dolehl k mým uším Edwardův hlas s náznakem smíchu.

Rty se mi vytáhly do mírného úsměvu. Vlastně by bylo docela zvláštní, kdyby Edwardovi něco nešlo.

Nechala jsem klavír klavírem a hledala další věci, které by mi o Edwardovi prozradily něco dalšího. Na stole vedle televize jsem si všimla několika zarámovaných fotografií. Nakoukla jsem na schody, jestli se Edward nevrací a začala si je blíže prohlížet. Celkově jich bylo asi devět a každá z nich znázorňovala Edwarda během jeho dospívání.

Okamžitě jsem si zamilovala fotku, na které mohlo být Edwardovi kolem pěti let. Seděl na lavičce v parku a v ruce držel čokoládovou zmrzlinu, která mu stékala po prstech a odkapávala na jeho světlé kalhoty. Okolo pusy měl fleky od čokolády a s úsměvem od ucha k uchu se díval do objektivu.

Hned vedle byl obrázek dvou chlapců, kteří mohli mít kolem deseti let. Jeden z nich byl Edward a druhý byl o půl hlavy vyšší, tmavovlasý. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že ho odněkud znám, ale pravděpodobně to byl Edwardův bratr.

Nejvíce mě ale zaujala velká fotografie mladé ženy. Dlouhé vlasy jí ve velkých loknách sahaly až k pasu a házely měděné odlesky, stejně tak, jako to dělaly Edwardovy. Jistojistě to musela být Edwardova matka. Její pokožka byla bledá, ale zase ne tolik, jako jejího syna. Oči barvy smaragdu vyzařovaly laskavost a lásku. Byla nádherná, až se tajil dech.

„To je má matka, Elizabeth.“

Leknutím jsem málem vyjekla. Byla jsem tak zabraná do prohlížení obrázků, že jsem si nevšimla, kdy se Edward vrátil. Stál těsně za mnou, takže když promluvil, ustoupila jsem dozadu a narazila do jeho tvrdé hrudi. Už byl převlečený do tmavě modrého trička s límečkem a riflí.

Pohlédla jsem do jeho tváře, ale on se nedíval na mě, ale na tu ženu. Nejen Edwardovy oči, ale rovnou celý obličej byl zahalen smutkem. Obezřetně vzal rámeček do ruky a palcem přejel po její rozesmáté tváři.

„Je moc krásná.“

„Ano, to byla,“ souhlasil. „Zemřela,“ objasnil, když spatřil můj nechápavý výraz.

Věděla jsem, že je Edward adoptovaný, ale že jeho matka zemřela, jsem netušila. Byla vážně nemocná? Zajímalo mě to, ale nahlas jsem se nezeptala. Přece jen to byla hodně osobní záležitost, a pokud by Edward sám chtěl, řekl by mi to. Neznala jsem ji, ale i tak mě mrzelo, že zrovna jí nebylo dáno dožít se více let.

„Edwarde, to je mi moc líto.“ Objala jsem ho kolem pasu a přitiskla se k němu. Nebyl v tom žádný vedlejší úmysl. Jen jsem prostě chtěla, aby Edward věděl, že tu pro něj jsem a může se na mě spolehnout.

„Už je to dávno, ale i tak na ni každý den myslím. Chybí mi.“ Mluvil potichu a přitom mě jemně hladil po vlasech. „Po její smrti mě adoptovali Carlisle a Esmé. Jsem nesmírně vděčný, že se stali mými náhradními rodiči. Lepší jsem si nemohl přát, ale ani oni nemohou vyplnit to prázdné místo. Přál bych si, abych ještě aspoň jednou mohl svou matku obejmout a říct jí, jak moc jsem ji miloval.“

„Ona to určitě ví a je na svého syna pyšná.“ To, co jsem řekla, jsem myslela vážně. Dívala jsem se do jeho láskou překypujících očí a doufala, že i on si je toho vědom.

Edward si ale sarkasticky odfrkl a zavrtěl hlavou. Jak jsem stihla zjistit, byl hodně tvrdohlavý a přesvědčovat ho o opaku nemělo cenu.

Debata o Edwardově matce skončila, a tak jsem si začala prohlížet zbylé fotografie.

„To je Alice?“ Šáhla jsem po fotce, na níž podle mě seděla Alice spolu s Edwardem. To by ještě nebylo tak neobvyklé, kdyby Edward nevypadal o dost mladší než samotná Alice.

Chtěla jsem ten obrázek blíže prozkoumat, ale Edward mi ho rychlým pohybem vytrhl z ruky a vrátil zpátky na své místo. Okamžitě na to sevřel můj loket a táhnul mě směrem ke dveřím.

„Nechtěla jsi jít náhodou na pláž?“ Očividně se snažil odvést řeč jinam.

„Ano, ale…“ Já se zase zkoušela vrátit a zjistit, jestli se mi to jen zdálo, nebo se opravdu Alice zdála stejná jako nyní. Ale to nebylo jediné, co mě zarazilo. Tam měl Edward zelené oči, ale teď mají jinou barvu. Kontaktními čočkami to asi nebude…

Jenže prát se s Edwardem bylo stejné, jak bych se prala se skálou, takže ani jsem se nenadála a už jsme stáli u vchodových dveří.

Ještě, než jsme definitivně opustili Edwardův dům, rozezvonil se jeho mobilní telefon v některé ze zadních místností. Zvědavě jsem pohlédla na Edwarda. Čekala jsem, že si to dojde vyřídit, ale ani tomu nevěnoval pozornost a vyšel na verandu.

„Ty to nevezmeš?“ Palcem jsem ukázala za sebe, odkud stále vycházel ten zvuk.

„Určitě to není nic důležitého.“ Mávl nad tím rukou a lhostejně se usmál. Pak počkal, až taky vyjdu ven a zavřel. Naposledy jsem se rozhlédla po louce a s Edwardem po boku se vydala na pláž.

12. kapitola - 14. kapitola

Dneska se nic moc zajímavého nestalo... Ale přesto doufám, že jste si užili Edwardovu přítomnost, protože se s ním chvilku neuvidíme. Proč? Dozvíte se příště. ;-)

Děkuju za všechny komentáře a snad si i tentokrát najdete chvilku a něco pod kapitolu napíšete. :-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zadaná na druhou - 13. kapitola - Naposled :