Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Záchrana nebo pomoc na druhou stranu?

26.09.2009 (18:30) • Edbe • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2124×

Nikdy jsem nebyla tak dívka kterou každý obdivoval a miloval. Ta s kterou se každý chtěl kamarádit. Jsem jen průměrná holka. Podle mého názoru nejsem ani hezká. Nikdy jsem neměla plno kamarádů a zajímavý společenský život plný skvělých zážitků. Můj život vlastně za nic nestojí. Mám jen pár kamarádů ale žádnému z nich nevěřím, že by se za mě postavili když by bylo nejhůř a kteří by mi dokázali být oporou. Můj život je nudný. Většinu času trávím doma buď u svého počítače nebo se zabavím čtením a občasným úklidem. Nálada doma není nijak dobrá. Jsem sice z úplné rodiny ale to neznamená, že nemáme rozpory nebo hádky.

Má matka mi pořád dokola předhazuje jak jsem k ničemu a ničeho v životě nedosáhnu. Můj otec se zastává matky a tak doma nenajdu zrovna moc pochopení. Mám jednoho sourozence - sestru. Její život je oproti tomu mému plný zážitků a zajímavých věcí. Ať už si vybavím její kamarády nebo přítele. Je pořád někde venku a nestává se, že by měla mnoho volného času. Svůj čas totiž dokonale využije s kamarády nebo přítelem. Již od dětství je akčnější než její hloupá a nudná sestra. Stává se tak miláčkem rodiny protože je povahově stejná s matkou a tak jí vše samozřejmě projde snáz. Proč to ale všechno říkám?? Možná proto aby jste pochopili proč jsem teď tady.

Na svém místě kam nikdo nechodí a o kterém vím jen já. Kde mám klid na přemýšlení a kde si můžu vyčistit hlavu. To co se ale chystám udělat teď není jen vyčištění hlavy a srovnání myšlenek. Je to něco mnohem víc. Bude to něco víc až se to stane. Ulevím tím všem a především sobě. Jak snadno se dá ublížit člověku. Možná tím, že jsem na sobě nedávala znát emoce a čekala až se dostanu do svého pokoje, kde nikdo není a tam je mohla projevit jsem působila dojmem tvrdé holky, kterou jen tak nic nedostane. Toho ostatní zřejmě využívali, když si neuvědomovali, že i já jsem jen člověk, který toho snese moc ale přesto ne všechno. Kolik bolesti dokáže člověk vlastně unést?? Před pár lety jsem projevovala radost, strach a když toho bylo moc rozbrečela jsem se.

Další roky ze mě ale udělali to co jsem teď. Holku, která se před lidmi nikdy nerozbrečí, neprojevuje přehnanou radost ani na sobě nedává znát bolest nebo naopak štěstí. Tu která v sobě city dusí a vypořádává se s nimi sama za zavřenými dveřmi svého pokoje. Zvláštní co dokáže přetvářka. Jenže já už dál nemůžu. Nemůžu se přetvářet a dál snášet ubližování a bolest. Co se stalo za poslední měsíc bylo něco jako poslední kapka do skoro přetékajícího poháru. Jako poslední rána, kterou zasadíte umírajícímu. Přijde mi jako když moje duše umírá. A já nevím jak dál. A tak ta malá třpitivá věcička, kterou svírám v ruce může na vždy skoncovat s mým trápením, s problémy. Stačí jí jen přiložit k žílám a lehce přejet. Smrt je klidná, snadná.

Život je těžší, ale mě už nebaví žít. Vezmu tedy do ruky ten předmět, kterým se chystám skončit mé trápení. Přiložím k ruce a v tom za sebou zaslechnu kroky. Otočím se, protože tohle místo přece mám znát jen já. Kdo jiný by sem chodil. Je to mé místo. Pomyslím si sobecky. Směrem odkud slyším kroky se dívám ještě dlouho než konečně spatřím toho, který mě ruší od mého očištění. Vysoký kluk s bronzovými vlasy, zelenýma očima a obličejem jaký se dává snad jen andělům. Na posmrtný život jsem nikdy nevěřila, ale to pro mě poslali mého anděla nebo co?? Nechápala jsem kde se tu vzal. Jakmile ale promluvil cítila jsem něco jako klid v duši.

,,Ahoj já jsem Edward. Co to tu provádíš??" Zeptá se tím svým andělským hlasem.

,,Do to ti nic není!!" Vyštěknu na něj. I přesto, že je tak úžasný a vzbuzuje ve mě klid, ruší mě od mých záležitostí.

,,Já vím, že mě neznáš a nevíš kdo sem a co si myslet, ale mohla bys prosím odložit tu žiletku od své ruky a chvíli mě poslouchat??" Znovu to zkoušel mírně.

,,Nic ti do mě není. Neznáš mě tak mi dej pokoj a jdi si zase po svém." Znovu odseknu. Co si sakra myslí, že je nějaký polobůh, který mi přijde kázat co je morální a říkat mi co mám dělat??

,,Já ti chci jen pomoc. Vždycky se najde něco proč tu zůstat. Ti co tě milují si tohle od tebe nezaslouží." Jen tak klidně řekne a čeká mojí reakci.

,,Jenže mě nikdo nemiluje. Všichni je koukají jak mi ublížit. Nesnáším lásku a už nikdy jí poznat nechci jasné?? A teď mi dej pokoj a už konečně vypadni!!!!!" Byla jsem vzteky bez sebe. Jak se opovažuje něco takového říkat když mě ani nezná.

,,Prostě mi tu žiletku dej a nech toho. Vždycky se najde někdo pro koho tady zůstat. Prosím." A natáhl ruku ke mě.

,,NIKDO, opakuji nikdo mě nepotřebuje. Jsem jen nicka, která navíc nebude nikomu chybět. Tak už se přestaň snažit. Nejsi žádná matka Tereza tak zmiz." Znělo to krutě ale měla jsem toho dost.

,,Nejsem matka Tereza to ne. Ale jsem něco jiného." Zamumlal. To, co se stalo pak jsem ani nestihla vnímat. Ještě před chvílí jsem seděla pod stromem s žiletkou na svých žílách. Teď sedím pod stromem pořád ale žiletku v ruce nemám a ten kluk sedí kousek ode mě.

,,Jak, jak si to udělal?? Ptám se zmateně.

,,Na to zapomeň. Chci vědět proč ses snažila ublížit si??" Odpoví klidně a v hlase je znát, že na téma - jak se ti to povedlo - se nemíní dál bavit.

,,Pokud ti já mám říct, proč to všechno, pak chci aby ty jsi mi pověděl jak si to udělal." Zkouším naléhat. Obličej se mu změní z neutrálu na trochu naštvaný ale pokývá hlavou.

,,Co s tebou mám dělat. Ale vyděsí tě to. A nebudeš mi věřit. Raději si to rozmysli." Varuje mě.

,,Zvládnu toho víc než myslíš." Odpovím prostě a pak začnu od začátku až po to proč jsem měla v plánu to, co mi nedovolil dokončit. Jen zírá než znovu ovládne svůj výraz.

,Měla jsi to v životě už párkrát těžké, ale takhle se to neřeší. Jsou lepší způsoby. A až potkáš někoho s kým ti bude dobře tak poznáš, že ani láska nemusí být vždy špatná. Navíc to co cítíš k rodině je také láska na to nezapomínej. I když je to někdy těžké." Je jako psycholog. Trochu se osmělím a řeknu to, co by mě asi před týdnem ani nenapadlo.

,,Je mi dobře s tebou." Hned na to se začnu červenat a tak raději skloním hlavu. Jemně mě vezme za bradu a tím mě donutí dívat se do těch nejkrásnějších očí na světě.

,,Nemělo by být." Tři slova a znovu mě zaplavuje vlna zklamání. On ale pokračuje.

,,Přesto jsem rád že to tak je, protože i mě je s tebou dobře." Po těchto slovech se můj svět opět trochu zabarví. Země se opět točí a já znovu dýchám. Jak dlouho mu to ale vydrží??

,,Proč by to tak nemělo být??" Zeptám se zvědavě, ale on mlčí.

,,Souvisí to s tím, co si mi o sobě nechtěl říct??" Ptám se a on jen smutně pokývá hlavou. Zatoužila jsem to vědět víc než cokoli jiného a kdybych proto měla zemřít bude mi to jedno. I přesto, že jsem ho znala jen krátce jsem se s ním cítila v bezpečí. Kdyby mě požádal o to abych šla s ním neměla bych námitek ať by to bylo kamkoli. Měla jsem pocit, že s ním jsem schopná všeho. Dobrého i zlého pokud by si to opravdu přál.

,,Prosím pověz mi to. Znáš mé tajemství. Já chci znát to tvé." Zaprosím.

,,Mé tajemství je ale o moc horší a nebudeš mu věřit." Odporuje mi rychle.

,,Prosím. Chci to znát. Chci to vědět." Zkouším to znovu. On si jen smutně povzdechne.

,,Řeknu to rychle. Jako když strhneš náplast. Pak s tím nalož jak chceš. Já budu čekat jak se k tomu postavíš a jak se zachováš." Upozornil mě. Já pokývala hlavou a on se nadechl.

,,Jsem upír." Řekl opravdu rychle. Chvíli jsem si srovnávala jestli jsem opravdu rozuměla dobře. On jak slíbil se nehýbal a jen čekal na moje rekce. Vsadím se, že čekal útěk, křik, zděšení. Nic takového se nekonalo.

,,To není možné. Možná jsem blázen, když se chci podřezat, ale ne tolik abych ti tohle uvěřila." Pochybuji.

,,Přesvědčím tě, že mluvím pravdu." Tiše řekne a pak vstane. Ve vteřině je pryč a když se rozhlédnu vidím ho na druhé straně. Mrkla jsem a už seděl vedle mě. Rychlejší než mrknutí oka. Pak mě vzal a vyhodil mě do vzduchu. Hned na to jsem přistála v jeho náručí. Nebyla jsem zrovna jedna z nejlehčích a on se mnou přesto házel jako kdybych byla jen míček. Postaví mě na zem a sleduje mé reakce.

,,Páni." Unikne mi. Lehce se usměje.

,,Je to pravda, jsi opravdu upír." Konstatuji. Jen se na mě podívá.

,,Nikdy nelžu. Teď mě napadá, že ani neznám tvé jméno." Dodá.

,,Bella. Těší mě." Řeknu a podám mu ruku v očekávání co s ním udělá můj stříbrný náramek. Zřejmě si toho všimnul, protože se usmál a přejel prsty přes náramek.

,,Nebojíš se mě??" Ptá se s otazníky v očích.

,, Ne. Vždy jsem chtěla poznat upíra. Vůbec mě neděsíš. Doufala jsem, že existujete." Usmějeme se oba.

,,Zajímá mě spousta věcí." Řeknu dřív než on stačí cokoli říct.

,,Jistě. To jsem předpokládal. No ptej se na vše. Na vše ti odpovím." Usměje se a já začnu s výslechem. Povídali jsme si dlouho. O kříži, svěcené vodě, stříbře, slunci, rakvích, noci a samozřejmě mi to nedalo a zeptala jsem se i na netopýry. Zjistila jsem, že nic z toho mu nevadí a v netopýra se neproměňuje. Slunce ho nespálí a v rakvi nespí. Prý totiž nespí vůbec.

,,Co se tedy stane když vyjdeš na slunce??" Ptám se zvědavě. Usměje se.

,,Nespálí mě ale nemůžu se na něm ukazovat, protože tak trochu zářím." To ale dost dobře nechápu.

,,Co znamená zářím??" Ptám se proto v zápětí. Než ale stihne odpovědět v kapse se mi rozezvoní mobil. Otráveně ho vytáhnu z kapsy a podívám se na displej. Moje matka. Telefonu tedy z donucení zvednu.

,,Co se děje??" Ptám se v klidu. Z druhé strany se ale ozve křik. Ostatně jako tomu bývá většinou.

,,Jak to myslíš co se děje?? Jak dlouho se míníš flákat venku. Nikdo se tady o nic nestaráte a já už jsem unavená z toho jak uklízím a hned na to musím letět do práce. Okamžitě pojď domů." Dokončí svojí uřvanou promluvu do mé duše, přičemž nezapomene párkrát vzlyknout. Hra na city jí šla vždycky víc než skvěle.

,, Za chvíli jsem doma." Odpovím. Nečeká na víc a telefon zavěsí. Otočím se na Edwarda.

,, Já budu muset jít." Jen se usměje.

,, Vím. Upíři mají dokonalý sluch. Slyšel jsem to všechno. Je teď pro mě snadnější rozumět tomu, o co si se snažila než jsem přišel a co by ti nebýt mě nejspíš vyšlo." Zamyslím se a musím uznat, že kdyby se neobjevil tak bych to vážně udělala. Byla jsem na samém dně. Teď pro mě ale existoval někdo, kdo dokázal to, že jsem nemyslela jen na to špatné, ale znovu uvěřila v možnost žít trochu v klidu pokud budu s ním.

,,Ráda jsem tě poznala, Edwarde." Rozloučím se ač nerada a otočím se k odchodu. On mě ale chytí za ruku.

,,Belli, slib mi, že si nic neuděláš. Kvůli mě prosím." A upře na mě své zelené oči ve kterých se okamžitě začnu utápět.

,,Slíbím to, když mi slíbíš, že se zítra uvidíme." Hned na to mi dojde, co jsem řekla a okamžitě zrudnu. Edward se jen zasměje.

,, Sám jsem ti to chtěl navrhnout. Rád tě zítra opět uvidím." A pohladí mě po tváři. Pocit dokonalého štěstí si razí cestu mým tělem a zastiňuje tak nepříjemné a temné pocity a myšlenky.

,,Tak tedy zítra ve stejnou dobu??" Zeptám se.

,,Zítra v ten samý čas na tom samém místě." Usměje se na mě a mě se srdce snaží vyskočit z těla. Naposled se na něj podívám. Pustí mi ruku a já se otočím k odchodu. Cestou si přemítám, co se stalo. Pak mě to zarazí. To není možné. To přece nejde. Z ničeho nic začnu uvažovat nahlas.

,,To nemůže být pravda. Já se do něj nemohla zamilovat. Odmítala jsem lásku. Proč se mi tedy ale točí hlava, když jsem s ním. A proč se mi snaži srdce vyskočit z hrudi pokaždé, když se mě dotkne nebo řekne něco krásného. To není možné. Navíc za jeden den se do člověka ... no dobrá upíra zamilovat nejde." Z myšlenek mě vytrhnou něčí ruce, které mě chytí zezadu kolem pasu.

,,Věř mi, že jde. Já jsem toho živým příkladem. Nechápu to, ale já to cítím stejně, Bello. Já tě miluju." Řekne a mě se zastaví srdce. Kolik lidí mi za poslední měsíc tuhle větu řeklo?? Začnu počítat. Tři. Přesně tři lidé mi to řekli, on je čtvrtý. A jak všechno nakonec dopadlo. Promiň ale nemyslel jsem to tak nebo neustoupíš tak já taky ne a nebo se vám prostě už neozvou. Tak proč by to teď mělo být jiné??

,,Já už v lásku nevěřím, Edwarde." Pronesu skepticky. Jeho to ale neodradí.

,,Nech mě dokázat ti, že můžeš někoho milovat. A že někdo bude milovat tebe. Prosím Belli dovol mi být ti nablízku a dokázat ti jak moc pro mě znamenáš." Zaprosí a mě se pomalu podlamují kolena. Když se mám spálit tak ať je to pořádně. Pomyslím si.

,,Když si mám nechat znovu ublížit tak ať to stojí za to." Zopakuji mu svou poslední myšlenku. Jen nesouhlasně pokývá hlavou.

,,Nikdy tě nezklamu, Belli. Dej mi šanci ukázat ti to." Pokývám hlavou.

,,Teď se prosím nehýbej." Poprosí a já jako na povel ztuhnu. Otočí mě aby viděl do mého obličeje a pak se začne pomalu přibližovat. Ani ne za pět vteřin se jeho rty měkce přitisknou k těm mým. Je to tak dokonalé, že cítím motýlky v břiše. Ještě chvíli jsme se líbali než mi došlo, že musím domů.

,,Už vážně musím. Matka už tak bude zuřit, že jdu pozdě." Usměju se. Vysekne mi poklonu a pak se usměje.

,,Tak královno mého srdce dovol mi abych tě domů dopravil mnohem rychleji." Usměju se taky a pokývám hlavou. To jsem ale nepočítala s tím, že si mě vyhodí na záda a začne utíkat jako šílenec. Rychlost mi ale nikdy nevadila. Během minuty jsem byla u svého domu. Sundal mě ze svých zad a čekal na mou reakci.

,,Tak co?? Ještě jsem to s nikým neudělal. Je ti dobře??" Ptal se.

,,Výborné. Musíme si to zopakovat." Usmála jsem se. Naklonil se aby mě políbil. Minutu mě měkce líbal.

,,Miluji tě, Bello. Buď opatrná. Těším se na zítra." A usmál se svým nádherným úsměvem.

,,Miluji tě, Edwarde. Budu na tebe myslet a doufám, že se dočkám zítřka rychle." Také se usměji. Poprvé jsem někomu tak rychle řekla, co k němu cítím. A i když mi něco říkalo ať jsem opatrná podvědomě jsem tušila, že by mi Edward nikdy neublížil.

,,Tak zítra, princezno." Pohladil mě.

Pak počkal až zajdu ke dveřím. Zamával mi poslal vzdušný polibek a byl ten tam. A já poprvé vcházela do našeho domu s nadějí. S nadějí, že něco nového začíná a nemuselo by to být špatné nebo mě to zranit a zničit. Poprvé jsem věřila jinému člověku. Ehm upírovi.

Autor: Edbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Záchrana nebo pomoc na druhou stranu?: