Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Začátek a konec - 3. kapitola

06.05.2010 (11:45) • Motylek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1041×

ROSALIE

Emmett se z mého sevření vysmýkl a vrhl se na Rikiho. Už jsem ho viděla mrtvého, ale naštěstí se tam objevil Carlisle a Edward. Carlisle na mě křičel, ať odvedu Rikiho pryč. V prvním momentu jsem nebyla schopná se pohnout. Když jsem se vzpamatovala, přiběhla jsem k Rikimu a odváděla ho pryč. Byl tak vyděšený, že se ani nebránil.

Byli jsme před vesnicí, kdy se Riko zastavil.

„Co si z něho udělala?“ Podívala jsem se směrem, kterým jsme přišli.

Bože, mám mu to říct? Nevěděla jsem, jestli by to pochopil. Byl to člověk.

„Rose, dokážeš si představit, jak jeho rodiče trpí? Mají ho za mrtvého,“ řekl a chytil mě za ruku, abych se na něj podívala. Jeho oči byly plné otazníků.

„Zemřel by kdyby…“ zlomil se mi hlas. Za tu dobu, co jsem upír, se mi to nikdy nestalo. Ani když jsem zabíjela mého vraha a jeho kumpány. Až teď…

„Kdyby co?“

„Ježíšku na křížku, to musíš být tak zvědaví?“ vykřikla jsem. Otočila jsem se a chtěla utéct, ale Riko mě chytil a strhl k sobě. Vyjeveně jsem na něj hleděla, vždyť se mnou zacházel jako s panenkou.

„Chci jen odpověď,“ šeptl skoro neslyšně.

„Kdyby nebylo Carlisla, je Emmett mrtví. Při lovu ho napadl medvěd a shodil ho ze skály.“ Riko při mých slovech nevěřícně vytřeštil oči. Jeho sevření, která jsem vnímala, se uvolnilo a on odstoupil.

„Ty si upír?“ jeho slova mě vylekala.

„Co o nich víš?“ zeptala jsem se. Riko sklopil na moment hlavu.

„Neřeknu nikomu, co si z Emmetta udělala, ale odveď ho pryč. A odejděte také, nechci, aby někomu ublížil.“ Nechápala jsem, co se děje. Ale opravdu jsem se otočila a šla ostatní hledat.

EMMETT

Rose se vrátila celá vyděšená. Z toho, co nám řekla, jsem moc nechápal. Carlisle řekl, že je Riko asi potomek Quileutů v lepším případě. Bylo mi jedno, co jsou Quileutové zač. Musel jsem přemýšlet, co by se stalo, kdyby se tam neobjevil Carlisle a Edward. Rosalie se mě snažila uklidnit. Snažil jsem se chovat kvůli ní vyrovnaně, ale moc mi to nešlo.

„Rosalie s Edwardem tě odvedou do hor, co nejdál to půjde,“ řekl Carlisle. Přikývl jsem a stoupl, ze země. Rose mě pohladila jemně po ruce a Edward se rozeběhl. Spolu s Rosalii jsme ho následovali.

Nevím, jak dlouho jsme běželi. Čas pro mě ztratil smysl. A ne jen čas. Měli by mě nejspíš bolet nohy z té dálky, ale nic. Jediná bolest, která mi zůstala, byla bolest v krku. Ten hnusný oheň, který mě spaloval.

Edward s námi v horách zůstal dva dny. Nejspíš mu vadili moje a Roseleiny myšlenky. Vůbec mi to nevadilo. Mohl jsem aspoň v klidu přemýšlet, o čem jsem chtěl. Mimo lidské civilizace jsme byly s Rose přes rok. Vydali jsme se směr městečko Foks. Byl to velký risky, ale já chtěl Rosalie dokázat, že na to mám. Ve Foks nás čekal i zbytek Cullenů. Carlisle s Esmé mi přišli ještě zamilovanější a Edward nesnesitelnější. Nastoupili jsme s Rose a Edwardem na místní školu. Byl jsem na sebe patřičně hrdý, jelikož jsem se dokázal ovládat. Carlisle byl lékař v místní nemocnici a Esmé pracovala jako knihovnice. Musím uznat, že ji to mezi knihami slušelo.

Jako člověk jsem měl ve škole problémy. Učení mě nebavilo a vyváděl jsem různé lotroviny. Jako upír jsem vše chápal bez problému. V tělocviku jsem se musel mít dost na pozoru. Ediné mé žduchnutí znamenalo třeba zlomení kosti, v lepším případě pouhou modřinu.

Většině studentům jsme se stranili. Pokud to nebylo nutné, nestarali jsme se o ně. Díky tomu nás měli i za podivíny. Vykládali se různé pomluvy, jelikož jsme s Rose náš vztah netajili. I když to před námi nikdo neřekl, Edward věděl vše. Na Edwarda to zkoušelo mnoho holek, ale žádná ho neupoutala natolik, aby se do ní zamiloval. Pokud jde o Rose, ta měla obdivovatelů, až to bolelo. Rose se líbilo být obletována a některým dávala i svou přízeň. Já se pak měl co držet, abych je nezakousl.

Na lov jsme chodili pravidelně. I když Foks patří mezi místa, kde se slunce ukazuje ojediněle i tam se ukázalo. V Takovém případě jsme se stáhly někam do ústraní. Všichni si mysleli, že jezdíme kempovat. Carlisle si získal velmi rychle důvěru lidí ve městě, ale pokud šlo o obyvatele La push, tam to bylo horší. Někteří dokonce k lékařům i chodit.

Blížil se konec školního roku, když si učitel dějepisu vymyslel, že by se náš ročník mohl dozvědět něco o pověstech a dějinách La push. Přemluvil jednoho z nejstarších mužů a ten se dostavil. Vyprávěl nám různé legendy. Moc jsem ho nevnímal. Můj zrak byl upoutaný jednou spolužačkou, která se snažila svést Edwarda. Pořád po něm pokukovala, a když se Edík podíval, koketně zamrkala. Musel jsem se, co držet, abych se nerozesmál na hlas.

„… kmen Quileutů,“ řekl náš přednášející. Málem jsem spadl ze židle. Dobře jsem si pamatoval, co říkal Carlisle, když se Rose vrátila a vyprávěla, co se ji stalo s Rikem.

„Děkuji za pozornost a přeji úspěšné ukončení školního roku,“ dodal a studet,i začali tleskat.

„Rose, co myslel tím kmenem Quileutů?“ zeptal jsem se Rosalie, když jsme šli k autu.

„Kdybys nekoukal na Pavlu, víš to,“ odsekla a chtěla nasednout.

„Mě nikdy děják nebavil a nějak mi to zůstalo,“ odsekl jsem. Rose na mě hodila ten svůj milý úsměv.

„Quileuté jsou místní indický kmen.“

Proč tam tedy Carlisle zařadil Rikiho? Edward se na mě podíval. Ale pak nasedl do auta. Edward zrovna vyjížděl na silnici, když mu Pavla přeběhla před autem. Naštěstí včas Edík zabrzdil. V ten moment jsem byl rád, že čte myšlenky, aspoň věděl, co udělá.

„Jak ses ptal… tedy jak sis v duchu kladl otázku, proč ho tam Carlisle zařadil, ti odpovím.“ Ulovilo se mi. Už jsem se bál, že budu mít další námět na přemýšlení.

„Quileuté jsou přeměňovači. Tedy podle jedné z legend. Jestli je to pravda to nevím…“

„Kdo jsou přeměňovači?“ zeptal jsem se dříve, než mohl pokračovat ve vysvětlování.

„Můžou se přeměnit v nějaké zvíře. Předněji řečeno Quileuvé se přeměňují ve vlka. Takže by sis je mohl splést s vlkodlakem. A stejně jako vlkodlaci i oni nás můžou zabít, ale jak říkám. Tohle říkají pouze jen jejich legendy. Pravda to být nemusí.“ Jak se tehdy Edward mýlil.

Žili jsme ve Foks už tři roky. Po pravdě jsem se těšil, až změníme pole naší působnosti. Kromě toho, že začínalo být lidem divné, že nestárneme, tak mě unavovalo vidět pořád stejné tváře. Někdy jsem se všiml, jak se Rose dívá zasněně na matku a dítě. Bylo mi jasné, že by nesmrtelnost vyměnila, ta ten okamžik, kdy ona bude matkou a v ruce bude mít své mimčo. S ovládáním jsem to zvládl na výbornou.  Jeden týden nás dost překvapil svým počasím. Skoro celých sedm dní svítilo slunce. Sice jsme se mohli pohybovat po horách, jak jsme chtěli, ale nějak nás to tam nebavilo. Zvěř už se začala mít před námi na pozoru.  Carlisla napadlo, abychom šli lovit do La push. Všichni jsme souhlasili.

Jakmile jsme se ocitli na území La push jsem měl divný pocit. I Rose říkala, že to možná nebyl nejlepší nápad. Edward se našemu strachu, sice nevím, kde ho vzal, smál. Jenže ten náš domnělý strach byl oprávněný.  Ulovili jsme statného jelena, který stačil pro celou naši rodinku, když se tam objevili Quileuté. Začali jsme vrčet, ale Carlisle nás okřikl. Přiblížil se k nám jeden z nich. Podle toho, jakou měl čelenku z peří, jsem hádal, že je to náčelník.

„Jste na našem území a ulovili jste našeho jelena,“ řekl zvučným hlasem, ve kterém nebylo ani špetka strachu. Měl jsem sto chutí se ho zeptat, kde je tan jelen podepsaný, ale Edwardův pohled mě upozornil, abych to nedělal.

„Omlouváme se, ale museli jsme na lov a v La push jsme nikdy ještě nelovili,“ řekl milým hlasem Carlisle. Quileutové se na sebe znechuceně podívali.

„Po pravdě jsme rád, že lovíte zvěř místo lidí, ale tohle je naše území a já Vás jménem mého kmene žádám, aby jste ho opustili a nikdy už na něj nevkročili.“ Mezi Carlislem a Náčelníkem byl necelý metr mezery. Kdyby se na něj vrhl, neměl by šanci a ti za ním taky ne. Bylo mi divné, že jsou jen tři, ale velmi brzy jsem zjistil, že se pletu. Když jsem se nadechl pořádně, ucítil jsem psa. Zmoklého psa a nebyl jsem sám. I ostatní ho cítili.

„Nechceme nikomu z Vás ublížil,“ řekl Carlisle, když si uvědomil, že jsme obklíčeny partičkou vlkodlaků.

„Kde máme jistotu, že Vám můžeme věřit?“ zeptal se náčelník. Jeden z vlků se přiblížil zezadu k Rose. Když jsem si toho všiml, postavil jsem se mezi ně a výhružně vrčel. Věděl jsem, že už nejsem tak silný, jako novorozený, ale byl jsem silný natolik, abych zabil jednoho prašivého vlkodlaka.

„Majkle!“ křikl jejich vůdce a pískový vlkodlak se stáhl. Mé svaly se pomalu uvolnily, ale ve střehu jsem byl pořád. Carlisle se rozhlédl po ostatních vlkodlacích. Bylo jich celkem deset. Kam se hrabe naše pěti členná smečka.

„Myslím, že by bylo na místě to zkusit vyřešit jiným způsobem, než bojem,“ řekl klidným hlasem Carlisle. V duchu jsem ho obdivoval. Edward však zavrčel na šedého vlkodlaka stojícího opodál. Vůbec jsem se nedivil. Pokud slyší jejich myšlenky, není to asi nic pěkného.

„Dobrá, asi máte pravdu. Navrhuji smlouvu,“ náčelník to pronesl chladněji, než měl v plánu. Aspoň tomu svědčil grimas, který nahodil, když si uvědomil tón svého hlasu.

„Co bude stát v té smlouvě?“ zeptala se Esmé. Bylo to poprvé, co se za celou dobu ozvala. Všiml jsem si, jak se Edward pousmál. Ať si myslel vlkodlak cokoliv, pobavilo ho to. Náčelník se neměl k odpovědi. Byla na něm vidět, že má co dělat, aby se ovládl a neskočil Carlislemu po krku. Jeho mrtvolný klid by vytočil každého.

Nevím, jak dlouho jsme s nimi jednali, ale přišlo mi to jako věčnost. Nakonec jsme se s nimi dohodli, že nebudeme překračovat hranice La push, a že nesmíme nikoho kousnout. Smlouvu naším jménem podepsal Carlisle, ale mi přísahali, že ji neporušíme. Po podepsání smlouvy nás nechali odejít.

„Má-li být upřímný, málem jsem se na ty psiska vrhl,“ řekl Edward, když jsme přišli domů.

„To ti věřím. Měl jsem co dělat, abych se ovládl,“ reagoval jsem na to. Esmé se jen pousmála a Rosalie se přidala k našemu hudrování na vlky. Carlisle tiše stál za oknem.

„Můžeme jen doufat, že nebudeme mít možnost smlouvu porušit,“ zašeptal potichu a odešel za Esmé.

Autor: Motylek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek a konec - 3. kapitola: