Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 25. kapitola

26.08.2010 (09:45) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2475×

Za zamčenými dveřmi

Leželi jsme na troskách postele a vyraženými okny do místnosti začal pronikat silný vítr. Děkoval jsem mu, odvál vůní milování nasycený vzduch a já byl konečně schopný racionálně uvažovat. Rychle jsem vstal. Musel jsem pryč od Belly, její vzpomínky na nedávné události mě stahovaly zpátky do její náruče. Cestou jsem popadl kalhoty a spěšně si je oblékl. Štěstí, že mi je Bella svlékla ještě při smyslech.

Vyšel jsem ven a konečně se nadechl neznečištěného vzduchu. Už jsem ani nevěřil, že najdu sílu přestat.

„Do háje!“ zaklel jsem a vší silou udeřil do zdi domu, stejně už byl vhodný akorát k demolici.

To se nemělo stát. Ruce jsem měl opřené o ten dům hříchu a ztěžka oddychoval. Podělal jsem to, jak nejvíc jsem mohl. Chtěla po mně, abych ji přesvědčil, že má pro co žít a já jí místo toho ukážu další drastickou a zvrhlou stránku naší existence. Neměl jsem se jí nechat strhnout, ale kdo proboha mohl vědět, že z mé hlavy vytáhne všechny ty erotické praktiky, které se mi nedobrovolně během celého života vkrádaly do hlavy.

Co jsem si to nalhával, i kdybych našel vůli ji zastavit, nedokázal bych to. Netušil jsem, že její štít může být až tak flexibilní, ještě teď cítím, jak ta chladná bariéra obklopovala mé zdánlivě rozpálené tělo a nedovolila mi sebemenší pohyb. Ale já jí nemám, co vyčítat. To já se choval jak zvíře a strhl ji sebou, jinak by stěny uvnitř domu nenesly několikery otisky jejích zad. Bral jsem si ji dost nevybíravým způsobem. Neudržel jsem svou temnou stránku na uzdě.

Zbloudilé myšlenky:

Cítila jsem se, jako bych poprvé spatřila svět. Poprvé jsem si uvědomila přítomnost nádherných paprsků slunce dodávající krásu a lesk čemukoliv, co ji bylo ochotno přijmout. I samotný vzduch mi ukazoval nadšení a pocit pohádkovosti celé situace. Otíral se o mé nahé tělo, jako by mě konečně s úsměvem na tváři vítal ve své náruči. Jako by se těšil z mého prozření a potěšeně konstatoval, že se mi to celou dobu snažil ukázat, jen já jsem násilím držela oči zavřené.

Svět není zlý a už vůbec se nepodobá peklu. Je přesně takový, jaký mu dovolíme být.

Ještě včera jsem proklínala hlas, který mi našeptával, jak lačním po jeho dotecích. Jen jedna jediná noc a pak budu moct odejít s pocitem, že jsem utišila svou touhu a dokázala jí, že nic nemůže zmenšit můj pocit viny a v žádném případě nezlehčí mé činy a vzpomínky, které mě pronásledovaly, a nutily mě opustit tento svět. Ani toto řešení však nebylo nejjistější. Nikdo mi nezaručil, že po smrti ztratím vědomí a už mě nic nebude tížit… ani těšit.

Vše teď vypadalo jinak. Hlasy si prohodily svou roli a ten nešeptávající mi, abych opustila tento svět, se stal tím špatným.

Stále jsem nenáviděla svou dosavadní existenci, ale ke znechucení a lítosti nad mými činy se přidal vztek. Vztek vyprovokovaný mou bezbřehou sobeckostí. Chtěla jsem to skončit, abych měla klid, ale nikdy jsem se neohlížela na lidi kolem sebe.

Vzpomněla jsem si na Edwardova slova, když mi vyprávěl o minulosti Esme.  Spáchala sebevraždu, když přišla o dítě a díky mne poznala znova ten pocit mateřství. Pocit matky, která se stará o nesamostatné dítě a přesně jím jsem po přeměně byla – novorozené, nesamostatné upíří dítě. Můžu jí znovu způsobit stejnou bolest? Uvědomila jsem si, že by ji to položilo a společně s ní i Carlislea. I jeho by moje rozhodnutí bolelo, ale mnohem více by mu ubližoval pohled na zhroucenou Esme. Oba mi byli rodiči a já jsem chtěla sprostě utéct bez jediného poděkování a ubezpečení o tom, jak si jejich péče vážím. I to by bylo však málo, žádná slova nebyla dostatečná. Ani věčnost mi nebude stačit, abych jim oplatila jejich péči a lásku.

Po dnešní noci jsem nebyla schopná svět vnímat jako dosud. Vrátil se mi pocit radosti z mého dětství, kdy mě nic netížilo. Poznala jsem, co se změnilo. Tehdy jsem měla rodiče, kteří mi dodávali pocit jistoty, štěstí a lásky. Bohužel poté, co jsem se vdala, se toto pouto rozvolnilo a společně s mou smrtí zaniklo. Žila jsem s Levim obklopená lidmi a přitom mě samota stravovala a ujišťovala o nezbytnosti postarat se sama o sebe a nemožnosti spoléhat se na nikoho jiného.

Teď jsem cítila stejný pocit jako v náruči mých rodičů během šťastných let mého dětství. A nejen to, byl mnohem intenzivnější a koncentrován do jedné jediné osoby. Už jsem nebyla sama a byla si jistá, že už ani nikdy nebudu. Edward mi dal důvod, proč se smířit se svou minulostí. Ne, on sám byl tím důvodem.  Jasně jsem v noci cítila, jak se naše dvě samostatné osobnosti propletly a vytvořily jednu jedinou. Už nešlo o dvě nezávislé podstaty, ale dvě poloviny spojené do harmonie jednoho celku. Kdybych teď zemřela, vzala bych sebou část jeho a já prostě nemohla ublížit tak krásné, milující a milované bytosti.

Zaslechla jsem ránu a polekaně utla tok mých myšlenek. Rozhlédla jsem se. Byla jsem sama jak v místnosti, tak ve své hlavě. Vyděšeně jsem vyhledala Edwardovu mysl. Šlo to lehce. Naše spojení se už nechovalo jako tvrdohlavá guma, jejíž klidová poloha byla spojena s Edwardem a pokaždé, když jsem ji stáhla, se na něj neodbytně snažila dosáhnout. Tvářila se, že vzdala náš věčný boj o nadvládu a rozhodla se mi plně podřídit.

Edward byl nešťastný, velmi nešťastný. Pomalu jsem vstala a oblékala se. Přitom jsem naslouchala jeho myšlenkám. Nechápala jsem, co ho mohlo uvést do tak truchlivé nálady, zvláště po tom, co jsme v noci prožili. Pochopila jsem velmi záhy a vyšla před dům. Stál opřený o zeď. Neviděla jsem mu do tváře. Přistoupila jsem blíže a položila mu ruku na rameno. Nedokázala jsem ho nechat se dál trápit. Otočil se na mě s lítostí v očích.

Co říct v takové chvíli? Netrap se. Není to, jak myslíš. Nenechám tě tu. Už tě nikdy neopustím. Miluju tě. Vše to byla v porovnání s mým rozpoložením pouhá slova. Bezduchá a bezbarvá, zdaleka neodpovídala skutečnosti. Proto jsem mlčela a nechala ho nahlédnout do mé duše, mého štěstí, radosti a neskonalé lásky patřící jenom jemu.

Doba, než vše pochopil a sevřel mě ve svém náručí, se mi zdála nekonečná. Věděla jsem, že toto bylo první z mých správných rozhodnutí v novém šťastném životě.

Ani praskání větví a přibližující se pach vlků mi nemohl zkazit náladu. Věděla jsem, že s ním po boku zvládnu vše.

Stále uvězněná v jeho pažích jsem roztáhla průhlednou blánu, abych nám umožnila nahlédnutí do vlčích myslí. Pocit vítězství vzrostl, ještě nikdy mi to nešlo tak jednoduše.

„Je čas,“ poslali nám myšlenku. Se sebezapřením jsme se od sebe odtrhli a spokojili se se sevřením dlaní. Vydali jsme se na místo nadcházejícího střetu a místa našeho vítězství. Nepochybovala jsem o tom.

Edward mi věnoval poslední polibek a opustil mne. Postavil se do čela naší formace společně se Samem. Já měla za úkol všechny skrýt pod neproniknutelný štít a pružnou blánu roztáhnou pouze přes některé vlky, Sam s Edwardem zůstali mimo ni. I když jsem souhlasila, že bude bezpečnější, když příchozím uvidí do hlavy a Samovu hlavu mu také uvolním, nelíbilo se mi to. Nechtěla jsem ho ani z tohoto ohledu nechat nechráněného, ale přesvědčil mě, že díky štítu se k němu nedostanou.

Vlci se semkli kolem mě. Nejradši by mě Edward vynechal z celého dění, ale byla jsem důležitou součástí celé naší strategie. Rozhodl tedy, že budu co nejméně na očích. Doufal, že si mě třeba vůbec nevšimnou.

Z vlků sálala bojová nálada a měla jsem možnost poznat, jak se jim skutečnost, že nejspíš jejich ostré zuby nezakusí upíří kůži, vůbec nelíbí.

„Když to dopadne dobře, nechám tě mě kousnout, Colline.“ Pár mladých vlků se štěkavě zasmálo, ale někteří starší se opájeli myšlenkou, že by si možná doopravdy kousli. Po bitvě přece už nebudu potřeba.

Edward upoután vlčím smíchem se na mě otočil. Obdařila jsem ho pouze svým úsměvem, určitě nechtěl slyšet, o čem se s nimi bavím.

Náš rozhovor utnul dav černých kápí. Pohybovali se velmi tiše a přes můj štít jsme nemohli zachytit jejich pach, takže jsme je zaznamenali, až když se dostali do našeho zorného pole. Naše seskupení se rozvibrovalo vrčením. Zahalené postavy vypadaly všechny stejně, lišily se pouze svou výškou. Nikdo nešel vpředu, nijak nedávali na jevo své postavení. Nikdo je nevedl.

„Aro Volturry, bylo by od Vás čestné vystoupit a promluvit s vůdcem smečky,“ promluvil Edward. Dav se zastavil a nic se nedělo.

„Vím, že jste mezi nima. Vlci odmítají bojovat, chtějí vyjednávat. Jsem tu, abych tlumočil jejich návrh.“ Z davu se vynořila postava, která se postavila do jejich čela a stáhla si kápi z čela. Jeho pohyby vyzařovaly určitou vznešenost a postrádaly jakoukoliv upírskou zbrklost. O jeho původu však nemohlo být pochyb, rudé oči upřeně pozorovaly Edwarda. S neskonalou grácií, zvedl svou ruku a nabídl Edwardovi dlaň. Nehybná porcelánová pleť plynule přešla do mírného úsměvu.

Znala jsem Edwarda dobře, abych poznala, že váhá. Nebyl si jistý.

„Pokud je to možné, zůstal bych pouze u slovní konverzace,“ odpověděl Edward. Tvář cizince okamžitě nabrala svůj nezúčastněný výraz a ještě než svěsil svou ruku zpátky podél těla, z davu se odtrhlo pár upírů a vrhli se po Edwardovi. Sam se nakrčil k útoku, ale Edward stál pevně na svém místě. Důvěřoval mi a já ho nezklamala. Dostali se pouze necelé dva metry od nich. Narazili do mého štítu. Měla jsem možnost zahlédnout pár tváří, protože jejich kápě se pod vlivem větru svezly. Trhliny na jinak bezchybných obličejích způsobené silou nárazu se okamžitě začaly zacelovat, jejich nejistý výraz však přetrvával. Někteří rukama zkoumali mou bariéru, jiní nejistě pohlédli na svého vůdce, jehož pohled se mi zdál kamenější než před chvílí.

Jemný syčivý zvuk přinutil rozhozené upíry vrátit se ke svému vládci a bránit ho vlastním tělem.

„Myslel jsem, že tvůj otec ti dal mnohem lepší vzdělání, co se týče chování vůči autoritám,“ protnul napjatou atmosféru melodický hravý hlas.

„Nechtěl jsem Vás nijak urazit, jen chceme mít jistotu, že vlky vyslechnete,“ promluvil Edward.

„Co dělá tak nadaný upír na takovémto místě?“ pokračoval Aro, jakoby ignoroval směr celé konverzace. Byl to jen náznak jeho svrchovanosti?

„Naše rodina sídlila nedaleko. S vlky máme dohodu, která nám zajišťuje celkem poklidné soužití v těsné blízkosti. Zbytek mé rodiny odjel před několika týdny do nového působiště, já však zůstal, abych Vám mohl poskytnout slova vlků.“ Nelhal, ale neřekl vše. Doufala jsem, že jeho jistá tvář nezpůsobí jakékoliv pochybnosti.

„Myslel jsem, že Váš vztah ke zvířatům je trochu jiný.“ Aro naklonil hlavu na stranu v hrané zvědavosti. Ve skutečnosti jeho gesto působilo výsměšně.

„To ano, ale tito vlci nejsou skutečná zvířata. Jsou to měniči, jejich přirozená podoba je lidská, nabývají vlčí podstaty pouze, když se v jejich okolí objeví upíři.“ Poznala jsem, že až teď začala Ara konverzace zajímat. Předtím si s Edwardem pouze hrál.

„Proč s námi tedy nepromluví sami, když jsou schopni měnit se v lidi?“

„Nevěří Vám.“

„A tobě ano?“

„Ano.“

„A jí?“ Edward se zarazil.

„Ano,“ vysoukal ze sebe. Aro si musel všimnout jeho zaváhání.

„Proč s námi nemluví ona? Myslím, že na tlumočení stačí jeden upír, ne dva?“ Nešlo přehlédnout, co svou otázkou sleduje. Chtěl zjistit důvod mé přítomnost, Edward však znovu odvedl pozornost na sebe.

„Ona neumí číst myšlenky,“ Arův pohled, kterým mě zkoumavě pozoroval, se rychle přesunul zpátky na Edwarda. Lekla jsem se jeho výrazu, byl doslova fanatický. V tichosti ho nějakou dobu pozoroval, než znovu promluvil.

„Žádná schopnost se nevyskytuje dvakrát,“ konstatoval.

„Nepotřebuji dotyk.“ Aro sevřel dlaně v pěst, zuřil. Teď už se všichni upíři vrhli proti mému štítu, znovu se stejným výsledkem.

„Nevidím vše,“dodal Edward.

„Co tedy vlci chtějí,“ štěkl po něm Aro, jeho klidná, sebejistá a vznešená maska se se zjištěním Edwardova daru rozbila na střepy.

„Chtějí Vám nabídnout podobnou dohodu jako nám. Zabijí jen ty upíry, kteří budou lovit na území státu Washington. Nevztahuje se to však na jejich vlastní území, tam zabijí jakéhokoliv upíra bez příčiny.“

„Stále mi více vyhovuje varianta je zničit a bude po problému,“ odpověděl Aro s křečovým úsměvem. Ve skutečnosti mu do smíchu vůbec nebylo.

„Nemyslím si, že byste je dokázali zničit.“

„Jak se opovažuješ!?“ zavrčel Aro. „Jane!“

Arovo běsnění proťal Edwardův výkřik, který upoutal mou pozornost. Polila mě hrůza. Jeho tvář prozrazovala naprosté šílenství a bolestnou agónii. Nedbala jsem jakékoliv strategie a okamžitě se vydala skrz bariéru vlčích těl. Než jsem se k němu dostala, klečel na zemi a nehty zarýval do lesního podkladu. Pohled na jeho tvář mě rval na kusy. Silou nakrabatělá oční víčka a rty stažené do úzké přímky jasně značily, že se přemáhá, aby nekřičel.

„Edwarde?!“ Nevnímal mě. Bolest ho musela naprosto pohltit. K mým uším se dostal nepříjemný řezavý smích. Zvedla jsem hlavu a spatřila Arův výraz zadostiučinění. Tušila jsem, kdo Edwardovi působí tu bolest, mezi černými plášti jsem však nebyla schopná identifikovat malou dívku, jak mi ji Edward popisoval. Příliš mi to nevadilo, hlavním viníkem byl Aro, to on dal rozkaz. Chtěla jsem, aby trpěl stejně jako Edward. Vše, co následovalo, jsem udělala naprosto instinktivně a bez jakékoliv námahy.

Vstala jsem od Edwardova těla. Oba své štíty jsem spojila do jednoho a semkla ho kolem všech příchozích upíru, abych měla jistotu, že nikomu neublíží během mé msty. Edwardovo tělo se okamžitě uvolnilo a on zalapal po dechu. Doufala jsem, že nemusím vědět, která z nich je Jane.

„Bello!“ Edwardův hlas se třásl, ale stačil mi k ujištění, že už mu neubližuje.

Představila jsem si Ara křičícího a svíjejícího se bolestí. Má fantazie nemusela pracovat příliš dlouho, protože se hned proměnila ve skutečnost.

Pár vteřin opojného zadostiučinění a pak vše zmizelo.

***

První, co jsem spatřil, když jsem se probral z bolestivé agonie, byl Bellin soustředěný výraz a následný úsměv, který následoval Arův výkřik. Změna hlasů v mé hlavě mi pomohla pochopit celou situaci. Mohlo mě napadnout, že si Bella v mých myšlenkách tenkrát přečetla teorii o jejím daru. Předpokládal jsem, že dokáže přejímat dary všech, co má pod štítem. Neměl jsem to před ní bláhově tajit, kdybych jí vysvětlil možná úskalí, nikdy by neprovedla takovou hloupost. Dovolit si Ara sejmout darem Jane byla neskutečná nehoráznost. To nemohlo zůstat bez následku. Trvalo pár vteřin, než její úsměv povadl a oči ztratily svou jiskru.

„Jane!“ zakřičel Aro, když se probral a sbíral ze země.

„To já nebyla. Přísahám. Nikdy bych si nic takového nedovolila,“ ozval se vyděšený dětský hlásek zpod jedné kápě. Aro se velmi rychle ocitl vedle té malé osůbky a surově ji chytl za ruku. Netrvalo dlouho a jeho výraz se částečně uklidnil.

„Nepouštěj ji, Alecu,“ zavelel a vydal se k Belle. To jsem nemohl dovolit. Byl jen jediný trest, který odpovídal její nehoráznosti.

Chtěl jsem ji chránit vlastním tělem, ale někdo mi uvěznil paže v ocelovém sevření. Vztekal jsem se, vzpíral a neschopně hleděl na výjev před sebou.

„Nepustí tě k sobě. Neví o sobě, ale stále ovládá štít,“ ozvalo se téměř plačtivě vedle mého ucha a já v hlase poznal Alici.

Aro pomalu došel až k Belle a uchopil ji za ruku. Zatajil jsem dech v děsivém očekávání, kdy jí přímo před mýma očima nemilosrdně setne hlavu. Arův nevěřícný pohled a překvapením rozšířené oči mi sice daly nějakou naději, nemohly mě však uklidnit.

„Jsme ochotni přistoupit na vaši nabídku. Isabella má pro nás dostatečnou cenu, abychom mohly zmizení upírů na vašem území přehlížet,“ promluvil směrem k vlkům.

„Ne!“ zakřičel jsem hned, jak mi došel význam Arových slov. Věnoval mi jen krátký úsměv a otočil se směrem ke gardě.

„Felixi, vem ji.“ Z davu se oddělila vysoká postava a vzala Bellu do náruče. Nevzpírala se, její tělo bezvládně leželo v jeho rukách.

Panika mi zatemňovala racionální myšlení, ale Emmettovo sevření nepovolovalo. Ignoroval jsem jeho myšlenky, které se mě snažily uklidnit. Byli tu všichni. Slyšel jsem je, ale nevnímal.

Aro se ještě naposledy otočil k nám.

„Carlisle,“ promluvil a pokynul na pozdrav. Odpověď však nedostal.

Kolem Ara a Felixe se semkl dav zbylých upírů a znemožnil mi výhled na Bellu. Odcházeli.

„Né!“ Srdce se mi sevřelo a začal jsem sebou nekontrolovatelně házet. Snažil jsem se jakkoliv vykroutit z jeho vězení, abych ji mohl následovat. Jasper musel Emmettovi pomoct, aby mě udrželi na místě. Jakoby z dálky jsem slyšel Alicin hlas, ale nevěnoval jsem mu žádnou pozornost.

Oni ji odvedli. Nemohl jsem tomu uvěřit. Stále jsem si v hlavě přehrával její ranní myšlenky. Milovala mě, chtěla se mnou zůstat. Vzdala se plánu na smrt. Darovala mi svůj život a celou svou věčnost. Věřil jsem, že už nás nic nemůže rozdělit a teď mi ji unášejí a má rodina mi brání ji následovat.

„No tak Edwarde! Vzpamatuj se. Takhle jí nepomůžeš.“ Ostrá slova, která postrádala lítost, měla pravdu. Zadíval jsem se do očí Rosalie. Sama se zarazila při pohledu přímo do mé tváře. Zoufalost a bolest, kterou spatřila, jí donutila litovat svých slov.

Vyhledal jsem osobu, která jediná mi mohla dát nějakou naději.

„Zabili by tě. Nemůžeme jí pomoci.“ Klesl jsem na kolena a tvář schoval do dlaní.

„Musí být nějaká možnost!“ Ticho, které následovalo, jen umocnilo mé zoufalství.

Někdo mě objal kolem ramen a pomohl mi na nohy.

„Pojď. Musíme pryč. Nemůžeme zůstat ne jejich území,“ promluvila ke mně tiše Esme. Její hlas se třásl.

Stala se ze mě bezvládná loutka. Nechal jsem ji, ať se mnou dělají, co chtějí a utápěl se ve svém neštěstí.

Až když jsme prošli dveřmi pro mě neznámého domu, začal jsem vnímat okolí. Všiml jsem si sedačky. Nepřítomně jsem se k ní vydal a sedl si. Tvář jsem schoval do dlaní a vytvořil tak stejnou samotu, jako bych byl ve svém pokoji. Jejich myšlenky by mě stejně pronásledovaly všude.

Nemluvili na mě, nevšímali si mě. Chtěli mi dát prostor se vším se vyrovnat, ale já pochyboval, že někdy budu cítit něco jiného než bolest. Byl jen jediný způsob, jak se jí zbavit a ten mi znemožnili. Alice sledovala veškerá má rozhodnutí.

Uběhlo několik dní, když se sedačka vedle mě prohla a na rameni jsem ucítil slabý dotyk. Alice tak získala mou pozornost. Přišla, aby mi ukázala svou poslední vizi. Viděla těžké železné dveře vsazené do kamenné zdi. Na každé straně stál upír, což celému výjevu ještě více dodalo na podivnosti.

„Edwarde, my ji nedokážeme odtamtud dostat, to dokáže jen ona sama. Nezbývá než čekat.“ Absolutně jsem nechápal, o čem mluví. Zvedl jsem k ní své ztrápené oči. Spatřil jsem smutný úsměv vyjadřující soucit.

„Ty dveře nejsou zamčené, jen nejdou otevřít.“

KONEC

Epilog

Přesně vím, co mi napíšete, ale věřte, že toto je opravdu skutečný konec. A pokud se Vám povídka zdá neukončená, tak je to jen neschopností mého vyjádření :-D.

Ať už bude Vaše rozhořčení jakékoliv, jsem Vám neskonale vděčná, protože bez Vás, kdo jste svým ťuknutím dali vědět o své přítomnosti (v průměru 500 zobrazení, neskutečné číslo), a ještě mnohem více Vás, kdo jste zanechali svůj autogram společně s vlídným slovem působící jako olej přilévaný do skomírajícího ohně, by toto mé dílo nikdy nedosáhlo svého konce. Jste neskuteční a byla pro mě opravdu čest krmit Vás svou fantazií a slovy.

Nedávno jsem někde četla, že začátky dokáže napsat každý, ale konce jsou těžké. Sami neuvěříte, dokud to nezkusíte a proto nemůžu napsat, že je mi líto konce příběhu, ale naopak pociťuju radost, že je to za mnou. Jak úspěšně jsem se s tímto těžkým úkolem vypořádala posuďte sami.

A v neposlední řadě pojďtě se mnou, všichni věrní čtenáři, poděkovat Chobotničce, která zkrátila čekací lhůtu na jednotlivé povídky na nejkratší možnou. Věřte, že kdyby neprošly její korekturou, tak chudáci admini mi každou několikrát vrátili.

Děkuji a možná nashledanou ať už zde, či někde jinde.