Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za zamčenými dveřmi - 24. kapitola

15.08.2010 (21:30) • Alaska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2936×

Probuzení ďábla

S prvními ranními paprsky jsem otevřel oči. Jako by mi vehnaly sílu do života z následující bitvy. Pohladil jsem Bellu po rameni a vtiskl jí polibek do vlasů. Beze slova jsem vstal a rozešel se ke dveřím.

„Kam jdeš?“ Posadila se na posteli.

„Domů,“ odpověděl jsem a otočil se na ni.

„Domů?“

„Ano, splnil jsem vše, co po mně vlci žádali, přesvědčil jsem tě. Teď jsem volný,“ odvrátil jsem se od ní a odcházel. „Hodně štěstí, Bello,“ zašeptal jsem ještě a už otvíral vchodové dveře. Vešel jsem na otevřené prostranství před domem a přidal na záři už tak překrásné louce. Neotáčel jsem se a pomalým lidským krokem mířil k lesu.

„To nemůžeš!“ Bella stála ve dveřích a křečovitě svírala jejich rám.

„Proč?“

„Potřebuju tě. Bez tebe to nezvládnu.“ Její hlas mě bodal do srdce, ale teď jsem to nemohl vzdát. Otočil jsem se zpátky k lesu.

„Sbohem, Bello.“

„Edwarde! Prosím, nedělej to! Já tě prosím!“ Nezastavoval jsem, i když mi to rvalo srdce. Celou noc jsem o tom přemýšlel. Musel jsem to udělat, jinak bychom se nedostali z místa.

Už jsem měl nakročeno do přítmí lesa, když jsem se konečně dočkal. Nemohl jsem dál.

Netrvalo dlouho a i její druhý štít mě uvěznil.

„Skvěle, Bello.“ Otočil jsem se na ni. Jejím nešťastným výrazem se mihla zmatenost a v zápětí ho ovládl vztek.

„Prolhanej upír! To snad není možný. Udělala jsem ze sebe hysterku jen z jeho rozmaru.“ Můj úsměv musel být jen těžko přehlédnutelný. Měl jsem radost, že se mi podařilo donuti ji roztáhnout kolem nás štít.

„A teď se mi ještě směje. Vtipálek. To mu nedaruju. Padej z mé hlavy!“ lamentovala dál a absolutně ignorovala důvody, které mě k tomu vedly. Musel jsem se rozesmát nahlas, což ji ještě víc popudilo. Zavrčela na mě a odešla za roh domu, aby na mě neviděla. Sedla si na zem a trucovala.

„Dej vědět, až přestaneš trucovat,“ popíchl jsem ji. Nechtěla se mnou mluvit, což ji naprosto absurdně donutilo naslouchat mým myšlenkám a došlo jí, o co jsem se snažil. Její hrdost jí však jen tak nedovolila mi odpustit. Stála si za tím, že jsem ji do svého plánu mohl zasvětit.

Lehl jsem si do trávy a čekal, až bude Bella zase ochotná spolupracovat. Tušil jsem, že to nebude jen tak. Měl jsem hromady času ponořit se do svých vlastních úvah. Na rodinu jsem si ale už zakázal myslet, nechtěl jsem, aby si Bella cokoliv dávala za vinu. I když momentálně by mi spíš řekla: „Dobře ti tak.“

Uvažoval jsem o všem, co mi Bella řekla o vlcích, když jsem zaslechl Bellin smích. Přestal jsem bloumat vlastní myslí a zaměřil se na ni. Sledovala motýla, jak se snaží dostat skrz štít. Třepotal se neustále po jeho ploše a odmítal to vzdát jako moucha, která se snaží dostat ven skrz zavřené okno. Bella si všimla, že už i já jsem ho zaznamenal.

„Podivně to lechtá.“ Stále se smála.

„Lehtá ji to? Ona ho cítí?“ Nevnímala mě, stále byla zaujatá motýlem. Vstal jsem a vydal se k němu. Položil jsem dlaň z druhé strany štítu. Smích okamžitě ustal. Otočil jsem se, abych viděl, co se stalo. Strnule mě pozorovala a jsem si jist, že i ztěžka polkla.

„Cítíš to?“ Neodpověděla, jen přikývla. Ukázala mi, co ji tolik rozrušilo. Má dlaň byla ledová oproti všemu ostatnímu, co se jejího štítu dotýkalo. Navíc se jí můj dotyk dostával hluboko pod kůži. Jako by receptory, které zaznamenávají můj velmi slabý tlak, byly umístěny v nitru jejího těla.

„Je ti to nepříjemné?“

„Ne, já… já… nevím.“

„Cítíš to vždy?“

„Ano, ale pokaždé to je jiné… Od tebe je to jiné.“ Poslední věta nebyla určená mně, ale jakmile ji napadla, zaznamenal jsem ji.

Nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků, už tak stačilo, co si ode mne vyslechla minulý večer. Přesunul jsem pozornost k jejímu štítu. Vyvinul jsem na něj slabý tlak. Poznala to.

„Zkus se tomu podvolit.“ Hodila po mně nechápavý pohled.

„Cítíš, odkud to ovládáš. Zaměř se na to.“ Zaznamenala, že nemám žádné postranní úmysly, proto se znovu zaměřila na své nitro, které ještě před chvílí sama sobě stydlivě zapírala. Společně s ní jsem poznával taje mého dotyku a po chvíli ucítil, jak neprostupná bariéra pod mou rukou ustupuje. Neztrácela na pevnosti, jen kolem nás vytvářela daleko vetší prostor a odhrnovala vše, co jí stálo v cestě. Motýl se teď nedobrovolně třepotal mnohem dále ode mě, spadlé větve ležící nedaleko od nás se také bez zjevné příčiny začaly posouvat.

Překvapeně jsem se otočil zpátky k Belle. Měla skloněnou hlavu, oči zavřené a na ústech potěšený úsměv. Už dávno necítila mou chladnou ruku, její štít byl ode mě vzdálen minimálně tři metry a podle polehávající trávy se stále zvětšoval. Když doputoval k okraji lesa a začalo se ozývat výstražné praskání kořenů stromů, uvědomil jsem si, že bych ji měl zastavit.

„Bello?“ Nic, nevnímala mě. Rychle jsem se k ní přiblížil a uchopil ji za ramene. Sílicí praskání nasvědčovalo, že za chvíli vyvrátí pár stromů.

„Bello!“ Můj hlas zněl daleko naléhavěji než před chvílí. Zprudka otevřela oči. Nejspíš si ani nestihla všimnout mého vyděšeného výrazu a skočila mi kolem krku.

„Já ho cítila! On mě poslouchal! Dělal, co jsem chtěla!“ povykovala nahlas. Štěstí z ní přímo kypělo a strhlo mě s sebou. Objetí jsem jí opětoval, zvedl ji do výšky a zvesela se s ní zatočil. Když jsem ji postavil na zem a ona se o kousek odtáhla, aby mi viděla do tváře, hruď se mi naplnila skvělým pocitem úspěchu. Jeho příčinou však nebylo Bellino ovládnutí štítu, ale zářivé jiskry v jejích očích, které se nedaly přehlédnout. Byla šťastná, skutečně šťastná. Neodolal jsem a prsty obkreslil úsměv na jejích rtech. Nikdy jsem ani nedoufal, že bych tuto její tvář spatřil.

Ještě ten den ho dokázala nevědomě i stáhnout. Doufal jsem, že svítá na lepší časy, ale pletl jsem se.

Bohužel po pár dnech její nadšení vystřídala rozmrzelost. Pokroky v ovládání jejího daru se dostavovaly jen velmi pomalu. Zkoušel jsem na ni útočit, jestli podvědomě nevytvoří bariéru pro svou ochranu, ale buď spoléhala na to, že mi vidí do hlavy a stihne včas zareagovat, nebo věděla, že jí ve skutečnosti nejsem schopen ublížit. Navrhla, že bychom to mohli vyzkoušet s vlky, ale to jsem razantně odmítl. Dokud se jí to aspoň párkrát nepovede se mnou, nejsem ochoten riskovat její život a nechat je na ni útočit. Nevěřil jsem, že by se udrželi, i když je to v jejich zájmu.

Místo toho začala celkem úspěšně experimentovat s druhým aspektem jejího daru. Dokázala ho mimo mě roztáhnout i na vlky, kteří nás hlídali. Překvapilo nás oba, že jsme schopni slyšet jejich myšlenky. Méně potěšující však bylo, že i oni je čtou Belle, já jsem toho naštěstí zůstal ušetřen. Bella se s tím zprvu bavila, protože vlci netušili, co se jim to v hlavě objevilo za hlasy. Utahovala si z nich a Collina se Sethem zkoušela i děsit. Nechal jsem ji, protože ji to bavilo a v ovládání jejího daru byla den ode dne lepší. Navštěvovala jejich hlavy, aby jim sdělila, co potřebuje, a pak je rychle zase opustila. Mě však stále nepouštěla. Párkrát se o to pokusila, ale nešlo jí to a jakmile jsem to zpozoroval, přestala.

Mezitím, co ona si hrála, já jsem přemýšlel, jak ten její dar funguje. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by četla myšlenky všem, co má pod tou svou blánou, jak to nazývala. Ničemu jinému se to totiž nepodobalo.

Zkoušel jsem Belle její zábavu zatrhnout, protože ve smečce už o záhadných hlasech slyšeli všichni a způsobila tím značné pozdvižení.

Bella se zrovna Sethovi snažila namluvit, že je jeho prababička, která ho přišla strašit ze záhrobí, když mě napadla jedna teorie.

„Sethe, můžeš se prosím proměnit?“ zakřičel jsem na něj do lesa. Bez okolků mě poslechl a vyšel na mýtinu, aby zjistil, co se děje. Byl rád, že slyší normální hlas. Bellu to však nepotěšilo. Jakmile se vlčí tělo přetransformovalo do lidského, jeho mysl se před Bellou skryla. Pro mě však jeho myšlenky byly stále stejně zřetelné. Bellu to mírně rozhodilo, protože tím přišla o svou zábavu a automaticky stáhla tu blánu na její původní pozici, tedy stále zahrnovala mě. Až teď jsem slyšel zase pouze jen Bellu.

Bylo však komické sledovat Sethův výraz, když se ze strhaného změnil na překvapený a zároveň šťastný, protože zjistil, že jeho strašák zmizel uprostřed věty. Neměl jsem to srdce je nechat dál trápit, proto jsem mu vyklopil, jak je to vlastně doopravdy.

Bella jeho nadšení nesdílela. Naštvala se na mě tak, že dokázala osvobodit i mou mysl. Bohužel k její nelibosti jen na pár hodin. Její rozmrzelost se vrátila, když jsem jí sebral hračku. Znovu jsme zkoušeli bez valného úspěchu trénovat její štít. Už jsem ji nedokázal oblafnout jako prvně.

„Isabello, Isabello,“ ozývalo se kdesi od cesty. Bella se vyděšeně otočila tím směrem. Z hlasu poznala Collina. Do zorného pole se mi dostal malý kluk s nepřirozeně vyvinutou muskulaturou.

„Co se stalo, Colline?“

„Rada starších s vámi chce mluvit. Hned,“ dodal, když jsme se ani jeden neměli k pohybu. Netušil jsem, o co se jedná. Bella mi odpírala všechny myšlenky kromě těch svých a Collin nám nic víc neřekl. Nemuseli jsme však daleko. Čekali na nás na silnici, kam tato cesta vedla. V přítmí lesa stáli vlci, připraveni případně zakročit, ale zároveň schovaní před pohledy obyčejných lidí.

„Informátorka se ozvala,“ sdělili nám okamžitě, Bella je však nenechala domluvit.

„Kdy?“ zeptala se nedočkavě.

„Den po úplňku, přijdou v pravé poledne. Na stejné místo, kde jsme se poprvé střetli.“ Bella se vyděšeně podívala na mě, netušila v jaké fázi je měsíc teď.

„Za čtyři dny,“ osvětlil jsem jí situaci. Úděsem si přikryla ústa, aby jí neunikl výkřik.

„Tak brzo?!“

„Je to doba, za kterou stihnout dát gardu dohromady a dorazit sem,“ ukázal jsem jí své předpoklady. Nevěřila, že za čtyři dny dokáže ovládnout svůj neproniknutelný štít.

„Chtěli bychom znát vaše plány.“ Musel jsem odpovědět já, protože Bella hleděla nepřítomně před sebe a v hlavě si stále opakovala tu šibeniční lhůtu.

„Bella dokáže zajistit, aby na nikoho z vás nepůsobily jejich dary, nebudou vás tudíž moci ochromit jako Paula. I přes to se však obávám, že vaše fyzická síla na ně nebude stačit. Netuším kolikačetná je teď Volterrská garda. Nicméně pokud nebudou moci použít své dary, hodně je to oslabí. Nejsou na to zvyklí. Je tu sice možnost, že by k boji vůbec nemuselo dojít. Nevím, jestli máme dostatek času, ale pokud se…“

„Nemíníme někoho nechat naživu, kdo nám zajistí, že znovu nepřijdou.“ Zbloudilá myšlenka starce mě zarazila. Neměl bych ji slyšet. Udiveně jsem se otočil na Bellu, upřeně zírala do lesa, na nic nemyslela. Pohlédl jsem stejným směrem a rychle mi došlo, co se děje. Skočil jsem mezi ni a rozzuřeného vlka. Povalil jsem ji na zem a chránil vlastním tělem. Zády mi projela ostrá bolest, která v zápětí zmizela. Zahlédl jsem, jak ostatní vlci tu agresivní bestii pacifikují. I je vyděsilo, že s nima nekomunikuje.

„Sakra, Bello! Neříkal jsem ti, že to nemáš zkoušet. Proboha, co tě to napadlo. Nemůžeš mě aspoň někdy poslechnout?!“ řval jsem na ni. Měl jsem tušit, že ji něco takového napadne.

Vyděšeně na mě zírala, ještě se z celé situace úplně nevzpamatovala.

„Pššt,“ uklidňoval jsem ji. „Promiň, neměl jsem na tebe křičet. Už je to dobrý.“ Párkrát zamrkala a začala vzlykat. Paže mi silně obmotala kolem krku a hlavu si položila na mé rameno.

„Promiň, promiň, promiň…“ opakovala neustále dokola a nedbala mého ubezpečení, že se nic nestalo.

Jednání s Quileuty jsme museli odložit. V tomhle stavu nebyla Bella schopná myslet jasně. Musela se nejdřív srovnat se zbývajícím časem. Vzal jsem ji do náručí.

„Toho vlka už nechci v její přítomnosti vidět!“ křikl jsem na ně stále ještě ovlivněn emocemi a odcházel zpátky k domu, kde bude mít Bella klid se se vším vyrovnat.

Posadil jsem ji na pařez, kousek od domu. Jacob nám na rozkaz alfy dělal němou společnost.

„Jacobe, já… já to tak nemyslela. Omluv se mu, prosím, za mě,“ řekla plačtivě a prosebně upírala svůj pohled na vlka za našimi zády. Neptal jsem se, ale zajímalo mě, co se přesně stalo, že na ni vlk zaútočil. Přečetla si to v mé hlavě a zahanbeně sklonila hlavu. Ukázala mi, co ho tak rozčílilo.

Schválně si vybrala Jareda. Od ostatních vlků věděla, že byl Paulovým velmi dobrým přítelem. Pak už jen stačilo mu podstrčit myšlenku, že si to Paul vlastně zasloužil a že by neměla existovat bestie, jako byl on. Nezapomenout přidat věnování se jménem autora, i když to už nebylo potřeba, protože vlci věděli, kdo je zodpovědný za neznámé hlasy v jejich hlavě, a problém byl na světě. Bohužel Bellin předpoklad – potají jsem v něj doufal i já - že v případě ohrožení se jí podaří vytvořit štít, byl mylný.

Na celý incident Bella velmi rychle zapomněla. Pouhé čtyři dny pro ni byly mnohem větším strašákem. Chtěl jsem ji chvíli nechat odpočinout, aby se s nastalou situací vyrovnala.  Ona však trvala na tom, že budeme trénovat. Všechny pokusy však zase vyšly v niveč a Bellina beznaděj se měnila v hysterii.

„Bello, proč seš tak neschopná! Budeš jediný upír v historii, jehož dar se mu vlastně vysmívá,“ vztekala se a kopala do všeho, co potkala, když nervózně přecházela po louce.

„Tak to zkus vytvořit stejně, jako tu blánu. Vzpomeň si, jaké to bylo, když se prvně objevila.“

„Myslíš si, že jsem tak blbá?!“ Podívala se na mě dost zuřivým výrazem, který však rázem změkl. „Promiň. To už jsem zkoušela,“ dodala zkroušeně a sesunula se na zem. Sedl jsem si vedle ní.

„Ono to nevychází ze mě jako ta blána. Prostě se to najednou objeví.“

„Tak se naopak soustřeď na hranici prostoru, kterou chceš ohraničit a zkus veškerou energii přesunout do toho místa.“ Bela si povzdechla a položila svá záda do mokré trávy. Odmítala to vzdát, zkoušela to znovu a znovu. Pozoroval jsem ji a všechnu pozornost věnoval jejím myšlenkám, chtěl jsem zachytit jakýkoliv náznak úspěchu, který by mohla přehlédnout.

Trvalo to přesně den, když jsem na její tváři bez zjevných příčin spatřil úsměv.

„On je všude kolem. Malé částečky poletující ve vzduchu. Jen je přitáhnout…“ Teď už i já jsem postřehl, co měla na mysli. Cítil jsem, jak vytváří bariéru, která zprvu byla vetchá a cokoliv jí prošlo, časem však sílila a měnila se v neprostupnou zeď. Neobjevila se z čista jasna, jako tomu bylo dosud. Trvalo, než ji Bella stvořila, ale byla tu. Dokázala to. Stále ležela se zavřenýma očima a opájela se pocitem úspěchu. Nerušil jsem ji. Nechal jsem ji vychutnat vlastní vítězství.

Otevřela oči a vše bylo rázem v původním stavu.

„Dokázala jsem to,“ vydechla překvapeně. „A dokážu to znova.“

Nechtěl jsem kazit tuto chvíli, ale čas nás tlačil. A navíc, když teď svitla naděje, nemohl jsem nic nechat náhodě.

„Měli bychom vymyslet strategii,“ oznámil jsem jí opatrně. Její nadšení trochu opadlo.

„Strategii?“

„Ano, jak použiješ svůj štít. Nepředpokládám, že vlci by byli schopni zničit gardu. Zastavíš je a donutíš, aby s námi vyjednávali. Nebude to asi nejjednodušší, protože garda sama o sobě nemůže vykonávat závažná rozhodnutí, ale pokud se k nám přes tvůj štít nedostanou, nebudou mít na vybranou.“ Věřil jsem, že to dokáže.

„Tak na co čekáme?“ Vyskočila na nohy a nadšeně se na mě podívala. Museli jsme za Samem a dohodnout s ním podrobnosti.

Jednání se Samem nebylo až tak bezproblémové, jak jsem si představoval. Když jsem mu sdělil svůj plán, rozčílil se, že nebudou s upírama vyjednávat. Prý jsem si příliš zvykl na své výhody. Vysvětlil jsem mu, jak to v našem světě chodí. Garda nikdy nebyla poražena, vždy šla na jisto. Kdybychom je zničili, nastaly by zase boje o moc, což by se nevyhnulo lidem a předpokládal jsem, že ani jim, když se dostali do podvědomí upířího světa. Ne všichni souhlasí s nutností uchovávat naši existenci v utajení. Jsou tací, kteří skrývané krmení považují za ponižování. Jistě by využili oslabení Volturiů a snažili se prosadit svá pravidla.

Nebylo lehké ho přesvědčit, ale nakonec s velkou nelibostí souhlasil. Pomohla i Bella, která velmi záhy z mých myšlenek pochopila, jak se věci mají. Měli jsme štěstí, že jsme nemuseli přesvědčovat celou radu starších, to si vzal na starosti Sam, když pochopil, že jiné šance nemají. Na nich bylo najít kompromis, který mohou nabídnout, aby zavládlo příměří. Teď už zbývalo jen čekat.

Byla noc před nadcházející bitvou. Už jen jeden den a veškerá naše nejistota bude pryč. Přežijeme? Vyhladí Volturiovi Quileuty a pokud ne, jak se rozhodne Bella?

Stál jsem uvnitř Bellina domu a z okna pozoroval noční oblohu. Na co asi myslí Bella? Loučí se se světem? Je rozhodnutá?

Poslední dobou mi nedovolila nahlédnout do jejích myšlenek. Vysvětlovala mi, že jí dělá problémy se ode mě odpoutat, proto to potřebuje trénovat na nadcházející bitvu. Obával jsem se, že k tomu má i jiné důvody. Celý dnešek jsme se sami sobě vyhýbali. Bál jsem se, co se stane. Bál jsem se, že jsou to poslední hodiny, kdy s ní můžu být a přes to jsem nevyhledával její společnost. Proboha, proč to dělám? Neměl bych si snad užívat každé poslední minuty, která nám je dopřána? Proč se mezi námi zase objevila ta nejistota? Poslední dny, kdy jsme trénovali její štít, byl náš vztah velmi přátelský. Radovali jsme se společně z každého malého úspěchu. A teď, když se blíží konec, se sami sobě vyhýbáme. Možná to bylo i tím, že nevím, na co myslí. Vlastně ji ztrácím už nějakou dobu. Pochopila svůj dar a celkem se ho i naučila ovládat. Už mě nepotřebuje. Znamenám pro ni něco?

Ještě než otevřela dveře, vycítil jsem to a usmál se. Ten pocit mi poslední dny chyběl.

„Už to nešlo zadržet,“ odmlčela se. „Myslím, že… já… tedy štít…“ zamotávala se do toho a já stále vyčkával otočen k oknu, co z ní vyleze.

„Když ho nechám, dělat si co chce, snad bude jednodušší ho zítra ovládnout,“ konečně dokončila svou myšlenku.

Otočil jsem se na ni. Stále stála ve dveřích a zrak klopila k zemi.

„A co chce?“

„Tebe.“ Tušil jsem to. Nebylo to poprvé, co mi to řekla. Důvod mi však stále unikal.

„Pamatuješ, jak jsem se tě tenkrát bála?“ Přikývl jsem.

„Řekla jsem ti, že se ke mně tvůj dar dostane blíže než ostatní.“ Zvedla hlavu a podívala se mi do očí. „To není ale vše. V přítomnosti Alice a Jaspera jsem pokaždé cítila zvláštní pocit podobný tomu dotyku motýla. Věděla jsem, že je ode mne vzdálený a nemůže mi nic udělat. Jenže v tvé přítomnosti ty dotyky byly příliš blízko a příliš… intimní. Děsila jsem se toho a z části se mi to líbilo. Když se ta průhledná blána, o které jsem tehdy vůbec neměla ani tušení, rozprostřela i kolem tebe, cítila jsem úlevu. Všechny pocity a myšlenky, které mě tížily, se najednou jakoby zmenšily. Rozprostřely se mezi nás dva a mně to přineslo aspoň částečnou útěchu. Od té doby jsem vždy cítila, jak mě to k tobě táhne. Čím častěji jsme sdíleli naše myšlenky, tím bylo pro mě obtížnější udržet můj štít stažený. Je komické, že naopak ta neprostupná bariéra bez mé vůle v tvé přítomnosti vždy zmizela. Spolupracovaly, aby tě udržely u mne, protože mi pak život připadal snesitelnější. Všechno vypadalo světleji. Tvoje myšlenky mi poprvé přinesly rozřešení mé nesnesitelné situace. Netušila jsem, že upír může zemřít, až když jsem v tvé hlavě přečetla roztrhat a spálit, svitla mi naděje.“

Její myšlenky se ubíraly neskutečnou rychlostí, že jsem sotva stíhal je všechny zachytit a zároveň klidnit rozporuplné pocity, které ve mně vyvolávaly. Vzpomínala na všechny naše společné chvíle a já si společně s ní vybavil, co jsem tehdy cítil já. Připadalo mi to jako smrt, kdy se vám před očima přehraje celý život. Já však viděl pouze okamžiky, které jsem prožil s Bellou, a došlo mi, že můj život začal, až když jsem ji poznal. Do té doby jsem pouze přežíval, bez jakéhokoliv cíle jsem proplouval věčností. Ona mě dokázala vytrhnout ze stereotypu. Ještě než jsem ji osobně poznal, přemýšlel jsem o jejím osudu a naprosto zapomněl na okolí. Pod vidinou, že bych ji už nemusel nikdy spatřit, jsem zpanikařil a zabil několik lidí a teď už se několik týdnů jen snažím, abych na její tváři zahlédl úsměv, a radši nepřemýšlím nad budoucností.

Co se stane, jestli odejde?

Mohu ji přinutit zůstat?

Řekla, že já jsem jí vnukl nápad se smrtí, mohu jí dokázat, že i život upíra může být šťastný? Já sám nepochyboval, že může. Emmett s Rose, Alice s Jasperem a Carlisle s Esme toho byli jasným důkazem.

Přistoupil jsem k ní a vzal její tvář do dlaní.

„Zkus to.“ Pochybovala a mně to vehnalo novou naději do žil.

Opatrně jsem se k ní sklonil a políbil její horní ret. Zavřela oči a usmála se. Opravdu to chtěla. Nedávala mi jen plané naděje?

„To nezjistíš, dokud to nezkusíš. Sama nevím,“ dodala a otevřela oči. Hleděla do těch mých, které byly velmi blízko.

Veškeré etické hodnoty, které mě doteď strašily, jsem hodil za hlavu. Jinak bych totiž nebyl schopen přemýšlet nad myšlenkou, s kterou jsme si oba pohrávaly.

Přede mnou stála mladá dívka, která ač se mi svým věkem vyrovnala, působila nevinně a bezbranně. Byla mnohem více nepoznamenaná než já. Ani jeden z nás fyzickou lásku nikdy neokusil, ale já měl mnohem barvitější představu o tom, co mi nabízí.

Proti mé vůli se mi před očima mihly slastné okamžiky běžné pod střechou mé rodiny. Přišlo mi to zvrhlé. Nemůžu očernit její duši takovou světskou záležitostí. Její čistota na mě dolehla mnohem více než kdy předtím. Právě mi tu nabízela okamžik, proti kterému většinu svého života bojovala. Odpírala ho svému manželovi. I když byl násilník, manželství pro mě představovalo nedotknutelný svazek.

Na druhou stranu kolik nám zbývá času. Můžu ji nechat jít a zbytek věčnosti si vyčítat, že jsem nepodlehl. Žádná už nebude jako ona, sto let jsem nepotkal ženu, která by se jen letmo dotkla mého srdce a Bella? Ona je ztělesnění anděla a ďábla v jednom těle. Dokáže mi způsobit neskutečnou bolest i radost.

Nejsem snad tak už zatracen? Mizivá naděje, kterou nám Carlisle vštěpuje, mi protékala mezi prsty a já ji nechal. S úsměvem na rtech jsem pozoroval, jak mi uniká a přijímal fakt, že nabývá na bezvýznamnosti ve stínu krásky stojící přede mnou. Proboha, od kdy jsem tak povrchní?

I přes její nesporný půvab jsem stále měl v paměti obraz, když jsem ji poprvé spatřil. Bílé šaty protkané krví. Bledá tvář vraha schovaná mezi krví slepenými vlasy. Ona neměla šanci na vykoupení. I kdyby všechny její hříchy spáchané pod vlivem krutého ďábla, kterého jsme jí sami vlili do žil, našly odpuštění, způsob, jakým se chystá opustit tento svět, nemá omluvu. Ani Bůh, či jiná vyšší bytost, které na obyčejné smrtelníky čeká, nepromíjí sebevraždu.

Oba jsme ďáblovi stvoření a to nejen svou podstatou, ale i svými činy. Je na čase si to přiznat a okusit život, který tato hříšná existence nabízí.

Stačil jen náznak toho povědomého tepla a byl jsem rozhodnut.

Hudba

Ještě než jsem já sám došel k tomuto poznání, políbila mě na hruď, kterou má košile už jen stěží zakrývala. Naše oblečení poznamenal čas strávený v La Push. Společně s mým rozhodnutím zabloudily její prsty k mým kalhotám a rozeply je.

Jednou rukou jsem si ji vyhoupl do náruče, čímž jsem překazil její plány, druhou ji uchopil za bradu a donutil ji podívat se mi do očí.

„Ššš, máme celou noc.“ Chvíli mi s přerývaným dechem hleděla do tváře a pak roztřeseně kývla. Políbil jsem ji lehce a jemně, abych ukočíroval její chtíč.

Její napjatá stehna silou svírala můj pas a nevědomky tak stáhla mé rozepnuté kalhoty. Nechal jsem je na zemi a přešel blíže k oknu. Položil ji na dřevěnou desku rozbitého stolu. Ležela bez hnutí a pozorovala mě. Měsíční svit se odrážel od její tváře a zbarvoval ji do stříbrného nádechu. Byla nádherná, jak jsem kdy mohl pochybovat, že by byla něčím jiným než andělem?

Přiložil jsem prsty na její rty. Lehce mě na ně políbila, já jsem je však vymanil z jejího vlivu a pokračoval přes její bradu, krk, až k rýze mezi ňadry, kde mi výstřih šatů odepřel kontakt s hedvábnou pokožkou. Nezastavoval jsem však. Mé prsty doputovaly až k lemu tílka, které jistě bylo Aliciným nápadem, ostatně jako celý Bellin šatník, protože její strach z lidí jí nedovolil být v tomto ohledu soběstačná.

Celou dlaň jsem skryl pod tento zničený kus oděvu a znovu okusil jemnost její kůže. Dříve, než jsem se jí dotkl, se ke mně dostal velmi tichý sten, který jí unikl z úst, a její tělo se pode mnou napjalo. Fantazie pracovala na plné obrátky. Má druhá ruka následovala tu první a bříška prstů jsem nechal lehce klouzat vzhůru podél boků, útlého pasu a stále výše. Její před chvílí slastí přivřené oči mě pevně sledovaly a i já svůj zrak uvěznil v pohledu na její tvář. Věděla, co udělám a já věděl, že mi nebude bránit. Mé ruce zdánlivě nenápadně vyhrnovaly látku, která kryla její ženskou hruď, až se dostaly k ramenům. Kterýkoliv muž na mém místě by jistě sklopil zrak, aby se podíval, co tak tajemného před námi ženy skrývají, já však sledoval její výraz, který pro mě znamenal středobod vesmíru. Měli jsme celou noc, nebál jsem se, že ráno bude existovat místo na Bellině těle, které bych nepoznal.

Její paže se automaticky podvolily těm mým a přemístily se nad její hlavu. Mé dlaně pokračovaly na své cestě, až dosáhly vrcholků jejích prstů. Propletla je s těmi mými. Jednou rukou jsem opustil tělo mé bohyně a odhodil tu nepotřebnou část jejího oblečení. Vyslyšel jsem její touhy a políbil ji. Žádné nesmělé zkoumání toho, co partner pro dnešní noc dovolí. Každý jsme si bral to, co jsme potřebovali a že to vskutku nebylo málo.

Její dlaně jsem sevřel kolem hrany desky nad její hlavou a stáhl své ruce k ramenům. Má ústa opustila její a přesunula se na krk. Pomalu jsem si prolíbával cestu až k jejím ňadrům. Ten pocit byl nepopsatelný. Letmý dotyk prstů přes jejich hroty způsobil, že v její hlavě vypukl gejzír, který naprosto zastřel naše okolí. Ocitla se v zajetí svých vášnivých obrazů a představ, které jsem měl možnost sledovat spolu s ní. Nikdy bych na světě nic nevyměnil, za tento okamžik. Mé prsty vystřídaly rty a Bella mě znovu překvapila neuvěřitelností vnímání těchto doteků. Neuvědomovala si, že drtí okraje stolu, které se pod její silou měnily v třísky. Nechtěně si mě podmaňovala a strhávala sebou. Ovládl jsem se však. Chtěl jsem jí ukázat nepoznaný ráj, kvůli kterému má cenu žít.

Prsty jsem přesunul k zapínání jejích kalhot, zatímco mé rty stále laskaly její hruď. Na chvíli jsem přestal, abych mohl její ladné nohy vysvobodit ze spárů nohavic. Mírně se uklidnila a dostala svůj dech na obvyklou lidskou frekvenci.

Chtěl jsem ji překvapit. Věděl jsem, že tento zážitek pro ni bude hodně silný, aspoň pro sestry byl. Proto dříve, než se stačila její mysl vzpamatovat a proniknout do mých myšlenek, jsem se sklonil zpátky k ní.

Políbil jsem klín mezi jejíma nohama. Místností se roznesl mohutný výkřik a praskot dřeva. Síla jejích emocí mě zasáhla nevídanou intenzitou a já byl nadobro ztracen.

 < Shrnutí > 

Jestli jste došli až sem, tak doufám, že zanecháte aspoň malý otisk tlapky, protože nechci strašit, ale moc příležitostí už nebude. Tahle kapitolka mi dala opravdu zabrat. Chtěla jsem, aby byla dokonalá, takže nakonec vznikly asi tři verze, než jsem dala dohromady tuto podobu. Sice ani toto není podle mých představ, ale došla jsem k závěru, že to tak nebude nikdy.

A ještě jedna malá poznámka, text té písničky odpovídá zbloudilým myšlenkám ;-).Tak si ji vychutnejte.

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za zamčenými dveřmi - 24. kapitola: