Další dílek. Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, ale nějak se mi prostě nechtělo psát. Kapitolu jsem dopsala až včera pozdě večer a už se mi nic nechtělo dělat. Bella jde na rozhovor pro Vogue a trochu se poposuneme v čase, protože příští dílek bude poslední v New Yorku a pak už čeká jen focení. To vás na pár dílků zabaví a doufám, že se bude líbit stejně tak, jako mě se líbí plány.
15.04.2010 (08:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2820×
V prosklených dveřích jsem naposledy zkontrolovala svůj vzhled a vešla jsem do salónku, kde už namě čekala redaktorka. Hned jsem ji poznala, tak jsem zamířila ke stolu. „Dobrý den, slečno Swanová. Jsem Anna Wintour,“ zvedla se a podala mi ruku.
„Dobrý den. Těší mě a jestli vás můžu poprosit, říkejte mi Bello,“ usmála jsem se a posadila se naproti ní.
Okamžitě k nám přiklusal číšník a na rozdíl od Anny, která měla kávu, já si objednala jen sklenici perlivé vody a rozhovor mohl začít. „Bello, jsem si jistá, že na tuhle otázku se vás ptá asi každý, ale jak se může stát z obyčejné holky, tak slavná modelka, jako jste vy?“ Téhle otázce jsem se musela zasmát.
„Můj vzor byla a stále je modelka Karlie Kloss a ta mě k téhle práci vlastně přivedla, když se dostana na titulní stranu Teen Vogue jako nejmladší modelka.
V 16 letech jsem tedy navštívila modelingovou agenturu a pak jsem změnila bydliště. Rovnou jsem se odstěhovala do New Yorku a se svými fotkami z minulé agentury jsem šla do proslavenější, která se mě ochotně ujala a pak už jsem jen cestovala po světě.
Potom přišel Luis Vuitton, Alice Cullenová a měla jsem o práci postaráno.“
„Ano, Alice Cullenová. Vypadá , že jste opravdu dobré přítelkyně.“
„Jsme výborné přítelkyně a s její rodinou se znám také opravdu dobře,“ souhlasila jsem.
„A co vaše rodina? Nikdy jste o ní otevřeně nemluvila,“ uhodila do mého citlivého místa.
„Nezlobte se, ale na tuto otázku odpovídat nebudu. Mám k tomu své osobní důvody a nerada bych, aby se řešily moje rodinné vztahy,“ zakroutila jsem hlavou a hypnotizovala svoje ruce.
„To je v pořádku,“ ujistila mě a hned nato se ptala dál. „A co váš přítel Jamie Campbell Bower. Jak dlouho jste spolu?“
„Teď to bude 1,5 roku. Jamie je… za nic na světě bych ho nevymněnila,“ zasnila jsem se.
„Ale kolikrát jste byly na veřejnosti přistiženi, jak se hádáte,“ odporovala mi.
„Ano,“ musela jsem si povzdechnout. „On je trochu výbušný ale to nic nemění na tom, že ho miluju.“
„Jak on bere vaši práci? Jste hodně zaneprázděná.“
„Mojí práci rozumí. Oba cestujeme, takže si nemáme co vyčítat. Funguje nám to.“
„A jaké máte pracovní nabídky teď? Budete fotit nebo spíš předvádět?“
„Momentálně budu fotit. Nechci prozradit kde, ani kdy a pro koho, takže vám tahle odpověď bude muset stačit,“ usmála jsem se tajemně.
„A co vaše honoráře?“
„Většinou záleží na domluvě, ale kolik přesně, to vám neřeknu. Záleží i pro koho to je a za jaké situace.“
„Ještě se vraťme k vašemu příteli. Myslíte si, že spolu budete až do konce života?“
„To opravdu nedovedu říct. Oba jsme ještě mladí a nevíme, co bude dál,“ usmála jsem se a zazvonil mi telefon. „Omlouvám se.“
„To je v pořádku. Klidně si to vezměte,“ nechala mě. Volal mi Jamie, tak jsem to zvedla.
„Ahoj lásko,“ pozdravil mě nadšeně.
„Zlato, já teď nemůžu, tak ti zavolám později,“ vysvětlila jsem mu rychle.
„Kdy později?“ chtěl vědět.
„Nevím, asi až večer.“
„Dobře. Chtěl jsem se s tebou na něčem domluvit, ale to počká,“ povzdechl si.
„Tak jo. Miluju tě,“ rozloučila jsem se.
„Já tebe,“ zašeptal a položil to.
„Ještě jednou se moc omlouvám,“ podívala jsem se provinile na Annu.
„To je v pořádku. Rozhovor už je stejně hotový. Teď ještě udělat pár snímků.“ Na stůl položila bankovku a mé protesty o zaplacení odmítla. Zavolala i taxíka a vydaly jsme se na místo focení.
„Bude to jen pár fotek, abychom k tomu rozhovoru a na titulku měli co dát,“ popisovala mi focení a taxík nás dovezl na místo. „Pojďte se mnou. Vybrali jsme vám šaty a maskéři ještě trochu poupraví líčení,“ vedla mě do karavanu, kde mě měli předělat.
Anna mi podala červené šaty. Byly nejspíš z hedvábí, protože byly lehoučké a jejich kouzlo spočívalo i v jednoduchém střihu. Nejdřív mě ale nalíčily.
Abych ladila k šatům, měla jsem červené stíny, řasy mi protáhly řasenkou. Růžovou tvářenkou nalíčily tváře a rty jemně růžovým leskem a až pak jsem se mohla obléknout. Na nohy mi daly černé lodičky a ještě mi trochu poupravily vlasy. Nechaly je rozpuštěné, jen je přestříkaly lakem, aby drželi tvar a mohlo se jít fotit.
K mému údivu byl na mostě jeden pruh uzavřený a dopravu řídila i policie. Koukalo na nás docela dost lidí, ale my jsme se potřebovaly domluvit s fotografem, takže jsme šly k němu. „Dámy,“ usmál se na nás asi tak 35letý fotograf.
„Bello, tohle je náš fotograf John Smith. Johne, to je Bella Swanová,“ představila nás Anna navzájem.
„Těší mě,“ podal mi ruku, tak jsem ji přijala.
„Dáme se do práce. Johne, myslela jsem, že by Bella mohla stát nebo sedět a byla by opřená o jeden pilíř,“ navrhla Anna.
„To je dobrý nápad, ale trochu se bojím, aby to nebylo nebezpečné,“ uvažoval nahlas a podíval se na mě.
„Já to zvládnu, zase taková padavka nejsem,“ bránila jsem se a oba se zasmáli.
„Dobře, tak nejdříve uděláme fotky ve stoje. Je dobré, že trochu fouká vítr. Ty šaty i vlasy budou trochu rozevláté a to bude vypadat opravdu pěkně. Možná by nebylo od věci udělat potom ještě nějaké černobílé fotky,“ navrhl John.
„To doděláme,“ kývla Anna a mohlo se začít fotit.
John mi pomohl vylézt na most, protože v těch podpatkách to byl docela nadlidský výkon, ale nakonec jsme to zvládli.
Musela jsem říct, že jsem se bála. Když jsem ještě stála na silnici, vůbec to nevypadalo tak hrozivě, jako když už jsem byla nahoře. Jakmile jsem získala trochu stabilitu a jistotu, uvolnila jsem se a opřela se o jeden pilíř. „Vážně to zvládnete?“ ptal se mě fotograf a Anna mě pochybně sledovala.
„Jsem v pohodě,“ uklidnila jsem je a usmála se.
„Tak nechte tu ruku takhle a tu druhou normálně podél těla a neutrální výraz,“ úkoloval mě, tak jsem se to snažila vystihnout. „Výborné,“ kývnul a pak už jen cvakala spoušť.
Po pár pózách jsem si sedla. Tohle bylo o něco bezpečnější a jistější. Vítr se rozfoukal o trochu víc, takže mi nevlály jen šaty, ale i vlasy.
Jednu nohu jsem nechala volně viset dolů a druhou jsem měla pokrčenou. Zády jsem se opřela a nasadila jen lehký úsměv.
Ani ne za tři hodiny bylo hotovo, a když jsem se převlékla do svého oblečení, mohla jsem se na fotky podívat.
Byly opravdu povedené. Musela jsem ale přiznat, že ty černobílé se mi líbily o něco víc, ale i ty barevné byly velmi dobré.
Cestou domů jsem vytočila Jamieho a čekala, až to zvedne. „Lásko?“ ozvalo se nadšeně.
„Ahoj, cos potřeboval?“
„Říkal jsem si, že bychom si mohli před tvým odjezdem ještě trochu užít. Co takhle večeře a kino?“navrhnul.
„To je super nápad. Odlétám v pondělí, takže v pátek?“
„Vyzvednu tě v 17:00. Miluju tě.“
„Já tebe,“ odpověděla jsem a telefon položila.
Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 5:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!