Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 4

11.04.2010 (10:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2918×

„Sakra, proč vždycky já musím chodit pozdě,“ proklínala jsem se na cestě k Alici.

Konečně mi taxík zastavil před Empire State Building a já vystřelila jak neřízená střela. Výtahem jsem vyjela nahoru a šla do kanceláře. „Alice promiň. Vůbec nestíhám,“ vpadla jsem dovnitř.

„Všimla jsem si,“ zahučela a zvedla hlavu od počítače.

„Vážně promiň,“ posadila jsem se.

„To je v pohodě, ale sedat si nemusíš. Pojď se mnou,“ usmála se a vedla mě pryč. „Tady tě změří. Až budeš hotová, stav se za mnou. Musíme ještě něco domluvit,“ dovedla mě do krejčovské dílny a odešla.

„Zvedněte ruce, slečno Swanová,“ přišla ke mně švadlena, tak jsem poslechla a rozpažila.

Měření trvalo jen chvíli a k mému potěšení jsme se pyšnila stále stejnými mírami 92 – 60 – 90. Potom jsem si vzala kabelku a šla k Alici. „Tak co jsi chtěla?“ zeptala jsem se a sedla si na židli.

„Bello, jedná se o tu Kubu. Protože se vyskytly menší problémy s ubytováním, tak bych to focení chtěla přesunout,“ podívala se na mě omluvně.

„A na kdy?“ vytáhla jsem diář.

„Příští týden?“ usmála se nevině.

„V úterý nemůžu. Dělám rozhovor a photoshoot pro Vogue,“ povzdechla jsem si.

„To nevadí. Stejně jsem si myslela, že byste odletěli až potom v pondělí,“ mávla rukou.

„Jak odlétali? Kdo ještě poletí?“ chytila jsem se jejích slov.

„Nikdo,“ vyhrkla okamžitě. „Myslela jsem fotografa a tak.“

„Alice,“ měřila jsem si jí nesouhlasně.

„Vážně Bello. Copak jsem ti někdy lhala?“ zahrála mi na city.

„Dobře,“ povzdechla jsem si.

„Díky, věděla jsem, že mě v tom nenecháš,“ zářivě se usmála.

„Nemáš zaco, tak já už půjdu,“ zvedla jsem se.

„Tak ahoj, zavoláme si kdyby něco. Jo, a mám ti od Esme vyřídit, že by ses mohla zastavit. Už tě dlouho neviděla,“ zastavila mě ještě ve dveřích.

„Tak zítra?“ nadhodila jsem první termín, který mě napadl.

„To bude super. Emmett pro tebe přijede. Taxikář by k nám zase netrefil,“ zakroutila nechápavě hlavou.

„Tak jo,“ kývla jsem na srozuměnou.

„V 11:00,“ zavolala ještě, ale to už jsem zavřela dveře a šla k výtahu, když jsem do někoho narazila.

„Aje, velká slečna modelka,“ ozval se ten dotyčný.

„Pan Edward Cullen sám o sobě,“ oplatila jsem mu stejně úsečným tónem a už bez povšimnutí jsem pokračovala v cestě. „Ale co tu dělá. Vždyť on pro Alici nikdy nepředváděl a nefotil,“ vrtalo mi hlavou. „Budu se jí na to muset zítra zeptat,“ usmyslela jsem si a co řeknu jsem si promýšlela celou cestu domů, protože jsem šla pěšky.

Doma jsem vyndala vyprané prádlo z pračky a vážně pomalu jsem ho věšela. Potom jsem si dala uvolňující koupel a přemýšlale jsem o rozhovoru, který mě čekal už v úterý. Musela jsem přiznat, že se ho trochu bojím.

Samozřejmě, že už jsem měla nějaký ten rozhovor za sebou, ale bála jsem se, že budou chtít vědět něco o mé rodině. Nikdo o ní totiž nic nevěděl. Ani Cullenovi. Pokaždé, když se mě na to zeptali, neodpověděla jsem.

Vlastně jsem nevěděla, co mám odpovědět. Měla jsem mámu i tátu, ale dlouho jsem o nich nic neslyšela.

Po tom, co jsem jim oznámila, že se chci věnovat modelingu a odstěhovala jsem se sem, vzdali se mě. Prostě se nepřenesli přes můj sen a to znamenalo ukončení našeho vztahu. Ani jsme si nevolali. Bylo to, jako kdyby žádná moje rodina neexistovala.

Z vany jsem vylezla až po dlouhé době a rovnou zapadla do postele. Čekala na mě SMS od Jamieho, ve které mi přál dobrou noc, tak jsem mu odepsala a z nočního stolku jsem si vzala svojí oblíbenou knížku od Dana Browna, Šifra mistra Leonarda. Film mě naprosto uchvátil a knížku jsem dostala od Jamieho k loňským Vánocům.

***

„Bello, zase pozdě,“ protočil Emmett panenky, když jsem v sobotu nastoupila k němu do jeepu.

„Aby se ti náhodou něco nestalo,“ zahučela jsem a připoutala se, protože jsem věděla, jaký šílence řídí.

„Esme se na tebe moc těší. Vaří už od rána,“ zašklebil se.

„To víš, alespoň někoho má ráda,“ musela jsem do něj šťourat.

„Tss,“ ušel a věnoval se řízení.

S Emmettovou šílenou jízdou jsme skoro celý New York přejeli za chvíi. Cullenovi bydleli ve velké rodiné vile na konci města v zalesněné části. Byla to opravdu luxusní vila. Skoro celá prosklená a zdi byly zářivě bílé. Vůbec jsem nechápala, jak to Esme dokáže mezi stromy tak udržovat.

„Bello, jsem ráda, že jsi přijela,“ vítala mě Esme, jakmile Emmett zastavil.

„Ahoj,“ usmála jsem se na ní a objala ji.

„Pojď dál. Všichni už čekají.“ Vedla mě do domu a za námi šel Emmett.

„Ahoj, ráda vás zase vidím,“ pozdravila jsem všechny a posadila se za Jasperem na pohovku.

„Pojďte k obědu,“ zavolala Esme, tak jsme si všichni shromáždili v kuchyni u velkého stolu.

Posadila jsem se mezi Alici a Rose a Esme začala nandavat jídlo. Byl to nějaký řízek, vařené brambory a zeleninová obloha. Vypadalo to vážně dobře, tak jsem se do toho s chutí pustila.

Esme byla výborná kuchařka. Každé její jídlo, které mi kdy uvařila bylo výborné, tak jsme se divila, že se v tom každý, kromě mě tak típe. I sama Esme skoro vůbec nejedla.

Když jsem dojedla, jakoby si všichni oddechli a odložili svoje příbory. Pohledem jsem přejela všechny skoro plné talíře a v hlavě mi to šrotovalo jako vždy, když jsem tu byla na plné obrátky. Nechápala jsem třeba, jak třeba Emmett skoro nic nikdy nesní a asi to ani nikdy nepochopím.

Zakroutila jsem hlavou a na popud Alice jsem vstala od stolu. „Pojď, musím ti něco ukázat,“ tahala mě k ní do pokoje. „Podívej, moje nová kolekce svatební šatů,“ strčila mi do ruky pyšně desky, tak jsem si s nimi sedla na postel a začala jsem prohlížet.

„Doufám, že mi pomůžeš s přehlídkou a některé si na sebe jednou oblékneš jako nevěsta,“ zasnila se.

„Alice,“ okřikla jsem jí. „To je ještě daleko, není mi ani 20.“

„No a co?“ pokrčila rameny.

„No a nic. Jen, že se vdávat ještě nějakou dobu nehodlám,“ vysvětlila jsem jí.

„Ty možná ne, ale copak víš, jestli Jamie něco nechystá?“ naznačila tajemně.

„Cože?“ podívala jsem se na ní vyvaleně a desky s nákresama jsem položila stranou. „Alice, ty něco víš?“ vyskočila jsem na nohy a podezřele si jí měřila.

„Jasně, že ne. Jen jsem tak spekulovala,“ bránila se.

„Alice,“ podezřívala jsem jí pořád.

„Vážně ne, Bello. Myslíš, že zrovna mě by se Jamie svěřoval, když jsme se viděli jen párkrát?“ protočila panenky.

„To asi ne,“ povzdechla jsem si. „Ale kdyby něco, tak bys mi to řekla, že jo?“

„Jasně,“ kývla a já se vrátila k prohlížení návrhů. „Ty, Bello, víš, jak si říkala, že jdeš v úterý dělat ten rozhovor?“ zeptala se mě opatrně.

„Jo,“ kývla jsem. „Chceš udělat reklamu?“

„Ne, to ne. Jen jsem tě chtěla poprosit, abys o tom focení nic neříkala. Chtěla bych překvapit.“

„To je samozřejmé, Alice. Většinou se bavím jen o tom, co už mám za sebou,“ ujistila jsem jí a usmála se.

U Cullenů jsme zůstala až dlouho do noci a domů mě pro změnu vezla Alice. Náš odpolední rozhovor mi pořád vrtal v hlavě, ale abych se na to Jamieho zeptala, na to jsem vážně neměla odvahu a nechtěla jsem ze sebe udělat blbce.

Neděle i pondělí uběhlo hrozně rychle a než jsem se nadála, bylo úterý a mě čekal rozhovor pro Vogue. Bála jsem se ho o něco víc, než těch předchozích, protože tohle byl mnohem prestižnější časopis a četlo ho hrozně moc lidí. Známých i neznámých.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 4: