Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 35

06.01.2011 (18:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2073×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Ve svém novém domově? To těžko,“ zašeptala jsem a musela jsem využít jeho nepozornosti. Svoji ruku jsme vytrhla z té jeho a utíkala jsem pryč.

Pryč od Jamieho a od všeho nadpřirozena. Toužila jsem zase být ta úplně obyčejná lidská osobnost, která má milujícího přítele, práci a bydlení. Po ničem jiném jsem netoužila. Jen aby to bylo všechno jako dřív. Takové bezstarostné a téměř jednotvárné.

Snažila jsem se utíkat co možná nejrychleji. Ani jsem nevěděla, kam běžím, ale hlavní bylo, že jsem byla pryč. Byla jsem překvapená, co všechno jsem stíhala vnímat. Věnovala jsem pozornost všemu, co se kolem mě šustlo, kudy běžím a ještě jsem si stihla hlídat záda, jestli někdo neběží za mnou. Naštěstí jsem byla úplně sama.

Doběhla jsem k moři a najednou jsem nevěděla kudy dál. Rozednívalo se do slunečného dne a podle slov Jamieho jsem neměla moc času. Sluníčko právě vycházelo. Nevěděla jsem co dělat, takže jsem skočila do moře a začala jsem plavat.

Čím hlouběji jsem byla, tím lépe se mi plavalo. Byla jsem nadšená. Konečně jsem byla volná a mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Jenže teď jsem se musela dostat do Ameriky a nejlépe za Alicí, aby mi poradila, co dál.

Plavala jsem celý den a vůbec jsem nebyla unavená. Viděla jsem korály, útesy a z dálky i žraloka. Toho jsem se trochu lekla, ale když jsem viděla, že ode mě plave ryhcle dál, uklidnila jsem se.

Někdy kole, půlnoci jsem dorazila k pevnině. Byla mě neznámá, a jestli jsem se chtěla co nejdříve dostat do New Yorku, musela jsem se rychle zorientovat.

Běžela jsem podél moře, a když se začalo rozednívat, narazila jsem na ukazatel a podle něj jsem se nacházela někde na jihu USA. A co jsem znala ze zeměpisu, New York byl na severu. Běžela jsem tedy pořád na sever.

I počasí mi přálo. Celý den bylo zataženo a chvíli dokonce i pršelo. Běžela jsem, co mi síly stačily a snažila jsem se všechno kolem sebe ignorovat. Když jsem ale probíhala kolem lesa, zhluboka jsem se nadechla. V krku mi vybuchly plameny a v půlce kroku jsem se zarazila. Nasála jsem vzduch ještě jednou a úplně jsem změnila směr jízdy.

Zaběhla jsem do lesa a po pár minutách jsem v lese zahlédla mezi stromy medvěda. Nevěřícně jsem na něj koukala a v hlavě mi to na plné obrátky šrotovalo. Ale když jsem se znovu nadechla, všechny myšlenky uletěly a já se po medvědovi hladově vrhla. Bohužel jsem ale nečekala, že se bude tak vehementně bránit, tak když se po mě ohnal, packu jsem mu hbitě zlomila. Zařval, ale já mu pak už nedala prostor. Zakousla jsem se mu do krku a plameny, které mě sužovaly, hned ustaly.

Po krmení jsem pokračovala v cestě. Nabrala jsem sílu a přišlo mi, že dokážu běžet i o něco rychleji. A když se setmělo, narazila jsem na vysvobozující ceduli, s nápisem Vítejte v New Yorku.

„Konečně,“ vydechla jsem s úlevným úsměvem. Konečně jsem měla svůj cíl nadosah a to mě ještě popohnalo.

Za krátkou chvíli jsem se objevila u domu Cullenových, kde byla slyšet televize. Opatrně jsem došla ke dveřím a ještě opatrněji jsem je otevřela. Rozhlédla jsem se, ale to už se mi kolem krku vrhla ta nejmilejší osoba.

„Bello,“ pískla mi do ucha a ještě pevněji mě sevřela.

„Alice,“ šeptala jsem a objetí jsem jí opětovala. Konečně jsem se cítila v bezpečí.

Mezitím co jsme se s Alicí vítali, se u nás shromáždil i zbytek rodiny a pozoroval nás. „Už jsme si mysleli, že tě nikdy neuvidíme,“ objala mě Esme s Rose, když mě pustila Alice. „Pojď, řekneš nám, co se stalo.“

Všichni jsme si šli sednout do obýváku a na mě se zaměřila všechna pozornost. „Když jsem přijela od váš, musela jsem si jít nakoupit, aby doma neumřela hlady, ale cestou jsme narazila na špatné lidi…“ vrátila jsem se do minulosti.

„Ten hajzl,“ vydechla Alice, když jsem se dostala k mé proměně.

„Alice,“ napomenula ji Esme, ale já jen mávla rukou. Její reakci jsem očekávala.

„A jestli mě teď omluvíte, musím si něco zařídit. Jedné osobě dlužím omluvu a hlavně vysvětlení,“ podívala jsem se na všechny, když jsem domluvila. Když kývli, vyletěla jsem jako blesk z obýváku.

Běžela jsem do centra města a mířila jsem k velké bílé vile, kde jsem strávila jeden z nejhezčích večerů v mém lidském životě. Jenže ve vile nikdo nebyl. Nikde se nesvítilo, ani jsem nic neslyšela. Žádné známky života, ale já s Edwardem nutně potřebovala mluvit. Chvíli jsme ještě počkala, ale neobjevil se.

S předsevzetím, že se za ním zastavím později jsem se chtěla vrátit k Alici a zbytku rodiny, ale v půlce cesty jsem ucítila známou vůni. Celá jsem ztuhla a opatrně jsem se blížila k místu, kde byl jejich pach nejsilnější. Narazila jsem na ně v tmavé uličce a někoho si tam zrovna vychutnávali.

Chtěla jsem rychle utéct, aby mě nechytili a neodvezli zpátky do Voltery, když jsem uslyšela tlumený výkřik známého hlasu. Okamžitě jsem zbystřila a běžela jsem k nim.

„Co tu děláte?“ křikla jsem a snažila se vypadat sebevědomě.

„Bello,“ usmála se na mě Jamie a všimla jsem si, že drží pod krkem toho, kterého jsem před chvílí hledala.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 35: