A je tu další dílek ZVMU. Začnou se dít menší zvraty a na konci máte překvápko. Trochu kratší, ale já si nemohla pomoct. :D A co kdyby tohle byla poslední kapitola?
07.11.2010 (09:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2757×
Cullenovi už na nás čekali a všichni mě hned objímali. „Bello, konečně tě zase vidím. Už je to tak dlouho. Nemáš hlad? Pojď, udělám ti něco dobrého,“ tahala mě Esmé hned do domu a já si teprve teď uvědomila, jak mi její mateřská péče chyběla.
„Esmé, prosím. Nejprve bych s vámi potřebovala něco vyřešit,“ zastavila nás Alice a všichni jsme se tedy posadili v kuchyni k velkému stolu.
„Emmette, Jaspere, budete tak hodní a dojdete se podívat domů k Edwardovi Masenovi? Potřebujeme, abyste se tam podívali, jestli je v pořádku a koukněte se tam, jestli někde nenajdete nějaký dopis nebo balíček, který přišel dnes ráno,“ zaúkolovala je Alice a oni se bez sebemenších otázek vypařili.
Teď asi nezbývalo nic jiného než čekat, co ti dva přinesou. Esmé mi mezitím připravila večeři, a i když jsem se s jídlem co nejvíce loudala, Emmett s Jasperem se stále ještě nevrátili.
Nervózně jsem přecházela po obýváku a nebyla jsem schopná nad něčím přemýšlet, když se konečně objevili. „Našli jste něco?“ vrhla jsem se k nim hned a lačnila po informacích.
„Nevím, jestli je to to pravé ořechové na tvou psychiku a žaludek,“ zdráhal se Emmett a Jasper podal Alici krabičku.
„Našli jsme to v koši v kuchyni. Nikdo tam nebyl, ale jeho vůně byla čerstvá, takže není pryč moc dlouho a hlavně měl pryč auto, takže si myslíme, že je v pořádku. Jen odjel,“ oznamoval nám Jasper, co viděli v Edwardově domě.
„Alice, dáš mi prosím tu krabičku?“ natáhla jsem ruku, ale ona mě za ni vzala a všechny nás zatáhla do kuchyně, kde krabičku položila na stůl a opatrně ji otevřela.
Jen letmo nakoukla dovnitř a na stůl vyskládala nějaké fotky s načmáraným vzkazem: Nech Bellu na pokoji! Ani se k ní nepřibližuj, jestli nechceš dopadnout jako chudák Robert.
Zblízka jsem se koukla na fotky a málem to se mnou praštilo. Na fotkách byl Robert, ale vůbec nevypadal jako Robert. Obličej měl samou modřinu a končetiny měl nepřirozeně natažené. Na jedné fotce byla vyfocena jeho ruka bez prostředníčku a mně začaly slzet oči. „Bello,“ zašeptala Alice, a když jsem zvedla hlavu, viděla jsem v její ruce jeho prsty.
„Ne,“ vzlykla jsem, a kdyby mě Emmett nezachytil, tak bych se svalila na zem. „Alice, co mu to udělali?“
„Pojď si odpočinout,“ zašeptala Esmé a Emmett mě v náručí odnesl nahoru do pokoje, kde mě položil na postel. Schoulila jsem se do klubíčka a všichni odešli, abych se mohla v klidu vyplakat.
Copak tohle nikdy neskončí?
Nikdy mě nepřestanou pronásledovat?
Jak dlouho tohle vydržím?
Copak nedokážou pochopit, že chci někoho, kdo by mě miloval bez toho, abych se bála o jeho život?
Napadala mě jen jediná věc jak z toho ven, jak s tím skoncovat. A tahle myšlenka mi dodala až neobyčejnou sílu a já vstala z postele.
Pomalu jsem šla do koupelny, kde jsem se zavřela a opatrně začala prohledávat všechny skříňky. Nic, co by se dalo použít, jsem ale bohužel nenašla. Možná jenom vana připadala v úvahu a momentálně to byla jediná věc, která se dala tak nějak použít k mé sebevraždě.
Sebevražda. To slovo, které jsem si až teď dodala odvahu vyslovit nahlas, mě trochu zarazilo, ale já si tím skutkem byla tak jistá, že jsem vanu začala napouštět a celá roztřesená jsem čekala a doufala, že mě nikdo nepřijde zkontrolovat. Ale snad budou tak ohleduplní a nechají mi trochu soukromí bez toho, aby mě neustále chodili do pokoje kontrolovat. Navíc určitě uslyší téct vodu a budou si myslet, že se chci jenom vysprchovat nebo vykoupat.
Když byla voda těsně pod okrajem vany, zastavila jsem ji a sundala si boty. Mokré oblečení se na mě lepilo, ale díky teplé vodě mi zima nebyla.
Lehla jsem si do vany a pomalu jsem se sunula dolů. Voda mi stoupala ke krku, rtům, nosu, očím, čelu a nakonec jsem se potopila celá.
Bylo těžké nepodlehnout lidskému instinktu a nevynořit se, ale já jsem to dokázala a nenechala jsem se přemoct. Nevynořila jsem se a čím víc docházel mému mozku kyslík, udržet se ve vodě bylo stále lehčí a nedělalo mi to žádný problém.
Končetiny mi ochably a moje tělo se dostávalo do sladkého nevědomí a před očima mi proběhl celý můj dosavadní život.
Dětství, dospívání, začátek mojí kariéry, seznámení s Alicí a její dokonalou rodinou, první polibek a milování s Jamiem, kvůli kterému jsem vlastně tohle všechno podstupovala, seznámení s Edwardem a Robertem a světlo na konci tulenu.
Moje srdce přestalo bít.
Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 30:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!