Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 20

28.06.2010 (21:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2632×

„Swanová,“ představila jsem se do telefonu, protože mi volalo neznámé číslo.

„Ahoj Bell, tady Robert. Mohl bych s tebou mluvit?“

„Ahoj Robe,“ pozdravila jsem ho nadšeně. „Samozřejmě.“

„A mohli bychom se sejít? Nechci to řešit po telefonu,“ poprosil mě.

„Jasně,“ souhlasila jsem.

„Co teď děláš?“

„Hm… nic.“

„Tak za půl hodinky u tebe?“ navrhnul.

„Po pravdě jsem netušila, že to tak spěchá,“ zarazila jsem se.

„Ono to tak moc nespěchá, ale nemůžu se dočkat, až ti to řeknu,“ zasmál se.

„Dobře, tak za půl hodiny tě budu čekat,“ souhlasila jsem s přiblblým úsměvem na tváři a telefon položila.

Nedokázala jsem pobrat, co se se mnou stalo nebo co se mnou někdo udělal, protože já se Roberta přímo nemohla dočkat a upravila jsem se, jako kdybych šla na nějakou významnou akci. To mě naštěstí zaměstnalo, takže ta doba do jeho příchodu utekla rychle a než jsem se nadála, Robert stál za dveřmi. S úsměvem jsem je otevřela a pozvala ho dál.

„Tak co jsi chtěl tak důležitého?“ zeptala jsem se a posadili jsme se na pohovku.

„Slib mi, že se nebudeš zlobit,“ podíval se na mě nadějně.

„To ti slíbit nemůžu,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak ti to nemůžu říct.“
„Dobře, nebudu se zlobit,“ povzdechla jsem si s úsměvem. Tohle totiž bylo vydírání. Robert se zasmál a podal mi obálku.

„Co to je?“ zeptala jsem se se svraštěným obočím a obálku si od něj vzala. Nakoukla jsem dovnitř a vytáhla dvě letenky.

„Říkal jsem si, že by ti mohl prospět kratší pobyt někde mimo ruch, tak jsem koupil takový menší zájezd na Bahamy,“ vysvětlil.

„Menší zájezd na Bahamy,“ zopakovala jsem nevěřícně. „Ty jsi vážně blázen.“

„Já vím,“ kývnul.

„Ale já nevím, co ti na to mám říct.“

„Řekni ano, sbal se a vypadneme,“ linkoval mi to.

Chtěla jsem mu říct, že to tak rychle nepůjde, ale proč bych nemohla vypadnout? Žádné pracovní ani jiné závazky jsem neměla. Nic mě tu nedrželo. „Ta dobře,“ souhlasila jsem s úsměvem. „Jedeme na Bahamy.“

„Vážně?“ vykulil oči. „Tak to je úžasné. Myslel jsem, že tě budu muset přemlouvat déle.“

„Kdy odlétáme?“ zkoumala jsem letenky a Rob se trochu nervózně podrbal ve vlasech.

„Zítra ráno.“

„To je ani ne za půl dne,“ zhrozila jsem se.

„Já vím, že je to trochu narychlo, ale říkal jsem si, že čím dřív, tím líp a možná bys to ani nemusela nikomu říkat.“

„To nejde. Alici musím alespoň napsat, protože by mě sežrala, kdybych tak najednou zmizela a ani se jí neozvala,“ zakroutila jsem hlavou a už vytáčela její číslo.

***

„Prosím cestující, aby se připoutali, budeme přistávat. Děkujeme, že jste si pro váš let vybrali naši společnost a přejeme příjemný pobyt,“ loučila se s námi letuška a letadlo začalo klesat. Robert se usmíval a já nechápala, co mě to tak rychle popadlo.

Sebrat se a odjet, to nikdy nebyl můj styl, ale já jsem se hodně změnila. I Alice ze mě byla značně nadšená, takže určitě věděla něco víc než já.

Když jsme si vyzvedli kufry, v garáži jsme si půjčili auto a jeli do hotelu. Robert vyřídil všechno podstatné a já se nemusela vůbec o nic starat.

Bydleli jsme v úžasném letovisku, a protože ještě nebyla sezóna, byli jsme v celém hotelu skoro sami. Jen pár turistů, kteří si asi chtěli ušetřit pozdější cestovní ruch, nám dělalo společnost, ale vypadalo to, jako kdyby si nás ani nevšímali. Prostě se věnovali svým zájmům a já za to byla vděčná, protože tady jsem si skutečně mohla odpočinout.

„Doufám, že ti nebude vadit, když budeme v jednom pokoji?“ zeptal se trochu ustaraně.

Poněkud vyděšeně jsem se nad tím oznámením zasekla, ale pak jsem si uvědomila, že budu vlastně ráda, tak jsem zakroutila hlavou, že ne.

„To jsem rád. Klidně bychom si mohli pronajmout další pokoj, ale…“

„Nevadí mi to,“ skočila jsem mu do řeči a on s úsměvem odemknul náš pokoj. Svůj kufr jsem nechala v obývacím pokoji a šla na prohlídku.

Měli jsme dvě luxusní koupelny, dva záchody, velký obývací pokoj s barem, ale ložnice byla jen jedna s velkou postelí. Tak tohle jsem jaksi nedomyslela.

Stála jsem opřená o futra a sledovala pořád postel. „Můžu spát klidně na pohovce,“ ozval se vedle mě Robert, až jsem nadskočila.

„Ne, už jsem jednou řekla, že mi to nevadí. Nějak to tu spolu přežijeme,“ usmála jsem se a šla si vybalit.

Protože už zapadalo slunce, šla jsem si dát sprchu a provést hygienu. Z obýváku jsme měli vstup na menší balkónek a z něj výhled na bazén, moře a nádherný západ slunce.

Rob se sprchoval, tak jsem si sedla do jednoho proutěného křesílka a sledovala slunce, dokud úplně nezapadlo a na nebi se neobjevil měsíc a hvězdy. Začal foukat chladný větřík, tak jsem se zvedla a šla do ložnice. Rob byl stále v koupelně, ale voda už netekla. Lehla jsem si na kraj postele a rozhlížela se kolem sebe, když přišel můj spolubydlící a přilehl si.

Byla jsem z letu unavená, tak jsem mu popřála dobrou noc a zhasnula lampičku. On ještě svítil, ale už taky ležel.

Ani po dobré hodině jsem nemohla usnout. Pořád jsem se převalovala, až jsem skončila těsně nalepená na Robertovi a obličeje jsme měli pár centimetrů od sebe. Chtěla jsem se rychle odtáhnout, ale než jsem to stihla uskutečnit, Robert se převalil nade mě a začal mě líbat.

To jsem nemohla nechat bez odezvy, ale místo odtáhnutí jsem si ho k sobě ještě víc přitáhla a líbala ho se stejným nadšením.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 20: