Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 19

22.06.2010 (16:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2437×

„Ahoj,“ pozdravila jsem Roba s úsměvem. „Za chvíli jsem hotová, tak pojď dál.“

„Díky,“ usmál se a já odběhla do koupelny, abych se zkrášlila.

„Můžeme jít,“ vrátila jsem se k němu.

„Vypadáš dobře,“ pochválil mě, tak jsem se usmála a zamkla byt.

„Tak kam půjdeme?“ vyzvídal jsem ve výtahu, když jsme jeli do přízemí.

„Můžeme jít třeba do parku a jen tak se procházet. Nebo si potom můžeme jít někam sednout,“ navrhnul a chtěl vyjít na ulici, ale já se u skleněných dveří zasekla.

„Nemůžu tam jít.“

„Proč?“ koukal na mě nechápavě.

„Protože všude budu paparazzi a budou mě sledovat,“ vysvětlila jsem a okamžitě začala couvat.

„Bello, nikdo tě sledovat nebude, a když ani, tak se někam schováme. Přeci to nevzdáš, když jsi tak dobře začala,“ přemlouval mě.

„Ale já prostě nemůžu,“ zasténala jsem a opřela se o zeď.

„Žádné nemůžu neexistuje. Ty prostě musíš,“ vzal mě za ruku a doslova vytáhl ven. Chtěla jsem se mu vytrhnout ze sevření, ale držel mě pevně. „Vidíš, úplně v klidu,“ zašeptal, když jsem se podvolila.

„Mohl bys mě prosím pustit?“

„Utečeš,“ konstatoval a nepustil.

„Neuteču,“ slibovala jsem jako malé dítě, tak mě pustil. „Díky,“ vydechla jsem a šla po jeho levé straně.

Všechno bylo až překvapivě snadné. Nikde žádní novináři ani žádné jiné překážky. Celé odpoledne jsme si nerušeně povídali a procházeli se. Bylo krásné počasí, takže jsme toho využili.  Večeru jsme se zastavili v jedné krásné a příjemné restauraci a dali si večeři.

„Bylo to super odpoledne,“ loučila jsem se s Robem před mým bytem.

„Můžeme si to někdy zopakovat,“ usmál se a trochu se ke mně přiblížil. Neuhnula jsem a on toho využil. Jemně mě políbil, ale já ucukla.

„Nechvátej na mě, prosím. Známe se jen krátce a ta noc… nic neznamenala. Nech mi trochu času a potom to můžeme zkusit znovu,“ šeptala jsem.

„Dobře,“ kývnul. „Je to na tobě.“

„Díky. Tak se měj a zase někdy. Teď nemám nic na práci, takže…“

„Budeš mít spoustu času jako já,“ dořekl za mě, tak jsem kývla a s úsměvem zmizela za dveřmi.

Na zítřejší den jsem měla naplánované nákupy s Alicí, tak jsem se vysprchovala, a jakmile se setmělo, šla jsem si lehnout, abych byla zítra fit.

Rozespale jsem se podívala na mobil a čekala mě tam zpráva. Otevřela jsem ji a jméno odesílatele mě dokonale probralo.

Nemusíš se o mě bát, ale neodepisuj mi. Je to pro tvoje dobro. Jamie

Psal z neznámého čísla, ale psal on. Byla jsem šťastná, že se ozval a zase jsem začala plakat.

„Bello, jdeme na nákupy,“ vletěla do ložnice nadšená Alice, ale jak mě uviděla, ztuhla. „Co se stalo?“ ptala se vyděšeně a hned stála u mě.

„Jamie se ozval,“ zašeptala jsem a z očí se mi řinuly další slzy.

„On ti volal?“ vytřeštila oči.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou a ukázala jí zprávu.

„Bello, myslela jsem, že už ses z toho dostala, ale on se zase připomene,“ povzdechla si a objala mě. „Uvidíš, že za chvíli zase zapomeneš.“

„Ale já nechci zapomenout,“ protiřečila jsem jí.

„To jsem řekla špatně, promiň. Chceme všichni, abys byla taková, jako dřív. Veselá a usměvavá.“

„Ale takhle to nefunguje. Možná u tebe, ale ne u mě. Potřebuju trochu času, abych se dala trochu do pořádku, a i když mi s tím ochotně pomáháš, tak rychle mi to prostě nejde. Ale tak půjdeme na ty nákupy, ne?“ navrhla jsem, když jsem viděla její skleslý obličej.

„Nemusíme chodit kvůli mně. Chtěla jsem, abychom si to užily jako za starých časů.“

„Pojď na ty nákupy, Alice. Užijeme si to jako nikdy,“ zvedla jsem se a šla se do koupelny trochu upravit. Ještě jsem se v rychlosti nasnídala a s předsevzetím, že tímto je téma Jamie uzavřeno jsem vyrazila a Alicí na nákupy. Byla jsem tvrdě odhodlaná, že už mě nic nepřiměje myslet na něj bez jediné záminky a chystala jsem se to dodržet.

Aliciným Porsche jsme dojely do nákupního centra a vydaly se vstříc nákupům. Obě jsme se chystaly svoje nabité kreditky pořádně provětrat a nic nám v našich plánech nemohlo zabránit.

Já si hned v prvním obchodě nabrala dvě plné tašky a zdárně jsem pokračovala dál. Alice mi ve vybírání věcí pomáhala a já zase jí. Perfektně jsme si to užívali a smály se.

„A co Robert?“ zeptala se najednou.

„Co s ním?“ zeptala jsem se nechápavě a ona protočila panenky.

„Co jste včera dělali?“

„Aha. Byli jsme na procházce a povídali jsme si,“ odpověděla jsem.

„A ty bys mu nedala šanci. Jako abyste byli spolu?“ vyzvídala.

„Včera, když jsme se loučili, mi dal pusu, ale řekla jsem mu, aby mi nechal čas, že potom to klidně můžeme zkusit. Bereš to jako odpověď?“ nadzvedla jsem obočí.

„Ano. To je moc dobré odpověď,“ kývla a usmála se.

„A proč se ptáš?“

„Řekněme, že jsem něco viděla,“ mrkla na mě spiklenecky a nenápadně si poklepala na spánky.

„Řekni mi co,“ škemrala jsem.

„Neřeknu,“ zakroutila hlavou. „Brzy se to dozvíš.“

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 19: