Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 18

15.06.2010 (20:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2354×

„Bello, otevři!“ bušil mi někdo vytrvale na dveře a zvonil. V hlase jsem poznala Dana, člena Jamieho skupiny.

Chtěla jsem mu otevřít, ale trochu jsem se zasekla, protože mi bylo nad slunce jasné, co po mně bude chtít. „No tak, Bello. Já vím, že tam jsi.“ Klepal dál, tak jsem sebrala všechnu odvahu a dveře otevřela.

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala jsem se s dokonalou přetvářkou.

„Co potřebuju? Jamieho,“ odpověděl a bez pozvání šel dál.

„On tu ale není,“ zakroutila jsem hlavou a dveře za ním zavřela.

„A kde by asi byl? Když je na pár dní nezvěstný a nezvedá telefon, většinou jste zavření někde spolu.“ Uchechtl se.

„Ale on tu opravdu není,“ zvýšila jsem hlas a z očí mi uteklo pár slz. Rychle jsem se otočila, aby je Dan neviděl, ale bylo pozdě.

„Vy jste se rozešli?“ zeptal se vyvaleně a zděšeně.

„Ne.“ Zakroutila jsem hlavou a rozbrečela se úplně.

„A kde teda je? Co se stalo?“ ptal se pořád zmateně.

„Je pryč,“ zamumlala jsem.

„Pryč? Jako že zmizel? Můžeš mi laskavě vysvětlit, co se tu děje?“ Pořád nechápal.

„Jo, zmizel,“ zakřičela jsem zoufale. „Mohl bys prosím jít a nechat mě o samotě?“

„Ale až se dáš trochu do kupy, tak mi to vysvětlíš. Zatím řeknu, že je nemocný ale moc dlouho tomu nikdo věřit nebude, tak se připrav.“

„Děkuju,“ zašeptala jsem, a když odešel, vrátila jsem se do ložnice, kde jsem se uzavřela do sebe na dlouhou dobu.

Jak dny ubíhaly, začali se po Jamiem ptát i novináři. Ve dne v noci mě otravovali na telefonu, až jsem to nevydržela a úplně se zhroutila. Alice se mi snažila všemožnými způsoby pomoct, ale vůbec mi to nepomáhalo. Spíš naopak.

Naplno jsem se uzavřela do sebe a dění na celém světě mi byla úplně jedno. Ignorovala jsem Alici vztek, když úplně zuřila a snažila se mě uvést do nějakého použitelného stavu. Když se mě na něco ptala, vždycky jsem jen kývla hlavou nebo se zmohla na ubohé hm.

Po bytě jsem chodila jako tělo bez duše. Nikde venku jsem nebyla, protože jsem měla panickou hrůzu z novinářů, že mě budou na každém rohu vyslýchat a sledovat.

Čas běžel a dny míjely. Už to byly dva měsíce od Jamieho zmizení a já byla pořád mimo, když se Alice rozhodla tvrdě zasáhnout.

„Bello, máš tu návštěvu.“ Přišla za mnou jedno odpoledne do ložnice.

„Nechci,“ zamumlala jsem a přetočila se na druhý bok, abych neviděla na dveře.

„Myslel jsem, že se uvidíme při lepší příležitosti,“ zašeptal a dotkla se mě velká mužská ruka.

Cukla jsem sebou a pomalu se otočila k němu. „Roberte,“ zašeptala jsem a namáhavě se usmála.

„Co to vyvádíš, modelko?“ zeptal se a pohladil mě po tváři. Tím mi vehnal do tváří slzy, ale hned je setřel a přilehnul si ke mně. „Co se stalo?“ začal se vyptávat.

„On zmizel,“ vzlykla jsem. „Z ničeho nic.“

„Ale to už je dávno. Musíš se přestat ničit. Všichni o tebe mají strach. Pořád se o tobě píše v novinách, že ses zhroutila. Musíš jim dokázat, že to tak není, že ses nevzdala,“ promlouval mi do duše.

„Ale já se jich bojím. Bojím se, že mě budou pronásledovat a vyslýchat. Bojím se jich,“ vzlykala jsem a nechala se od Roberta obejmout.

„Nech si to projít hlavou,“ zašeptal a hladil mě po zádech, čímž mě uspal.

Robertova slova jsem vzala vážně. Nechtěla jsem se jen tak vzdát. Hned druhý den ráno jsem se tedy zvedla z postele a šla jsem do koupelny.

S hlubokým nádechem jsem se na sebe podívala do zrcadla a s hlubokým výdechem sáhla po kartáčku na zuby.

Když jsem se trochu vzpamatovala, šla jsem se do kuchyně nasnídat. Na stole jsem našla malý lísteček s telefonním číslem a vzkazem.

Zavolej mi, až ti bude líp. R

Pro sebe jsem se usmála a šla si najít něco k jídlu. Díky Alici jsem měla ledničku téměř plnou, tak jsem měla široký výběr.

Po celou dobu, co jsem snídala, mi na stole ležel lísteček s Robertovým číslem. Nakonec mi to stejně nedalo a vytočila jsem ho. „Prosím,“ ozvalo se rozespale.

„Ahoj, Robe, tady Bella,“ pozdravila jsem.

„Bello, jsem rád, že voláš,“ probral se hned.

„Chtěla jsem ti říct, že jsem si tvoje slova vzala k srdci.“

„To je skvělé. Co kdybychom spolu někam vyrazili?“ navrhl.

„Odpoledne?“

„Třeba na procházku nebo do kina.“

„Procházka bude vyhovovat,“ souhlasila jsem.

„Dobře. V 15:00 tě vyzvednu, tak buď připravená.“

„Bez starosti.“ Zasmála jsem se a hovor ukončila.

Umyla jsem nádobí po snídani, a abych se trochu zabavila, šla jsem si dát sprchu. Jen v ručníku jsem se vrátila do obýváku a lehnula jsem si k televizi.

„Bello?“ ozvalo se ode dveří.

„Ahoj, Alice,“ zavolala jsem a čekala, až za mnou přijde.

„Ahoj,“ pozdravila mě překvapeně, když uviděla můj úsměv. „Co se stalo?“

„Nic, jen jsem se rozhodla, že už nebudu truchlit. Prostě život jde dál.“ Pokrčila jsem rameny a stoupla si.

„Tak to je skvělé. Mám z tebe radost. A co kdybychom si odpoledne vyrazily na nákupy?“

„Je mi líto, ale už něco mám.“ Usmála jsem se omluvně.

„S kým?“ Měřila si mě podezřele.

„S Robertem,“ odpověděla jsem, jako kdyby se nic nedělo a Alice se zasmála.

„Má na tebe dobrý vliv.“ Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny a šla do kuchyně. „Co budete dělat?“

„Půjdeme na procházku,“ odpověděla jsem popravdě a ona mi skočila kolem krku.

„Bello, já jsem tak ráda, že tě mám zase zpátky.“

„Tak jestli mě zase nechceš ztratit, tak ze mě prosím slez,“ zaskuhrala jsem pro nedostatek kyslíku.

„Promiň.“ Pustila mě a obě jsme se zasmály.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 18: