Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za všechno můžou upíři 17


Za všechno můžou upíři 17Komplikace. A je to tady. Už se to začíná zamotávat a začíná akce. Nebude to ještě úplně ono, ale konečně se začíná něco dít a mě se to bude psát zase o něco lépe. Tak komentujte, ať vám sem rychle můžu dát další. :D

„Tak už jsi přišla na to, co Jamiemu koupíš?“ vyzvídala Alice a parkovala v garáži velkého nákupního centra.

„Vůbec ne. Přemýšlím nad tím pořád, ale na nic jsem nepřišla,“ povzdechla jsem si bezmocně.

„Tak to něco vymyslíme,“ usmála se a vydaly jsme se vstříc nákupům.

Po nákupním centru jsme splašeně lítaly a snažily se ukořistit nějaké dárky na poslední chvíli. Alice mi přiznala, že už nakoupeno pro většinu lidí má, takže celé tohle divadlo bylo hlavně kvůli mně a to jsem Vánoce ani moc slavit nechtěla. Jediný člověk, s kým jsem si dávala dárek, byl Jamie. S ním jsem byla po celou dobu Vánoc a oběma nám to úplně vyhovovalo.

Alice se mě snažila přesvědčit, abych byla u nich, ale s díky jsem odmítla. Zastávala jsem názor, že to je rodinný svátek a já nechtěla rušit jejich idylku. Až když jsem si našla Jamieho, nechala mě žít a přestala naléhat. Byla ráda, že nejsem sama.

Už byl odpoledne a já pořád neměla žádný dárek. V paměti jsem pátrala po nějakých indiciích, co bych mu asi tak mohla dát, ale na nic jsem nemohla přijít. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem si vzpomněla na nedávný incident s žiletkou a jako by se mi rozsvítilo.

„Alice, už to mám.“ Chytla jsem její studenou ruku a táhla ji k elektru.

„Holicí strojek?“ ptala se užasle.

„S žiletkou jsme měli minule menší nedorozumění,“ přiznala jsem a obě jsme se daly do smíchu.

Vybrala jsem jeden holicí strojek, kartou jsem zaplatila a konečně jsme si obě mohly oddechnout. Všechno podstatné jsem měla z krku a s Alicí jsme se vrátily do garáže a jely pryč od toho blázince.

Doma jsem dárek hned schovala a vytáčela Jamieho číslo, abych mu oznámila, že už jsem doma, ale nebral mi to. Ani když jsem to zkusila několikrát později, telefon nezvedla.

Nevím, co mě to napadlo, ale vzala jsem si mobil, peněženku a klíče a vyrazila k němu. Abych tam byla rychleji, vzala jsem si taxíka a cestou jsem se netrpělivě vrtěla.

Konečně jsem stála před dveřmi Jamieho bytu a naléhavě jsem zvonila. Nikdo ale neotvíral. Zvonila jsem pořád, a když jsem zaklepala, dveře se samy otevřely. Trochu jsem se zasekla a po menším zaváhání jsem vešla dovnitř.

„Zlato?“ zavolala jsem a čekala, jestli se někdo neozve.

Procházela jsem opatrně a pomalu bytem a měla oči na sťopkách. Jamie nikde nebyl, tak jsem se vrátila do obýváku a rozhlédla se kolem sebe, když jsem nečekaně ztuhla.

Moje oči zaměřily větší skvrnku, a když jsem se k ní pomalu sehnula, zjistila jsem, že je to krev. Zalapala jsem po dechu a prudce si stoupla. Rukou jsem se ještě pro jistotu opřela o zeď, kdyby to se mnou chtělo seknout a ta byla podivně vyklenutá a omítka byla i na zemi. Zmateně jsem se narovnala a koukala na promáčknutou zeď.

Už jsem si připadala jako blázen a paranoik. Okamžitě jsem vytáhla telefon a volala Alici.

„Bello, co se děje?“ zeptala se rozjařeně.

„Alice, Jamie asi zmizel. Jsem u něj v bytě a na podlaze jsem našla krev. Prosím přijeď,“ mluvila jsem potichu.

„Hned jsem tam,“ odpověděla a típla mi to.

Úplně zbavená smyslů jsem si sedla na pohovku a na stolku ležel malý lísteček. Hladově jsem se po něm natáhla a doslova hltala jeho obsah.

Neboj se o mě, budu v pořádku. Miluju Tě. J

Poznala jsem Jamieho písmo, ale bylo podivně rozklepané.

Seděla jsem na pohovce a stále zírala na ten papírek. Po tváři se mi kutálely slzy a v hlavě jsem měla úplně prázdno.

„Bello, co se stalo?“ objevila se u mě Alice z ničeho nic.

„Já nevím,“ vzlykla jsem a opřela si čelo o její rameno.

„Bello,“ položila mi ruku na záda. „Cítím tu upíry. Zavolám ostatním, aby přijeli. Měli by to vědět.“ Jen jsem neznatelně kývla hlavou a rychlost jejího mluvení mi splývala.

„Co když se mu něco stalo?“ vzlykla jsem.

„Určitě bude v pořádku. Za chvíli tu budou ostatní, tak uvidíme.“ Hladila mě po zádech a snažila se mě uklidnit.

„Už jsou tady,“ zašeptala najednou a pomalu se zvedla. Nechala mě sedět na pohovce a šla za svou rodinou. Esme hned přiběhla ke mně a ostatní chodili po bytě. „Bello, Alice říkala, že za Jamiem byli Volturiovy,“ zeptala se mě opatrně, tak jsem na souhlas kývla.

„Jamieho unesli určitě oni. Nechápu proč, ale byli to určitě oni,“ přišel k nám Carlisle.

„Pojď. Odvezu tě domů,“ snažila se mě zvednout Alice, ale já nechtěla.

„Chci zůstat tady,“ zamumlala jsem.

„Nebudeš tady. Můžeš zůstat u nás, jestli chceš,“ zamítla hned můj nápad.

„Tak já budu doma,“ zvedla jsem se.

Cestou domů jsem pořád žmoulala papírek se vzkazem od Jamieho a nemohla jsem to strávit.

„Vážně nechceš jet k nám?“ ujišťovala se Alice, když mě vysazovala před domem.

„Nechci. Potřebuju být sama,“ zakroutila jsem hlavou a Alice chápavě kývla.

„Zavolej mi, ať vím, že jsi v pořádku. Jsem z toho nervózní, když tě teď nevidím.“

„Dobře,“ zamumlala jsem a vystoupila.

Doma jsem se pro jistotu zamkla a šla rovnou do ložnice. Lehla jsem si na postel a stočila se do klubíčka. Byla jsem z toho zoufalá. Nevěděla jsem, co se s Jamiem stalo a jak to vůbec bude dál. Jestli ho ještě někdy vůbec uvidím.

 

Celé dva dny jsem byla zavřená doma. Komunikovala jsem jenom s Alicí a jenom po telefonu, tak jsem byla celkem překvapená, když se najednou objevila před mými dveřmi.

 

„Bello, potřebuju s tebou mluvit,“ vybafla na mě a zatáhla mě do obýváku.

„Co se děje?“ ptala jsem se zmateně.

„Volturiovi chtějí, abychom přiletěli na návštěvu. Chtějí oficiálně představit dalšího vládce a podle všeho to má být Jamie.“

„Pojedu s vámi,“ vypálila jsem bez rozmýšlení.

„To nemůžeš.“ Alice to rezolutně odmítla.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože kdyby se Volturiovi dozvěděli, že víš o světě upírů, nedopadlo by to dobře.“

„Ale já s ním musím mluvit,“ bránila jsem se.

„Prostě ne! Jestli chceš, tak mu od tebe potají zkusím předat nějaký vzkaz, ale víc pro tebe udělat nemůžu,“ povzdechla si soucitně.

„Alice prosím. Vezměte mě sebou. Prosím,“ sepjala jsem ruce.

„Vážně to nejde,“ odbyla mě. „Odlétáme dnes večer a vrátíme se snad za dva dny. Hlavně neudělej žádnou blbost.“

„Neboj, nejsem malá,“ protočila jsem oči, ale její odmítnutí mě mrzelo.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za všechno můžou upíři 17:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!