Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za to vděčím Emmettovi! - 1. kapitola

19.06.2010 (10:15) • sajaja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1136×

Za to vděčím Emmettovi! – 1. kapitola

Otevřela jsem dveře svého pokoje a došourala jsem se ke schodům. Tápala jsem se po schodech ještě v polovičním spánku. Nohou jsem kopla do něčeho tvrdého, až jsem si málem ukopla palec. Zamžourala jsem a snažila se zaostřit. Na zemi ležela velká vycpaná maketa žraloka. Nasupeně jsem do ní kopla, ale to byla ještě větší chyba, protože jsem si palec nakopla ještě víc.

Zachmuřeně jsem překročila rozpláclého žraloka a slezla dolů do kuchyně. Oslnilo mě jasné vycházející slunce. Přivřela jsem oči a prošla kolem táty, který mluvil do telefonu. Na sobě měl příliš krátké šortky, na tuhle zimu a z nich mu trčel cíp trenek s obrázkem žraloka.

„Ne, toho žraloka nesmíte dát k závojnatkám!“ křičel táta naštvaně. Z kuchyně se linula vůně spálených vaječných omelet. Sedla jsem si ke stolu. Máma nadšeně tančila kolem sporáku a na talíř hodila něco v podobě omelety.

„Dneska se vrátím až v deset, večeři budete mít v ledničce,“ říkala, zatímco přidávala na omeletu nějaké zelené kolečko. Před nosem mi přistál talíř s omeletou, která byla popatlaná něčím, co připomínalo plast. Na okraji bylo položené rozteklé rajče a vedle povadlá okurka. Z vůně, která se teď linula kuchyní, mi bylo na zvracení.

„To vám nedošlo, že ty závojnatky skončí jako potrava?!“ křičel táta. „Jestli toho žraloka dáte k závojnatkám, tak z Vás nadělám krmení pro piraně!“ Při poslední větě jsem se zarazila. Táta neměl smysl pro humor, ale tohle neměl být pokus o vtip. Při výhružkách to myslel vážně, a to doslova.

„Proč všichni stěhováci nemají mozek?“ Naštvaně práskl telefonem o stůl. Z telefonu vypadla klávesnice.

„Ale zlato,“ začala máma. „Nesmíš se rozčilovat při každé maličkosti.“ Táta dával dohromady telefon. Nenápadně jsem postrčila talíř s omeletou směrem k němu. Děkovně se na mě podíval a pustil se nestravitelné snídaně.

„Chtěli dát žraloka k závojnatkám, rozumíš? Kdyby je sežral, zase by ke mně přišel Muroow a nadával by mi,“ mluvil s plnou pusou a na mě přistávaly nálety šunky, která byla schovaná pod plastem, který byl evidentně tavený sýr. Snažila jsem se vyhnout, ale jeden kousek mi přistál přímo u oka.

„Promiň,“ utrousil a dál se cpal tou nechutně vypadající omeletou. Vydala jsem se na ústup do koupelny. Viděla jsem jen na jedno oko, takže jsem málem zase zakopla o velkou maketu žraloka. Až teď jsem si všimla podivně vyhlížejících zubů. Každý byl jiný a některé byly placaté. Ohnula jsem se pro jeden. Sundala jsem si oslintanou šunku z oka a točila jsem zub kořenem nahoru, v malé prohlubni byla zaschlá krev. Fuj! Byly to mléčné zuby, které dříve někomu patřily. Opravdu jsem neměla zájem zjistit, čí byly.

Dokulhala jsem do pokoje a klekla jsem si k šuplíku. Prohrabávala jsem šuplík a za chvíli jsem narazila na malou krabičku s mými zuby. Oddychla jsem si. Ze šuplíku jsem si rovnou vzala i oblečení a vydala jsem se tedy na místo, kde si odpočinu. Vana!

Napustila jsem si plnou vanu horké vody, vysvlíkla jsem se a vlezla do té lázně. Asi po deseti minutách jsem slyšela, že se do koupelny někdo vkrádá, a tak jsem se nakoukla přes už naplesnivělý závěs a uviděla mého přihlouplého, emo bratra Jacoba.

„Ty nechutnej úchyláku!“ začala jsem ječet a snažila jsem se dostat z vany. Podařilo se, ale zjistila jsem, že nemám svůj ručník, a tak jsem si vzala ten první, na který jsem došáhla a omotala jsem si ho kolem těla. Běžela jsem za tím úchylákem. Slyšela jsem, že si povídá s tátou v kuchyni, a tak jsem běžela dolů.

Tam jsem mu dala takovou facku, že se i táta udivil a brácha na mě hned začal řvát.

„Ty nafoukaná slepice, měla ses zamknout v té koupelně! Jak jsem mohla tušit, že seš tam ty!“ práskl dveřmi a šel do školy. Táta na mě pořád civěl.

„No co, zasloužil si to!“ hájila jsem se. Ale potom jsem zjistila, že se nediví tomu, co jsem udělala, ale tomu, co mám na sobě. Podívala jsem se na svoje tělo a uviděla tu hrůzu! Byl to tátův ručník se žralokem a tlamu toho žraloka jsem měla… asi víte kde!

Běžela jsem do koupelny a tam jsem se převlékla do svého oblečení. Vypustila jsem plnou vanu s hromadou pěny, vzala si tašku z pokoje. Vylezla jsem před barák a spatřila moje otřesné auto. Ráno jsem na to úplně zapomněla. Moje auto je růžové, dostala jsem ho teprve před několika dny. Kapesné mi nestačilo na nový lak, tak budu muset počkat. Jako by to nestačilo, táta nechal auto předělat, takže je napůl a můj brácha Jacob má druhou půlku. Dostal ho před rokem, takže teď je natřené načerno a má tam i plameny.

Nasedla jsem do auta a nastartovala motor. Vyjela jsem z příjezdové cesty a doufala, že si té křiklavě růžové barvy nevšimne. Zaparkovala jsem na odlehlém parkovišti a vytáhla jsem plachtu. Přehodila jsem ji přes auto, tak aby nebyla vidět barva a do školy jsem došla pěšky.

Procházela jsem chodbou, když do mě narazil Mike s Jessikou. Natáhla jsem se na zemi jak široká, tak dlouhá. Učebnice se mi vysypaly na zem. Ve chvilce u mě byl Mike a Jessika mi posbírala učebnice.

„Promiň,“ omlouval se mi. „Zrovna jsme s Jessikou ukazovali naše číslo Ericovi, ale Tyler do nás vrazil.“ Pomohl mi postavit se na nohy. Jessika mi podala učebnice. Zamumlala jsem něco jako “to nevadí“ a utekla jsem na konec chodby.

Když jsem vlezla do učebny biologie, těsně kolem mě prosvištěla křída na tabuli. V zadu už seděla Alice. Snažila jsem se vyhýbat náletům kříd a doplazila jsem se ke stolku. Hodila jsem tašku na zem a sedla jsem si.

„Pozor,“ řekla Alice a uhnula hlavou. Taky jsem rychle uhnula a další křída mi prosvištěla nad hlavou.

„Dík,“ zamumlala jsem. Do třídy vešel pan Banner a třída se okamžitě uklidnila. Kupodivu si nevšiml poslední křídy, která letěla a hučně se odrazila od tabule.

„Ach ne!“ vzdychla Alice a opřela se o opěrátko židle. Okamžitě mi docvaklo, že nás nečeká nic dobrého…

Autor: sajaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za to vděčím Emmettovi! - 1. kapitola: