Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - XVI.kapitola - SOUBOJ S ČASEM

27.03.2009 (15:50) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2610×

O necelé dvě hodiny později Luna vletěla otevřeným oknem rovnou do obýváku. Nad městem vládla hluboká noc a Violet s Marcusem se dívali na televizi. Nijak je nepřekvapilo, že se tam jejich dcera objevila. „Kde je?" vyhrkla Luna dřív, než se špičkami prstů dotkla země. „Ahoj," pozdravila ironicky Violet, kterou nazlobilo, že je po "tak dlouhém" odloučení ani nepozdravila. „Ahoj," rychle oba objala a políbila na tvář. Už při letu přes oceán je stačila informovat o tom, co se ve Forks děje. „No tak, kde je? Volala jsem mu snad stokrát a nebere mi to." „Šel se bavit do města." Už se chystala rozběhnout se ke schodům do patra, když ji otec zarazil. „Luno," nakrčil nos, „pokud chceš mluvit s bratrem napřed se umyj, smrdíš holčičko." „Na to není čas, jen až si zvyká," vyběhla k rodičům do ložnice, křídla nechala zmizet už po cestě, rychle přes sebe hodila Violetinu červenou košily a z domu se vyřítila jako hurikán.

„Calebe," rozezněl se mu hlavou sestřin hlas s takovou intezitou, že sebou trhl leknutím. „Sakra Luno, kde se tady bereš?" nevycházel z udivu. „Kde si, musim s tebou okamžitě mluvit," ve chvíli kdy to "dořekla" ve své hlavě uviděla neonový nápis jejich oblíbeného klubu v centru. „Hned jsem tam, počkej venku," vzala to tou nejkratší cestou jakou mohla. „Ach Calebe," padla bratrovi vyčerpaně kolem krku. Ostřášl se. „Fuj," okomentoval upíří vůni, kterou byla Luna načichlá. Ve chvíli kdy se jejich kůže vzájemně dotkla se mu před očima začaly promítat vzpomínky, vize a vše ostatní co mu Luna potřebovala sdělit. Odtrhl jí od sebe. „Ale jak ti můžu pomoci já?" nechápavě hleděl do jejích modrostříbrných očí. „Musíš jít se mnou Calebe, ty si ten klíč, kterým se celá ta situace uklidní." „Já? Ségra ty ses z těch úpírů naprosto pomátla. Mám ti snad připomínat svůj zkrat v přítomnosti toho tvého doktora? A ty mě chceš zatáhnou do domu, kterej je jich plnej od sklepa až po půdu?" „Brácho já vim, že ty to zvládneš, musíš mi pomoct, jinak ho zabijou. Calebe prosím!" Padla před ním na kolena. „Musíš jít se mnou!"

***

Quilletská smečka změnila plán a překročila hranice. Emmet s Rosalií byli zrovna na cestě z lovu zpět do vily, když na vlky narazili. Zůstaly viset dost daleko na to, aby mohl Edward slyšet jejich myšlenky. Nikdo jim v té chvili nemohl pomoci. Emmett se zarazil jako první když ucítil jejich pach. „Rose, utíkej!" Zakřičel a sám se statečně postavil sedmičlenné smečce. Rose se zmateně rozhlíšela, trvalo jen setinu vteřiny, neš si uvědomila co se děje. Otočila se jako by se chtěla dát na útěk, ale nemohla. „Ne! Zůstanu s tebou." Rychle si padli do náruče a políbili se, věděli, že jejích šance jsou mizerné. „Miluji tě Emmette," zašeptala zlomeným hlasem. „Rose, má lásko, uteč," prosebně se díval do jejích zlatých očí. Už bylo pozdě, skupina vlků stála v řadě proti nim. Oba se nakrčili do obraného postoje jako takovou rychlostí, že to vlci sotva zpozorovali.

„Beru si jeho," zavelel Jacob. A společně se čtyřmi staršími vlky se vrhli na Emmetta. Další dva vlci se vrhli na Rosalii, veděli, že s ní boj tak těžký nebude, přeci jen to pro ně byla jenom holka. Poslední vlk se přeměnil do lidské podoby, aby rozdělal oheň. Dobře věděli, že pijavic se nezbaví jinak než roztháním a spálením. Emmett se rval jako lev. I přes neuvěřitelný odpor se mu podařilo zakousnout se jednomu z vlků do krční tepny a pustil do ní plnou dávku jedu kterou měl k dispozici. Modrošedý vlk se okamžitě v křečích svalil k zemi. Jeho konec se blížil závratnou rychlostí. „Rose, jed," zavolal na svou živostní i posmrtnou lásku.

„Fuj," zašeptala s opovržením, ale všichni to slyšeli. Kroužili kolem ní dva menší vlci a z hradla se jim dralo výhružné vrčení. Věděla že moc šancí na výhru nemá. V tom na ní zezadu zaútočil ten třetí, který už podpálil vysokou hranici. Jen tak tak se stihla přikrčit aby ho její ostré nebezpečné zuby minuly. Zatím na sobě neměla jediný šrám. Když uslyšela lámání kostí vytrhlo jí to z koncentrace, otočila se za tím ohlušujícím prasknutím. Emmett jednomu z vlků přelámal přední tlapy. Na jeho hrudi viděla zřetelných šrámů. Několik metrů od něho se vlálel kus čehosi bílého, jeden z vlků vytrhl Emmettovi kus ramene. V ten zrádný okamžik nepozornosti na ní vlci zaútočili.

Když Emmett viděl co se s ní stalo přestal bojovat. Neměl pro co žít. Jeho jediná láska, jeho smysl života už neexistoval. Jeho konec nebyl fér. Nebránil se a ve tváři se mu odrážel výraz smíření. Jen čekal ma milosrdnou smrt, dobrovolně se nechal popravit.

***

„Nééé, nééé, nééé," vzlykala Luna, když se probrala k vědomí. Její bratr celou vizi sledoval s ní. „A sakra," podepřel sestru, aby se znovu postavila pěvně na nohy. „Kdy se to stane?" zeptal se s jistým zděšením v hlase. „Za hodinu a 40 minut," prohlásila rezignovaně. „To nemůžeme stihnout, zoufala si." Caleb vzal její zkřehlé tělo do náruče. „Tak teď mě poslouchej sestřičko, pokud vím v naší rodině se nikdy nic nevzdalo, takže se koukej sebrat, zavolej těm svým pijavicím a varuj je. Dostaneme se tam včas. Ty budeš mít na starost mě dostat přes oceán o zbytek se snad zvládnu postarat."

Společně se rozběhli k útesu, kde se Luna seznámila s Carlislem. Když doběhli na jeho okraj tak se Luna proměnila. „Vlez mi na záda," poručila bratrovi. Posadil se přesně mezi její křídla. „Pevně drž brácha, takovou jízdu se nezažil," ušklíbla se. Cestou se snažila dovolat Carlisleovi, ale nebral to, na nikoho jiného bohužel číslo neměla. Když telefon vyzváněl už po desáté konečně se ozval jeho dokonalý hlas. „Luno, co se děje?" Oddechla si. „Kde jsi?" „Carlisle poslouchej, upozorni všechny na to, že se vracím s bratrem, upozorni ... Carlisle? Carlisle?" ptala hluchého sluchátka, nestačila dokončit větu, protože jí zradila baterka. „Zatracenej krám!" vztekle odhodila mobil do oceánu. „Stihneme to," přesvedčoval ji pevným hlasem Caleb. „Jestli ne..." „Stihneme to," zopakoval rázně, na to už nemohla nic namítat.

Hned jak se přiblížili k pevnině Caleb z ní seskočil a proměnil se ve vlka. Lunu to nijak nepřekvapovalo, viděla v jeho mysli, že to několikrát zkoušel a byla si jistá že se zdokonalil ve svém sebeovládání natolik aby nikoho z Cullenů neohrozil. „Veď mě," pomyslel směrem k sestře ve své vlčí podobě. Její let byl bez zátěže ještě rychlejší. Caleb se jí svou rychlostí a vytrvalostí vyrovnával, ale věděl, že když bude nejhůř může být ještě rychlejší. „Už jsme skoro tam, slyším vlky jak se řadí proti Rose a Emmettovi." „I já je slyším," zavrčel Caleb. „Jdu napřed," zrychlil. Následoval zesilující se hlasy svých "bratrů". Jedním dlouhým ladným skokem se dostal před upíry, kteří už nedoufali, že se z téhle šlamastiky dostanou živí. Emmett si ze rtů pohotově otřel Rosaliinu rtěnku.

Caleb stál k upírům otočený zády, s naježeným kožichem hluboce vrčel na vlky seřazené před sebou. „Nepřibližujte se!" varoval je. Konečně pochopil, co myslela Luna tím, že on je ten klíč. Smečka se před silou jeho hlasu přikrčila, až na jednoho jedince. Největší rudohnědý vlk se napřímil. Upírská dvojce vůbec nechápala co se děje. Všichni zůstali strnulí na místě. Emmett s Rosalií začali přemýšlet o tom, jestli to náhodou není past a rozhodli se na Caleba zaútočit. „Eme, Rose, né!" zakřičela Luna, které proběhla před očima vteřinu dlouhá vize zrovna ve chvíli, kdy přistávala. Postavil bojovně vedle svého bratra a ochranitelsky před Culleny roztáhla křídla. Natočila k nim hlavu, nechápavě na ní zírali. „Je to můj bratr." Vytřeštili oči. „Pomůžeme vám." Na další vysvětlování nebyl čas.

Sourozenecká mysl se propojila jako nikdy předtím. Jejich proslov ke smečce byl identický, mluvili "jako jeden muž", a o to hrozivěji to znělo.

„VRAŤE SE ZPĚT NA SVÉ ÚZEMÍ, K PORUŠENÍ DOHODY ZE STRANY CULLENŮ NEDOŠLO. TO VY JSTE TI, KDO NEPRÁVEM PŘEKROČILI HRANICI. ZMIZTE ODSUD A NIKOMU SE NIC NESTANE. VYPADNĚTE Z UZEMÍ, KTERÉ VÁM NENÁLEŽÍ. HNED!" Caleb neustupně vyrčel a Luna se stejnou intenzitou syčela jako rozzuřená lvice. Celá smečka stáhla pod tímto drtivým proslovem ocas a o několik kroků ustoupila. Z toho dvojhlasu znělo totéž zabarvení, jako používal jejich Alfa, když jim poroučel. Jacob však pevně stát na svém místě stále rozhodnutý zabít pijavice. „Jacobe, ustup," vyrovala ho zuřivě Luna. „Nikdy," o krok se přiblížil. I Caleb udělal krok v před. Teprve teď si Luna všimla o kolik její bratr ve vlčí podobě narostl. Byl skoro jako slon. Při této její myšlence se Caleb zachechtal, „nepřeháněj," pronesl a i když to znělo jen jako další varovné zavrčení, jediná Luna v jeho hlavě četla co ve skutečnosti znamená. Jejich mysl se uměla odělovat od smečky, znělo to tak jako když byli jen sami dva.

„Jacobe, tohle nevyhraješ," zavrčel Caleb, kterému již docházela trpělivost.

Předchozí díl POUTO VLČÍ KRVE

Další díl ZVRAT

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - XVI.kapitola - SOUBOJ S ČASEM: