Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - XV.kapitola - POUTO VLČÍ KRVE

24.03.2009 (12:50) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3005×

XV - POUTO VLČÍ KRVE

„Prosím vám, nechte mě teď osamotě," pronesla unaveně Luna. Ostatní po ní ještě chvíli starostlivě pokukovali a pak odešli. Jen Carlisle se k odchodu neměl. „Prosím, jdi, potřebuju přemýšlet," políbil hřbet její dlaně a vyhověl jejímu přání. Nutně si potřebovala uspořádal myšlenky. Jen kdyby jí nerušilo to neustálé hučení. Snažila se na ten neznámý zvuk soustředit, aby zjistila, co je to, z čeho jí bolí hlava ale bez úspěchu. Seděla na kraji postele, kolena přitažená k hrudníku, vypadala jako hromádka neštěstí, kdyby jí takhle někdo viděl jistě by si pomyslel, že se každou chvílí zhroutí. Pak jí před očima proběhla nová vize.

Stála jako pozorovatel uprostřed děje. Okamžitě poznala pláž s vyplaveným kmenem na kterou utekla poté, co vyslechla hádku s Rosalií. La Push. Kolem zapáleného ohniště se postupně scházela Rada starších Quilletského kmene. Ve všech tvářích poznávala indiánské rysy. Všichni měli tmavou do ruda zabarvenou pleť a černé husté dlouhé vlasy. Postupně si sedali kolem ohně do tureckého sedu. Jedno místo však zůstávalo volné. Bylo to místo pro náčelníka. Za zády uslyšela Luna podivný rachot. Jacob k nim někoho vezl na invalidním vozíku. Když spatřila tvář člověka, který na něm seděl zarazila se. Natáhla ruku jako by se té milé známé tváře chtěla dotknout... pak Jacob i s tím mužem projeli jejím tělem, jako by byla vzduch. Opět se ocitla ve své ložnici.

„Ne, to nemůže být pravda, to není možné," mluvila sama se sebou. Uvědomovala si, že je jen jediná osoba, která jí tohle může vysvětlit. Hlava jí pomalu ale jistě přestávala bolet, přestože hučení neustávalo zvykala si na něj, měla pocit, že jí to něco připomíná, ale nemohla si vzpomenout co. Z jí zatím neznámého důvodu v ní začalo klíčit zrníčko naděje. Podvědomě věděla, že ještě nic není ztraceno a do její tváře se vracel optimismus. V mžiku se objevila v obýváku. Všimla si Carlisleova potěšeného pohledu, jistě vypadala mnohem lépe než před pár minutami, kdy se zhroutila. „Musím si rychle zavolat." Sebrala ze stolu mobil a rozběhla se ven. Běžela dost dlouho lesem, aby měla jistotu, že její hovor nikdo neuslyší. Nechtěla rozšiřovat planné naděje, když si ještě nebyla jistá výsledkem.

„Edwarde?" jediná Alice tuto otázku vyřkla nahlas, přesto jí Edward slyšel z každé z přítomných myslí. Všechny oči v domě na něho soustředěně hleděly, a doufaly, že jim objasní co se stalo. „Nevim, co se stalo. Pokud nemá podobu člověka, její myšlenky jsou přede mnou pečlivě skryté. Nedokážu se přes tu bariéru dostat." Pak si všiml na co myslí Jasper a oslovil ho. „Nechtěl by ses osvůj poznatek rozdělit i s ostatními?" zeptal se. „Myslím, že to není třeba, všichni jste si jistě dobře všimli jejího výrazu, musela zjistit něco, co nám zatím uniká. Protože ten optimismus, které z ní teď zářil je vzhledem k jejímu předchozímu stavu naprosto nepochopitelný.

Po půlhodinovém telefonátu se Luna se zářivým úsměvěm vrátila zpět do vily. Nikdo z rodiny zatím nechápal, jak může být šťastná v tak vážné situaci. Všichni na ní hleděli s nevyslovenou otázkou. „Hned vám všechno vysvětlim..." napřed jim převyprávěla vizi, kterou prožila ve své ložnici, když jí tam nechali samotnou. O hlasech ve své hlavě se zatím nezmiňovala. Ano, teď už si byla jistá, že jsou to hlasy sice ještě nerozeznávala o čem se baví, ale přesně věděla komu patří.

„Ten člověk na vozíku o kterém teď mluvíš je Billy Black, Jackobův otec," doplnila Bella chybějící informaci. „Ale jak to souvisí s válkou, kterou chtějí rozpoutat?" zeptala se rozrušená Rosalie, Lunu potěšilo, že na ní promluvila bez jízlivých připomínek. „To jsem také nevěděla dokud jsem nepohlédla do jeho tváře," chtěla pokračovat ve vysvětlování, ale pohltila ji další vize - vzpomínka na dávnou minulost, na dobu před jejím narozením, odehrávalo se to předtím než se Marcus vůbec seznámil s Violet v době, kdy ještě stárl. Byla to vzpomínka z jeho mládí.

Markus stál na pláži v podivném oblečení, které působilo obřadně. Vedle něho stála půvabná mladá žena, podle jejích rysů bylo nad slunce jasné, že to nemůže být nikdo jiný než indiánka. I ona na sobě měla velice zdobený oděv. Drželi se za ruce, jejich zápěstí k sobě bylo připoutané koženými pásky. Luně najednou všechno začalo zapadat do sebe jako puzzle. Tohle byla svatba. Svatba jejího otce s dívkou o které nikdy v životě neslyšela oni zmínku. O chvilku později pochopila proč. Děj se přenesl o několik měsíců dál. Marcus klečel vedle postele na které se v bolestech svírala jeho žena. Vypadal hrozně, zdálo se jako by už několik dní nespal, černé kruhy pod očima mluvily jasně. Luně po tvářích stékaly slzy bolesti, cítila blížící se smrt. Marcus držel svou manželku za ruku, něžnými slůvky se jí snažil ukonejšit, ale oběma už bylo jasné, že se dalšího rána nedožije. Minutu na to Markusovi po tváři přeběhl krátký úsměv, přesně ve chvíli, kdy se po místnosti rozlehl dětský pláč, po třech nejdelších dnech v jeho životě se mu narodil prvorozený syn Lyk. „Dobře se o něj starej," vydechla naposledy rodička. Luna se vrátila do své přítomnosti.

Klečela na zemi vedle Carlislea a pevně svírala jeho dlaně ve svých. Zvedla k němu slzavé oči. Opět se utápěla v jeho zlatém pohledu, který jí dodával tolik potřebný klid. Její jindy zářivě bílé bělmo zrudlo pláčem, který nemohla zastavit. V této bolestné vzpomínce konečně nalezla řešení.

Hlasy v její hlavě se zostřely, už to nebyl shluk zmatených myšlenek, teď rozeznávala každý hlas zvlášt. Pochopila, proč se jí ten hluk zdál tak povědomý. Uplně stejně to znělo, kdy se poprvé propojila svou mysl s tou Calebovou. Teď byla její mysl propojená se všemi právě proměněnými vlky z Quilletské smečky.

V té vzpomínce se dozvěděla pečlivě střeženou pravdu. Byla se zdejší smečkou pokrevně spřízněná. Právě její otec byl jedním ze zakladatelů tohoto klanu, patřil mezi první vlky. To on byl prapůvodem těch dnešních nerozvážných štěňat. On byl náčelníkem a alfou v jednom. Výchovu svého prvorozeného syna Lyka tenkrát předal své sestře, která v té době očekávala příchod potomka a mohla se o něj postarat. Krátce na to opustil Marcus milovanou rezervaci La Push, každá píď toho území mu totiž připomínal jeho ženu, která pro něho byla vším, která byla jeho otiskem. Nemohl dále zůstat v místech, kde s ní prožil tak krátký ale krásný čas. O pár let později se seznámil s Violet, a rozhodl se nestárnout. Lyk pokračoval v rodinné tradici, již v útlém věku se stal spravedlivým náčelníkem kmene a se svou ženou dále šířil vlkodlačí geny, které se na rozdíl od toho prvotního původního genu zdokonalili. Stejně jako Luna a Caleb i Marcusovi ostatní potomci prošli evolucí.

Proto se Luna tak zarazila, když ve své vizi poprvé zahlédla Billyho Blacka. Ta podoba s otcem, s jejím bratrem ...

Otřela si uslzené tváře a pocítila na sobě soucitné a přesto nedočkavé pohledy. Upíři očekávali vysvětlení, ale na to Luna neměla čas. Ten teď stál proti ní. Zmateně všechny přítomné přejela pohledem. „Nic nedělejte, vrátím se hned ja budu moci," políbila Carlislea. „Beze mě nic nepodnikejte, větře mi," s vážným pohledem se na všechny podívala a donutila je přikývnout. Jen Carlisle s jejím počínáním nesouchlasil. Chtěl znát pravdu, ale na vsvětlovnání nebyl čas. Zahleděla do jeho nádherných očí s takovou intenzitou, že opět pocítila mírnou malátnost. „Prosim tě Carlisle, slib mi, že beze mě nic nepodniknete," mlčel. „Carlisle," její hlas zněl naléhavě a výhružně. S vnitřním nesouhlasem přikývl. „Věř mi a nikomu se nic nestane." Znovu ho políbila a pak se rozběhla k otevřenému oknu a vyskočila ven.

Téměř rychlostí světla letěla směrem domů. Musela hned "mluvit" s Calebem...

Předchozí díl NA HRANICI SMRTI 2

Další díl SOUBOJ S ČASEM

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - XV.kapitola - POUTO VLČÍ KRVE: