Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - XII.kapitola - MEET THE CULLENS, part 2

20.03.2009 (15:25) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2931×

MEET THE CULLENS, part 2.

Všichni na ní nechápavě zírali, kromě Emmetta, tomu cukaly koutky v úsměvu. Z nepochopitelného důvodu této neznámé bytosti důvěřoval. Když rychlým pohledem zkontroloval své sourozence, neměl daleko do toho, aby se rozesmál. Zírali na Lunu s otevřenou pusou, její výraz se náhle změnil. Přestala se smát a zvážněla. Emmettovi sourozenci se přikrčili do bojové pozice a slabě vrčeli.

Luna jejich reakce příliš nevnímala, mezi křídli totiž pocítila Carlisleův chladivý, uklidňující dotek. Její jemné prachové peří se načepýřilo a dodalo tak křídlům ještě mohutnější zjev. Tála pod jeho dotekem jako máslo na slunci, nejraději by mu skočila do náruče, ale věděla že na to není vhodná chvíle. První změna nastala z Edwardově výrazu. Už slyšel myšlenky svého otce, který potlačoval smích, živě si dokázal představit, jak se jeho děti musí tvářit. Luna si to hned spojila dohromady a tak složila svá křídla na záda, tak odhalila kdo za ní stojí. Výraz Cullenů se opět změnil v ohromení.

„Copak jsem vás neučil slušnému chování?" promluvil Carlisle naoko káravým hlasem. Nevěřícně na něho zírali. „Tohle se mi zdá?" Emmett většinou hned pronesl co mu na jazyk přišlo. „No to je ale přivítání..." Na všech tvářích se rozlil široký láskyplný úsměv. Carlisle elegantně seskočil ze střechy, aby se se všemi objal. Luna ladně sletěla dolů a zůstala stát v pozadí. Potěšilo jí to dojemné přivítání. O několik vteřin později přišla na řadu ona. Všichni se v očekávání otočili k ní. „Ahoj," zamávala na ně a zatvářila se omluvně, za to jak je vyděsila. „Omlouvám se za to přepadení, ale když jsem to viděla nemohla jsem si to odpustit a musela jsem to převést do skutečnosti. Mimochodem jmenuje se Luna."

Vykročila směrem k Jasprovi. „Jaspre, promiň, co zuby?" tvářila se jako naprosté neviňátko. V tu chvíli se lesem rozezněl Emmettův hřmotný smích. „Dobrý asi bych se ti měl omluvit i já... takhle návštěvy většinou nevítáme." I Luna se začala smát. Podali si ruce. Pak se otočila k Alici a rovnou jí objala. „Moc jsem se těšila až tě poznám osobně Alice. A doufám, že mě co nejdříve vytáhneš na nákupy," odtáhla se a spiklenecky na ní mrkla. Alice se přívětivě usmívala. „Ty budeš moje krevní skupina," vyhrkla a až pak si uvědomila, jak to asi muselo vyznít. Tentokráte se rozesmáli všichni. „Rosalie," i ony dvě se objali ale nebylo to ani zdaleka tak vřelé jako s její sestrou. Luna věděla, že cesta k Rose bude trnitá. Rose si těžko zvykala na nové věci a po těch letech, které strávila s Esme se s její ztrátou ještě nechtěla srovnat. Měla jí ráda víc než dávala najevo. Luna svou pozornost obrátila k Emmettovi. „Tvůj příchod byl impozantní," uculoval se Emmet. „Věděla jsem, že ty to oceníš," smála se Luna. K Emmettovi už si díky svým vizím vypěstovala velice kladný vztah. Podali si ruce.

Luně přeběhl očima bolestný výraz ve stenou chvíli kdy její prstní kůstky pod Emmetovým vřelým stiskem popraskaly. „Sakra," rychle jí pustil. Druhou rukou se Luna rychle chytla za ústa, aby nevykřikla. „Si silák," procedila zlomeným hlasem skrz zatnuté zuby. Carlisle už k ní starostlivě přiskočil. Vzal její ruku do svých a kontroloval její rozlámané prsty. „Chtělo by to zrentgenovat." Luna se zhluboka nadechla. „Nebudeme to dramatizovat," zašeptala. Spojila obě své ruce - propletla prsty a prokřupla je směrem od sebe. Z očí jí sice vyhrkly slzly, ale kosti ji naskákaly tam kam patřily. „Luno odpušť mi to, netušil jsem, že si tak křehká, vážně mě to mrzí..." Emmett spustil záplavu omluv. „Nejsem TAK křehká, to ty jsi TAK silný," opravila ho a pokusla se o úsměv a Emmett ho lítostivě opětoval. Kosti začaly rychle srůstat. Věděla že za několik minut to bude v pohodě.

Obrátila svůj pohled k Edwardovi, který si jí měřil zvláštním pohledem. „Edwarde, těší mě," podala mu levou ruku a on přijal. „Proč na mě tak zíráš," pomyslela si Luna, ale k její spokojenosti se jí odpovědi nedostalo. Do její hlavy se nedotal, přesto jí něco v jeho pohledu znepokojovalo. Společně se odebrali do obývacího pokoje. Kde si začali povídat. Luna ještě setrvávala ve své podobě, čekala až jí kosti na ruce srostou.

„Co si zač?" Alice už nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě. „Alice...," Carlisle jí chtěl napomenout, ale Luna ho přerušila. „Čekala jsem tuhle otázku dříve, muselo tě to stát spoutu přemáhání," přívětivě se usmála. „Jsem Fůrie," pronesla hrdě a Emmett vybouchl smíchy: „To snad nemyslíš vážně?" Luna na něho nevrle zasyčela. „Aha, myslíš." Přesto že atmosféra kolem byla přívětivá ve vzduchu se vznášel určitý opar nervozity, který Jasper úspěšně potlačoval, ovšem na Lunu jeho schopnost nepůsobila. Upírské schopnosti na ní byly krátké. To jí potěšilo. Další věc, která měla kladný vliv na její náladu bylo zjištění, že její prsty se už uzdravily. Omluvila se a odešla se do ložnice převléci. Sotva vyšla schody dole se rozpoutala hádka.

Rosalie vybouchla. „Takže, vy dva jste teď spolu?" osočila se vyčítavě na Carlislea. Jasper se snažil Rose uklidnit, ale měla v sobě příliš zloby. „Přestaň mi zlepšovat náladu Jaspre," zavrčele vztekle. Pak obrátila zlostný pohled zpět svému „otci". „Rose, prosím, uslyší tě," Carlisle žádal o trochu ohledupnosti. „No a? Co je mi po ní?" Luna seděla mezi futry do pokoje a v tichosti poslouchala. Nemohla se přeměnit zpět v člověka, Rosaliina slova by jí příliš zasáhla. Takhle jí to nebolelo. „Je to teprve dva roky co Esme zemřela a ty si naprosto klidně přivedeš JÍ?" opovržení v těchto slovech bylo takřka hmatatelné. „Copak tě památka Esme vůbec nezajímá? To už si na ní zapomněl?" „Rose!" špytla zklamaně Alice, nikdo z nich si nepřál víc než ona, aby byl Carlisle opět šťastný. Carlisle se snažil mluvit tichým konejšivým hlasem. „Zlatíčko, jistě, že jsem na Esme nezapomněl. Nikdy na ní nezapomenu. Byla mojí ženou spousty let a miloval jsem jí jako nikoho jiného," hlas se mu zlomil v lítosti.

Luna už to dál nemohla poslouchat. Otevřela okno a letěla pryč. I když nevěděla kam, chtěla být co nejdál, ode všech. Přesto, že by její srdce mělo být v této podobě vůči emocím netečné, po tvářích jí stékaly slzy. Rosaliina slova rvala její srdce na cáry jako vlčí tesáky.

„Rose, nechci Esme nikým nahradit, ona je nenahraditelná, byla vyjímečná a to víme všichni, ale byl bych rád, kdybyste dali Luně šanci. Ona vrátila světlo do mého života. Díky ní jsem opět pocítil štěstí. Vrátila mi klid. Rose, já jsem to přece neplánoval, přišlo to samo..." jeho hlas slábl až utichl úplně. Do hovoru se opět vložila Alice: „Jak můžeš být tak sobecká Rosalie?" vyštěkla na sestru, která se otočila na podpatku a utekla uraženě do lesa. Beztak na lovu nestihla utišit svou žízeň. „Jdu za ní," prohlásil Emmett a ve vteřině byl pryč.

Jasper po místnosti rozprostřel klid. Alice objala Carlislea kolem ramen. „Hlavu vzhůru, však ona se s tím časem srovná." „Je to moje vina. Byl jsem tak šťastný, vůbec jsem si neuvědomil, že bych vás měl varovat. Nenapadlo mě že bych vám tím mohl ublížit. Měl jsem vás na to připravit," mrzelo ho, že to překvapení ze šťastného návratu se zvrtlo v roztržku. Z horního patra se ozývalo slabé vrzání, jak si průvan pohrával s otevřeným oknem. Ten zvuk o chvilku později přitáhl pozornost.

Edward poprvé uviděl v Carlisleově mysli zmatek. Jeho vždy uspořádané myšlenky se najednou točily v divokém víru. Výčitky kvůli Esme a Rose, bolest nad ztrátou ženy a štěstí a láska když poznal Lunu, všechny ty pocity spolu vedly vyrovnaný souboj. „Luna, jak jí mám tohle vysvětlit?" ptal se Carlisle sám sebe, v jeho myšlenkách to zazářilo jako světelná tabule. Cítil se unavený. Než se stačil zvednou Edward už sbíhal schody z její ložnice. „Je pryč. Zřejmě utekla oknem," vydechl. Carlisle schoval obličej do dlaní. „Ale ne," zaúpěl tiše. „Jen klid. Najdeme jí, Alice, Jaspere." Edward mu pevně stiskl rameno a zmizeli.

Nikdo z Cullenů se ještě úplně nevzpamatoval ze stráty Esme, ale Carlislův výraz když ho dnes poprvé spatřili vedle téhle neznámé krásky je naplnil nadějí, že se vše v dobré obrátí. I když už to nikdy nebude jako dřív mohlo by tohle nové soužití přinést opět klid do rodiny...

Luna dlouho létala nad oceánem, prsty na nohou si máčela v chladivé temné vodě a v hlavě se jí tvořilo příjemné vákuum bez myšlenek. Někdy nad ránem přistála na pláži v zátoce uprostřed skal. Posadila se na vyplavený strom a nešťastně hleděla do vln narážejících na útes.

Předchozí díl MEET THE CULLENS 1

Další díl NA HRANICI SMRTI

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - XII.kapitola - MEET THE CULLENS, part 2: