Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - kapitola II - Cizinec

04.03.2009 (20:14) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3157×

Kapitola II. - CIZINEC

Pohodlně se usadila do lavice a čekala na přednášejícího. Lidské tělo ji naprosto fascinovalo, všechno bylo tak křehké, jak málo stačilo k tomu, aby nastala nějaká nezvratná změna. Položila si na chvilku hlavu na lavici a v mžiku jí spadla víčka. Okamžitě se posadila, ve škole plné lidí si nemohla dovolit usnout. Vzhledem k tomu, že se tento „cyklus" ani jednou neprobudila bez křiku, mohlo by to být dost nebezpečné. Protáhla se. Zhluboka se nadechla. V půlce nádechu se zarazila. Na lidskou vůni už si zvykla, znala „přesné složení" každého, kdo se pohyboval na školním pozemku, ale tahle vůně sem nepatřila.

TA vůně nepatřila nikomu z lidí, ani z nesmrtelných, které znala, a přesto jí byla natolik blízká. Musel to být on. Ten cizinec, přízrak z jejího snu. Motala se jí hlava.

„Co tady může chtít?" zeptala se sama sebe.

„Kdo?" v její hlavě se ozval Caleb. Nevědomky k němu promluvila.

„Nikdo." Snažila se držet svou mysl uzavřenou, ale nekontrolovala se, otevřela mu své pocity.

„Luno, si v pořádku? Luno!" cítil její slabost. Věděla, že musí vypadnout dřív, než si jí ten vetřelec všimne, pokud už se tak nestalo. Ani v lidském těle by sice nebyla snadnou kořistí, ale stále nevěděla, co od něho může čekat. Nevěděla jak, ale bratr ji najednou držel za ruku. Nelekla se, ale zaváhala zda mu má odhalit víc.

„Ochutnej vzduch." Caleb se důkladně nadechl nosem. Začal se dusit, prskat, kašlat. Z hrudi se mu vydralo zavrčení, očividně mu ta vůně nepřinášela stejné pocity.

„Co to sakra děláš?" vyděsila se Luna.

„Nemůžu za to, nemůžu tady dýchat, pane bože, to je smrad, udusím se," zadržel dech.

„Nevím, co to je, musíme vypadnout." Caleb jí zmizel téměř před očima, potřeboval kyslík a čerstvý vzduch. O chvilku později si všiml, že sestra není vedle něj.

Zrovna vybíhala z přednáškového sálu, když se znovu nadechla, kolena se jí podlomila a do někoho narazila nebo do něčeho. Zavrčela, tak tiše, aby to lidské ucho nezaslechlo. Uvědomila si, že ji někdo drží. Věděla, že člověka by porazila, ale on ji zachytil do náručí. Najednou čelila své noční můře, nebo snu? Cítila se otřesená, jako by narazila do skály. Přesto měl kuži jemnou jako samet. Studený jako led a přitom jeho dotyk pálil jako oheň. Naslouchala, ale z místa, kde stál, neslyšela nic. Nedýchal, jeho srdce mlčelo. Vzhlédla a podívala se mu do očí. Měly barvu jejích křídel. Mihla se v nich smrt, její smrt. Jeho blízkost jí dodávala takovou sílu, že prožila proroctví i beze spánku. Vytrhla se z jeho pevného, skoro bolestivého sevření ladně a tiše jako kočka se vytratila. On zůstal ještě dlouhou chvíli na místě. Neměl nejmenší tušení, co to bylo, snad jen přelud z vyhladovění. Věděl, že nemůže otálet a musí se v noci vydat na lov.

Caleb nervózně přešlapoval. Už se pro ni chtěl vrátit do školy, když se vyřítila ze dvěří takovou rychlostí, že to lidské oko nemohlo zachytit. Skočili do auta a rychle odjeli.

Teprve o několik hodin později se cizinec nadechl. Její vůně byla natolik silná, že ho stále pálila v krku. Jako by jím protékala láva, a přesto to byla bolest, kterou neznal. Nebyla to krev, po které toužil, a přesto ho tak dráždila, tak strašně přitahovala, že musel opět přestat dýchat.

„Co to sakra bylo?" vypěnil Caleb.

„Nevím, v životě jsem to necítila," trochu lhala, ale mizerně jako vždy.

„Luno?" nepříjemně vrčel.

„No dobře, dobře, to on je ten důvod, proč nemůžu spát. Stále ten samý sen, který nekončí. Prostě se nemůžu dostat nakonec, abych zjistila, co je zač. Stále mi něco uniká a nevím, co to je. Je to, jako by mi chyběl poslední kousek, abych dokončila puzzle." Caleb kňučel jako zraněný pes.

„Ten smrad, stále to cítím, nemůžu se toho zbavit, zešílím." Luna „ochutnala", náhle si uvědomila, že to je z ní. Copak stačila pouhá jedna vteřina, aby to na ní zanechalo tak silnou stopu?

„Promiň, Cale." Nechápal, a tak mu odkryla své vzpomínky. „Jak vidím, máme na ten pach odlišný názor," odporem se otřásl. „Teda ty máš ale vkus." Luna zčervenala.

„Mlč," zvýšila hlas pro jeho uši do nepříjemné hladiny. „Měli bychom navštívit naše dřív, než vyvětráš, snad budou vědět, co je zač."

„Dobrý nápad."

Zaparkovala u vyhlášené restaurace, věděla, že tam chodí rodiče na snídani. Sotva vešla do dvěří, uslyšela dvojci příborů, která dopadla na dlážděnou podlahu. Bylo jasné, že průvan donesl tu vůni ke správnému stolu. Marcus zadržel dech, jeho zelené oči na chvilku zčernaly. Žaludek se mu otáčel naruby. Naopak Violet se znovu zhluboka nadechla a užívala si ten oslňující závan. Podle jejich reakcí sourozenci usoudili, že tohle je druhová záležitost. Markus bezdechy položil na stůl peníze a táhl manželku pryč. Pak narazili na své děti.

„Jdeme," procedil skrz zuby s posledními zbytky vzduchu v plicích. Nadechl se až venku. Čerstvý vzduch mu pročistil hlavu a oči se mu opět zbarvily do zelena.

Caleb naskočil do auta k rodičům, odmítal jet se sestrou ve stejném "zamořeném" autě. Jak dojeli domů, šla se Luna ihned převléknout. Pak se posadili do obývaku.

„Co to je?" Caleb se opět dožadoval odpovědi.

„Ani já jsem tak příjemnou vůni nikdy dřív necítila," švitořila Violet. Při slovech příjemná a vůně se vlci znechuceně otřásli.

„Kde jsi na něho narazila, Luno? A jak je možné, že jsi nás nevarovala?" Poprvé od té doby, co existovala, na ni Markus křičel, žíly na krku měl napnuté, ve spáncích mu divoce tepala krev.

„Nezdál se být nebezpečný..." polkla. Markus mlčel, zhluboka dýchal, aby se uklidnil, věděl, že v takovém rozrušení by se mohl přeměnit a i když měl chuť svou dceru přetrhnout, nechtěl tu myšlenku dovést do konce.

Další díl ZDE

Předchozí díl ZDE

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - kapitola II - Cizinec: