Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - III.kapitola - Vize

06.03.2009 (17:20) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3237×

Kapitola III. VIZE

„Tak on se ti nezdál být nebezpečný," povzdychl. Přesto, že dech už se mu uklidnil, oči měl stále stejně černé. „Víš, zlato, možná není nebezpečný pro mě, ale pro naši rodinu by rozhodně mohl být nebezpečný. Hlavní důvod je to, že on je uhlavním nepřítelem našeho druhu," Luna na něho zírala s otevřenou pusou.

„Marcusi, a kdo není? Pokud vím, i já s Violet jsme "tvými nepřáteli". Nechápu v čem je problém." Opět se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, když k němu opět dolehl ten palčivý pach. Něco na té vůni ho zarazilo. Přiliš mu to někoho připomínalo. Všichni si všimli změny v jeho výrazu. Do očí se mu opět vrátila zelená barva.

„Víš Luno, ono je to mnohem složitější, než se může zdát. Bohužel se o našich dějinách nemohou psát knihy, tak ti toho spoutu uniklo." Zamračila se.

„Možná bys mi to mohl vysvětlit."

„Ano, zřejmě bych měl."

Nadechl se a spustil vyprávění o bitvě, která proběhla desetiletí předtím, než se Luna narodila. Válka mezi upíry a vlkodlaky. Oba druhy mohly být téměř vyhubeny. Upíři přešli k dramatickému opatření. Začali se neovladatelně množit. Avšak „novorození", jak se jim říkalo, byli nezvladatelní. Mnoho vlkodlaků tenkrát přišlo o život. V té době vznikla ta silná nenávist. Mnohým se zdálo, že válka už nikdy neskončí, ale nakonec byli novorození i jejich původci zničeni. Přesto se ve vlcích navždy zakotvila žášť. Proto byla rodina v nebezpečí.

„Luno, tenhle nově příchozí by mohl způsobit, že ztratíme svou léty zdokonalovanou schopnost sebekontroly... pokud to není... Ne, to není možné," Marcus už větu nedokončil, Caleb ho přerušil:

„Zničíme ho." V tu chvíli se Luně zastavilo srdce.

„Zničit ho? Něco tak dokonalého," pomyslela si. Všichni se k ní otočili, všimli si té náhlé arytmie. A byli si dobře vědomi, že to není dobré znamení.

„Luno, ten sen? Vzpomeneš si, jaké měl v tom snu oči?" V nesouhlasu zavrtěla hlavou.

„Ale..."

„Jaké, ale?!" vyštěkl Marcus.

„Víš, dneska jsem ho potkala na fakultě, měl nám zřejmě přednášet." Marcus se znovu zarazil.

„No doufejme, že si tě nevšiml."

Luna varovně šlehla pohledem po bratrovi: „Opovaž se." Caleb přidusil zavrčení.

„Co mi uniklo?" otočil se k němu Marcus.

„Tím, že si Luny nevšiml, bych si nebyl tak jistý... Pokud nebudeš počítat to, že do něho při svém útěku narazila." Z Marcusovy hrudi se vydralo další, ještě nebezpečnější zavrčení.

„Bravo!" jeho sebeovládání vyžadovalo veškerou koncentraci. V tu chvíli se cítil jako časovaná bomba.

„Oči má černé." No, ani tahle informace nepomohla. V pokoji nastalo hrobové ticho. Každý o nastalé situaci přemýslel z vlastního pohledu

Marcus přemýšlel o „dávném" příteli. Věděl, že všichni upíři nebyli špatní. Existovalo pár výjimek a bez nich by nebyli schopni tu válku vyhrát. Tenkrát se zlatookými uzavřeli mír, aby společně ukončili to peklo. Zlatoocí, pousmál se nad tou vzpomínkou. Byli to upíři, kteří se rozhodli, že nechtějí být zrůdami. Začali se živit zvířecí krví místo lidské. Z recese se nazývali vegetariány. A z jejich vůně to bylo patrné. Avšak Marcus si nebyl jistý, příliš dlouho už upíra necítil. Silně pochyboval o tom, že do města dorazil on. Ten se pohyboval pouze se svou rodinou a výskyt tak početného klanu by jistě nepřehlédli. Přemýšlel, co tak strašného se muselo stát, aby opustil svou rodinu a sám cestoval. Ale bylo to jediné možné vysvětlení, proč se pohyboval po půdě lékařské fakulty. Na druhou stranu k němu nesedělo, že by ryskoval lidské životy tím, že se mezi smrtelníky pohyboval žíznivý. I když jeho sebeovládání se zdálo bezchybné. Nevěděl si s tím rady...

Violet si rozverně pohrávala s pramínkem dlouhých blond vlasů. V duchu si stále dokola přehrávala tu dokonalou vůni. Nemohla uvěřit tomu, že by patřila bytosti tak nebezpečné. Toužila se s ním setkat. Vůně tak dokonalá musela patřit stejně tak krásnému obličeji. Stejně jako Luně i jí to zatemnilo mozek. Potřebovala se dát dohromady. Uvažovat racionálně.

Calebovi se myslí proháněl úplně jiný scénář. Příliš dlouhou dobu už se nudil. Toužil po dobrodružství, toužil po rozptýlení z netečnosti. Zdálo se mu, jako by jeho smysly ještě více zbystřily. Pach onoho cizince v něm probouzel naprosto nový pocit vzrušení. V hlavě už spřádal plány na jeho zničení. Nejraději by ze sebe hned strhal oblečení, přeměnil se na vlka a vyrazil.

„Konečně pořádný lov," uchechtl se pro sebe. Věděl, kam přesně se vydat, kde začít stopovat. Touha soupeřila s vůlí. Musel se ovládat, nechtěl ohrozit svou rodinu. Nehledě na to, že byl bílý den. Co by asi lidé řekli na vlka velikosti koně. Koncentroval se do svého nitra. Nikdy předtím tak silné pokušení nezažil.

Luna se propadala do hlubokého zoufalství. Nemohla ho jen tak nechat napospas vlkům. Jeden letmý dotek naprosto pomátl její bystrou mysl. Nechápala sílu toho otisku. Musela ho mít, v životě po žádném muži tolik netoužila.

Obývák se najednou začal rozplývat. Luna opět stála na okraji skaliska, opět si protahovala křídla. Celý její prorocký sen jí proběhl před očima. Konečně pokračoval. ON se odvrátil od bezvládného medvědího torza. Během veřiny stál přímo před ní. Kdyby mohla, o krok by ustoupila, ale neměla kam, stála na samé hraně skal. Varovně na něho zasyčela. Její tělo se automaticky nakrčilo do utočné pozice.

Vtom si ostatní všimli, že s Lunou není něco v pořádku. Všimli si jejího nepřítomného pohledu. Violet si přisedla těsně k ní. Všimla si, jak její jemné chloupky na rukou stojí v pozoru. Něžně ji chytla kolem ramen a opatrně zatřásla.

„Luno, Luno, slyšíš mě?"

„Nemusíš se mě bát," jeho hlas opět zastřel její mozek. Někde velice daleko slyšela volání své matky, ale nemohla odpovědět, nechtěla. „Co jsi zač?" znovu se zeptal svým medovým hlasem.

Violet s ní opět zatřásla. Bála se, co se s její jedinou dcerou děje. Za dlouhá staletí se nesetkala s ničím takovým.

Jeden druhému hleděli do očí. I on byl okouzlen její nadlidskou krásou, která ho skoro až děsila. Netušil, co od bytosti jako ona, očekávat. A najednou si to Luna uvědomila. Jeho oči zářily jako tekuté zlato. Celá vidina se začala rozplývat. Dvakrát zamrkala a opět sála uprostřed pokoje. Ihned si všimla vyděšených výrazů své rodiny.

„Luno?" Nechápala proč na ni všichni tak civí. A pak se jí v hlavě rozbřesklo. Stála před nimi v celé své kráse. Její vidina byla natolik silným prožitkem, že se přeměnila do své pravé podoby. Jakmile si to uvědomila, složila křídla a ta společně s peřím za chvilku zmizela.

„Měla jsem vidění," sama nevěřila tomu, co právě řekla.

„Co si viděla, dítě?" strachovala se Violet.

„Jeho oči. Zlatavě hnědé jako topaz, jako tekuté zlato." Luna se cítila minutu od minuty unavenější. Dvě vidiny během jednoho dne, prorocké sny bez přestávky, cítila, že už dlohou při vědomí nevydrží.

„Dnešek je opravdu dlouhý den," její hlas se zlomil. Ponořila se do bezesného spánku. Konečně se mohla zrelaxovat. V téhle rodine však klid netrval dlouho...

Předchozí díl Cizinec

Další díl Vzpomínky

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - III.kapitola - Vize: