Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny 29. kapitola - Výhra nad smrtí...?

19.05.2009 (09:00) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3534×

Z pohledu Carlislea:

Poté co se má milovaná žena zhroutila při pokusech o záchranu svého bratra jsem jí odnesl zpět do našeho hotelového pokoje. Už jedenáctý den spala v mé náruči a vypadala téměř jako anděl. Přestože na její jemné tváři stále visel ten stín vyčerpání, vypadala mnohem lépe. Už několikrát jsme pomýšlel na to, že by možná pomohlo kdybych se pokusil ji probudit. Měla by se něčím posilnit, ale nedokázal jsem to. Spánek byl to, co teď nejvíce potřebovala. Hladil jsem ji po dlouhých jemných vlasech a vyčkával. Občas se zavrtěl, někdy zavrčela nebo rozrušeně zasyčela, přesto na mě působila vcelku klidným a vyrovnaným dojmem.

V krku mě pálelo až k sešílení, od našeho neúspěšného pokusu o vpád do Voltery uplynuly skoro tři týdny a já jsem ještě nevyšel na lov, nedokázal jsem se od Luny vzdálit ani na zlomek vteřiny. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se probrala v mé nepřítomnosti. Co když bude potřebovat mou útěchu, až se probudí... Zavřel jsem oči a snažil se nemyslet na žízeň, která naplňovala každou buňku v mém těle. Takový žár v hrdle jsem naposledy cítil, když jsem se snažil zabít sám sebe vyhladověním...

„Carlisle," zašeptala Luna ze spánku a v koutku oka se jí zaleskla slza. Pevněji jsem ji přivinul na svou chladnou hruď. „Carlisle, vydrž, dostanu vás ven," její tvář se zkroutila do žalostné, bezmocné grimasy a její horká dlaň sjela dolů po mém hrudníku. Zřejmě jí pronásledovala noční můra z toho co zažila. Její trápení způsobovalo nevysvětlitelnou bolest v mém již dávno stichlém srdci. Trpěla kvůli mně a to to mě ničilo.

Během těch jedenácti dnů, co spala, barva její pokožky ještě více vybledla, úspěšně doháněla ten křídový odstín naší rodiny. Působila dojmem křehké porcelánové panenky a já se až zbytečně bál, aby se nerozbila... políbil jsem jí na horoucí čelo a dál si užíval její životem sálající hřejivou pokožku. Zavřel jsem oči a relaxoval za tichého pravidelného tepu jejího srdce...

Znovu se začala zmítat a utrpení v její tváři mi rvalo srdce na milion kousků. „Zachraň ho, Carlisle prosím tě, záchraň mi ho," jejím tělem zmítal pláč a já měl sto chutí jí z toho snu probudit, nechtěl jsem se dívat na to jak to všechno prožívá ještě jednou. Nedokázal jsem jen tak nečinně přihlížet. „Luno, lásko," šeptal jsem jí tiše do ucha a snažil se jemně zatřást s jejím křehkým tělem. Její spánek byl ale natolik hluboký, že i když jsem zesílil hlas a silněji s ní zatřásl, neprobudila se. Raději jsem si ji tedy opět přivinul na hruď a nechal noční můru odeznít. „Musíš ho zachránit!" dusila se vlastním pláčem. „Lou, klid, jsem tady s tebou," mé utěšování bylo bezvýznamné, přesto jsem to musel aspoň zkusit. „Prosím!!!" vykřikla ještě jednou, poté se opět uklidnila. Její tep se ustálil do pravidelného rytmu doprovázeného hlubokým tichým oddechováním.

Z pohledu Luny:

„Nééé!" s křikem jsem se probrala z nočních můr a otřela si z čela studený pot. Zmateně jsem se rozhlídla po místnosti, do které pronikalo až příliš slunečního světla. Chvilku trvalo, než tomu mé stále znavené oči přivykly. Se zděšením jsem zjistila, že ležím ve ložnici našeho hotelového pokoje. Mé tělo se napřímilo se závratnou rychlostí aniž by si to můj mozek stačil uvědomit. „Klid, jsem tu s tebou," tichý něžný hlas se mě snažil utěšit. Vůbec jsem to tvrdé chladné tělo nezaregistrovala. „Carlisle?" nemohla jsem tomu uvěřit. Až na ty tmavé kruhy pod očima a temné hladovějící oči působil vcelku vyrovnaně. Ihned jsme si padli kolem krku a něžně se políbili.

„Kde je Caleb?" rozničky se mi rozšířily strachem. Usmál se na mě tím svým okouzlujícím způsobem, který mě téměř omračoval. „Řekl bych se se něčím cpe v obýváku, přech chvilkou přivezl poslíček pizzu." Vystřelila jsem z postele jako šíp.

V úžasu jsem zůstala stát u gauče jako přikovaná. „Calebe," vydechla jsem v tichém dojetí. Jeho rameno bylo obvázané hromadou gázy, ale žil, muj bratříček zůstal na živu. Z očí se mi vydraly slzy. „Bráško?" Otočil se a ve vteřině mě svíral v náručí. „No konečně, už jsem se o tebe začínal bát." Musela jsem se nad jeho pohledem pousmát. „Co? Ty, že ses bál o mě? To já jsem málem umřela strachy, když jsem se tě snažila udržet na živu." Měla jsem pocit, že mě ve svém pevném objetí rozmačká, ale nevadilo mi to, byl to důkaz toho, že žije. „Luno, já jsem se probral asi tři hodiny po tom, co za tebe Alice přebrala tu masáž srdce, je pravda, že mi sice mi zlomila pár žeber, ale probrala mě, zato ty si byla mimo skoro dva týdny." Šokovaně jsem hleděla do jeho veselých očí. „Jsem rád, že si zase mezi námi." Políbil mě na čelo. „Já taky," ta slova jsem ze sebe s těžím vysoukala, přes ten obrovský knedlík, co se mi utvořil v krku. Slzičky štěstí se mi draly do očí. „Bála jsem se, že mi tam umřeš," vyhrkla jsem. Sevřel mě ještě pevněji v náručí. „Šššš, to bude dobré," snažil se mě uklidnit.

Najednou mě zezadu popadly něčí studené paže, všimla jsem si bratrova lehce zatrpklého výrazu. Přestože ve společnosti Cullenů trávil v poslední době tolik času, ještě si na ten jejich pach úplně nepřivykl. „No sláva," ozval se můj oblíbený veselý hlas, když mě ty ruce zvedali vysoko do vzduchu. „Emmette, pust," rychle jsem si otřela slzy a už s nohama na zemi ho objala kolem krku. Najednou se kolem mě seběhla celá naše rodina. „Báli jsme se o tebe, vzhledem k tomu, že my nespíme vůbec, nám to připadalo jako celá věčnost," zašvitořila Alice zatím co se mi pověsila na krk. V tu chvíli mi zakručelo v žaludku a všichni začali smát. „Měli bychom ti nechat chvilku na vzpamatování, možná by sis měla skočit do koupelny, aby ses viděla," téhle Rosaliině větě jsem nerozuměla a proto se rychle vydala do koupelny.

Civěla jsem na sebe do zrdcadla jako na blázena, vůbec jsem sama sebe nepoznávala. Během boje jsem si několikrát všimla třepotání peříček, ale na tohle jsem vážně připravená nebyla. Moje dospívání skončilo. Už jsem neměla své milované černé havraní vlasy. Tolik jsem se změnila a přesto mě nejvíce udivilo, že nemám tu sněhově bílou barvu jako moje matka. Vlasy mi zezlátly. Získala jsem barvu Carlisleových zlatě karamelových očí. Nedalo mi to a musela jsem se proměnit do své okřídlené podoby, abych se ujistila jestli je to pravda. Rovnou jsem si dala rychlou sprchu a pak se vrátila k ostatním.

Můj manžel stál uprostřed místnosti a vypadal jako anděl. „Carlisle," vydechla jsem v úžasu. Jeho černé oči odrážely mou nehynoucí lásku. „Tolik jsem se bál, že tě ztratím," promluvil téměř neslyšně. Ve zlomku vteřiny mě svíral ve svém smrtícím sevření a začal mě líbat. „Lásko, moje milovaná lásko," šeptala jsem mezi polibky. „Tolik tě miluju, bála jsem se, že už se tady všichni nesejdeme." Držel mětak pevně, že jsem sotva dýchala. Najednou mi před očima proběhla nová vize.

Edward pološílený vzteky vrčel na každého, kdo mu přišel do cesty. Bella ho s láskou v očích následovala a snažila se ho uklidnit ale on se jen tak nedal. Naštvaně se posadil na gauč v obýváku, pak do pokoje přitančila Alice. „Edwarde uklidni se, tak jako tak by se to stalo." Zavrčel na ní jako na úhlavního nepřítele. „Věděla si to a nic si mi neřekla, věděla si to a nic si s tim neudělala," procedil skrz zatnuté zuby. Bylo mu tak líto, že Volturiovi připravili Bells o život ...

„Alice promiň, že jsem tě v tom nechala samotnou," Edward po mě střelil pohledem. „No jo, taky jsem to věděla, dokonce mnohem dřív než Alice," zavrčel, bylo mi jasné že si to všechno přečetl v mojí hlavě. „Edwarde měl by sis uvědomit, že nebýt Bells, nikdy bychom se tam odtud živý nedostali, bez ní bychom proti Jane neměli nejmenší naději." Ještě jednou slabě zavrčel, ale věděl, že mám pravdu. „Měl jsem právo to vědět," zavrčel. To mě rozesmálo a můj smích ho samozřejmě popudil. Nedalo se přehlédnout, jak se celé jeho tělo napjalo, připravil se zautočit na mě, když ho Carlisle společně s Bellou spražili jedním krátkým ale přesto výstižným zavrčením. „Edwarde, úplně vidím jak by sis to nechal jen tak vysvětlit..." ukázala jsem mu vizi, jak by to dopadlo, kdybychom mu to všechno řekli, Alice, Emmett, Carlisle ani on už by tady s námi neseděli dokonce ani Bells, kterou by Edwardova ztráta zabila, při těch obrazcích v mé hlavě mi naskočila husí kůže a vyrazily mi slzy z očí. Zůstal jako přikovaný s bolestným bezbranným výrazem. „Promiň," zašeptal.

Hned jak slunce zapadlo za obzor, vydali jsme se s mým manželem na lov. Celou tu dobu, co jsem byla mimo zůstával se mnou, ani na vteřinu se ode mě nevzdálil. Přesto, že byl vyhladovělý a pološílený žízní nedokázal se ode mě odtrhnout. Jeho oči nabyli ten nejčernější odstín a černé kruhy pod jeho očima mu dodávali zlověstný nebezpečný vzhled. Museli jsme spěchat, natolik toužil po krvi, že sám pochyboval o své dokonalé sebekontrole. Vrhnul se na první zvíře, které jsme potkali. Přesto, že to byl hloupý zajíc, už nedokázal vydržet a hledat něco většího. Síla krve na něj působila jako magnet. Pak už byl schopný se trochu zkoncentrovat na něco většího. Pozorovala jsem jeho styl lovu a opět jsem v tom viděla tu ladnou a dokonalou souhru pohybů... když soupeřil s dvakrát tak velkým medvědem, nedokázala jsem z něho odtrhnout oči ... bylo to tak ... sexy ...

Předchozí díl: BOJ O ŽIVOT

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny 29. kapitola - Výhra nad smrtí...?: