Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - 26. kapitola - Soukromá válka

02.05.2009 (10:43) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2255×

Takovou energie jako mi dodávala má nenávist k trýznitelům mého manžela jsem nikdy necítila. Nechybělo moc, aby mi z očí začaly šlehat blesky. Strhla jsem ze sebe tričko a roztáhla křídla, mé tělo se automaticky přikrčilo do bojové pozice, jak se přibližovali mí nepřátelé. Přes vyceněné zuby se mi dralo nebezpečné syčení. Přede mnou se seběhlo pět upírů. První, který se po mém vstupu vzpamatoval, na mě zaútačil sám. Nestačila jsem ani mrknout okem, moje ruce automaticky vystřelily vpřed. Jednou rukou jsem pevně sevřela jeho ramenou a druhou jsem mu utrhla hlavu s takovou lehkostí jako se láme sirka. Během vteřiny z něj zbylo šest kusů.

Pomalu ale s naprostou jistotou jsem kráčela k dalším upírům, kteří přede mnou udělali krok zpět. „Srabi!" můj hlas byl přesycen opovržením. Další odvážlivec vykročil z řady. Zastavil se krok přede mnou a hleděl mi zpříma do očí. Moje ruka vystřelila vpřed a zabořila se do jeho hrudi jako když nůž zajede do másla. Po mé ruce stékal jed, který mu koloval v žilách. V dlani jsem rozdrtila jeho mrtvé srdce a vyrvala ho z hrudi ven. Hodila jsem ho na zem a zadupla do země. Díra v jeho hrudi se sice ihned zacelila, ale upír nebyl schopný pohybu...zkameněl jako socha. Nechápala jsem jak je to možné, vždyť jeho srdce už nebilo, nepotřeboval ho, tak proč...

„Zabiju tě," zavrčel další z upírů a společně se svými dvěma kumpány mi skočili na ruce. „Musím uznat pánové, že sílu máte, ale ne na mě!" Srazila jsem ruce k sobě, jako kdybych chtěla zatleskat. Ozvala se ohlušující rána, jak do sebe jejich mramorová těla narazila.

Věděla jsem, že na sebe přitahuju veškerou pozornost a přivolám tak další hlídky, ale pro Carlislea a teď už naší rodinu bych klidně položila život.

Třetí upír mi visel na zádech. Začala jsem couvat. Upír se snažil zlomit mi křídlo, ale neměl dost síly. Narazila jsem ho zády na zeť a tak si prorazila cestu do další místnosti - do haly s krbem. „Tohle je váš konec!" Jeden z upírů, který mi visel na ruce se pustil a bezúspěšně se snažil zakousnout se do mého krku. Jeho zuby však po mé kůži sjely s nepříjemným zaskřípěním. Tímhle jeho chabým pokusem mi uvolnil ruku takže jsem jeho kolegovi utrhla hlavu a vhodila ji rovnou do krbu. Oheň v něm vzplál, jako bych tam nalila kanistr benzínu. V dalším okamžiku do krbu putovalo i tělo. „Škoda, že na vás nemám čas, trochu bych si s váma pohrála, ale vaši kamrádi jsou už na cestě..."

Jejich smrt na mě působila podivným uklidňujícím dojmem. Měla jsem o zábavu postaráno. Do haly hned naběhlo dalších šest upírů. „Zábava začíná," ušklíbla jsem se a zamávala rychle křídly. Upír, který se snažil je zlámat, proletěl další zdí. „To je všechno co umíte?" smála jsem se jako šílená. Zůstala jsem stát sama proti osmi upírům, ale optimismus mě neopouštěl. Už to však nebylo tak jednoduché s nimi bojovat. Neustále odváděli mou pozornost tak, aby na mě mohli útočit ze zálohy. Snažili se mě unavit a po patnácti minutách boje, úskoků, neusálého soustředění a zničení dalších dvou krvelačných bestií jsem opravdu pocítila úbytek energie. Dokonce jsem chvílema musela lapat po dechu.

„Alice?" Edwardův hlas zněl poněkud znepokojeně. „Co si viděla?" Stále je drželi v zajetí v té neprospustné tmě. „Nic, všechno zmizelo, řekla bych, že se nás pokusí osvobodit. Dveře cely se otevřeli a v nich opět stála ta malá blondýna a vedle ní blonďák. „Zdravím tě Carlisle," uchechtl se s opovržením. „I já Tebe Alecu," Carlisleův hlas byl stále klidný a vyrovnaný. „Doufám, že se vám líbí moje vylepšená cela," v jeho očích se škodolibě zablýsklo. „Velice pěkně zařízené," zavrčel Emmett, který se stále snažil přivyknout na paprsek světla, který dovnitř pronikl. „Čím vděčíme za vaši návštěvu?" zavrčel Edward a v tutéž chvíli se skácel na zem v těch šílených bolestech. Carlisle zavrčel a vyskočil proti Jane, i on se okamžitě odporoučel k zemi v těch strašných křečích. „Nudím se," Jane předváděla, že zívá. „Carlisle!" vykřikla jsem a do očí se mi vedraly slzy. Můj hlas se v ozvěně prohnal celou Volterou, jistě už věděli, že jsem si pro ně přišla.

Tahle kraťoučká vize mě stála tržnou ránu na ruce, budu si muset dávat větší pozor na to, co dělám. Povzbuzující účinky lidské krve mě pomalu začaly opouštět a já se stávala zranitelnější. Neustálé vize, které mi probíhaly hlavou mě také obíraly o energii.

Vyskočil proti mně drobný zrzavý upír. I na něho jsem použila svou oblíbenou techniku a vyrvala jsem mu srdce z hrudi. Okamžitě přestal reagovat, skácel se k zemi, tak jak dopadl už zůstal, nemohl se hýbat. Vypadal jako by zemřel. Konečně mi došlo, jak jsem to udělala. Mohla za to ta drobná ranka na mé ruce. To moje krev způsobovala upíří úmrtí. Dřív by mě to ani nenapadlo, upíři totiž nedokázali prokousnout mojí silnou kůži, ale nějakým záhadným způsobem se jim teď znovu podařil mě poranit a ve chvíli, kdy se do jejich „jedového oběhu" dostala má krev, začal se jed rozkládat. No jasně, vždyť to samé se stalo, když jsme s Carlisleem pod mikroskopem zkoumali, co by mi jeho jed udělal - mě nic, ale naopak nás to vůbec nenapadlo. To já jsem pro upíry jedovatá nikoliv oni pro mě. Bezva.

Otevřeli se dveře vedoucí do následující chodby a tam stála další čtveřice upírů. Dvě tváře jsem naprosto jasně rozpoznala - Jane, Alec a pak ještě dva. Jane se tvářila, jako by se na něco pekelně soustředila. Samozřejmě její schopnost působit někomu nesnesitelnou bolest na mě nefungovala - díky bohu. Ocitla jsem se uprostřed kruhu, ze kterého nebylo úniku. Všichni upíři si mě měřili nenávistvnými pohledy. Věděla jsem, že mé šance na úspěch klesají uměrně tomu, jak mě opouštějí moje síly. Zavřela jsem oči a soustředila se pouze na své vize. Kdybych zkoumala každý jejich pohyb, zbytečně by mě to rozptylovalo. Vize mi dávaly jasný signál, kdy a z jaké strany se přiblížilo nebezpečí. Bojovala jsem s nimi se stejnou lehkostí, zrak mi v té chvíli vůbec nechyběl. Další dva upíry jsem poslala do plamenů. Jejich řady sice trochu prořídly, ale stále jich zůstávalo více než dost. Najednou se na mě všichni sesypali jako vosy na med a zlomili mi ruku. Zaječela jsem bolestí, což je na chvilku ochromilo a já se mohla vzpamatovat. Podívala jsem se co mi udělali.

Ze zápěstí se mi řinul pramínek stříbřité tekutiny, nastala moje chvíle i přes bolest jsem ruku zabořila do dalšího upíra, jeho jed se začal okamžitě rozkládat. Skácel se k zemi. Z očí se mi draly slzy, nemohla jsem paži nechat v klidu, aby se mi zlomenina zahojila. Mé síly se rapidní rychlostí blížily k nule. Cítila jsem, že bez něčí pomoci tohle nezvládnu... „Calebe!" křičela jsem na něho ve své hlavě. „Calebe, potřebuju pomoc," žádné odpovědi se mi ale nedostávalo. Moji mysl omračoval strach. Jak to, že mě bratr neslyší, co když se mu něco stalo, bezhlavě jsem šla sama do tohoto doupěte, co když na něj nastražili past.

Z přemýšlení mě vytrhla Jane, chladnokrevně přistoupila ke mně, napřáhla se a udeřila mě rovnou do tváře. V její drobné ručce se krývala taková síla, že mě srazila k zemi. Klesla jsem na kolena a dlaněma se zapřela o zem. Najednou, jako bych ani neměla sílu vstát. „Calebe!" znovu jsem tiše volala o pomoc. Ve zlomené ruce mi nepříjemně pulsovalo. Moje mysl nefungovala tak, jak by měla, zakalená bolestí a strachem z neuspěchu nereagovala dostatečně rychle. „Tohle je tvůj konec," Jane mě nakopla s takovou vervou, že jsem proletěla zdí a zůstala ležet na zemi. Mým tělem otřásaly vzlyky. Znovu stála přede mnou a za jejími zády postávala celá její malá armáda. „Zabiju tě, tebe i tu tvojí slavnou rodinu. Tvůj muž bude trpět za to, co si udělala," její krutá slova bičovala mou duši. „Ne," zašeptala jsem a zvedla se, já se přece nevzdávám.

Napřáhla se, aby mě znovu udeřila, ale já jsem zareagovala dostatečně rychle na to abych její paži zachytila uprostřed pohybu. V jejích očích problesklo překvapení. Nečekala, že se ještě seberu a budu pokračovat v boji. Napřáhla i druhou ruku, věděla, že zastavit tento úder pro mě nebude bez bolesti. Kosti, které mi trochu srostly, i když špatně, se pod její úderem znovu rozlomily na několik kousků. Přes zatnuté zuby mi uniklo zasyčení. Jak bych ale od takové mrchy mohla čekat, že se zachová férově a bude se mnou bojovat sama. Kývla na své kumpány a ti se ke mně začaly pomalu a s rozvahou přibližovat. „Roztrhejte jí na kousky!" Rozkázala. A mě zaplavila vlna bezmoci a naprostého vyčerpání. „Zničte jí," vhodila mě do jejich náruče a odešla. Najednou se za mnou ze dveří ozvalo zavrčení, které nepatřilo upírům. „Calebe," zašeptala jsem s úlevou, nezlamal, bráška mě přišel zachránit.

Předchozí díl - SÍLA A MOC

Další díl - SLZY, STRACH A BEZMOC

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - 26. kapitola - Soukromá válka: