Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z nuly rodina - 22. kapitola

02.12.2010 (18:30) • CoLoR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

22. kapitola

Bella:

Běželi jsme celou noc… Překročili jsme už několik hranic a ačkoli během se my upíři nikdy neunavíme, duševní vypětí z nás všech vyzařuje jako nepříjemná negativní aura.

Běžíme na východ, vstříc slunci, což znamená, že máme méně času, než se zdá… Cestou nikdo neprohodil ani slovo a to mi dává volnost přemýšlet o dalších krocích. Jestli zvládneme tohle tempo udržet ještě chvíli, dorazíme k moři. Plavat umíme minimálně tak rychle jako běhat, ne-li rychleji. Pokud najdeme rychlý proud, dorazíme do Evropy dřív, než se předpokládalo. Nejsem si jistá, jestli je to dobře. Vždyť s každým krokem, s každým nepotřebným nádechem jsem blíž k Arovi, Jane i k celé prokleté Volteře. Nejradši bych byla, kdyby nikdo z mých přátel nemusel se mnou. Jenomže kdybych si tohle pomyslela a Edward by mě v tu chvíli zaslechl, nevím, nevím, jak by to se mnou dopadlo. Nesnese ani pomyšlení na to, že do Volterry půjdu pouze já a Esmé. Ani neví, jak se mýlí. Co pak, až mu řeknu, že Esmé zůstane s ním a Ethanem? Může upír dostat infarkt?

„… Bello? Bello! Slyšíš mě?“ volá na mě Edward.

„Cože?“ trhnu sebou překvapeně a přitom škobrtnu o kořen stromu. Nelibě zasyčím a obrátím pozornost opět na Edwarda.

„Za chvíli budeme u moře. Podle toho, kde se dostaneme z tohohle lesa, budeme muset běžet podél pobřeží a najít ten správný proud, ano?“ obeznamuje mě se situací. Jelikož na mě mluví jako na pětileté dítě, přepokládám, že jsem asi musela být nějakou dobu mimo.

„Dobře… Esmé?“ obrátím se na nově nalezenou kamarádku. „Plavala jsi už někdy?“ Esmé se na mě překvapeně podívá.

„Ale jasně, chci říct, jako člověk jsem plavala velmi dobře…“ Ke konci její hlas zakolísá. Hádám, že teď kvůli mně má pochybnosti o svých schopnostech, ale zeptat jsem se musela.

„To je v pořádku, bude ti to připadat naprosto přirozené, stejně jako běh nebo skok, nebo cokoliv jiného. Jako upír dýchat nemusíš, ale popravdě, po chvíli ti to začne připadat kapku nepříjemné, přeci jenom instinkt člověka tě pořád vede k tomu, aby ses nadechla, je to ale pouhý zvyk. Na druhou stranu, spolknout mořskou vodu se mi povedlo jenom jednou. Blé,“ zatřepu se a zároveň se zasměju. Je to tak dlouho, co jsem se smála naposledy. Nebo kdokoliv jiný…

„Navíc poplaveme ve větší hloubce, abychom náhodou nevyděsili nějaké námořníky potulující se na moři, ale nemáme čas zdržovat se nad mořskými výjevy, i když ti to bude připadat jako sen, musíme se co nejrychleji dostat do Evropy. Zaplavat si můžeme jít jindy,“ mrkne Ethan na Esmé. Ta jen ne moc nadšeně kývne a odvrátí pozornost zpátky k rychle ubíhající cestě.

„Předpokládám, že to vezmeme pod vodou až do Itálie, co? Pravděpodobně to bude ta nejrychlejší cesta…“ prohodí po chvíli Edward. Když se nad tím zamyslím, musím mu dát za pravdu. Navíc cesta po pevnině by byla o to pomalejší, že bychom si museli dát pozor na civilizaci. V Evropě rozhodně není tak moc a navíc rozsáhlých lesů, abychom se nepozorovaně mohli dostat až do Volterry. Takže moře je tou nejvýhodnější volbou.

„Souhlasím. V moři potkáme tak nanejvýš nějakého žraloka a ten nás, myslím, nepráskne,“ usměju se.

„Páni, ještě nikdy jsem nezkusil žraloka!“ zasní se Edward. Jen na něj vykulím oči.

„To se opovaž! Žraloci jsou chránění!“ vyjedu na něj okamžitě, doufaje, že mu tím ten potrhlý plán vyženu z hlavy.

„Vážně?“ koukne na mě s jedním obočím sklopeným. „A který druh?“ zeptá se mě vědátorsky. Chytrolín jeden…

„Já to mám vědět? Kdybych tehdy na základní škole bývala věděla, že se mě na tohle jednou zeptáš, určitě bych v biologii dávala více pozor!“ vypláznu na Edu jazyk a ještě zrychlím. To bere Ethan jako jasnou výzvu a už mi funí za krkem.

„Tak co, kočičko, kdo bude dřív na Miami beach?“ zašeptá mi lišácky do zad.

„Jasně že já, tygříčku,“ zasměju se a vyrazím plnou parou vpřed…

Byl to tak vyrovnaný boj, ale…

„Vyhrála jsem, vyhrála!“ zavýsknu radostně, jen co si namočím nohu do nádherného, teplého písku. Ethan se na mě zamračí, ale nakonec se přeci jen usměje a z blízké palmy utrhne kokos.

„Co to děláš, Ethane?“ zeptá se zvědavě Esmé, která přišla právě včas, aby se podívala na Ethana, jak rozráží kokos o svou nohu.

„Jenom malé občerstvení pro vítězku!“ zasměje se Ethan a v tom mi vráží pod nos půlku kokosu se šťávou až po okraj.

„Tak, a teď vypít!“ rozkáže Ethan a Esmé začne povzbuzovat.

„No tak, lásko, přece se nenecháš zahanbit kokosovým mlékem!“ křikne na mě Edward, který stojí opodál a sleduje mořskou hladinu.

„Jasně že ne, náfuko. Ty to pít nemusíš,“ zašeptám tak, aby mě neslyšel… A šup do sebe!

„Jóó!“ zaradují se ti dva ňoumové.

„Blé! To je hnusné! To jsem tě radši měla nechat vyhrát,“ zašklebím se.

„No, tak to ať máme příště jasno, víš?“ andělsky se usměje Ethan, tak ho vezmu po hlavě kokosem.

„To abys příště nekecal,“ oplatím mu a druhou půlkou kokosu, kterou mu ukradnu, ho korunuju na pána kokosů…

„Dost zábavy, lidi. Bylo by sice fajn, kdybychom se tady mohli zdržet déle, ale za pár hodin vyjde slunce. A my nechceme, aby snad někdo zahlédl 4 třpytící se totemy na pláži. Takže jdeme, pár kilometrů na sever a budeme přesně tam, kde chceme právě teď být…“

***

Všechno se událo tak rychle. Plavali jsme už hezkou chvíli a já si byla téměř na sto procent jistá, že tahle cesta proběhne bez jakýchkoli problémů.

Najednou však začala Esmé zmatkovat. Začala sebou škubat, asi zpanikařila, jelikož cítila zakořeněnou potřebu se nadechnout. Ethan k ní okamžitě připlaval a snažil se ji uklidnit, ale jako by ho Esmé vůbec nepoznávala. Chtěla jsem ji uklidnit svým hlasem, ale to byla pitomá začátečnická chyba. Jen co jsem otevřela ústa, okamžitě jsem vdechla vodu, což bylo tak nepříjemné, že jsem si začala pěstmi bušit do hrudi, abych ji dostala zpět. To už byl u mě Edward a tahal mě nad hladinu.

„Bello! Jsi v pořádku?“ strachuje se, zatímco já kolem sebe plivu vodu a kašlu jako o závod.

„Jo – jasně… Jenom… Musím… Esmé…“ koktám páté přes deváté a když už konečně v plicích nemám žádnou vodu, okamžitě se nořím zpátky pod hladinu, abych se ujistila, že je Esmé v pořádku.

Na první pohled se zdají být Esmé a Ethan v pohodě. Esmé zase klidně plave do kola a zkoumá mořskou hladinu. Ethan se rozhlíží kolem a snaží se asi analyzovat, kde jsme se to zasekli. Rozhodnu se připojit k Esmé… Ale už po druhé za pár dní se to stane. Jen co k Esmé připluji a naše pokožka se spojí, odhodí mě to takovou silou, že se vymrštím až nad hladinu a pak hodím takového placáka, až rozvířím vodu takovým způsobem, že se od místa dopadu začnou všemi směry šířit obrovské vlny. Když jsem konečně schopná se vzpamatovat z toho nárazu, spatřím Esmé až po pás zabořenou v písčitém dně s nechápavým výrazem ve tváři.

Chvíli všichni plaveme na tom samém místě, ale nakonec se pohne Edward, aby pomohl Esmé z jejího pískového vězení. Ethan naznačí, že mám plavat nad hladinu.

„Doufám, že si toho záblesku nikdo nevšiml,“ zasměje se.

„Cože?“ nechápavě svraštím obočí. Ethanův úsměv se jen rozšíří.

„No, když jsi tak vyletěla z té vody, sluneční paprsky se od tebe odrazily a ty se pak zlomily na kapkách vody. No prostě to všechno strašně svítilo,“ uchechtne se. Jenom zvednu obočí, ale nakonec se začnu smát taky.

„Myslíš, že s tebou budu moct do Volterry, když tohle nějakým způsobem nezastavíme?“ vynoří se Esméina hlava vedle mě s otázkou na rtech.

„Nevím,“ pokrčím rameny a připlavu blíž k Edwardovi, který se k nám po chvíli připojil. Moc starostí si s tímhle stejně dělat nemusím. Ale myslím, že je moc brzo, abych všem řekla o svém plánu. To bych potom asi zůstala zahrabaná pár desítek metrů pod tím pískem tam dole…

„Stejně se mi to každou chvílí líbí míň a míň. Měli bychom vymyslet jiný plán…“ zabručí Edward.

„Na to není čas,“ prohodím. Edward po mně jenom hodí pohledem a pak znechuceně rozstříkne vodu rukou.

„Na všechno je čas! Nechápu, jak jsme se do toho mohli dostat! Vždyť nás se ten boj vůbec netýká!“ prskne rozzlobeně. Jenom posmutním.

„Je mi to líto. Za všechno můžu já,“ zašeptám. Náhle se Edwardovi rozjasní tvář a jednou rukou mě obejme.

„To bude v pořádku…“ zašeptá mi do vlasů.

„To možná ano, ale až budeme pryč z tohohle mokrého moře…“ pronese Ethan a zatřepe hlavou, až se kolem rozstříknou kapičky vody.

„No ještě aby bylo moře suché,“ zasměju se, ale najednou postřehnu Esméin zděšený výraz.

„Edwarde!“ vykřikne a já najednou už necítím Edovu ruku kolem svého pasu ani přítomnost jakékoli jeho části. Prudce se ve vodě otočím a spatřím ho o pár desítek metrů dál, jak ho neznámý upír strhává pod vodu. Okamžitě se vrhám za ním, a co největší rychlostí se vydám za rychle se vzdalujícími postavami.

Najednou uvidím daleko před námi pevninu. Sice nevím, kde se tady bere, ale zeměpis mi stejně nikdy moc nešel.

Vypadá to, že upír, co unesl Edwarda, míří právě tam, takže ještě zrychlím tempo a po pár sekundách už vybíhám na břeh, kde spatřím Edwarda ležícího na písku, prudce oddechujícího a a taky…

„Ty?“ vykřiknu překvapeně s pohledem zabodnutým do tváře cizince… Nebo…?

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z nuly rodina - 22. kapitola: