Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z nuly rodina - 21. kapitola

honeymoon

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Po k zbláznění dlouhé době přicházím s novou kapitolou Z nuly rodina. Bella je na vážkách a musí učinit závažná rozhodnutí... No, jak to nakonec dopadne se sice dozvíte v další kapitolce, ale myslím, že i tahle vám leccos napoví. Tak si to užijte a nezlobte se, že jste museli tak dlouho čekat. Vaše CoLoR

21.11.2010 (20:30) • CoLoR • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1323×

21. kapitola

 

Bella:

„No tak, Bello. To zvládneš, jen se soustřeď…“ nabádá mě Edward, ten den už asi po sté.

„Víš co? Tak si to zkus sám, když jsi tak chytrý!“ vyjedu naštvaně a kopnu vší silou do sedačky. Která se však pod silou mého úderu zastaví až o silné sklo francouzských oken.

„Bello, my víme, že to není snadné, ale…“ začne Ethan, a když se na něj podívám, spatřím na jeho tváři zoufalý výraz. Oni nemají ani páru o tom, jaké to je…

„Víte co, půjdu se na chvíli projít. Za pár hodin budu zpátky,“ oznámím všem a už se chci lehkým krokem vydat ze dveří, ale Edward mě zarazí uprostřed cesty ven.

„Bells, teď nemůžeš odejít. Máme sice ještě celé dva dny, ale musíme využít každou volnou chvilku…“

„Edwarde, mlč už, sakra! Děláš, jako kdybych to nevěděla! Ale já si to uvědomuju každou vteřinou, co opět selhávám. Jasně že Volturiovi na druhé straně polokoule plánují bůhví co, ale já ze sebe ten štít nedostanu jenom proto, že tady budu celé dny a noci stát a mračit se na celý svět, protože jiný výsledek to zatím nepřineslo! Takže teď mi laskavě udělej tu laskavost, věnuj se svému výcviku a mě nech být…“ pronesu rázně a následně už mizím mezi kmeny starých stromů. K mému štěstí mě nikdo z nich nezastavil. Esmé se do naší hádky radši nezapojila. Sama má co dělat, aby dokázala aspoň odvrátit útoky Ethana, který se ji pokouší naučit sebeobraně…

Co včera tak náhle odešla Alice, všichni jako bychom ztratili naději. Edwardova povzbuzující slova sice stále zněla prostorem, na kterém jsme se právě rozhodli cvičit, ale nikomu z nás to nedokázalo odehnat chmurné myšlenky z hlavy a už vůbec ne ten plíživý pocit strachu, který se nám zrníčko po zrníčku usazoval do každého kousíčku našich neživých bledých těl. Ačkoliv Aliciny vize slibovaly úspěch, sama sebe se ptám, jestli vůbec někdy hodlá přijít. Co když se všechno změnilo s Aliciným odchodem? Je ještě vůbec nějaká šance?

Nakvašeně si sednu na spadlý kmen stromu, ke kterému jsem právě došla. Nohy si dám pod bradu a očima začnu šmejdit po lese. Pořád tomu nemůžu uvěřit… Že nás Alice takhle opustila! Já prostě nechci ani myslet na to, že to udělala bez pádného důvodu. Určitě nám přijde na pomoc! Jen šla zjistit nějaké informace, nebo šla najít posily, nebo…

Nebo taky ne a tím pádem už jsme opravdu zůstali pouze my. Já ten svůj zatracený štít neumím roztáhnout a to bychom se už zítra měli vydat do Volterry. V žádném případě se mnou nikdo do Volterry nepůjde, jestli to nesvedu… A ne, nemyslím si, že by se stal zázrak a ze mě by najednou vyletěla blána, která by obalila všechny, na kterých mi záleží, a které nechci ztratit. Bude se to zdát jako paradox. Ale od té doby, co jsem se tehdy potkala se Samem a objevila svou minulost, na zázraky či magii jsem věřit přestala. Jak může něco takového existovat, když nás to neumí držet dál od tohohle světa plného nenávisti, touhy po krvi a neustálých rozepří mezi všemi, kteří tohle tajemství střeží?

A co Edward? Panebože, neumím si představit žít bez něj, nemůžu dopustit, aby se mu něco stalo, komukoli z těch, co jsou támhle v tom domě, ze kterého jsem utekla. A ano, i když jsem na Alici pořádně naštvaná, nechci, aby se ani jí něco stalo. Vždyť ona byla jako má sestra. Ona je jako má sestra. Tak jak mám zatraceně zařídit, aby to všechno konečně skončilo a my mohli žít na tomhle krásném místě?

Povzdychnu a kouknu se na své dlaně. Tak nepřirozeně bílé a krásné, přitom tak silné a nezávislé. Ač chci či nechci, při pohledu na ně mi na mysli vyvstane jedna otázka. Během posledních pár měsíců mě nic podobného ani nenapadlo. Nejdřív jsem byla jen já a Edward, potom my dva a Alice. Na dobu předtím si už ani nevzpomínám, jakoby to byl úplně jiný člověk. Upír… Tak se ptám, jsem dost silná?

Možná jsem se zdála být dost, tehdy, když se toho dělo tolik najednou, vždycky jsem byla v pohodě a ani jsem si nějak nepřipouštěla, že bych snad mohla mít strach, ale jak tu teď sedím, bez jakýchkoli pozitivních vyhlídek, nejsem si jistá, jestli dokážu v sobě najít tu sílu na to, co se chystám udělat.

Sílu na to, opustit Edwarda, opustit tu půlku mě, která s ním vždy zůstane. Opustit všechny, které miluju a…

Najednou mi samovolně v mysli blikne obrázek Edwarda svíjejícího se na zemi a obličej Jane, jak se nad tím naklání a hrozivě se směje…

To ona za všechno může, ona všechno komplikuje a dělá věci těžší…

Ale je to má sestra a není nikdo jiný, kdo by se jí měl postavit víc, než já…

***

Cestou zpátky už ani moc nepospíchám. Ale není to proto, že bych snad chtěla oddálit příchod, pouze se snažím oddálit to, co přijde potom. Zatím je to tak neskutečné, ani neumím domyslet následky toho všeho. Proč vlastně jsme právě teď na tomhle místě a musíme se rozhodovat o věcech, které by ani neměly existovat? Proč máme rozhodovat o záležitostech, které nás akorát krájí na malé kousíčky a zanechávají v nás hlubokou díru, která se časem pouze vyplňuje vztekem a nenávistí?

Rukou zavadím o nízký keř. Ucítím polechtání na prstech a vtom si všimnu, že jsou to růže. Překvapeně se zastavím a jednu z nich utrhnu. Přivoním si, ale ačkoliv z románů vím, že bych teď měla cítit omamnou, krásnou vůni, já cítím pouze pach, který ani neumím správně zařadit. Pohled mi sklouzne na trny, kterými je kytka poseta. Přiložím na jeden prst a tak trochu čekám, že to zabolí, i když je to nemožné… Že vytryskne ta prozaická kapička krve a udělá mě zranitelnou. Ale ono se nic nestalo. Můj ledový prst pouze trn zlomil a zanechal po sobě akorát nedokonalou rekvizitu do Růženky. Nevím, jestli za to může tahle podivná chvilka, nebo jsem to už věděla dávno, ale najednou vím, že mě nic zlomit nedokáže, když to nedovolím. A já budu svůj život chránit, protože teď nejsem sama, můj život je propojený i s jinými a právě ty já nemůžu opustit. Já jsem silná…

A když už nic tak si to zítra sama sobě dokážu.

S úsměvem na rtech vyberu na keři tu nejkrásnější růži, a co největší rychlostí se vrátím zpátky domů…

***

Když se neslyšně zastavím u prosklených vchodových dveří, dojde mi ta ironie Alicina odchodu. Jaké já mám ale štěstí, že Edward nedokáže číst mé myšlenky… A že tu není ani Alice, která by mu mohla mé plány vyzradit pohledem do budoucnosti… Snad jenom jedna nepatrná výhoda jejího odchodu…

„Edwarde?“ zašeptám skrze sklo bez obav, že by mě nezaslechl. V tu ránu už je u mě a mačká mě ve svém objetí tak silně, až mi z plic vymačkává všechen vzduch… Ačkoli pro mě nepotřebný, pocit je to stejně – tísnivý a docela klaustrofobický.

V tom si vzpomenu na růži, kterou stále svírám v ruce, a tak ji podstrčím Edwardovi před tvář. Jen se něžně usměje a růži přijme.

„Bello, lásko… Já se omlouvám! Máš pravdu, já, neměl jsem… Jsem tak rád, že už jsi zpátky,“ šeptá mi do vlasů. Jen si povzdechnu a zmáčknu ho nazpátek… Ať to nemá tak zadarmo…

„Dobrá, dobrá, tak dost objímání!“ řeknu náhle, vyprostím se zpod Edwardových paží a začnu pobíhat po pokoji a sbírat všechny potřebné věci, které by se mohly hodit na cestě.

„Co děláš, Bells?“ zeptá se Edward s mírnými obavami v hlase.

„Balím,“ odpovím.

„Zjevně…“ opáčí a začne mi pomáhat s balením. Udiveně se zarazím.

„Co děláš, Ede?“ zeptám se zmateně.

„Balím,“ odpoví.

„Zjevně,“ usměju se a pokračuju.

„To už umíš zase číst Belliny myšlenky, Edwarde?“ podiví se Ethan.

„Ne.“

„Aha…“

„Jsem zmatená,“ prohodí Esmé po deseti minutách ticha.

„Už vím, jak se cítila Alice,“ prohodí znechuceně Ethan a začne se rozhlížet po svém báglu.

„Co děláš, Ethane?“ zeptá se Esmé.

„Balím…“

Autor: CoLoR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Z nuly rodina - 21. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře