Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 4. kapitola

10.12.2009 (15:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5226×

IV – První den

Probudila jsem se a okolo mě stále byla noční tma. Pohlédla jsem z okénka a viděla, jak stromy ubíhají.

„Nespala jsi moc dlouho.“ Ozvalo se z předního sedadla.

„Omlouvám se.“ Promluvila jsem ochraptělým hlasem.

„Za co? Za to, že nemůžeš spát?“ Ptala se nevěřícně. „Za takové věci se nemůžeš omlouvat, ty neovlivníš.“ Mluvila dál. Nechtěla jsem jí odporovat, ale podle toho, jak se ke mně chovala, bylo poznat, že nikdy žádného otroka nevlastnila. Cokoliv otrok udělá bez svolení otrokáře je trestné. Náš bývalý otrokář trestal i za kručení z břicha.

„O svém životě mi asi vyprávět nebudeš.“ Promluvila znovu.

„Nebylo by co říct.“ Odpověděla jsem jí a byla to pravda. Nikdy nebylo co říci. Můj život nestál ani za jedno slovo.

„Když nemůžeš ty. Budu mluvit já o své rodině…“ Promluvila a začala mi vyprávět. Dozvěděla jsem se, že je adoptovaná stejně jako její další čtyři sourozenci. Otec se jmenuje Carlisle a je to doktor. Matka Esmé ta navrhuje domy. Povídala mi o každém zvlášť. Dozvěděla jsem se, že jejich rodina vlastně tvoří tři páry. Alice chodí se svým nevlastním bratrem a Emmett zase s Rosalie. A taky jsem se dozvěděla, že jediný příbuzenský vztah v jejich rodině je mezi Jasperem a Rosalie.

„… až přijedeme tak se nelekej. Možná budou nadávat. Já jim neřekla, že jsem si jela pro tebe. Věděli, že jedu na nákupy, ale já většinou nakupuji oblečení.“ Promluvila se smíchem. „Nejvíc ječet bude asi Rosalie. Ta je. Řekněme proti, aby do rodiny přibyl kdokoliv nový. Nemá moc ráda lidi blízko sebe. A Edward ten se někdy chová divně. Možná bude mít jeden ze svých záchvatů. Nevšímej si ho.“ Mluvila dál a já nechápala, jak může říci otrokovi, ať si někoho nevšímá, ale pokud…

„Jestli je to vaše přání, paní, budu ho dodržovat.“ Odpověděla jsem jí. Ale její reakci jsem naprosto neočekávala. Za jízdy se na mě otočila a z očí jí snad i šlehali blesky.

„Říkala jsem ti, abys mě oslovovala jménem. Já nenávidím otrokářství. Takže se začni chovat jako normální člověk, ano? Já se totiž k tobě budu chovat jako ke komukoliv jinému.“

„Jistě, p – Alice.“ Odpověděla jsem jí.

„Za chvilku tam budeme.“ Promluvila znovu už klidně. „Asi za patnáct minut.“

Jak řekla tak měla pravdu. Projížděli jsme malým městečkem a po patnácti minutách zabočili na lesní cestu. Trvalo to už jen chvíli a dojeli jsme na malý palouk. Uprostřed něj stál nádherný dům.

„Zůstaň chvíli v autě.“ Promluvila na mě Alice a vystoupila.

Zůstala jsem sedět a sklopila jsem hlavu do klína. Hned jak vešla do domu, ozval se řev. Nechtěla jsem poslouchat, proto jsem si začala pobrukovat melodii, kterou mi vždy před spaním broukala moje matka.

„… Na co jsi myslela? Víš jak je to nebezpečný? Je to člověk!“ Zaslechla jsem ženský křik. To bude asi Rosalie. Chvíli bylo ticho a potom se ozval znovu ten křik.

„Hned jí jdi prodat. Tady nemůže zůstat.“

„Ale ano! Zůstane tady a ty s tím nic neuděláš. Mám k tomu dost důležitý důvod, proč má tady zůstat. Ne neřeknu ti ho teď. A laskavě se zklidni, jdu pro ni.“ To křičela Alice a já nevěřila, kde se v ní vzalo tolik křiku. Nebylo snad ani možné, aby tahle drobná dívka mohla takhle křičet.

Dveře u mě se otevřeli. „Tak pojď. Ukážu ti tvůj pokoj.“ Promluvila na mě Alice. "Teď půjdeme zadem. Rose nějak řádí. Zítra ti ukážu mou rodinu.“ Mluvila dál a smála se.

„Málem bych zapomněla. Byla jsem nucená udělat jedno opatření. Co jsem zaslechla tak bys měla poslouchat celou rodinu, že ano.“ Otočila se na mě.

„Ano, paní.“ Promluvila jsem a koukala na zem.

„Alice, kolikrát ti to mám říkat? Abych se k tomu dostala. Tady nebudeš poslouchat nikoho, ano? Mám takový pocit, že by se tě Rosalie snažila bez mého svolení prodat.“ Promluvila a já z domu zaslechla tříštění skla. „Pojď.“ Promluvila znovu a dovedla mě k zadnímu vchodu.

Otevřela dveře a já jí následovala dovnitř. Ocitli jsme se v malé předsíňce. Byly zde dvoje dveře.

„Tyhle jsou do obývacího pokoje.“ Promluvila a ukázala na dveře hned naproti vchodu. „A tyhle jsou do tvého pokoje.“ Otevřela dveře vlevo a já za ní vešla. Čekala jsem nějaký kumbál na košťata, jak většinou bývá, ale to co jsem zahlédla, mi vyrazilo dech. Pokoj byl ohromný a nádherný. Stěny malovány světle modrou barvou, ohromná manželská postel s tmavě modrými prostěradly. Byla tady i pohovka se stolem a spousta polic, jako bych měla nějaký majetek. „Tyhle dveře vedou do tvé koupelny. Je celkem malá, tak se nezlob.“

Nezlob? Já čekala vědro s vodou na zahradě. Pomyslela jsem si.

„Ve skříni máš nějaké oblečení, co jsem ti nakoupila. Dneska tě tu nechám. Dej si pořádnou koupel a vyspi se.“ Domluvila a odešla.

Přešla jsem pomalu k těm dveřím a otevřela je. Koupelna byla podle mě velká. Skoro jako polovina pokoje. Byla také sladěna do modré barvy. Rozhlédla jsem se a všimla si noční košile na umyvadle. Poslechla jsem jí tedy a dala si rychlou sprchu. Použila jsem studenou vodu, jak jsem byla zvyklá a poté se převlékla do košilky. Byla také modré barvy a byla hodně krátká.

Vešla jsem zpátky do pokoje a všimla si, že na stolku ležel tác s jídlem. Došla jsem k němu a spatřila i lístek. Vzala jsem ho do ruky a něco na něm bylo napsáno. Chvíli jsem na to koukala a vzpomínala, co mě ta stará paní učila. Štěstí, že otrokářova matka k nám vždy na chvíli zavítala. Ona taky věděla, že já jsem dcera pana McCartneyho. A byla jsem taky její jediná vnučka, i když mě nemohla přiznat.

Zadívala jsem se na ten lístek a snažila se poznat, co to je za písmenko.

„První je. P, jo to bude ono.“ Šeptala jsem si a soustředěním mhouřila oči.

„Další je R, jako Rychloušek.“  Vzpomněla jsem si na mého broučka, kterého jsem vzadu na zahradě chodila krmit. Pohlédla jsem znovu na papírek a soustředila se

„Jak to říkala…“ šeptala jsem si pro sebe. „… kulaté jako oko. To je O… další je… K tomu už jsme se nedostali.“ Zašeptala jsem si pro sebe a po tváři mi stekla slza. Bohužel Paní McCartneyová stačila zemřít dřív, než mě naučila všechna písmenka. Abecedu jsem vyjmenovat uměla, ale písmenka mě učila rozpoznávat na přeskáčku. Zahleděla jsem se na papírek a pokoušela se rozpoznat ta zbylá písmenka.

Ještě chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem to přečetla. To jídlo bylo pro mě. Nevěřila jsem, že můžou být tak hodní.

Najedla jsem se a rozhodla se jít spát. Nechtělo se mi, ale uléhat do té postele. Vzala jsem jen deku a lehla jsem si na zem k nohám postele. Byla jsem na to zvyklá. Během chvilky jsem usnula.

5. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 4. kapitola: