Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 24. kapitola

14.08.2011 (14:45) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3970×

XXIV - Radnice

„Hlavně potichu,“ šeptala jsem si pro sebe a proběhla shrbená pod oknem domu. Bylo nezvyklé ticho a mně z toho běhal mráz po zádech. Každou chvilku jsem se musela otáčet, stále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, ale nikdy jsem za sebou nikoho nezahlédla.

Už jen kousek a budu tam. Zatím šlo všechno podle plánu a já jsem měla neskutečnou radost. Zahnula jsem za roh a přede mnou se objevily bílé, plastové dveře, které zářily do tmy. Byla jsem u zadního vchodu do radnice a cítila jsem, jak mi poskočilo srdce radostí.

Opatrně jsem vzala za kliku a dveře s mírným prasknutím povolily. Nahlédla jsem dovnitř a viděla dlouhou liduprázdnou chodbu, kterou lemovaly jen dvoje dveře naproti sobě, na konci se chodba stáčela doprava, ale tam už jsem já nechtěla jít. Můj cíl byly jen ty dveře, které jsem viděla. Jedny vedly do cel otroků a druhé do skladu náčiní. Bylo to málo, ale lepší něco než nic. V ruce jsem třímala zhasnutou louči a potichu našlapovala chodbou.

Sáhla jsem na kliku a otevřela. Všechno šlo moc dobře, až moc.

Dívala jsem se do vystrašených očí otroků a přemýšlela jsem, co to minule říkal Jacob. Už jsem si myslela, že je budu muset přemlouvat, ale najednou jsem zaslechla, jak někdo uvnitř zašeptal: „To je ona!“

Chvíli se nic nedělo. Jen se všichni otočili a podívali se za tím hlasem, potom na mě a jako vojáci udělali všichni krok dopředu a na jejich obličejích se rozlil úsměv. Čekali rozkazy a já je pro ně měla.

Přešla jsem ke dveřím naproti a otevřela je. Bylo tam skoro všechno. Lopaty, krumpáče, nůžky na keře a benzín do sekačky.

„Vemte, co poberete. Bude se to hodit,“ zašeptala jsem a dívala se, jak věci z kumbálu postupně mizí.

„To jsem si mohl myslet.“ Ozvalo se vedle mě tlumeně a já nadskočila. Rychle jsem louči chopila jako zbraň a otočila se za hlasem. Stál tam Jacob.

„Víš, jak jsi mě vyděsil?!“ obořila jsem se na něj a udělala krok k němu. „Už jsem si myslela, že nás tu našli, všechno jde moc jednoduše,“ zašeptala jsem, aby to bylo jen pro jeho uši a jen co jsem to vyslovila, pohltil mě ještě větší strach, než který jsem do teď cítila.

„Žádný hlídač? Otrokář?“ otázal se mě a zahleděl se mi do očí. Jen jsem záporně zakývala hlavou. Chvíli se na mě díval a pak zašel do kumbálu, který už postrádal cokoliv pro nás důležitého.

Za chvilku vyšel ven a v rukou měl koště, zkusil si pár výpadů a pak pokýval souhlasně hlavou.

„Tak si raději pospíšíme ven,“ zašeptal a otočil se na všechny ostatní. Odpovědí mu bylo jen sborové kývnutí a já, i když mě nemohl vidět, vzhledem k tomu, že ke mně stál zády, jsem také kývla.

„Takže nejkratší cestou rovnou k lesu, pojďte za mnou!“ zavelel Jacob a trhnutím otevřel dveře…

To, co jsem před sebou uviděla, byla pro mě hotová noční můra. Nebylo jich moc, jen asi patnáct, ale v rukou měli zbraně a na sobě brnění. Takže mi moje obyčejná dřevěná louče byla k ničemu. Měla jsem chuť s ní trucovitě švihnout o zem, ale jen, co jsem zaslechla ten hlas, měla jsem mnohem větší chuť jí dotyčnému někam narvat.

„Ale, kohopak to vidím. Jdeš mi přímo do náruče, otrokyně?“ Ten slizkej hlas bych poznala všude. Byl to starosta a vůbec nevypadal ohořele.

„Maximálně tě zabít,“ zavrčela jsem a očima ho vyhledala, „jakto, že už z tebe není pečeně?!“

„Naštěstí jsem nebyl doma, má milá… Zabít!“ Z ničeho nic zavelel a ustoupil stranou. Dívala jsem se, jak policisté nabíjejí zbraně a najednou mě nenapadlo nic jiného.

„Ahh!“ zakřičela jsem a s tím klackem nad hlavou jsem se rozeběhla proti nim. Když už mám umřít, tak rozhodně nebudu stát na místě jako poslušný beránek. Už při druhém kroku jsem slyšela, jak za mnou i ostatní křičí a v uších mi zněla ozvěna dusotu jejich nohou.

V krvi mi kolovalo tolik adrenalinu, až jsem si myslela, že to moje tělo neunese. Hlava se mi motala, v uších mi hučelo, ale i přes to všechno jsem ten výstřel zaslechla až moc dobře. Byl ohlušující a trhal mě na kusy. Bála jsem se, koho postřelili, ale nezaslechla jsem ani jeden sten. Stále jen křičeli a po mém boku se hnali dopředu.

Dívala jsem se do hnědých očí jednoho ze strážných. Z hlavně jeho zbraně se kouřilo a dým stoupal v líných kruzích k nebi. Byl vystrašený. V jeho očích bylo vidět zděšení a celý se klepal. A měl taky proč. Udělala jsem už jen jeden krok a za běhu se rozpřáhla. Trefila jsem ho loučí na nejslabší místo, které neměl kryté. Mezi rameno a hlavu. Přímo do krku a pak už jsem se do jeho očí nedívala, skácel se k zemi jako pokácený strom.

Rychle jsem se rozhlédla okolo sebe a všude viděla boj na život a na smrt. Každý policista měl okolo sebe minimálně jednoho z mých druhů, i když jsem si byla jistá, že na začátku nás rozhodně nebylo tolik, kolik bylo strážných. Věděla jsem, že oni byli v přesile a pak, když jsem zahlédla starostu, věděla jsem, v čem to bylo.

Právě se hroutil k zemi se zlomeným vazem a za ním s rukama stále před sebou z toho hmatu stál on. Byl tam Edward a ne jen on. Periferně jsem zahlédla i Emmetta a Jaspera, jak i oni holýma rukama likvidovali otrokáře.

Dostala jsem o ně strach. Nejen, že tu byly zbraně, ale bála jsem se i toho, že na ně zaútočíme my, ale když jsem viděla, jak Jacob poplácal Emmetta po ramenou jako dík za zachráněný život, bát jsem se přestala.

Dál jsem jen stála a dívala se Edwardovi do očí, i on stál jako socha a díval se na mě. Byl vyděšený. Tvářil se, jako kdyby viděl smrt.

„Pozor!“ Zaslechla jsem najednou a něco tvrdého mě srazilo na zem. Ještě za letu, než jsem se vůbec dotkla země, jsem zaslechla další výstřel. Od začátku teprve druhý. A hned po tom, co jsem se dotkla země a ucítila, jak tvrdou má náruč, jsem ten hlas poznala. Byla to Alice.

Podívala jsem se vyděšeně na ni a chtěla na ni zařvat, co tady dělá. Vždyť byla tak křehká.

Už jsem se nadechovala, když mi najednou zalehly uši z ohlušujícího řevu. Byl to radostný křik na oslavu výhry.

Odtrhla jsem pohled od Alice a podívala jsem se okolo sebe. Všichni stáli se svými provizorními zbraněmi nad hlavou a křičeli. Cítila jsem ten nával euforie, nadechla se a přidala jsem se k nim. Nedbala jsem na to, jak mě bolí celé tělo a ten křik to ještě zhoršuje. Nevzala jsem vůbec na vědomí tu pulzující bolest v boku, dokud jsem si nevšimla, kolik se jich nade mnou sklání.

„Isabell, jak se cítíš?“ ptal se Jacob, ale já jsem mu na to nechtěla odpovědět. Popravdě jsem ani nevěděla, proč se mě na to ptá. Cítila jsem se skvěle, vzhledem k tomu, že jsem se znovu dívala do Edwardových očí a po tak dlouhé době ho viděla konečně zblízka.

Najednou ale přerušil náš oční kontakt a podíval se na Alici, která seděla vedle mě.

„Bude v pořádku. Carlisle tohle ošetří za pár minut a léčba bude trvat sotva měsíc.“ Usmála se na něj Alice a pak se podívala na mě. Chvíli jsem se na ně zmateně dívala a pak se konečně podívala na ten bok, který mě bolel.

Viděla jsem, jak mám v tričku díru a celé je zalité krví.

„Au,“ hlesla jsem bezděčně. „Jenom dva výstřely a zrovna mě to musí zasáhnout.“ Zvedla jsem oči a podívala se do těch tváří. Už okolo mě byli všichni. Skláněli se nade mnou, jako kdybych byla na smrtelné posteli.

„Jacobe, jděte napřed. Doveď je domů, já teď půjdu za Carlislem a potom i s ostatními přijdeme.“ Jen přikývl a vydal se na cestu.

„Proč tam máme jít s tebou?“ zeptal se najednou Edward a podával mi ruku, aby mi pomohl vstát.

„Protože už patříte k nám. Mezi otrokáři budete od teď vyvrheli. Uvidíš, jak brzy se roznese zpráva, že jste nám pomáhali. Sice to vypadá, že tu nikdo není, ale opak je pravdou.“ Jen jsem to dořekla, rozhlédla jsem se po okolních budovách, abych dodala sílu svým slovům a pokračovala: „A doma zůstat nemůžete. To bude první místo, kam za vámi lidé půjdou, jen co se vzpamatují.“

„Máš naprostou pravdu,“ přitakala mi Alice a zvedla se.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Jacob i s ostatními byl už docela velký kus před námi, chtěla jsem jít za nimi, ale Edward mě zastavil.

„Támhle máme auta, bude to domů rychlejší.“ Usmál se na mě a ukázal přesně na opačnou stranu, než šel Jacob.

Otočila jsem se tedy a udělala krok. Cítila jsem, jak se mi noha na stejné straně, jako jsem byla postřelená, podlamuje. Nemusela jsem ani nic říci a Edward mě najednou podpíral. Vděčně jsem se na něj usmála a najednou jsem měla divný pocit. Něco mě nutilo se ještě jednou otočit a podívat se na ně. Na otroky, kteří byli osvobození. Na ty, kteří povedou i ostatní ke svobodě a dotáhnou ten sen z devatenáctého století do konce.

I Jacob se na mě díval a usmíval se. Zamávala jsem mu a on udělal to samé a potom, jako by čas začal plynout neuvěřitelně pomalu.

Alice vedle mě ztuhla a ozvala se ohlušující rána. Trhlo to se mnou, ale já nic necítila. Viděla jsem, jak Jacobův úsměv zmizel, a slyšela jsem křik.

Podívala jsem se na svoje břicho a viděla, že na druhé straně, která ještě před chvílí byla nezraněná, něco chybí. V boku mi zela díra, věděla jsem, že tohle už Carlisle nespraví, ale já nic necítila.

Vnímala jsem, jak mě někdo pokládá. Vnímala jsem, že vedle mě je Edward a Alice a vnímala jsem, že Jacob i s ostatními utekli do lesa na Edwardův pokyn. Slyšela jsem, jak se někde ozval křik a taky jak náhle začal i náhle skončil a taky jsem vnímala, že mi Edward stále něco říká.

Dívala jsem se na něj a věděla, že teď mu to musím říct. Teď, nebo už nikdy. Cítila jsem, jako kdyby se mi jeho onyxové oči provrtávaly do duše a zašeptala to.

„Miluji tě.“ Na jeho tváři to na prchlivý okamžik vykouzlilo úsměv.

„Taky tě miluji, neboj se, všechno bude v pořádku.“ Bylo krásné to slyšet, ale věděla jsem, že lže, nic už nebude v pořádku.

Usmála jsem se na něj a pak zavřela oči. Ta černá tma si mě brala s sebou z tohohle krutého světa zrovna ve chvíli, kdy to vypadalo, že se zlepší. Ucítila jsem, jak se mě jeho rty dotkly na čele, dával mi pusu…

Vždycky jsem věděla, že až jednou zemřu, zemřu jako otrok. A to se právě teď stalo.

Epilog

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 24. kapitola: