Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 22. kapitola

13.05.2011 (10:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 4290×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

XXII – Jsou jiní

Už uběhlo pár dní od doby, co jsem se svojí skupinou zavítala do srubu. Všichni si tu neuvěřitelně rychle zvykli a mě považovali za svého vůdce, i když jsem o to ani nestála… Původně jsem si myslela, že jen dám impuls, aby se otroci postavili, a vedení převezme někdo jiný, ale nebylo to tak. Každou chvilkou za mnou někdo byl a dotazoval se jaký je další plán a já je nemohla zklamat, musela jsem něco vymyslet, jak dát věci ještě více do pohybu a proto se mi v hlavě začal rodit plán, co budeme dělat dál.

Brala jsem to i jako svou léčbu. Léčbu od lásky k nevhodnému člověku. Věděla jsem, že náš vztah by nefungoval. On se nemohl stát tím, čím jsem já a já nechtěla být otrokářem. Snad, kdyby se svět změnil a otrokářství by nebylo. Ale tohle je boj na dlouhou dobu a až ten boj skončí, zřejmě už nikdo z nás, kdo ten boj začne, nebude žít. Byla jsem si jistá, že já se toho nedožiji. Vždy jsem věděla, že až zemřu, budu stále otrokem…

„Zrovna se vrátila výprava,“ promluvil vedle mě Quile a já leknutím nadskočila a otočila se na něj. Na tváři měl zase ten jeho nekonečný úsměv a pokračoval: „Všechno vypadá tak, jak by mělo. Večer můžeme začít.“

Jen jsem se na něj usmála a složila mapy, nad kterými jsem byla do teď skloněná. Všechno vypadá tak jak má, nejlepší zpráva, kterou jsme mohli dostat. Dnes začneme s nabíráním nových sil. Dnes začneme s novým odbojem. Dnešek se zapíše do dějin a za několik let se to budou potomci dnes žijících učit ve školách. Tentokrát zajistím, aby se na to nezapomnělo.

„Jdu pryč, Jacobe, ať mě tu nikdo nehledá, vrátím se těsně před odchodem,“ pronesla jsem k opodál stojící postavě svalů a ani nečekala na odpověď a s pár zápisky v rukou odešla před srub. Chystala jsem se znovu na ten kámen, na kterém jsem seděla v den, kdy jsme sem dorazili. Chtěla jsem být o samotě a vše si ještě jednou promyslet. Chtěla jsem mít jistotu, že se nikomu nic nestane a že vše dopadne, jak jsme plánovali.

V našich špížích pomalu docházelo jídlo a já jej potřebovala doplnit. Vodu jsme měli stále, o tu jsme naštěstí díky pramenu, který se nacházel ve skále, neměli nouzi.

Jen co jsem vyšla ze dveří, musela jsem se usmát. Před srubem si hrály děti A jen pár těhotných žen je tam hlídalo, aby nedělali přílišný hluk, přece jen v lese se všechno rozléhalo. Bylo krásné vidět je, jak jsou šťastní a ještě lepší bylo vědět, že tyto děti budou v bezpečí už navždy. V jedněch mapách jsem našla místo podobné tomu našemu. Další srub jen pár kilometrů blíže k pobřeží. Měla jsem v plánu o tom říct ženám, aby věděli, kam mají jít i s dětmi v případě že bychom se jednou nevrátili z bitvy. Přece jen zde bylo riziko, že s dalšími otroky bychom sem mohli dotáhnout i zvěda A toho jsem se chtěla vyvarovat.

Jak plynuly myšlenky, plynuly i kroky a když jsem začala konečně vnímat své okolí, zděsila jsem se. Byla jsem mnohem blíže, než jsem chtěla…

Stála jsem jen pár metů od posledních stromů, které lemovali mítinku okolo domu. A dům k mé smůle nebyl prázdný. Zadívala jsem se do oken obývacího pokoje a viděla jsem, jak tam šest členů rodiny sedí na gauči a nepřítomně pozoruje obrazovku. Nikdo se ani nepohnul, ale i přes to mě ten obraz přitahoval o hodně víc, než by měl. Není to tak dlouho, co jsem je viděla naposledy, ale i přes to se mi po nich moc stýskalo a teď když jsem je tam viděla, jsem nechtěla odejít.

Sedla jsem si k jednomu stromu, před kterým rostl hustý keř, ale i tak jsem si našla skulinku, přes kterou jsem se mohla nadále koukat na ten výjev, kde téměř celá rodina seděla bez pohnutí a dívala se stejným směrem. Jenže ten jediný, kdo tam nebyl mi, chyběl nejvíc.

Světla v lese začalo už pomalu ubývat, smrákalo se a já, i když bych pomalu měla vyrazit zpět ke srubu, jsem nadále seděla a dívala se na ten obraz. Od doby, co jsem sem přišla, se pohnul jen párkrát Emmett a to jen, když zvednul ovladač, aby mohl přepnout program. Divila jsem se, jak můžou vydržet tak dlouho bez pohnutí. Já sama jsem za tu dobu změnila polohu několikrát.

Najednou se s úbytkem světla zavlnila nahoře v jednom okně záclona a já jen koutkem oka zahlédla toho, na koho jsem celou dobu čekala. Edward stál u okna a čelo měl opřené o jeho sklo. Díval se do dálky a před jeho ústy se pravidelně na skle vytvářel mlžný opar od toho, jak dýchal. Dívala jsem se mu do jeho očí, i když ty jeho směřovaly do dáli za mne.

Takhle tam stál jenom chvilku, pak se na jeho čele objevila malá vráska, která nestačila ani zmizet a on už otevíral rám okna a chystal se skočit.

Nemohla jsem tomu uvěřit, co to vidím. Zatajil se mi dech a já chtěla vykřiknout. Byl sice jen v prvním patře, ale i tak to byla výška. Jenže než jsem dokázala jakkoliv zareagovat, stál na nohami na zemi a chtěl se rozeběhnout.

„Edwarde!“ Zaslechla jsem zevnitř Alici a pak ji i zahlédla, jak otevřela dveře na verandě. „Nedělej to,“ mluvila dál a já napjatě poslouchala, „musíš jí nechat být. Vždyť ji znáš, nenechá se přemluvit, aby se vrátila, tohle nejdřív musí dokončit, potom ji budeš mít zase u sebe, věř mi.“

„Jenže já nedokážu jen tak čekat!“ zařval Edward, aniž by se na ni podíval, svůj pohled dál upíral do lesa. „Co když se jí něco stane? Budou tam zbraně, bojím se, že ji zabijou.“ Konec věty už pomalu jen šeptal. Zdálo se mi, jak kdyby tu ani nebyl. Jako kdyby jeho mysl byla jinde než tělo.

„Věř mi, Edwarde, dnešek proběhne naprosto dobře. Nikomu se nic nestane, ani Belle.“ Promluvila znovu Alice a její oči střelily ke křoví, za kterým jsem byla schovaná. Bylo to jen na kratičký okamžik, ale ve mně hrklo. Věděla jsem, že mě vidí, ale jak o mně může vědět?

„Určitě Alice? Jsi si tím jistá? Jestli ne, ještě teď tam…“ Začal znovu mluvit, ale něž stihl domluvit,, přerušila jej.

„Viděla jsem to. Nikdo si jich ani nevšimne.“

„Dobře, věřím ti,“ promluvil po chvilce zase Edward, otočil se a znovu zašel do domu. Dívala jsem se za ním a stejně jak mi zmizel z obrazu, cítila jsem, jak kdybych opět přestala žít. Stačilo jen jej vidět a zapomněla jsem na všechno hrozného, chtěla jsem být jen s ním.

Rychle jsem svůj pohled zaměřila na Alici, která už opět byla v obývacím pokoji u žaluzií. Viděla jsem, jak se její rty pohybují a vytváří němě „jdi“ a hned potom začala žaluzie zatahovat. Jen co zmizel i poslední kousek světla, které bylo do teď z domu vrháno na loučku za ním, jsem se zvedla a s posledním pohledem na dům vyrazila opět ke srubu.

Nebylo pochyb o tom, že o mně Alice věděla a popravdě jsem se tomu už ani nedivila. Na téhle rodině bylo něco divného a to nebyly jen ty věci, které jsem viděla za dnešek. Vzpomínala jsem i na ostatní zvláštní věci, které jsem zde zažila.

Na ten hluk, když jsem se řízla. Na ty divné čmouhy, které jsem zahlédla. Na jejich divné chování vůči otrokům a lidem. Na to jak se jim měnily oči. Na to, jak jsem nikdy nikoho neviděla ospalého. Na to, že nikdy nejedli. Na to, že Edward věděl o věcech, které měly být zapomenuty a teď ještě jak se pohyboval. A Alice, prý to „viděla“, nevím, jak přesně to myslela, ale věřila jsem jí i já.

Na mých rtech se objevil úsměv a já se s povyskočením rozeběhla zpět ke srubu. Dnes se nikomu nic nestane… Dnešek proběhne dobře!

„Můžeme vyrazit!“ vyhrkla jsem hned, jak jsem doběhla vedle Jacoba a můj úsměv se na rtech roztáhl ještě více.

„Nějaká dobrá nálada na to, že jdeme do boje.“

„Zase nepřeháněj, tohle ještě boj není.“ Věděla jsem, že tohle nebude boj, ale i přes to mi úsměv na rtech zmrzl.

„Jdeme!“ Otočila jsem se raději na zbytek skupiny a zavelela autoritativním hlasem a vydala se směr Forks.

Dnešní úkol byl jasný. Vzít útokem jednu věznici na otroky, osvobodit je a s novými silami vybrat menší obchod na okraji města. A tak jsme tedy vyrazili.

Cesta ubíhala rychle a tiše. Nikdo ani nepromluvil, chtěla jsem je utěšit. Říct jim, že se nemusí bát, že si jsem jistá a ne jenom já, že dnešek proběhne naprosto klidně, ale věděla jsem, že by mi někdo nevěřil a proto jsem raději mlčela. Ty typické řeči už jim řekl Jacob a stejně nepomohli.

„Dobře víte, co máte dělat,“ zašeptal vedle mě Jacob a já zahlédla malou budovu poblíž školy, jak se vynořuje mezi stromy. Na oknech byly masivní mříže a ani v jednom okně se nesvítilo, i když bylo chvilku po setmění.

„Jdem!“ zavelela jsem ještě já a s menším rozhlédnutím jsem já s pár dalšíma přeběhla shrbeně k budově, kde byli uvězněni otroci, kteří se starali o chod školy. Mělo tam být na dvacet otroků, kteří denně uklízeli chodby školy, vařili pro otrokáře a myli nádobí.

Tiše jsem se dostala k hlavním dveřím a vzala za kliku. Vedle mě se hrbil Quile a naproti, na druhé straně dveří byl Jacob s velkým klackem, který třímal v rukách, na omráčení hlídačů.
Trhnutím jsem otevřela dveře a on vběhl i s dalšími pěti lidmi dovnitř, čekala jsem, že uslyším nějaký šramot, ale místo toho byl za chvilku venku Jacob s úsměvem na tváři a rukou ukazoval, ať jdu dál.

Nahlídla jsem a uviděla dva strážné, jak sedí na židlích a oba dva spí. Jeden měl dokonce otevřenou pusu a z té mu kapala sliny. Vzpomněla jsem si, jak jsem tohle jednou zahlédla v televizi A musela jsem se tomu usmát.

Chvilku jsem se na ně koukala a pak mávla rukou a rozešla jsem se do další místnosti. Na stěně popadla klíče a za chvilku jsem už odemykala dveře, za kterými se nacházeli otroci.

Jen co jsem otevřela, naskytl se mi hrozný pohled. Celá místnost byla neuvěřitelně malá a otroci se v ní neuvěřitelně tísnili. Nebyly tu ani postele, jen pár pokrývek poházených po zemi. V tu chvíli se mi udělalo neuvěřitelně zle, jak se mi v mysli opět začínali objevovat moje vzpomínky na dětství. Nikdy jsem nebyla v tak hrozných podmínkách a i tak jsem trpěla, jak museli trpět tihle?

Přelétla jsem očima jejich obličeje a viděla v nich jen zděšení a otázky.

„Rychle, dokud jsou hlídači mimo,“ řekla jsem k nim a myslela jsem, že se rozejdou, jenže všichni zůstali tam, kde byly.

„Co se děje?“ ozval se najednou jeden stařec v koutě a já se na něj podívala.

„Všechno vám řeknu, až budeme odtud pryč. Teď pojďte, musíme si pospíšit!“

Jenže nikdo se ani nehnul, byla jsem už bezradná. Nevěděla jsem, co jim říct. Myslela jsem si, že mi bude stačit otevřít jen dveře a všichni se vyhrnou ven, ale to jsem se dost spletla. Podívala jsem se zpět chodbou a hledala očima jakoukoliv pomoc. Naštěstí si mě všiml Jacob a rozešel se ke mně.

Ani se nezeptal, co je za problém a otočil se směrem k otrokům.

„Teď mě poslouchejte!“ zahřměl i přes to, že šeptal. „Přišli jsme vás osvobodit, začíná válka a mi potřebujeme vaši sílu, aby tohle zotročování jednou provždy skončilo. Máme plán, máme sídlo. A teď když zdržujete, ohrožujete nás. Věřte mi, že jestli teď někdo přijde, nebude to zrovna nejlepší podívaná. Takže zvedat a jdem!“

Sotva domluvil, zvedlo se pár mužů a po chvilce i všichni ostatní a konečně začali vycházet ven a podle plánu se ztrácet v lesích.

Když vyšel i poslední člověk ze dveří, zavřela jsem za námi tiše dveře a přeběhla za ostatními do lesa. Teď už jen vybrat obchod a tam nám nic nehrozí. Nikde žádný hlídač, žádný alarm…

Shrnutí

23. kapitola

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Z dob otroků - 22. kapitola: