Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Z dob otroků - 15. kapitola

03.08.2010 (11:15) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5520×

XV – Škola

Seděla jsem na zadní sedačce auta a sledovala jsem stromy, které ubíhaly za okny. Stále jsem přemýšlela nad tím, jaké to v té škole bude. Podle všeho je dnešek první den, kdy mají otroci povolen přístup do školy, a já jsem se bála předsudků ostatních otrokářů. Těch, co nechtějí, aby byly jejich otroci chytří. Těch, kteří se bojí toho, že se jednou otroci vzepřou a začnou bojovat za svojí svobodu.

„Bell, uvolni se, nebo budu mít za chvíli po potahu,“ promluvil Edward od volantu a já jsem se zahleděla na něj.

„Proč do teď měli otroci zakázáno navštěvovat školy?“ zeptala jsem se.

„V nižších ročnících se učíme o minulosti. A někteří si myslí, že si jednu událost nemusíte pamatovat.“ Dívala jsem se na Edwarda a sledovala jeho napnutý krk. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlel, ale nakonec se zřejmě rozhodl a promluvil znovu.

„Dnes večer ti něco řeknu o otrocích. Je to zakázáno i zákonem, ale myslím, že by tě to mohlo zajímat. Teď se ale soustřeď, jsme u školy a promiň mi, jak se k tobě budu chovat.“

Jen co dozněla Edwardova slova, vypnul motor a začal otevírat svoje dveře. Rychle jsem vystoupila i já a postavila se kousek za něj a sklopila zrak k zemi. Nejdříve jsem se dívala jen na jeho nohy, ale během chvilky mi do výhledu přibilo několik další párů nohou. Podle hlasu jsem poznala, že se k nám připojili i další členové Edwardovi rodiny.

Chvilku si o něčem povídali a pak jsem zaslechla tichou výzvu od Edwarda, abych se rozešla za ním.

Následovala jsem ho a vyhýbala jsem se ostatním lidem v mém okolí. Došli jsme do nějaké místnosti plné lavic a já se postavila za záda Edwarda, který usedl do poslední lavice.

Lehce jsem se rozhlédla po třídě a všimla si, že už je tu plno a já jsem tu jediný otrok. Nikdo jiný si otroka nepřivedl, jak jsem si myslela.

Celou hodinu jsem zůstala v rohu místnosti a nikdo si mě nevšímal, ale to jen do doby než zazvonilo na konec hodiny. Jen se ozval zvonek, několik lidí se otočilo na mého pána a pár jich dokonce koukala na mě.

„Pojď!“ řekl najednou Edward příkře a natáhl ke mně ruku s taškou. Rychle jsem jí popadla a následovala jsem ho do další třídy.

Takhle probíhalo celé odpoledne a za celou dobu jsem v jediné třídě nepotkala jiného otroka. V celé škole jsem byla jenom já. Naštěstí jsem se chovala jako správný otrok a tak jsem nezpůsobila nic, aby mohli lidé začít pomlouvat rodinu, ve které jsem žila. Jen párkrát jsem zaslechla pohoršené řeči tipu, že nemám žádnou modřinu. Vždy se hned na to ozvalo divné zavrčení, o kterém jsem vůbec nevěděla, odkud vychází.

Zrovna jsme byly v jídelně a já postávala kousek od stolu, kde seděli Cullenovi, když jsem zahlédla dalšího otroka.

Přicházel zrovna dveřmi a nesl jen jednu malou tašku. Jeho otrokářka šla kousek před ním, chvíli se zastavila a rozhlédla se po celé jídelně, nakonec si to zamířila směrem k nám a její otrok jí následoval. Co mi ale přišlo divné, bylo to, že otrok byl oblečený velmi dobře. Neměl na sobě ty ošklivé kusy oblečení, jako normálně musíme nosit, ale normální oblečení pro lidi. Dokonce ani nekulhal, vypadal, že se o něj jeho rodina stará velice dobře.

Svaly, které měl vypracované kvůli těžké práci, kterou podle všeho zvládal, se mu rýsovaly pod napnutým černým trikem s krátkým rukávem a jeho odhalená, opálená kůže přímo lákala pohled a to dokonce nejen ten můj ale i několika ostatních dívek.

Na chvilku jsem mu pohlédla i do obličeje a všimla si jemného úsměvu na jeho rtech a jeho nádherných hnědých očí, které se dívaly neomylně jen na mě.

„Koukám, že nejsem jediná, kdo chce využít té výhody a vzal s sebou otroka,“ promluvila ta dívka, která mezitím došla s otrokem za zády až k nám.

„Jessico, já ji tu nemám kvůli úkolům jako ty,“ ozval Edward a jeho hlas zněl otráveně. „A teď mi řekni, co chceš.“

Jessice chvíli jen stála, ale nakonec něco hodila na sůl a se slovy, že se jedná o dopis od táty, odkráčela pryč. Její otrok se mi ještě zadíval do očí a hned na to jí opět následoval.

Jen co se naše oči rozešly, jsem se začala soustředit na dění u stolu.

„Co to je?“ zeptal se Emmett.

„Starosta si určitě opět něco vymyslel, ale probereme to až doma, teď jedeme,“ zavelel Edward a zvedl se. Já ho s jeho taškou následovala k autu, do kterého jsem ihned i nasedla a konečně jsme vyjeli opět do domu v lesích.

„Tak co ses během dneška naučila?“ zeptal se mě najednou Edward a já jsem provinile sklopila oči k zemi a žmoulala si ruce v klíně.

„Nic,“ špitla jsem, co nejtišeji mi šlo. Z dneška jsem byla tak zaskočená, že jsem se úplně zapomněla soustředit na hlas vyučujících a tudíž jsem nevěděla o čem je řeč.

„Nepochytila jsi vůbec nic?“

„Nemohla jsem se soustředit promiň. Za ty dny u vás jsem si už zvykla na to nedodržovat všechna pravidla a teď mi trvalo, než jsem se do toho zase dostala a teď když si uvědomím, kolik jsem udělal za dnešek chyb. Bude mi trvat, než ze mě bude opět ten správný otrok, pane.“ Když jsem skončila s mojí řečí, opět mi došlo, jakou jsem udělala chybu. Tolik jsem toho za tu chvilku namluvila. Takových slov! To jsem kolikrát neřekla ani za měsíc.

„Omlouvám se, moc mluvím,“ zašeptala jsem narychlo, ale od Edwarda jsem zaslechla jen nesouhlasné mručení. Opět jsem pohlédla z okénka a zjistila, že jsme znovu u domu. Po boku Edwarda jsem vešla do obýváku, kde už byla celá rodina. Podívala jsem se na Alici a všimla si, že mi ukazuje na křeslo a tak jsem se posadila. Na křeslo vedle se posadil Edward a otevřel dopis, který dostal ve škole. Chvíli v něm četl a pak se na jeho obličeji objevilo rozhořčení.

„Ten hajzl!“zakřičel a zvedl se tak rychle, že křeslo, které bylo za ním se převrhlo a s ohromným rachotem dopadlo na zem.

„On se prostě rozhodl jí získat za každou cenu! Kretén, to ještě neví, komu to píše!“ Edward dále křičel a mezitím podal dopis Carlisleovy, ten jej rychle přejel pohledem a promluvil.

„Nabízí nám jeho otroka výměnou za ní a jako navrch prý velkoryse udrží jedno naše tajemství, o čem to píše?“ zeptal se a pohlédl na Edwarda. Chvíli se na sebe dívali a já kmitala očima mezi nimi. Nakonec promluvil Edward a poslal mě do pokoje.

Poslechla jsem ho a jen se za mnou zavřely dveře, zaslechla jsem neuvěřitelný křik. Ten hlas, který křičel, patřil Carlisleovy.

„Tys ho zabil?! Na co jsi myslel?“

Pokud čtete tohle, děkuji, že jste dospěli až na konec a doufám, že tu po sobě zanecháte stopu v podobě komentíku. Až jich tu najdu tak dvacet tak se vrhnu na psaní dalšího dílku, snad se na mě za to nezlobíte.