Příběh je o Edwardovi, který žije již několik desetiletí ve Volteře a děj začíná v den, kdy se objeví neznámá dívka s neodolatelnou vůní a němou myslí.
16.01.2011 (15:00) • DrVamp • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2359×
Prolog
„Prosím! Znám pravdu! Nechci zemřít…“ zaslechl jsem z chodby. Heidy se před chvílí vrátila s úlovkem a já měl v plánu jít na večeři. Když jsem vyšel ze dveří, spatřil jsem Demetriho, jak drží za ruku mladou dívku.
„Co se to tu děje?“ zeptal jsem se. Byla mladá a krásná. To však byly všechny zdejší ženy… Ona ale byla člověk a o to krásnější byla. A její krev! Zatoužil jsem po ní, chtěl se na ni vrhnout, ale Demetriho myšlenky mě přerušily.
„Tvrdí, že ví, kdo jsme… Mluví pravdu?“ Zaposlouchal jsem se, ale její myšlenky mi byly skryty. Jak je to možné? Jakoby nemyslela na nic. Její čokoládové oči se propalovaly do těch mých, černých jako noc. A stále ticho. Jakto, že jí nemůžu číst myšlenky?
„Odveď ji nahoru. Po večeři pro ni přijdu a běda ti, jestli se jí něco stane!“ zavrčel jsem a rychle spěchal do sálu.
„Můj pane, Demetri našel mezi přivedenými dívku, která tvrdí, že o nás ví…“
„A? Pokud znala pravdu, doufám, že jste se jí zbavili…“ pronesl Aro lhostejně.
„To je právě to… Neslyšel jsem její mysl… Myslel jsem, že by mohla-“
„Neslyšel?! Skutečně?! Doufám, že jste jí neublížili!“ obrátil o sto osmdesát stupňů.
„Ne, samozřejmě, že ne. Tušil jsem, že byste ji rád viděl,“ řekl jsem. „Dojdu pro ni, pane.“
Sotva jsem vstoupil do pokoje, otočila hlavu a v očích se jí zračila – úleva? Neměla by se spíš bát, pokud ví, kdo jsem? Možná si doteď myslela, že jí někdo ublíží, ale když jsem přišel já, ten, který řekl, že se jí nesmí nic stát… Nemám čas na hlouposti!
„Pojď za mnou,“ řekl jsem chladně a hned se otočil. Poslechla. Srdce jí tlouklo pravidelně, přesto rychleji, než by mělo. Doufal jsem, že se mě nebude na nic ptát. Nadechnout se by teď byla veliká chyba. Chtěl jsem ji…
Rozrazil jsem těžké dveře sálu. „Pane,“ poklonil jsem se a nechal dívku projít. Pak jsem dveře zase zavřel. Dívka sama postupovala k Arovi.
„Vítej,“ rozmáchl Aro rukama. Jeho nadšení mi bylo trošku k smíchu. Byl jako dítě u Vánočního stromečku. Ze zvyku jsem jeho myšlenky ignoroval. Nemusel jsem je číst, abych věděl, na co myslí. Byl tak průhledný… „Jak se jmenuješ, drahá?“
„Isabella,“ špitla hnědovláska. Aro naklonil hlavu na stranu.
„Bojíš se?“
„Trochu…“ přiznala Isabella. Stále se však dívala na Ara, neklopila oči, jako jiní, kteří před ním stanuli.
„Znáš pravdu… Kdo tedy podle tebe jsme?“
„Upíři,“ řekla bez zaváhání. „Vím, že mě můžete během vteřiny zabít, ale… Nechci zemřít. Ne snad, že bych chtěla žít,“ zasmála se podivným smíchem, který jsem nepochopil.
„A co tedy chceš, má drahá?“
„Nesmrtelnost.“
Aro byl jejím nápadem nadšený. Skvost, který odolá mému i jeho daru si nemohl nechat ujít. Chtěl po mně, abych ji proměnil, ale stačil mu jediný pohled do mé mysli a věděl, že by to nedopadlo dobře. Jsem zvědav, jak se bude chovat, až se nebude bát. Byla krásná. Chci ji mít! Chci, aby byla moje! Bude moje! S touto myšlenkou jsem ji vedl k Santiagovi, který neměl s přeměnami lidí žádné problémy. Předal jsem mu Isabellu a zavřel za sebou dveře. Čekal jsem na křik, ale nic. Nekřičela. Zato její srdce chtělo křičet.
Šel jsem do knihovny, když jsem narazil na Jane. Ta malá mrška mě pořád strašně chtěla. Neznám nikoho z gardy, kdo by si ji troufl odmítnout. Nikdo nechtěl trpět bolestí, kterou umí Jane způsobit, ale na mě by ji nepoužila. Bála se, že když to zkusí, nebude mít u mě šanci. Teď si myslela, že ji má.
„Edwarde, drahoušku,“ zacukrovala. Byla roztomilá. Občas… Líbilo se mi, jak za mnou běhá, jako pejsek. Udělá všechno, co mi na očích uvidí, jen aby mě měla. Viděl jsem to v její mysli.
„Jane, teď se to nehodí… Mám nějakou práci,“ pohladil jsem ji po tváři.
„Dobrá, tak jindy…“ usmála se a odkráčela opačným směrem. Husa jedna. Tím to ale nekončilo. V druhém patře jsem narazil na Giselle. Další, která si myslela, že mě může mít. Že je pro mě dost dobrá… Odbyl jsem ji podobně jako Jane a cestou narazil ještě na Morgan, Cecile a Patrice. Všechny mi zobaly z ruky. Myslely si, že u mě mají šanci a to, že s nimi občas trávím noc, považovaly za volný vztah. Nesměly o našem volném vztahu nikomu říct. Věděl to jen Aro a ten se mým laškováním náramně bavil.
Obdiv, ženy, respekt. To ke mně patří.
Autor: DrVamp, v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek You hate me, right? Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!