Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You hate me, right? 1

06.04.2011 (07:15) • DrVamp • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1152×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Zatímco se mi myšlenky točily kolem Isabelly, jistá osoba jménem Livia se točila kolem mě. Tuhle jsem zatím nikdy neodpálkoval jako Jane a ostatní. Měl jsem ji rád, byla jako já. V podstatě jsme byli nejlepší přátelé. Měla neskutečný dar. (Když nepočítám její fyzické dary, které jsem obdivoval v našich nočních chvilkách…) Livia dokáže stoprocentně pochopit něčí myšlení a dokonale jej napodobit. Myslet jako nepřítel… To je věc! Nemusím zmiňovat, že byla – stejně jako já – Arův miláček.

Přes den jsme byli přátelé, a když je v noci nuda, stanou se z nás milenci. Jak prosté… Divil jsem se, že mi nevadí její románky s jinými upíry v gardě. Ale jak jsem řekl, byla jako já a to si zaslouží obdiv.

„Na co čekáš tentokrát?“ zeptala se a sedla si do protějšího křesla. Měla mě přečteného… Vždycky, když jsem na něco čekal, seděl jsem v knihovně. Třeba i celý týden.

Obrátil jsem stránku, ale nezačal ji číst. Naklonil jsem se přes malý stolek a hleděl jí do očí. „Včera přišla jedna velice zvláštní holka,“ řekl jsem tajemně.

„Zvláštní holka?“ opakovala po mně a zatím nic nechápala.

„Přesně tak. Zvláštní holka. Isabella. Přišla s Heidy, ale křičela, že nechce zemřít a že o nás ví. Tak jsme ji vzali k Arovi a on ji přijal do gardy.“

„Většinou chápu, kam tvé myšlenky míří, ale tady jsem trochu zmatená… Pravděpodobně mi chybí nějaká klíčová informace, nemám pravdu?“ zasmála se.

„Ano, máš. Isabella mě totiž blokuje. Nedokážu jí číst myšlenky a nejen já, ale ani Aro!“

„Aha!“ V očích jí probleskla jiskra pochopení. „No jistě… To bude pro tebe sousto, co? Hlavolam nad hlavolamy… Jseš si sebou tak jistý, že si troufáš ji svádět bez své výhody?“ Opřela se v křesle a pobaveně si mě měřila. Livia měla jeden zlozvyk, který si přinesla z lidského života a přestože v tom upířím nejspíš postrádal veškerý efekt, odmítala se ho zbavit. Livia stále milovala cigarety. Nechápal jsem proč, ale vysvětlila mi, že je to zvyk a taky šlo prý o image.

„Odpověď přece znáš,“ usmál jsem se. „Znáš mě…“

„Ano, to znám. Ale měl by sis uvědomit, že nejsi zvyklý jednat s někým, kdo má visačku čtenářům mysli nepřístupno,“ rozesmála se. Nikdy jsem neměl potřebu jí číst myšlenky, vždycky říkala to, co si myslí.

„Je tady… A – no to jsem si mohla myslet… Zase s Livií! Co to ti dva spolu mají?“ zaslechl jsem ode dveří. Cecile. S tou byly asi největší potíže. Přestože věděla, že musí mít pusu na zámek, nárokovala si mě jako by byla moje manželka. Nebýt jejích perfektních hýždí a rtů, dávno bych se jí zbavil.

„Cecile?“ zavolal jsem. Když se ukázala na kraji uličky, kde jsem s Livií seděl, nadzvedl jsem obočí, abych jí dal najevo, že má mlčet.

„Já vím, miláčku…“ ujistila mě myšlenkou, že můj signál pochopila. „Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě se sladkým úsměvem. „Livie…“ kývla na ni trochu odměřeně. Tu to jako obvykle rozesmálo. Livii neměly moje kočičky rády. Byla to jediná žena, se kterou jsem dokázal trávit celý den. (O celých nocích neměly ani ponětí…) Štvalo je, že mi nemůžou být okatě nablízku, ale ona se se mnou může dennodenně vybavovat a trávit se mnou čas. Na druhou stranu je uklidňovalo vědomí, že v noci jsou to ony, kterým se věnuji – husy.

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se přátelsky. Moc dobře jsem věděl, co by Cecile potřebovala, ale já momentálně neměl na milostné hrátky náladu… Livia si schválně zapálila – Cecile to nesnášela ze všech nejvíc. Ona obecně Livii nesnášela ze všech nejvíc.

„To jsem zvědavá, co si zase vymyslí, aby ho nenápadně odlákala ode mě a mohla si s ním užívat…“ smála se v duchu Livia a s pobaveným úsměvem vyfoukla obláček kouře přímo k Cecile, která ji propalovala nenávistným pohledem.

„Ne, vůbec ne…“ usmála se. „Jen jsem si přišla něco přečíst…“

„Jen jsi chtěla mít cukrouška pod dohledem…“ přeložila Livia její odpověď s úšklebkem a já se musel smát.

Občas se vážně lituju. Jak tohle zvládám? Už vím – jsem dokonalý. I přes mou dokonalost to ale nebyl žádný med. Moje samičky se neustále dožadovaly pozornosti a udržet v tajnosti jednu před druhou bylo někdy těžko zvladatelné, ale někdo jako já si poradí se vším.

Mezitím sáhla Cecile bezmyšlenkovitě do nejbližší poličky, vytáhla z ní knížku, a aniž by se na ni podívala, odešla. V duchu prskala vzteky, že je se mnou Livia a ne ona.

„A jak chceš zvládat všechny svoje románky a během toho uhánět Isabellu? Promiň, Edwarde, ale bude to pro tebe oříšek – nejen proto, že její myšlenky nepřečteš. Bude bystrá… Mladá… Svoje aférky před jejími ostrými smysly těžko utajíš… Nechceš ji nechat někomu zkušenějšímu?“ zamrkala na mě a já hned věděl, koho tím myslí.

„Nemyslím, že jsi v tomhle lepší adept než já, drahá. Konec konců – tvá schopnost taky nic nezmůže, pokud se ani Arovi nepodařilo do její mysli nahlédnout.“

„Vsadíme se? Nebo to nemusí být přímo sázka… Spíš… Řekněme soutěž, souhlasíš?“

„Prohraješ,“ řekl jsem se sebejistým úsměvem, když jsem jí na souhlas podával ruku.

Jediná věc, která mě na ní kdy znepokojovala, byl její oboustranný zájem. Nemohla si vystačit jenom s mužskou částí upíří populace?

„Štve tě to, že? Ta představa, že ti zhatím plány… Že ti polezu do zelí… A přitom jsem žena…“

Před tebou to stejně neutajím… Takže ano. Trochu mě to dráždí,“ připustil jsem.

„Znám i jiný způsob jak tě dráždit…“ zamrkala a vyzývavě vstala.

Autor: DrVamp, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You hate me, right? 1: