Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 9. část

04.12.2009 (19:15) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3941×

9. část

V místnosti nastalo ticho. Napjaté ticho.

Edward už neseděl shrbený, lokty neměl opřené o kolena. Seděl narovnaný, zhluboka dýchal a jeho čelist byla pevně stisknutá. Jeho pohled byl plný hrůzy, bolesti a strachu.

Nemohla jsem odtrhnout pohled od těch jeho zlatavých očí. Napětí se tu mohlo krájet, jak bylo husté…

„To by mohla říct každá, že je to jeho… Vždyť byla šlápota! Ty jsi ji pak vyžvanil, že nejsme zrovna na mizině a tak si řekla, že to připíše na Edwarda!“

Konečně jsem odtrhla pohled od Edwarda a koukla se na Rosalii, která zřejmě nabrala novou sílu na hádání.

„A jak by jsi vysvětlila to, že se v ní to dítě hýbe? A že jeho srdce zatím neslyšíme?“ vyjel po ni Martin. Rosalie se nadechla, ale odpověď ze sebe nedostala.

„Ta věc musí pryč.“ Uslyšela jsem jeho sametový hlas z rohu pokoje.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne,“ zašeptala jsem. „A není to věc!“

Když jsem toto prohlásila, to malé se opět pohnulo. Znovu jsem se automaticky chytla za břicho. Martin si toho všiml, asi si už zvykal.

„V pořádku?“

„Jo… Jen ví, že si o něm povídáme,“ pousmála jsem se, koukla se na břicho a pak na Edwarda.

„Musí…“ začala znovu.

„Nemusí! Já to nedovolím! Nedovolím, aby jste mi sebrali moje dítě! Vždyť mě kope, proboha!“

„Edwarde… Nemá to cenu… Jak já, tak Martin jsme ji už přemlouvali… Je tvrdohlavá,“ zašeptal Carlisle a já se pro sebe potěšeně usmála. Natáhla jsem se pro hrnek a trochu upila. Aspoň že mám tři spojence… Sice je to trochu nevyrovnané – tři proti pěti – ale když k tomu připočtete mě a to malé, tak je to vyrovnané, že…

„Nedovolím, aby si to monstrum nechala!“ zavrčel Edward. Lekla jsem se dvou věcí – toho vrčení a pak… Nazval moje… nazval své… nazval naše dítě monstrem! Zalapala jsem po dechu. Než jsem se nadála, byl u mě Martin, ale já jsem zavrtěla hlavou. Pomalu jsem se zvedla a zamířila k němu, stále se mu dívajíc do očí.

„Jak jsi řekl mému dítěti?“ zašeptala jsem nevěřícně. „Monstrem? Uvědomuješ si, co jsi právě řekl?“

Sledoval mě, stále byl narovnaný, semknutou čelist a ruce měl zaťaté v pěst. Trochu se zamračil, ale jinak nic jiného neudělal. V místnosti bylo hrobové ticho. Všichni sledovali mě a sem tam se koukli na Edwarda.

„Zabije tě to,“ hlesl. Byla jsem teď jen pár metrů od něj, myslím, že to mohly být maximálně dva metry.

„To je mi jedno… Má šanci žít, stejně jako já… nebo ty… Neseberu mu tu šanci… A ani to nikomu nedovolím… A tobě nedovolím, hned několik věcí…“

Párkrát zamrkal.

„Nesebereš mi to malé… Nebudeš je nazývat věcí… A už vůbec ne monstrem… Je to i tvoje dítě! Tak k němu chovej aspoň špetku lásky!“ Můj hlas se zvyšoval, už jsem nešeptala, ale málem křičela.

„Prve jsem si taky říkala, že to není zrovna nejlepší nápad si je nechat, ale pak jsem si řekla několik věcí! Budu máma! Mám v sobě zázrak, o který budu bojovat… A ty jako otec by jsi taky mohl… Nechala bych si je možná vzít, kdyby… kdyby nebylo tvoje… A pak nazýváš naše dítě monstrem?!“

Na chvíli jsem si dala pauzu, nikdo však nepromluvil. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Čekala jsem všechno, jen ne tohle… Myslela jsem si, že mě třeba vyhodíš, ale tohle ne…“ Teď už jsem zase šeptala.

Odtrhla jsem pohled od těch jeho očí, ve kterých byl zmatek, bolest, nesouhlas, strach… a možná i láska.

Sklonila jsem hlavu a vydala se do pokoje, který teď patřil mě.

Odcházela jsem v tichosti…

...

V pokoji jsem si lehla na postel a schoulila se do klubíčka.

„Neboj se… Já tě nedám,“ zašeptala jsem a pohladila si bříško. To malé mě opět koplo a já se pousmála. Tekly mi slzy, ale mě to ani nevadilo. Bolelo mě totiž, jak naše dítě nazval… Nazval je monstrem…

A já bláhová si myslela, že bude šťastný… Že mě tu rád uvidí… Znovu mě to malé šťouchlo, tentokrát ne tolik.

„Promiň… já vím, pořád myslím v jednotném čísle,“ omluvila jsem se mu. Co když slyší moje myšlenky? Ale Martin říkal, že Ed… že on je neslyší, tak proč by je slyšel ten drobeček? Až se uklidním, tak se na to Martina či Carlislea zeptám.

I když jsem nebyla moc unavená, vlastně vůbec, zavřela jsem oči… Po chvíli jsem upadla do spánku, ale věci kolem sebe jsem docela vnímala…

...

„Zkazil jsem to…“ prohlásil sametový hlas, který mě probudil. Poznal jsem Edwardův hlas. Dělala jsem, že spím.

„To teda jo, brácha,“ uslyšela jsem další hlas, tentokrát medový, který patřil Martinovi.

„To jsem nechtěl.“

„Ještě aby ano… Měl by ses ji za tamto omluvit…“

„Plánuji to… Ale nesnesu pomyšlení, že ji to zabije.“

„Není to věc, Edwarde.“

„Že ji to dítě zabije,“ opravil se Edward já se musela pousmát.

„Ona to ví… Ale když to tak vezmeš… Ona nemusí zemřít… Ty jsi jen poloviční a ona člověk… A taky je tu jedna možnost…“ Chvíli bylo ticho, pak se však ozvalo zavrčení.

„Nedovolím, aby byla monstrem… aby byla jako já nebo ty! Má tolik možností a ona si vybere tu nejhorší.“

Bože, co má pořád s tím monstrem? Copak on je nějaké monstrum?

Nebo Martin?

Carlisle?

Esme?

To těžko… Takže ani já nebudu, když se to tak vezme, ne? Opět do mě něco šťouchlo. Nečekala jsem to a tak jsem sebou trhla. Otevřela jsem oči, převalila se na záda a položila si ruku na břicho.

„Bello! Co se děje?“ strachoval se hned Martin.

„Nic… nic… Jen nemá rád, když si myslím jednotné číslo,“ pousmála jsem se. V pokoji bylo šero, abych se lépe mohla vyspat.

„Asi nechápu,“ zamračil se Martin.

„Vždy, když myslím, že mám třeba hlad… tak mě kopne… Protože my máme hlad,“ vysvětlila jsem. Martin ztuhl. Zamračila jsem se a pomalu si sedla dosedu.

„Řekla jsem něco špatně?“

Martin i Edward mě ignorovali. Fajn, proč ne.

„Čte její myšlenky…“

„Mě to ale nejde…“

„Třeba potřebuje fyzický kontakt.“

„Myslíš něco jako Aro?“

„Je to možné… Otec čtenář myšlenek, matka zřejmě štít… Ta schopnost bude něco… Měli bychom zavolat přátelům na Aljašku, aby nám s Bellou pomohli… Co ty na to?“

„A nebylo by lepší pozvat jen Eleazara?“ zeptal se v nadějí hlase Edward.

„Edwarde… Nebuď jak malý kluk… Více hlav, více ví a to my v případě Belly potřebujeme.“

Protočila jsem oči. Tleskla jsem, abych na sebe upoutala pozornost. Oba se na mě podívali.

„Skvělé! Teď když víte, že tu jsem taky, bych vám ráda něco řekla… Příště nedělejte, že tu nejsem… nenene, nejsme, ano?“ Čekala jsem, že ucítím šťouchnutí, ale nic. Pousmála jsem se.

„A pak… mám fakt hlad…“ Tentokrát mě však to malé koplo. „Promiň, zapomněla jsem…. Máme hlad,“ opravila jsem se. Martin se pousmál. Chtěla jsem se zvednout, ale zabránil mi v tom.

„Jen lež… Ono vám to moc neuškodí.“

"Jsem těhotná a ne chromá! Takže uhni, nebo uvidíš,“ zamračila jsem se. Založila jsem si ruce na prsou a nehodlala jen tak ustoupit. Zřejmě to pochopil, tak si povzdechl a pomohl mi na nohy. Koukla jsem se na Edwarda, který se na mě díval.

Sklonila jsem pohled a zamířila do kuchyně, kde na mě čekala moje svačina, nebo co to vlastně bylo.

...

Tentokrát jsem ji nevyhodila, jako snídani. Zjistila jsem, že jsem spala necelé dvě hodiny. Chtěla jsem po sobě vše uklidit, ale Esme mi to nedovolila. Zamířila jsem do zpátky do pokoje a hodlala tátovi a Daně napsat, že jsem v pořádku, že je všechno fajn.

Jenže…

Když jsem byla na schodech, ozval se za mnou sametový hlas.

„Můžu s tebou mluvit?“

Otočila jsem se a koukla se do jeho očí. Stále byly zlatavé, na okraji trochu smaragdové. Měl je nádherné a já doufala, že taky bude mít takové naše dítě. Kdyby mělo ty mé, tak je to chudák. Obyčejné hnědé oči… Ale smaragdové…

Mírně jsem zavrtěla hlavou a pak jsem přikývla.

„Jistě, Edwarde… Tak pojď.“

Pousmála jsem se a on mi nervózně úsměv oplatil…