Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 52. část

02.09.2011 (07:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3075×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

52. část

„Edwarde,“ hlesla jsem a chtěla mu být ještě blíž, ale Martin mi v tom zabránil – čapl mě za paži a odtáhl nejdál, kam mu to pokoj dovoloval. Chvíli jsem se prala s jeho rukou, stále jsem se dívala na svého muže a nemohla uvěřit tomu, že se to skutečně stalo, ale proti Martinově síle jsem neměla šanci.

Zděšeně a z hrůzou jsem se dívala na Carlislea, který se snažil ošetřit ránu na krku, kterou jsem Edwardovi způsobila.

Bože, já ho kousla! Pila jsem jeho krev!

„Pust mě, Martine...“ zasyčela jsem a koukla se na Martina, který mě pořád držel. Došlo mi proč – bál se, abych po Edwardovi nevyjela znovu. „Neublížím mu,“ dodala jsem proto. Dívali jsme si vzájemně do očí – Martin nerozhodný, já zděšená a zároveň naštvaná, že mě tu takhle drží. Chtěla jsem být u něj.

Nejen pokojem, ale celým domem se rozlehl další Edwardův výkřik. Rychle jsem se na něj koukla a znovu cukla rukou. „Edwarde,“ špitla jsem a cítila, jak mi tečou slzy.

„Můžeš ji pustit, Martine,“ ozval se Carlisle a hned, jak jsem ucítila, že jsem volná, jsem se přemístila vedle svého manžela, který sebou cukal a nepravidelně a zhluboka dýchal. Chytla jsem jeho ruku a pevně ji stiskla, chtěla jsem, aby věděl, že tu jsem.

Edward však znovu vykřikl a jeho vytřeštěné oči plné bolesti se podívaly na mě.

Rychle jsem jeho ruku pustila. Nevěděla jsem, co dělat, kam s rukama. Nechtěla jsem mu ještě více ublížit.

„Bello,“ vydechl těžce Edward. Rána na krku se mu pomalu zahojovala. Carlisle se otočil na Martina, kterému něco rychle a velmi tiše zašeptal. Martin přikývl a rychle odešel. Po chvíli se vrátil, v ruce držel sklenici plnou červené tekutiny.

Došlo mi, co to je – lidská krev. Ta, kterou jsem já, moje tělo a maličká odmítly přijmout.

„Pij, Edwarde,“ poručil svému synovi Carlisle tónem, který používá každý rodič, když se snaží přemluvit své malé dítě k tomu, aby spolkl tu hnusnou medicínu.

Můj manžel zavrtěl hlavou. Čelist měl pevně stisknutou, už sebou neházel, ale stále zhluboka dýchal.

„No tak, Edwarde, brácha... To ti pomůže,“ přidal se k němu i Martin, můj manžel však opět jen zavrtěl hlavou.

„Edwarde, lásko, zlatíčko, napij se,“ žadonila jsem a popotáhla, „prosím.“

Edward se znovu podíval na mě. Znovu jsem popotáhla a znovu jsem ho (tentokrát ne tak silně), chytla za ruku a palcem dělala malá kolečka.

Můj milovaný těžce polkl a pak přikývl. Martin mu pomohl se posadit a Carlisle pít. Sklenice byla během pár vteřin prázdná. Martin se koukl na Carlislea, zřejmě se chtěl zeptat, jestli má přinést další, ale otec celé této rodiny zavrtěl hlavou a sklenici odložil na noční stolek.

Rána na krku se (hned, jak si Ed lehl), zahojila, jako bych ho před chvílí vůbec nekousla, dýchal pravidelně a unaveně zavřel oči.

„Potřebuje se prospat,“ zamumlal tiše Carlisle, který se hned po těchto slovech zvedl a znovu se podíval na Martina. „Zůstaň tu s ním,“ přikázal mu, což se mi nelíbilo. Chtěla jsem být s Edwardem sama, utěšit ho a omluvit se mu. Nechtěla jsem publikum.

Zamračila jsem se a chtěla si lehnout vedle svého muže, když mě zastavila něčí ruka na rameni. Koukla jsem se na jeho majitele. Nejen já, ale i Carlisle se mračil. Chvíli jsme si vzájemně dívali do očí. Nechápala jsem, co po mě chce, což zřejmě pochopil a tak opět tiše promluvil: „Myslím, že bude lepší, když tu bude jen Martin.“

Překvapením jsem pootevřela pusu. „Chci tu být... On při mě taky byl, když mi nebylo dobře,“ bránila jsem se a znovu tiše popotáhla. Nemohla jsem uvěřit, že něco takového po mě žádá.

„Bello,“ řekl Carlisle tónem, který se mi vůbec nelíbil. Věděla jsem, že ať řeknu cokoliv, stejně mě donutí Edwarda opustit, takže jsem se ještě jednou podívala na svého muže a pohladila ho něžně a lehce po tváři, abych ho neprobudila.

Pak jsem se zvedla a vylezla z postele. Carlisle se na mě stále mračil, jako by se na mě zlobil, jako bych udělala něco zakázaného. Ale copak jsem já mohla za to, že moje maličká holčička toužila po krvi, která proudila v žilách mého manžela?

Martin se na mě pousmál a pohladil mě po paži. „Je ti lépe?“ zeptal se tiše.

„Mnohem,“ špitla jsem a opustila pokoj.

Dům byl téměř prázdný. Jen v obývacím pokoji jsem spatřila Edwarda staršího a Esme. Zatím co Edward starší seděl v křesle a díval se prosklenou zdí ven, Esme nervózně přecházela sem a tam.

Hned, jak jsem sešla schody, se Esme zastavila, ale nepodívala se na mě, ale na svého manžela, který stál pár kroků ode mě. Ten se pousmál a Esme si viditelně oddechla. Stále se na mě však nepodívala.

V ten moment jsem se cítila jako nějaký vyvrhel nebo jako neviditelná. Nikdo si mě nevšímal, nebo si mě nechtěl všímat.

„Jak mu je?“ ozval se z křesla pan Cesar, který se dál díval ven.

„Bude v pořádku. Rána se zahojila, ale je unavený. Ztratil moc krve,“ informoval ho Carlisle, který přešel ke své manželce a objal ji kolem pasu.

I Edward starší si oddechl, pak konečně odtrhl pohled z krajiny a koukl se na mě. „A Bella? Poslední dny byla slabá, sotva se zvedla na svoje nohy... A teď vypadá čiperně.“

Pousmála jsem se a svůj pohled stočila opět na Carlislea, který se opět mračil. „Což dokazuje, že v pořádku je. Zřejmě celou dobu potřebovala krev Edwarda.“

„Zřejmě,“ ušklíbl se pan Cesar, „a je zřejmé, že ji bude potřebovat dál, nemyslíte?“

Projely mnou dva pocity. Ten první bylo zděšení – nepřála jsem si, aby se něco takového opakovalo, ještě teď jsem pořád viděla, jak manželovo tělo se kroutí v hrozných bolestech. Ten druhý... Sama nevím, co to bylo. Nemohla jsem se dočkat, až zase ochutnám tu lahodnou tekutinu...

Z mého přemýšlení mě vytrhl Carlisle.

„Ano, s tím se počítá,“ přikývl, „ale doufejme, že v příštích dvou dnech to nebude. V jeho těle je momentálně málo krve, bohužel mu nemůžu dát žádnou transfůzi, stejně by ani nezabrala, bude muset teď pít i lidskou krev – ta mu dodá síly a bude se rychleji uzdravovat. Bella potřebuje krev, která je z části upírská, nevím, jak jinak bych to vysvětlil. Jeho krev je ojedinělá.“

„Budu ho muset znovu kousnout?“ zeptala jsem se. Pochopila jsem svoje pocity – nechtěla jsem Edovi ublížit, ale jeho krev jsem potřebovala. A nejen já, hlavně malá, protože mě zase spokojeně kopla.

„Zřejmě ano, ale pokusíme se najít jiný způsob,“ uklidnil mě Carlisle, který si všiml, jak šokovaná a vystresovaná jsem. A konečně se na mě i pousmál.

Cítila jsem, jak jsem se najednou zase rozbrečela. „Nechtěla jsem ho kousnout,“ vzlykla jsem a sedla si na první schod. Tvář jsem schovala do dlaní a znovu vzlykla. „Jako bych měla mozek vypnutý... Nechtěla jsem, vážně jsem nechtěla... Ale moje maličká po tom toužila, zatemnil se mi mozek... Nechtěla jsem mu ublížit...“

Najednou mě někdo objal kolem ramen. „Není to tvoje chyba, zlatíčko,“ tišila mě Esme. Hladila mě po vlasech a paži, ale nedařilo se ji mě uklidnit. To uměl jen Edward...

Hned, jak jsem se uklidnila, mě v rychlosti Carlisle vyšetřil. Všem bylo jasné, že jsem zase zdravá jak rybka.

„Kdy budu moci jít za Edwardem?“ zeptala jsem se tiše, když jsem na sebe natáhla triko.

Carlisle se opět jen pousmál a pokrčil rameny.

Povzdechla jsem si a opustila jeho kancelář, která spíše připomínala nemocniční ordinaci. A protože jsem nemohla do svého pokoje, vrátila jsem se do obývacího pokoje, kde byl jen pan Cesar, který stále seděl v křesle.

Vypadalo to, že je zabraný do svých myšlenek, jenže když jsem si sedla na pohovku, svůj pohled hned stočil mým směrem a (to mě velmi udivilo) usmál se na mě. Vypadal, jako by se nic nestalo, jako by to absolutně normální den.

„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se tiše a natáhla se po časopisu, který ležel na malém stolečku. Nechtěla jsem si číst, jen jsem chtěla mít plné ruce.

„Martin je poslal pryč, když šel Edwardovi pro krev... Myslím, že šli na lov,“ odpověděl mi a já v tu chvíli pochopila. Sice byli zvyklí být ve společnosti lidí, ale samotná lidská krev pro ně bylo stále pokušení.

„Ale vy jste zůstal.“

Pan Cesar se opět usmál. „Sice spolu nevycházíme dobře, ale pořád je to můj syn.“

Usmála jsem se a na chvíli mezi námi zavládlo ticho. Proto jsem otevřela časopis (módní, jak jsem si uvědomila) a začala listovat. Tu a tam jsem se na nějaké stránce zastavila, abych si mohla prohlédnout oblečení, které modelka měla na sobě.

To ticho bylo nesnesitelné, ale televizi jsem nezapnula. Místo toho jsem si uvědomila, že jsem se pana Cesara chtěla delší dobu na něco zeptat. Zvedla jsem pohled od časopisu a podívala se na svého společníka, který se opět díval ven.

„Pane Edwarde, můžu se na něco zeptat?“ zeptala jsem se tiše.

Edward starší jen přikývl.

„Tenkrát, když jsme vás potkali v New Yorku, oslovil jste svého syna ,bratře‘,“ začala jsem a chtěla pokračovat, ale pan Cesar mi skočil do řeči.

„Ano, pamatuji se,“ pousmál se, „měl jsem bratra – dvojče. Na tu dobu velmi neobvyklé. Myslel jsem si, že je to on, že se stal tím, čím jsem já.“ Stále se díval ven, ale z tváře mu pomalu mizel úsměv. „Ale to je nesmysl – byl jeden z mnoha, který věřil a nesnášel nadpřirozené bytosti. Tenkrát jsem se mu smál, právě proto jsme pak spolu tolik nevycházeli, nevěřil jsem, že existují upíři či něco podobného... A dnes jsem zde,“ zasmál se krátce a hořce.

„Štve vás, že jste takový, jaký jste?“

„Z počátku ano,“ připustil a na jeho tváři se objevil pokřivený úsměv, který zdědil jeho syn. Ale upřímně – mému muži slušel více. „Ale pak jsem si zvykl a přijal jsem, že jsem upír. Opustil jsem rodnou Anglii a velmi rychle jsem se naučil používat svůj dar... Nevadí mi, že jsem, co jsem,“ pokrčil rameny.

„Takže Martin bude potomek od vašeho bratra,“ konstatovala jsem, co bylo jasné.

„Ano, to bude,“ přikývl pan Cesar. „Jako člověk jsem děti neměl a budu upřímný, ani jsem po nich nijak netoužil. Já byl ten divočejší, chtěl jsem si užívat život na plno a manželka a děti mi připadaly jako koule na noze,“ zasmál se a v jeho tváři se najednou objevil něžný a láskyplný výraz. „Názor jsem změnil, až když jsem potkal Elizabeth – nejkrásnější žena, kterou jsem kdy potkal. Uměl jsem si představit, že bych si ji vzal, že bychom byli spolu... Ale copak to šlo?“

Pousmála jsem se. Ed si myslel, že jeho otec Elizabeth nemiloval, možná ji měl rád, ale pravá láska to podle něj být nemohla. V tom se pletl – jeho otec ji musel milovat a možná miluje, v hlase jsem tu lásku slyšela (přesně takovým tónem jsem mluvila já o svém muži a on zase o mě).

Odložila jsem časopis, pohodlněji si sedla a ruce dala do klína. To vše v tichosti. Pan Cesar vzpomínal, byl zabraný do svých myšlenek a já ho nechtěla rušit.

„Nemohla být se mnou. Měla se vdávat... A vztah mezi člověkem a upírem? To přeci není možné! To nikdy nemůže fungovat! Možná jen v románech, ale v reálu?“ pan Cesar nešťastně zavrtěl hlavou, „mě můj způsob života nevadil, ale ji jsem do tohoto světa zatáhnout nemohl. Byla tak nevinná...“

V ten moment jsem ani nedutala, téměř jsem nedýchala, neboť jsem měla pocit, že můj dech je moc hlasitý. Kdyby teď spadl na zem špendlík, zřejmě bych ho slyšela i já – v domě bylo hrobové ticho.

Udivilo mě, když se na mě Edward starší podíval.

„Připomínáte mi ji, Isabello. Chováním jste téměř jako ona,“ usmál se.

Úsměv jsem mu nejistě oplatila. „Říkal jste, že jste na ni jednou svůj dar použil. Kdy? Proč?“ zeptala jsem se tiše.

Edward starší ztuhl, opět mu z tváře zmizel úsměv. „Proč?“ opakoval po mě a zase se díval ven. „Protože jsem sobec a hlupák. Nikdy jsem to neměl udělat... Tenkrát bylo všechno jinak. Určitě víte, že v minulosti se žena muži musela oddat se vším všudy – i když si ho brát nechtěla, i když jejich vztah byl domluvený, musela mu dát svoji nevinnost...“

V ten moment mi došlo, kdy svůj dar použil. Pootevřela jsem pusu úžasem a vydechla. Pan Cesar se otočil na mě a po tváři mu přeběhl úsměv.

„Zdá se, že jste pochopila... Ano, ovlivnil jsem ji, protože jsem ji chtěl a v ten moment potřeboval. Jenže my jsme zvířata, máme v sobě zvířecí pudy. Ten večer jsem v sobě to zvíře nedokázal potlačit. Když jsem pak viděl, jak moc jsem ji ublížil, věděl jsem, že musím odejít, že jsem pro ni nebezpečný,“ vydechl, „v ten moment jsem si uvědomil, že jsem zašel až moc daleko. V Chicagu jsem byl ještě pár dní, pak jsem odešel.“

Mluvil tiše, sotva jsem ho slyšela, ale nemohla jsem přeslechnout tu bolest, kterou v hlase měl. Myslím, že se ani nedíval na mě, ale někam za mě. V tu chvíli jsem měla chuť se zvednout a pana Cesara obejmout a utěšit.

„Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl mít syna. Všem upírům je známo, že jsou neplodní... A najednou přede mnou stál mladík, který vypadal jako já, až na oči, které měl podivně zlatavé a smaragdové. Tu barvu má po své matce. Měla ty nejkrásnější a nejupřímnější oči,“ pousmál se nad jakousi vzpomínkou, kterou si promítal v hlavě.

„Nejste rád, že tu Edward je?“

„Naopak,“ zavrtěl hlavou a znovu se na mě usmál. „Jsem rád, že tu je a že je to můj syn. Vzhledem je možná po mě, ale díky bohu zdědil povahu po matce. Pořád v něm vidím Elizabeth... Možná nejsem nejlepší otec, ale svého syna mám rád, i když ho znám jen pár měsíců... Ale budu si vyčítat, že jsem nebyl u toho, jak se narodil, jak vyrůstal a že jsem nebyl s Elizabeth, když to nejvíce potřebovala.“

„Jste skvělý otec, pane,“ usmála jsem se na svého společníka a pak hlavu otočila směrem ke schodům. „Možná byste se měl jít podívat na svého syna... Omlouvám se, co jsem mu udělala, nechtěla jsem,“ omluvila jsem se mu a radši sklonila hlavu tak, že mi vlasy padly do tváře.

Edward starší se krátce zasmál a pak si povzdechl. „Nemůžete za to,“ utěšil mě a konečně se zvedl z křesla. Sledovala jsem, jak elegantním krokem míří ke schodům, i kterých se zastavil. „Ještě jednu věc vám řeknu, Bello,“ otočil se na mě.

Tázavě jsem pozvedla obočí. „Jakou pak?“

„Nedávno vám přišlo parte a vzkaz od vaší matky, kdy a kde se koná pohřeb,“ začal. Hluboce jsem se nadechla a narovnala se. „Vím, že jste svého otce milovala a stále milujete, i když tu už není, ale prosím vás, na ten pohřeb nejezděte,“ požádal mě.

Vyvalila jsem oči. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším, že mi něco takového říká. To snad není pravda! „Co prosím? To nemůžete myslet vážně, pane Cesare!“

„Bohužel, ano, Bello. Myslím, že tu nehodu někdo zavinil a ten někdo byl upír, který momentálně je v Itálii. Může to být celé past a myslím, že nikdo nechce, abyste se nechala chytit,“ pousmál se na mě a než jsem se nadála, byl nahoře na schodech a mířil do pokoje, kde odpočíval můj milovaný muž.

Vydechla jsem a ještě chvíli jsem se dívala na místo, kde stál. Cítila jsem, jak mi po tváři začínaly stékat slzy, ano opět. Ale nemůžete se divit! Bylo mi téměř zakázáno, abych nejezdila na pohřeb svého otce, kterého jsem tolik milovala, respektovala a který mi vždy byl oporou.

Vzlykla jsem, pomalu si lehla na bok, do náruče si vzala polštář, do kterého se vsakovaly moje slzy a který dusil mé vzlyky.

Moc děkuji za komentáře.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 52. část: