Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » You don´t know - 50. část

08.08.2011 (12:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2440×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

50. část

„Bello,“ oslovil mě můj milý, hned jak jsem si sedla na místo spolujezdce, „jsi v pořádku? Co se stalo? Proč jsi omdlela?“

Povzdechla jsem si a koukla se bočním okénkem ven. Nechtěla jsem na to myslet, natož o tom mluvit.

„Vážně jsi v pořádku, lásko?“ položil Ed další otázku. Pohled jsem stočila na něj, pousmála jsem se a pohladila ho po tváři.

„Jsem v pořádku,“ přikývla jsem, hlavu opřela o opěradlo, zavřela oči a nadechla se. „Na toaletách jsem potkala jednu svoji bývalou kolegyni,“ začala jsem mu pomalu vysvětlovat, „nikdy mě moc nemusela. A řekla mi pár hnusných věcí.“

„Co ti řekla?“ vyptával se dál Ed a pohladil mě po tváři.

Znovu jsem se nadechla. „Prý mě nemáš rád. Prý ses mě vzal jen proto, aby si se zachoval správně. Že hned, jak porodím, vše se změní. Už tě nebudu tolik zajímat a ty budeš chodit za jinýma,“ šeptala jsem a cítila, jak mi po tvářích tečou slzy. Schovala jsem si tvář do dlaní a poddala se vzlykům. Co když to tak doopravdy bude? Co když měla Lucy pravdu?

I přes svoje hlasité vzlyky jsem slyšela, jak Edward vedle mě zavrčel. Pak bylo chvíli ticho. Odhadovala jsem, že se snaží uklidnit.

„Bello, podívej se na mě,“ požádal mě a jeho dlaně mě uchopily kolem zápěstí a pokusil se mi dostat ruce pryč z obličeje. Po chvíli zápasení se mu to podařilo a já se na něj koukla.

„Ty tomu věříš? Vážně si myslíš, že bych dokázal myslet na jinou, než na tebe?“ zeptal se tiše a mě popadla další vlna pláče. Dívala jsem se mu do očí a já si v ten moment uvědomila, že mu můžu věřit, že on mě nikdy neopustí, že já i naše malá jsme pro něj všechno, že nás obě miluje.

Proto jsem na jeho otázku odpověděla zavrtěním hlavy.

Můj milovaný se krátce zasmál a palcem mi setřel jednu z mnoha slz. „Ty jsi můj blázínek, viď?“ povzdechl si a než jsem se nadála, tak si mě jedním a ladným pohybem přitáhl k sobě na klín. Celkem jsem se divila, že jsem se mezi něj a volant dostala. Přeci jen jsem poslední dobou neměla postavu modelky.

„Teď mě pozorně poslouchej, ano?“ požádal mě a začal mě kolébat jako malou holku. „Nikdy bych tě nedokázal opustit, nemohl bych s jinou sdílet stejnou postel. Ty a naše dcera jste jediné dvě dívky, kterých budu říkat, jak moc je miluji, Bello, lásko... Nikdy bych ti nedokázal ublížit. Nikdy víc,“ zašeptal mi do ouška a já se na něj překvapeně podívala.

„N-nikdy v-víc?“ opakovala jsem po něm.

„Tenkrát, když jsem tě potkal...“

Teď jsem to byla já, kdo se musel zasmát. „Jo, nebylo to tenkrát lehký... Připadá mi, jako by to bylo strašně dávno, ale bylo to před pár měsíci,“ uvědomila jsem si a hlavu položila na jeho rameno.

„Nikdy si nenech něco takového namluvit, Bello, a nikdy tomu nevěř. Vždy tu pro tebe budu a vždy budu jen tvůj,“ prohlásil a něžně mě políbil.

„Miluji tě,“ špitla jsem, když polibek skončil.

„A já tebe,“ mrkl na mě, ještě jednou mě políbil a pak mě opět ladným pohybem dostal zpátky na místo spolujezdce. Pak nastartoval a za chvíli jsme byli už za městem.

Hned, co jsme přijeli domů, mě Carlisle vyšetřil. Přeci jen toho o mně a mém stavu Carlisle věděl víc, než ten doktor z nemocnice.

Moje malá holčička byla v pořádku, já sice tlak měla pořád nízký, Carlisle si s tím nějak moc hlavu nelámal, nařídil mi, abych si lehla a odpočívala, že by to mělo hned být lepší a utěšil mě, že to se někdy v těhotenství stává.

Takže jsem se převlékla do tepláků a volného trika, společně s Edem si lehla do naší postele a protože jsem měla chuť na nějaký animovaný film, tak jsme si pustili film. Myslím, že to bylo Toy Story 3 a díky němu jsem si něco uvědomila. Už delší dobu jsem se na to chtěla Edwarda zeptat, ale nikdy jsem si nenašla čas.

„Edwarde?“ oslovila jsem a nazvedla se na lokti, abych se mu mohla podívat do tváře.

„Ano, lásko? Co máš na srdíčku?“

„Nikdy jsem tě neviděla, ani tvé sourozence, někam chodit... Myslím do školy, nebo do práce, nebo tak... Tak mě napadá, co vlastně děláte?“ zeptala jsem se.

Můj manžel se vedle mě zasmál. „Tak to tě trápí,“ vydechl a opět se zasmál. „Od ledna jdou všichni do školy – Rose a Emmett do třeťáku a Alice s Jasperem do druhého ročníku. Měl jsem jít s nimi, ale Esme a Carlisle souhlasili, že můžu zůstat s tebou doma.“

„Emmett asi není moc nadšený, co? On musí do školy a ty můžeš být doma,“ odhadovala jsem. Byla jsem ráda, že tu se mnou bude. Ukousala bych se tu nudou a určitě by mi strašně chyběl.

„Není,“ přikývl můj milovaný, „ale chápe, že tu s tebou musím být a taky ví, že Forks je jedno z nejlepších míst na bydlení pro náš druh.“

Usmála jsem se na něj a pak si opět lehla na jeho hruď. A já si nerada uvědomila, že jsem jediná v tomhle domě, kdo nemá dodělanou střední školu, kdo nemá tu pitomou maturity, natož nějaký vysokoškolský titul.

„Nevadí ti, že nemám dodělanou školu?“ zeptala jsem se tiše a hrála si s jeho prsty na levé ruce, jeho pravá ruka mě hladila po bříšku, protože naše dcerka zřejmě tušila, že jsme spolu a že jsme spokojeni, tak se tu a tam ozvala.

„Proč?“ odpověděl mi otázkou, jeho hlas byl překvapený.

Nepatrně jsem pokrčila rameny.

„Kolikrát ti ještě řeknu, že jsi blázínek?“ zasmál se Edward a než jsem se nadála, tak ležel nade mnou  jeho tvář byla čím dál blíž. Když se naše rty skoro dotýkali, zastavil se. Naštvaně jsem vydechla a koukla se mu do očí, které byly veselé a radostné.

„Nevadí mi to. Opravdu nechápu, proč. Vždyť jsi inteligentní a chytrá dívka.“

„Meleš nesmysly,“ zamumlala jsem a slyšela jsem, jak moje srdce rychle a velmi hlasitě bije.

„Nemelu,“ zavrtěl hlavou a než jsem stačila protestovat, spojil naše rty. Kdybych mohla, líbala bych ho celou věčnost, celý svůj život, ale bohužel jsem musela dýchat a taky se ozvala naše maličká, která cítila společnost svého tatínka.

Můj manžel odtrhl své rty od těch mých, vyhrnul mi tričko a začal mě konečky prstů hladit po kůži na bříšku, kterou i tu a tam políbil. Líbilo se mi to a nejen mě, ale i Elizabeth, protože zase začala kopat. Poslední dobou mi přišla čím dál víc živější, více se ozývala. A taky jsem poslední dobou hodně přibírala na váze a moje bříško povyrostlo každý den.

„Obě vás miluju,“ zašeptal můj manžel a vrátil se zpátky ke mně, aby mě mohl znovu krátce políbit. Chvíli jsme spolu vedle sebe leželi a dívali se na film, i když myslím, že Edwarda tolik nezajímal film, jako moje osoba.

Asi tak v půlce jsem dostala hlad, ale než jsem stačila něco říct, ozval se můj žaludek. Slyšela jsem, jak se Ed zasmál.

„Na co máš chuť, ženo má?“ zeptal se, když se zvedal z postele, aby mi obstaral něco k jídlu. Klidně bych si pro to došla sama, ale měla jsem zakázáno vylézat z postele.

„Nemohla by mi Esme udělat steaky? Myslím, že na ně má maličká chuť,“ požádala jsem a pohladila se po bříšku.

Ed se pousmál, pohladil mě po tváři a přikývl. „Když je to tvé přání...“ mrkl na mě a než jsem se nadála, byla jsem sama. Zvedla jsem se, film na chvíli pozastavila a šla na záchod. Byla jsem ráda, že zatím mé dceři stačí jen hodně krvavé steaky, na pití krve jsem pořád nebyla připravená a ještě pořád se mi z této představy dělalo špatně. Neuměla jsem si představit, jak držím v ruce sáček z lidskou krví.

Umyla jsem si ruce a koukla se na sebe do zrcadla. Zhrozila jsem se, když jsem viděla ty rozcuchané vlasy, proto jsem popadla hřeben a rychle vlasy pročísla. Musela jsem se na sebe usmát – přeci jen učesaná je pořád lepší, než rozcuchaná. A při tom jsem si něčeho všimla, nebo se mi to možná zdálo, nevím, ale připadalo mi, že moje zuby jsou více bělejší a více rovné.

Z mého přemýšlení mě vytrhl Edward, který se najednou objevil ve dveřích koupelny. „Proč neležíš?“

„Musela jsem na záchod,“ vysvětlila jsem a velmi rád uchopila dlaň, kterou mi nabízel. Propletla jsem naše prsty a společně jsme se vydali zpět do postele.

Tentokrát jsem si sedla, zády se opřela o čelo postele, pustila film a dál jsem sledovala film. Po chvíli přinesla Esme tác, na kterém byl nejen slibovaný steak, který vypadal nádherně, ale taky trocha zeleniny, hrstka hranolek a velká sklenice vody.

Usmála jsme se jak na jídlo, tak na Esme, poděkovala a s velkou radostí se pustila do jídla. Hned, jak jsem polkla první sousto steaku, se maličká opět ozvala. Byla nadšená, že jsem si něco takového poručila, přesně jak jsem říkala – moje malinká Elizabeth chtěla tohle.

Edward seděl vedle mě a opět jsem ho zajímala já, než film. I když já být Ed, tak se radši dívám na televizi, protože na mě momentálně nemohl být hezký pohled – hltala jsem, jako bych se bála, že mi to někdo sní nebo že to jídlo za chvíli zmizí.

Proto není divu, že jídlo zmizelo v rekordním čase a když mi Ed nabídl, že si můžu klidně i přidat, neváhala jsem. Pořád jsem měla hlad. Můj manžel se na mě usmál, pohladil mě po tváři a pak i bříšku, popadl tác a vydal se pro další steak. Ten stejně jako ten předtím zmizel ve mně a já se konečně cítila plná. Spokojeně jsem si lehla do manželovy náruče a já, aniž bych něco takového chtěla, jsem usnula.

Uběhlo několik dní, starý rok odešel a přišel nový, který někteří oslavili tak, že si zajeli na lov někam do kanadských hor, zbytek pak zůstal doma a dívali se společně se mnou a mým manželem na ty nejstarší černobílé filmy, které jsme v domě našli.

Demetri byl už schopen normálně komunikovat s okolím, Edward starší se bavil se svým synem, i když oba si drželi trochu odstup od toho druhého, ale přeci jen je spojovala láska k Elizabeth a starost o mě.

A já, i když jsem jedla téměř skoro i ve spánku, jsem skoro žádné kilo nenabrala, právě naopak. Chvílemi se mi i zdálo, že vážím méně. Někdy jsem byla schopna prospat téměř celý den, věčně jsem se ucítila unavená.

Ale podle ultrazvuku byla maličká v pořádku a to bylo hlavní. Nic jiného mě nezajímalo. Moje zdraví nebylo zas tak důležité, jako naší dcerky.

I přes to, že jsem byla hodně unavená, jsem odmítala trávit dny v pokoji v posteli. Radši jsem byla v obývacím pokoji, kde někdo pořád byl, takže jsem se nenudila a pořád jsem si s někým povídala, což  mi aspoň zabraňovalo spát. Snad nejvíc mě bavilo si povídat s Esme, která měla několik návrhů, jak přestavět část domu tak, aby se vedle našeho pokoje dal udělat dětský.

Velice se mi zalíbil jeden nákres – pokoj by byl sladěn do barev žluté a oranžové, k tomu zřejmě bílý nábytek. Hned, jak jsem ten nákres spatřila, jsem si ho zamilovala a řekla Esme, že něco takového si sama představuji a že bych byla ráda, kdyby pokoj pro mou maličkou holčičku vypadal takhle.

Esme plánovala, že se do přestavby pustí na začátku dalšího měsíce. Nijak moc mě nešokovalo, když jsem se dozvěděla, že na práci se bude podílet pouze rodina. Tedy kromě mě, že. Já jsem poslední dobou nemohla dělat téměř nic a musím přiznat, že mi to moc nevadilo. Poslední dny jsem si užívala, že můžu jen ležet či sedět a že se ode mě neočekává žádná práce.

„Nad čím přemýšlíš, lásko?“ zeptal se Edward. Vadilo mu, když jsem se zamyslela a on nevěděl, na co myslím. Častokrát mi říkal, jak ho štve, že mi nemůže číst myšlenky.

„Nad tím, jak jsem spokojená,“ usmála jsem se, políbila jsem ho na tvář, hlavu si položila na jeho rameno a hned, co jsem zavřela oči, jsem usnula.

„Ne! Něco takového nedovolím! Rozruší ji to!“ rozčiloval se někdo tiše.

„Musíme ji to říct, Edwarde!“

„Co když znovu omdlí? Co když ji bude hůře? Ne, to prostě nejde. Poslední dobou je unavená... Počkáme pár dní...“

„Neblázni, Edwarde! Jde o Charlieho!“

Poslední věta mě probudila úplně. Rychle jsem si sedla a malou chvíli se dívala kolem sebe. V pokoji byla tma, hodiny na nočním stolku prozrazovali, že je půl třetí. Koukla jsem se na mou společnost, která stála před postelí – stál tam Edward, Carlisle, vedle něj Esme a Martin.

„Co se stalo? Děje se něco? Je táta v pořádku?“ vyptávala jsem se rychle, zvedla se z postele a stoupla si vedle manžela.

Všichni své pohledy zabořili do země. Něco bylo špatně, něco se stalo, cítila jsem to. A jejich chování mi to jen potvrzovalo.

„No tak,“ žádala jsem a podívala se do očí svému manželovi. „Co se děje, Edwarde? Řekni, co se stalo,“ škemrala jsem. Můj dech a tep se zrychlil, v mém těle se dál šířil ten špatný pocit.

„Bello,“ oslovil mě Carlisle a já odtrhla pohled od mého manžela, který měl strach v očích. „Tvůj otec,“ chtěl Carlisle pokračovat, ale jako by se zasekl a jen otevíral pusu. Znovu jsem se koukla na svého muže, který se momentálně mračil, čelist měl napnutou a v očích nesouhlas.

„Je Charlie v pořádku? Co se mu stalo?“ V duchu jsem se začala modlit, aby bylo vše v pořádku. Po tvářích mi stekla slza.

„Letěl z Aljašky do New Yorku a letadlo se zřítilo,“ ujal se slova Martin.

Zalapala jsem po dechu a pevně se chytla Edwarda. Cítila jsem, jak se mi podlomily nohy. „Je v pořádku?“ špitla jsem. Další slza po tváři.

Dívala jsem se na Martina a dál se modlila, ať mi potvrdí, že je v pořádku, že je v pořádku doma...

Martin zavrtěl hlavou. „Nepřežil to, Bello. Byl na místě mrtvý...“ hlesl, „je mi to líto.“

Odtrhla jsem pohled od Martina, rychle se koukla na Esme, která se tiskla ke svému muži, na kterého jsem se taky podívala a nakonec jsem se podívala na Edwarda, který očekával moji reakci.

Vzlykla jsem a pak mě polapila černo černá tma.

Moc prosím o komentáře. Děkuji.

Autor: Odehnalka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek You don´t know - 50. část: